Zaujala Vás kniha MALÁ o neobyčejném děvčátku z Prahy?
Zde je několik dalších ukázek.

 

 

Jsem ráda, že jsem našla společníka na své procházky po městě. Mám Prahu ráda. Člověk by měl mít rád město, ve kterém žije a které mu poskytuje vědomí, že někam patří, že je součástí velkého soukolí, které se točí jedině díky tomu, že je malým kolečkem, které spočívá přesně na svém místě.

 Dřív jsem chodila na vycházky společně s maminkou. To je krásné na její práci, že celý den chodí po městě a že děvčátko může chodit s ní a nic se nestane. Nikdo se nediví, kam jde a proč. Všichni se usmívají, otvírají dveře svých domovů i svá vlastní srdce.

 Občas jsme dokonce dostaly drobný dárek, kousek domácího koláče nebo tyčinku. Měla jsem podezření, že se někteří lidé netěší ani tak na zásilku samotnou, že by docela dobře oželeli psaní z ciziny nebo starobní důchod, nikdy by se však nevzdali naší kratinké návštěvy.

 Já ani maminka jsme nikdy nepochybovaly, že město je naším městem, a také město nás vždy mělo za své. Ulice byly našimi ulicemi, a proto se nám nikdy nestalo nic zlého. I když kolem houkaly sanitky a policisté měli plné ruce práce se zločinci toho nejhoršího rázu.

 Kdo tvrdí, že ve městech není než hluk, zkažený vzduch a lidé, kteří nemají na práci nic lepšího než překážet jeden druhému, nikdy naplno neotevřel oči.

 Jinak by viděl, že vedle aut na silnicích a lidí na chodníku je zde také množství květin, stromů a dalších překrásných bytostí. A ty nespěchají vůbec nikam.

 Viděl by, že i v těch autech jsou lidé se svými starostmi a přáními a že žádný z chodců nejde po chodníku sám. Že možná spěchá, ale nikdy ne od lidí, a i kdyby se ostatním jakkoliv vzdálil, jeho další krok ho přivede opět zpátky.

 Je jedno, jakými cestami se ubíráme, nakonec se všichni setkáme na jednom místě a dojetí bude velké. Neboť není jedněch bez druhých a druzí nejsou ničím bez jedněch. Každý v každém je obsažen a vůbec nejvíc je obsažen v tichu.

 Ne, žádný bůh neexistuje, to je lidský vynález. Jestli něco skutečně je, pak je to Velké Ticho. Když zavřeš oči a utišíš mysl, co zbude ze starostí, které tě trápily? Co zbude z rozdílů mezi tebou a druhými?

 Každý z nás je plný krásných zákoutí, o která stojí za to pečovat. Podobně každé město.

 Čím více krásy nalezneš sám v sobě, tím více jí spatříš kolem sebe. Namísto davu chodců uvidíš třeba jenom jednoho jediného mladého muže, který ulicemi projíždí na koloběžce. Nejen to, on si k tomu navíc zpívá.

 Nebo zahlédneš starého pána a ten vůbec neví o hluku kolem. Prochází městem s malou foukací harmoničkou, skoro ani není vidět v jeho dlani. Chvíli jde, potom se zastaví a hraje. Co na tom, že ho nikdo neposlouchá?

 Ve Františkánské zahradě se dva malí chlapečkové nechávají kropit pramínkem vody. Jsou nazí, stejně jako socha chlapce, z jehož dlaní pramen vyvěrá.

 Růže pokyvují hlavami a neviditelný kos pouští z výšky duhové melodie.

 Na rohu před obchodním domem Máj stojí slepý muzikant. Hraje na akordeon a zpívá lidové písně. Každému, kdo ho podaruje mincí, poděkuje. U jeho nohou pes, trpělivě čeká, až jeho pán dokončí svůj denní úkol. Děvčátko se skloní, aby ho pohladilo, a on mu olízne ruku.

 Marek sáhne do kapsy a podá děvčátku několik mincí. To je věnuje pánovi. Vzduchem zazvoní srdečné Děkuji.

 Na nábřeží u Vltavy fotíme turisty. Mladý pár odkudsi z druhého konce planety vysloví přání obrázku s Hradčany. Na oplátku zvěční oni nás. Marek jim dá kartičku s adresou, aby věděli, kam mají obrázek poslat.

 Vánoce přišly brzy. Velmi časně napadl sníh a neroztál. To není jenom tak, ne ve městě jako je Praha. Tolik rozmrzelých lidí svět nepamatuje, přitom se nestalo nic víc, než že ulice pokryl bílý koberec.

 Jak slavnostní pocit vstupovat do míst, kterých se nedotkla lidská noha. Začít znovu, zevnitř, hezky zvolna.

 Lidé ale nechtějí doopravdy žít, zvykli si, že někdo žije za ně. Jsou spokojení, uvnitř však nemají daleko k pláči.

 Ten pláč ještě zesílí, když přijde zima a napadne sníh, protože je najednou vidět, jak strašně moc je to nesmyslné.

 Stát na zastávce a tvářit se smrtelně vážně, jenom proto, že nejede tramvaj. Jít pěšky a proklínat celý svět, protože jsem si vzala lesklé botky s podrážkou hladkou jako led. Přijít pozdě do práce a vydechnout: „To je hrůza,“ abych dal najevo, jak velkou oběť jsem vykonal, když jsem na sebe nechal usedat sněhové vločky. Sedět hezky v teple ve své kanceláři a mít zkažený den, protože venku zase sněží.

 Několik dětí se pokusilo prolomit ledy. Plné radosti nabraly sníh a hodily ho na své maminky a tatínky. Namísto pochopení se většinou setkaly s pohlavkem, tak toho nechaly. Nechaly dospělé dospělými a hrály si spolu. Klidně se válely ve sněhu a smály se, když je studil na kůži.
 
Také jsem se k nim připojila. Se mnou Marek, Kristýnka i psíček Ted(d)y ve slušivém zimním kabátku. A samozřejmě Griz-Li.

 „Nebude ti zima?“ strachovala se Kristýnka při pohledu na má holá kolena a úplně nahé paže. Sama se ustrojila jak na polární výpravu.

 Dojímá mě, jakou má o mně starost. Zrovna jako moje maminka, dokud jsem ještě byla malá a ona neznala Nauhir.

 „Mě hřeje mládí,“ usmála jsem se na svoji velkou kamarádku. 
„Víš, to, co lidé nazývají chladem, není než pocit chladu. Rychle pomine, když si uvědomíš, že tvé vnitřní slunce je stále přítomné.“

 Kristýnce vyhrkly slzy.

 „Bianko, já z tebe umřu. Ty jsi tak malá a přitom všemu rozumíš, zatímco já bych mohla být tvoje maminka a nechápu vůbec nic. Někdy si připadám tak nepatrná, že bych nejraději celý den proplakala.“

 „Júúú!“ zaradovalo se děvčátko. „Můžu plakat s tebou?! Utíraly bysme si nosy, držely se za ruce a vzájemně se ujišťovaly, jak strašně moc se máme rády.“

 To bylo na Kristýnku příliš. Vyprskla smíchy tak, že jsem to pocítila ve tváři.

 „Já z tebe umřu, Bianko!“ smála se Kristýnka a oběma rukama si tiskla nadskakující bříško.

 „Já z tebe umřu! Já z tebe umřu!“ slibovala. Ale neumřela. 

Nemocnice není úplně šťastně zvolený název pro místo, kde se lidé snaží navrátit ke svému zdraví. Také provedení budov a jejich vybavení je poněkud zvláštní. Nehledě k přístupu lékařů.

 Jako by člověk byl stroj, který se dá rozložit na jednotlivé díly a zase poskládat dohromady. Když zbude něco navíc, nevadí.

 V člověku není navíc vůbec nic, všechno má svůj přesně daný účel. I když člověk zdánlivě jenom tak leží, probíhá v něm toho tolik, že to ani největší z knihoven neobsáhne. Ani nejlepší počítač se nevyrovná důmyslnému zařízení lidského těla. A teď jdi a oprav ho.

 Potkávám v nemocnici spoustu nemocných, kterým většinou schází jediné, vědomí sebe sama v celé hloubce a šíři. Nechat se ovanout dotekem neznáma a připustit, že nemožné je možné. Přesvědčil se o tom Marek s Kristýnkou a přesvědčí se o tom i tatínek, až nadejde čas.

 Pomohla jsem sice Markovi vybrat stromeček a také jsem ho s ním ozdobila, s Kristýnkou jsme napekly perníčky a další cukroví, Štědrý večer jsem s nimi však neprožila. Doufali, že zůstanu s nimi, když moje maminka leží v nemocnici a tatínek se o mě nestará. Že bych s nimi mohla zůstat tak nějak napořád.

 Vím, že by si to moc přáli. Oni mě mají opravdu rádi a já jsem, skutečně jsem tak nějak jejich a oni jsou doopravdy moji, je tu však ještě něco dalšího, co vidím a před čím oni zavírají oči.

 „Kristýnko, pověz, kdyby sis mohla přát cokoliv, ale opravdu cokoliv na světě, co by to bylo?“

 Kristýnka se usmála. Byl to úsměv plný bolesti. Už věděla, že Štědrý večer strávím se svojí maminkou a jiná naděje jí nezbyla.

 „Víš…“ zachvěla se jí brada. „Já nemůžu mít děti.“

 Na to jsem čekala. Objala jsem ji kolem krku. Docela zblízka, zblizoučka jsem se na ni usmála: „Ani docela malou holčičku?“

 Kristýnka nerozuměla. Tušila, že se děje něco významného, co jednou provždy změní její život, proto neplakala. S pootevřenými ústy čekala na moje další slova.

 A já jsem pokračovala, se smíchem, jako bych vyprávěla nějakou veselou příhodu, ve skutečnosti proto, že jsem byla šťastná. Věděla jsem, že i ona bude, až jí dojde význam mých slov.

 „No tu, jak kolem tebe tančí, celá nedočkavá, aby konečně směla být nazvána tvojí.“

 „Ty, ty…“ zamžikala Kristýnka svými dlouhými řasami. „Ty ji vidíš?“

 „Jak by ne!“ vyhrkla jsem, pustila Kristýnku a začala tančit po pokoji.

 Hleděla na mě v úžasu, pro jistotu ani nedýchala, jako by její maličká byla motýl, kterého může neopatrným pohybem zaplašit.

 „Víš,“ přitočila jsem se opět ke Kristýnce, „podle ní jsi dokonalá, nemusíš na sobě nic měnit. Jenom se usměj, ano? To stačí.“

Zůstala jsem u maminky až do rána. Jenom my dvě a Velké Ticho. V tichu se všechny rozdíly ztrácejí podobně, jako se ztrácejí ve světle. Tím spíše, když je noc a všechno viditelné spí.

 Kdyby se lidé tolik nebáli tmy, brzy by poznali, že není čeho se bát. Jediné, co nám hrozí, je náš vlastní strach.

 Nikdo nám nemůže ublížit a také nám neublíží, to je nemožné. Pokud máš rád sám sebe, jsi celým člověkem a všechno na světě je úplné.

 Až do rána jsem společně s Grizlíčkem maminku hřála svým tělem. Můj dech se otiskl do jejích vlasů, mé rty se spojily s jejími. Plakala jsem a také jsem se smála, obojí patří k životu.

 Odcházela jsem se svítáním. S náručí plnou dárků, které mi připravily sestřičky i mnozí z uzdravovaných, a bez svého malého bratříčka Griz-Liho.

 Projevil přání, že by se rád podíval domů, tam na Nauhir. Brzy bude zpět a bude mi pomáhat tak jako dosud, nyní si však přeje jít.

 Usnul tiše v mém náručí, jako děťátko ukonejšené tlukotem srdce své chůvy. Také jsem byla tichá. Nebylo třeba na nic myslet, cokoliv říkat. Byl pryč a nebyl, proto jsem neplakala.

 

 

 Chcete nahlédnout více do příběhu Blanky, jejích přátel a dozvědět se, jak je to s planetou Nauhir ?
 Podpořte vznik knihy tím, že si ji předplatíte. Domů do schránky k Vám doputuje i s mým podpisem. 
V odměnách si ji můžete vybrat také v kombinaci se Stromem štěstí nebo s dalšími knihami z mé tvorby.

Srdečně,
Michal Čagánek