1913 Knihy

V lednu roku 1913 se ve vídeňské kavárně Café Central potkali 4 muži, kteří v následujících letech ovlivnili osudy Světa. Čtyřiadvacetiletý malíř z rakouského Braunau, čtyřiatřicetiletý revolucionář z gruzínského Gori, pětačtyřicetiletý filozof z ruského Simbirsku a třiašedesátiletý profesor, poslanec Říšské rady z moravského Hodonína. Záznamy o tomto setkání byly nalezeny v denících židovského psychiatra Sigmunda Freuda, který byl náhodnému setkání přítomen. Kdyby se nad stolem těchto čtyř osob uvolnil těžký, křišťálový lustr, historie Světa by se ubírala úplně jinými cestami a desítky milionů lidí nemusely v průběhu 20. století zahynout... 

**********************************************************************************************************

 

Předmluva autora

Jsou věci, které prostě nevymyslíte. Prozřetelnost tomu chtěla, že jsem se jednoho lednového večera roku 2013 ocitnul v malém moravském městečku Příbor. Toto místo sice patří k nejstarším moravským městům okresu Nový Jíčín, německy se jmenovalo Freiberg, ale to je asi tak všechno, co je na tomto zapomenutém místě zajímavé. Statisíce aut projížděly kdysi Příborem na hlavní spojnici mezi rakouskou Vídní, moravskoslezskou Ostravou a polskými Katowicemi, aniž by jejich posádky našly jediný důvod zpomalit a prohlédnout si toto místo, které má své zvláštní kouzlo. Když stojíte na náměstí, které se za posledních sto let příliš nezměnilo, máte pocit, že není rok 2013, ale 1913, a vy jste v severním cípu rakousko-uherské monarchie. O padesát kilometrů na sever je hranice s Pruským královstvím. O dalších sto kilometrů na sever je hranice s Ruským samoděržavím, padesát kilometrů na východ jsou Uhry, dvacet kilometrů na západ za řekou Odrou leží Slezsko.

Procházel jsem se ztichlým, zmrzlým náměstím a přede mnou se objevil dům s pamětní deskou. „V tomto domě se dne 6. května 1856 v německy mluvící židovské rodině z Galicie narodil Sigismund Šlomo Freud, zakladatel psychoanalýzy.

Díval jsem se na tu desku, lesknoucí se zmrzlými krystalky ledu a kdesi v hlavě se mi začaly objevovat otázky. Co tady dělal? Proč se přestěhoval do Vídně? Čím je tak známý a čím to je, že o něm vlastně nic nevím? Není to ostuda? Jak to, že se v tomto zvláštním kraji na pomezí Horních Uher (Slovenska), Slezska, Polska, Moravy a Pruska, nedaleko industriální Ostravy plné Židů, Čechů, Němců, Poláků a mnoha jiných přivandrovalců, narodilo tolik zvláštních osobností? O dva roky dříve než Freud se v nedalekých Hukvaldech narodil skladatel Leoš Janáček, o devět let později se o kousek dál narodil Petr Bezruč.

Verše Bezručovy a hudbu Janáčkovu jsem znal. Psychoanalýzu Freudovu ne. Ten večer jsem se rozhodnul, že je třeba se s ním seznámit blíže. Druhý den jsem si vyhledal jeho spisy a kromě slavných knih o psychoanalýzy mě zaujaly deníky. Deníky, které si Sigismund Šlomo Freud, dnes známý jako Sigmund Freud vedl o svých každodenních zážitcích. Jsou to hustě popsané stránky, psané němčinou, stylem obvyklým před Světovou válkou.  Nemám čas studovat deníky dopodrobna a tak jsem si vybral období přesně před sto léty, v lednu roku 1913. Freud tam popisoval svá setkání s lidmi známými i úplně neznámými. Zaujala mne pasáž, kdy na rozdíl od jiných dnů, kterým obvykle věnoval stránku deníku, byl den, jehož záznamy byly na více než třiceti listech. Jednalo se o záznam hovoru čtyř mužů z jakési vídeňské kavárny. Hovory to byly poměrně otevřené, možná bychom dnes řekli politicky nekorektní. Ale před sto léty se na nějakou politickou korektnost nehrálo. Lidé ještě neměli tragické zkušenosti ani se Světovou válkou, ani s komunismem – socialismem internacionálním, ani s nacismem – socialismem nacionálním, ani se socialismem multikulturním.

Je vždycky zajímavé číst si originální záznamy hovoru, nebo záznamy myšlení lidí z určité epochy, když my máme tu výhodu, že už víme, jaké hrůzy v následujících letech do té nic netušící pohody přijdou a nenechají na stávajících pořádcích kámen na kameni.

Pak jsem na Freuda a jeho deníky na pár měsíců zapomněl. Na jaře roku 2013 jsme se s přáteli vydali do Maroka a někde v Marakéši u sklenice předraženého marockého piva jeden z nich povídá: „Věděli jste, že se někdy před první válkou potkali ve Vídni Hitler a Stalin?“ Smáli jsme se mu. To je přece nesmysl. Kdyby se ti dva potkali, nezapomněli by to zmínit ve svých pamětech. Rozsáhle šiky pseudopolitologů by rozebíraly, jaký to na ně mohlo mít vzájemný vliv. Jak je možné, že jako největší spojenci mezi srpnem 1939 a červnem 1941 se nepokusili opět sejít a strávit spolu pár večerů na Orlím hnízdě nebo na dače u Moskvy?

Z Maroka jsem se vrátil zpět, ale ta myšlenka mi pořád strašila v hlavě. Byl Hitler před válkou ve Vídni? Byl. Mohl tam být i Stalin? Nevěděl jsem. A pak jsem přišel na první souvislosti. Soudruh Koba dostal jako stranický úkol prostudovat a napsat pojednání o národnostní otázce v zemích Rakouska – Uherska. V té době byl na útěku z vyhnanství na Sibiři, pod falešným pasem se dostal do hlavního města Haliče Krakova. Tam se setkal s revolučním vůdcem socialistické strany Uljanovem a spolu se vydali do Vídně. To bylo v lednu roku 1913. V té době tam byl i mladý Hitler, který po večerech maloval, a přes den se zahříval na balkónu pro veřejnost v Říšském sněmu, kde poslouchal rozpravu. A tam pravidelně vystupoval postarší profesor Masaryk. Mladý Hitler měl v oblibě spíše německé poslance prosazující alldeutsche politické názory. Ale i národnostně vyhraněný Masaryk se mu zamlouval.

A vtom se tyto dva, na první pohled nesouvisející příběhy potkaly. Freudův záznam o setkání čtyř neznámých lidí ve vídeňské kavárně, a fakta o pobytu těchto čtyř osob v jednom čase i místě. Čtyř osob, které v následujících letech ovlivní budoucnost Evropy a světa jako nikdo jiný.

Vnořil jsem se do historických materiálů a našel netušené souvislosti. Stalina a Lenina na vídeňském nádraží přivítá a ve svém bytě ubytuje jejich kolega, dnes známý pod přezdívkou Trocký. O necelých třicet let později jej Stalin nechá zavraždit. Agent sovětské tajné služby mu prorazí lebku horolezeckým cepínem. Se stranickým úkolem a knihou o národnostní otázce bude ve Vídni pomáhat Nikolaj Bucharin, Stalinův největší spojenec v bolševické straně. O  třiadvacet let později jej Stalin nechá popravit.

Když jsem porovnal kavárny, které jako své oblíbené uváděl Hitler a Trocký, šokovalo mě, že ležely pár metrů od sebe. A mezi nimi ležela ordinace doktora Freuda.

Najednou všechno začalo dávat smysl.

Jihoslovanské čtenáře by mohlo zajímat, že nedaleko od těchto kaváren, ale v naprosto jiném světě opravdové dělnické třídy, pracoval jako nástrojář ve firmě Daimler mladý muž jménem Josip Broz. Dnes jeho jméno málokomu něco řekne. Svět jej poznal až pod názvem Tito, a byl to největší Stalinův soupeř socialistického tábora, Stalina přežil a vedl Jugoslávii až do své smrti v roce 1981.

Ale to už je jiný příběh…

Ladislav Větvička, restaurace Jedová Chýše, Poruba, červen 2016