1913 Knihy

V ostravske kavarně Coffeeshop sem se potkal s novinařem a blogařem Břeťu Olšerem, kery mě požadal o rozhovor. Bo mam byvale blogaře iDnesu rad a bo člověk nikdy nevi, kdy bude tež byvalym blogařem, rad sem přijal pozvani na kafe.

Jsi svérázná postava nejen Ostravy, mohl bys proto předeslat něco o svém životě v tomto Nohavicově „regionu rázovitém“. Kdes chodil do školy, kdes pracoval a co děláš dnes?

Muj život se furt toči okolo slezské Poruby a moravske Ostravy. Narodil jsem se na Fifejdach – tedy na Moravě, ale ještě v plenkach sem valil za řeku do Slezska. A tak vlastně pendluju furt. Zakladka na Majerce ve Slezsku, prumyslovka na Moravě ve Vitkovicach. Baňska na Slezske v Porubě, první pořadna robota ještě před plyšakem na Slevarni ve Vitkovicach. Druha robota na počatku devadesatek zas ve Slezsku v radyjovych stanicach Orion a Attack v Porubě, Bystřici a Opavě. Právě tehdy jsem začal pro některé autorské pořady používat jméno Ladislav Větvička, a už mi to zustalo. Už je to skoro čtvrt století, letí to jak cyp. A od té doby jsem dělal tisíc zaměstnání. Uklizeča v nemocnici i manažera v amerických korporacích. Pasáka ovcí i překladatele z ruštiny, angličtiny a polštiny. Závozníka v mlíkarně i obchodníka v Dubaji. Barmana v night klubu i makléřa Investičního fondu. Posledních pět roků robím pro česke firmy a prodavam náš software do ciziny. Díky tomu jsem se dostal do zemí, kde se obvykle na dovolené nejezdí. Tatarstán, Irán, Azerbajdžán, Kyrgistán, Rusko, Maroko, Arménie... takže po robotě prostě vezmu do ruky foták, a jdu mezi místní lidi fotit. Co tež chceš robit, že?

Takže pořád hodně rajzuješ po světě; za které město nebo hospůdku v něm někde v cizině bys vyměnil Ostravu?

Je hodně nádherných míst, kde bych okamžitě odjel. Knajpa za Latoricou v podkarpatoruském Beregovu, kde robí dokonalé kobzolové placky přelité omáčkou z pravých hřibů... bar na cejlonské Hikkaduwě na břehu Lakkadivského moře, kde jsem napsal dvě knížky... dřevěná ruská hospoda nad soutokem Kamy v Jelabuze v ruském Tatarstánu... těch mist by bylo. Ale co si budem povídat, všechny tyto místa jsou nádherné proto, že se pak vrátíš do svojí domácí porubské knajpy a Helmut, kery sedí dycky v rožku ti řekne: „Zdar cype, kajs byl tak dluho?“

Pracoval jsi i v Praze, jaký to na tebe jako na Ostraváka mělo vliv?

Pracoval jsem v mnoha hlavních městech - Praze, Bratislavě, Vídni, Varšavě, Bukurešti, Moskvě, Jerevanu, Tbilisi... Zjistil jsem, že hlavní města mají na obyvatele té které země zhoubný vliv. Obyvatele hlavnich měst považuju sami sebe za pupek světa a podle toho posuzuju zbytek země. Neznám jedinou zemi, kde by se lidi z „venkova“ neušklíbali nad nadřazeností lidí z hlavního města. Není se čemu divit, hlavní město, to jsou finance z ambasád, vládního sektoru a turistiky. Lidé z hlavních měst si pak myslí, že takový život je všude. Praha je typickým příkladem, navíc umocněný tím, že je nádherným historickým městem a má neuvěřitelné příjmy z turistiky. Bohužel, místo aby se Pražáci rozdělili s tímto bohatstvím, nechali si Pražský hrad jako sídlo prezidenta - a všechny ostatní státní úřady, včetně parlamentu, senatu a ministerstev diverzifikovali po celé republice, hrabou si všechno jen pro sebe. A pak se diví, že mají ucpané silnice, vysoké ceny bytů a pozemků, a nemůžou najít zaměstnance. Všechny tyto úřady mohou být v regionech, kde by přinesly kupní sílu a zaměstnanost, komunikovat mohou elektronicky, ale to je všechno marné, marxističtí multikulturalisti si svoje hračky z Prahy vzít nenechají. Pro ně je všechno za Průhonicema vidlákov, kde jezdí jednou za rok splavit řeku do Krumlova nebo se ožrat z burčáku na Pálavě. Takže zpátky ke tvé otázce – jsem rád, že jsem v Praze poznal plno dobrých lidí a že „moji Pražáci mi rozumějí“. Ale vliv Prahy na mě je asi takový jako vliv Bukurešti nebo Jerevanu. Rád se tam podívám, zajdu do oblíbených hospod a ještě raději ztama valim zpatky do dom.

Když jsme se seznámili a dělali spolu rozhovor pro regionální televizi LTV, marně jsem se pokoušel Tě nachytat na hruškách, aby ses prořekl a prozradil na sebe, že jsi autorem tajemného autora populární knížky: „Deník Ostravaka“. Zapřel jsi to, nenaléhal jsem tenkrát, nebudu naléhat ani dnes, nicméně když jsem si přečetl pár Tvých blogů na iDnes, byly psány v tom samém nářečí jako Ostravak ostravski. Kdes tedy přišel na ten nápad takto psát, a který byl Tvůj vůbec první blog v tomto jazyku...?

Mam přiběhy Ostravaka Ostravskeho rad, ale nejsem jejich autorem. Kdo zná lašský dialekt, tak hned pozná, že Ostravak je psaný ostravštinou, kterou mluvil můj děda a která byla slyšet v ulicích Ostravy tak do konce sedmdesátých let. Já píšu své blogy a knížky dialektem, který je odrazem toho, jak mluví současná putyka. V Porubě na ulici už se tak nemluví, je to všecko převálcované pražským televizním dialektem, za tímto jazykem už dneska musíš do venkovských hospod – do Vřesiny, do Bradavic, do Jistebnika. Na Prajzke už se mluví jinak, na Gorolach tež. Moje první blogy v lašske dyjalektyce vznikly v Maroku, někdy na počatku roku 2008. A inspirací byly knížky českého autora knih o stopu Jirky Svobody.

Napsal jsi už čtyři knížky: „Ostravaci sobě", "Mamulovy děti", „Tajemství bohatých Ostravaku“ a „Osudové setkání 1913“; první tři jsou ve výše popsané lašské mluvě, poslední knížka česky. Než se vrátím k té zatím poslední, co by řekl o těch svých předcházejících?

První z nich byla „Ostravaci sobě“ a je souborem nejúspěšnějších blogů do roku 2010. „Mamulovy děti“ jsou o životě nás, děcek, nucených žít na Ostravsku pod krajským tajemníkem Mirkem Mamulou. Tomuto člověkovi neřekl žaden Ostravak jinak než kokot, bo oproti jiným bolševickým papalášům se proslavil třeba tym, že zatímco zbytek republiky se flakal na svojich chalupách, my zme museli pravidelně věnovat volnu sobotu sudruhu Mamulovi a museli zme robit. To platilo i pro školaky, takže s laskou vzpominam, jak zme šmatlali po Porubě s klackem, kery měl vepředu hřebik a zbirali posrane papiry a olačky.

Jsi také Mamulovo dítě? Ptám se na to, protože nejsi apolitický baraba, což dokazuje i Tvoje zatím poslední knížka: „Osudové setkání 1913“.

No jasne že sem Mamulove děcko, tenhle bolševik v naši generaci nechal nesmazatelne stopy. Od te doby jsem citlivy na všecky ty nepovinně povinné svinstva, kere kdysik byly, dobrovolne příspěvky na Fond solidarity, dobrovolne brigady, vyvěšovani praporku a jiné cypoviny. A moje generace, zvyklá číst mezi řádky, už zase vidí ty mladé, nadšené členy Hitlerjugend/ČSM/SSM/Komsomolu/Neziskovek (*nehodící se škrtněte), jak s planoucím zrakem bojují za lepší zítřky, okupují pro sebe mediální prostor a umlčují jiné názory, než mají oni sami.

Ve tvé poslední knize „1913“, plným názvem „Osudové setkání 1913“ jde o zčásti literaturu faktu, zčásti o literární licenci s románovým nádechem. Rád bych věděl, proč se odehrává ve Vídni a právě v roce 1913 a čípak je to osudové setkání čtyř dnes historicky i hystericky velmi proslulých osob?

V lednu roku 1913 se v centru města Vídně prokazatelně pohybovalo několik osob, které později blaze či neblaze ovlivnily dějiny světa. Freud, Masaryk a Tito na straně jedné, Hitler, Stalin, Lenin a Trocký na straně druhé. Já jsem z téhle skupiny vytáhnul čtyři z nich a nechal je sednout si k jednomu stolu. A to je právě ten okamžik, který sice není možný dokázat, ale není ho možno ani vyvrátit. Dnes a denně si sedáme v cizím městě ke stolu, kde je volné místo a někdy strávíme zajímavý večer s lidmi, se kterými se nemusíme ani představit a přesto si můžeme zajímavě popovídat.

Tak to je po čertech velké sousto, proč se tito politici a vůdci národů sešli právě ve Vídni, zvláště, že už jsme v rovině beletrie, tedy literární licence, jelikož všichni čtyři sice skutečně hlavní město rakouské části monarchie, navštívili, dokonce ve stejný měsíc, avšak nikdy spolu nezasedli k jednomu stolu... nebo ano? Kolik jim bylo v této době roků?

Mimochodem, jak víš, že se nepotkali? Všechny jejich následující osudy svědčí o tom, že se přinejmenším dva z nich velice inspirovali svými ideologiemi... Já jsem si naopak po důkladném studiu jistý, že ti lidi se potkali a mluvili spolu. Masaryk byl nejstarší, bylo mu 62 let, Leninovi bylo pětačtyřicet, Stalinovi čtyřiatřicet a ten mladičký malíř měl třiadvacet let.

Znáš tedy ve Vídni onu restauraci, kde se sešli a co je přivedlo zrovna k jednomu stolu? Jaké profese měli v tom roce 1913?

Jednalo se o Café Central, je to podnik, který je i po sto letech v provozu. Tenkrát se jednalo o lidovou kavárnu, kde se scházeli umělci, bohémové, revolucionáři. A naše čtveřice se tady nepotkala úplně náhodou. Lenina se Stalinem zde poslal Trocký, který tento podnik velice rád navštěvoval. Hitler zde sedával pravidelně, pokud mu zůstaly nějaké groše z prodeje pohlednic a obrázků. Masaryk byl tehdy ve Vídni na jednání Říšské rady, kde byl ve druhém volebním období poslancem za Českou stranu pokrokovou. Lenin byl vůdcem Ruské sociální demokracie, v té době pendloval mezi Krakovem a Vídní, Stalin zde byl na studijním pobytu – měl za úkol nastudovat a napsat knihu o národnostní otázce Rakouska-Uherska.

O čem se bavili, když ještě o politice toho moc kromě starého pána nevěděli, nebo se mýlím?

Ale věděli. Jediný mladík bez politických zkušeností byl Adolf, Lenin byl už delší dobu uznávaným dělnickým vůdcem a Stalin byl v té době protřelým zločincem. Měl za sebou přinejmenším 80 mrtvých z přepadení dostavníku pro Tbiliskou banku, kdy poněkud předimenzoval nálož a bomba tak kromě strážců roztrhala i docela velké množství kolemjdoucích. Zato měl spoustu informací o konečném řešení arménské otázky v sousední otomanské říši.

Měli nějaké představy o budoucnosti svých zemí, když dnes už víme, co z nich vyrostlo a jak svým chováním ovlivnili svět?

Na počátku roku 1913 vypadal svět pořád jako idyla 19. století, neexistovala inflace, neexistoval FED, ale zasvěcení dobře věděli, co se chystá. Na Balkáně byla krutá válka muslimů proti křesťanům, kteří si od dočasně oslabených otomanských muslimů po právu brali to, co jim bylo po staletí upíráno – svobodu náboženskou i státní. V té době ale už byly známy jak koncentrační tábory, tak pochody smrti, tak vyvražďování plynem. O tom všem Stalin s Leninem věděli. A mladý Adolf nevěřil vlastním uším, když mu povídali o tom, jak je krásné politikem býti a cestovat po světě. To Adolfovi, chudému synkovi, znělo jako rajská hudba...

Nechci prozrazovat vše, ale můžeš říct, jak jsi je postupně tvaroval, aby došli ke skoro identickým myšlenkám, jež by charakterizovaly jejich pozdější konání; patrně jsi do nich literárně naléval odpovídající druh a množství alkoholu...

Je to jako obvykle, když si neznámí lidé povídají u stolu. Začíná se obecnýma věcma, třeba jestli je dobré být abstinentem a vegetariánem, a postupem času, když se jim diskuse zamlouvá a přibývá sklenek koňaku, tak říkají i věci, které by jinak neřekli. Jediný abstinující u stolu je profesor Masaryk...

Co kdo z nich o čem mluvil, jak reagovali na slova svých partnerů u jednoho stolu? Můžeš vybrat nějaký charakteristický dialog? Je možné rozlišit dle této knížky intelekt a soudnost těchto pánů?

Profesor Masaryk a Vladimír Iljič samozřejmě vzděláním vysoce převyšovali ostatní dva u stolu. Oba dva navíc měli možnost hovořit několika jazyky. Zato Adolf s Josifem nedostudovali své školy, Josif byl na útěku ze sibiřského vyhnanství a ve Vídni byl na falešný pas řeckého rolníka, Adolf přespával po noclehárnách a v chladných dnech se chodíval ohřát na balkon pro hosty v Říšské radě. Tam právě poslouchával Masaryka.

V čem by se dalo třeba poznat, že Hitler nesnáší Židy a že chce jednou napsat Mein Kampf?

V té době nic nenasvědčovalo tomu, že se Hitler stane politikem a napíše knihu, jakou byl Mein Kampf. Toho večera se poprvé dozví, že každá ideologie musí být sepsána, aby mohla být efektivně distribuována mezi své příznivce. Věty o tom, že Vídeň je prohnilé město plné nekompatibilních národností, pronesou nezávisle na sobě Lenin a posléze i Masaryk. Hitler to o deset let později uvede ve své knize. Tento večer také Hitler poprvé slyší radu, že by měl Vídeň opustit a jít tam, kde mu budou lidé naslouchat, třeba do Mnichova. A mladý Adolf se pár měsíců poté, na jaře 1913 rozhodne definitivně opustit Rakousko, mimochodem i proto, že mu hrozí trest za nenastoupení na vojnu.

Co se týká Židů, v té době je mladý Hitler neměl rád „jen“ asi tak, jako Čechy, Poláky, Srby nebo Maďary. Všichni pro něj byli cizinci, kteří ničili německý ráz a německou kulturu. Jeho rozhodnutí dostat Židy pryč z Německa vykrystalizovalo teprve pod dojmem zrady Německa a jeho pověstné „dýky do zad“ v listopadu 1918.

Jak píše Jan Horník v knize „Proč holokaust – Hitlerova vědecká mesianistická vražda“, Hitler, podobně jako Stalin s Leninem si vytvořili „vědeckou“ teorii, která jejich činy ospravedlňovala. Pak už nebyl problém najít lidi vhodné k zabíjení, protože pokud zabíjíte ve jménu pokroku, míru a budoucího dobra, jsou nějaké ty excesy povoleny. Dozorci z Gulagu, estébáčtí vrazi po osmačtyřicátém, fanatické dozorkyně SS v koncentrácích a konec konců i ty svině Heydrich s Mengelem byli doma vzornými rodiči a skvělými kamarády pro své soukmenovce. Oni přece nezabíjeli ze své vůle, byl to vědecky ověřený systém, který oni přijali za svůj. Mimochodem, multikulturalismus a jeho Frankfurtská škola už jsou také vědeckým systémem, že?

Jaká slova vedl Lenin, už bylo přece jen pár roků před VŘSR...? Přeli se o roli proletariátu a národa, shodovali se v těchto svých názorech?

Jsem přesvědčen o tom, že Lenin v té době už znal svou budoucí úlohu. Jediné, co netušil, bylo, kdy se rozjede celý ten spouštěcí mechanismus a kdy přijde jeho role. Finanční systém FED, který umožňoval financovat celé to svinstvo Velké války, byl schválen několik měsíců po setkání oněch 4 mužů – v prosinci 1913. Pak už chyběla jen rozbuška, a tou byla vražda v Sarajevu. Lenin byl v kontaktu s tajnými službami několika států, tajná služba Německa i Rakouska považovala za výhodné mít jej pod kontrolou, protože mohl rozvrátit potenciálního nepřítele. A to se jim o čtyři roky později podařilo, když jej s kufry plnými peněz vyslali ve zvláštním vagonu přes válčící Německo a Finsko do Ruska.

Rozvíjel už Masaryk své vize o vytvoření samostatného Československa?

Ne, v lednu 1913 byl Masaryk smířen se svou rolí v parlamentu, kde nemohl nic ovlivnit. Říšský sněm je vlastně obdoba dnešního Europarlamentu. Tež tam ničeho nedosáhneme. Masaryk byl dvaašedesátiletý pán a těšil se na okamžik, až Franz Josef předá žezlo Ferdinandovi a ten konečně provede svou reformu – federalizaci Rakouska-Uherska. Pro Čechy by to sice nebylo ideální, protože v zemích Koruny české by vznikly německé autonomní celky se sídly v Reichenbergu a Troppau. Vypadali bychom jako po okleštění republiky v Mnichově 38. Ale to všechno by asi bylo lepší řešení než následná První, a nedlouho poté Druhá válka. Jenže Ferdinand zmizel ze scény a s ním zmizela i koncepce federálního státu. A Masaryk začal prosazovat svou koncepci...

A co Stalin, v čem lze poznat dle jejich žvanění, že je rozený tyran a vojevůdce?

Že je tyran a hrubý buran, jak byl v té době popisován mimo jiné i Leninem, bylo známo. Že je dobrým organizátorem a neštítí se ničeho, bylo známo tež. Jeho vůdčí schopnosti se projevily až později.

Dalo by se někdy z textu vydedukovat, že se Stalin a Hitler jednou jako vůdci Německa a Ruska sejdou v nejděsivější světové válce?

Ne, na to je ještě příliš brzy, jednomu je třiadvacet, druhému čtyřiatřicet. Do okamžiku, než se z nich stanou největší spojenci, zbývá 26 let, a do okamžiku, než se z nich stanou nepřátelé na život a na smrt, 28 let...

Na titulní straně knížky máš uprostřed čtyř fotografií zvláštní hvězdu, obehnanou ostnatým drátem. Jistě něco symbolizuje...?

Na titulní straně jsou zdeformované tváře čtyř protagonistů. Jemnou deformaci vidíte u Masaryka, kterého za jeho roli při likvidaci Rakouska-Uherska nemám rád. Byla to Masarykova zásluha, když v létě 1918 přesvědčil Wilsona, že nemá souhlasit s návrhy českého krále a císaře Karla na federalizaci Rakouska-Uherska. Tím byla otevřena cesta k druhé světové válce. To samozřejmě zjednodušuji, dalo by se o tomto tématu mluvit hodiny. Ksichty Lenina, Stalina a Hitlera jsou zdeformované podstatně více, oni se stali těmi figurami, kterým prozřetelnost přisoudila klíčové role ve všech svinstvech, které se po roce 1917 odehrají. Šesticípá hvězda, drcená zevnitř rostoucím hákovým křížem, zvrchu do ní tluče srp a kladivo a zvenčí opletena ostnatým drátem s cingrlátky ve tvaru bolševických hvězd je symbolem toho, co židovský národ v následujících letech potká.

Velmi zajímavá je situace, zdá se, že reálná, s chovatelem psů, který jednoho pejska daroval Hitlerovi a poté jako rozhřešení tohoto činu Benešovi?

Krásný, lidský příběh. Málokdo ví, že fenku německého ovčáka Blondi věnoval Adolfovi pan František Czerny, významný chovatel psů z našich Kravař. Po válce, aby to naši mladí pseudovlastenci nepoužili proti němu, věnoval jinou fenku německého ovčáka Edvardu Benešovi. Dlouho jsem si ověřoval tento příběh. Nepamatoval jsem si, že bych kdykoliv zahlédnul Edvarda se psem. A pak jsem opravdu našel fotografie z jeho vily v Sezimově Ústí, kde je on i jeho žena Hana právě s vlčákem... Co se stalo s panem Czernym z Kravař po roce 1948, budu muset zjistit při sve další navštěvě na Prajzke...

Mezi popiskami u fotografií jsou muzea v Braunau, Gori nebo v klášteře Noravank atd. Všude jsi tam byl, abys hledal dokumenty pro tuto svoji knížku? Jak dlouho ti trvalo, než jsi ji napsal a co všechno jsi musel nastudovat?

Ano, tam všude jsem byl, jak v Braunau u Hitlerova rodného domu, v Osvětimi, Dachau i Mauthausenu, na místech, kde se Masaryk učil třeba kovářem, tak ve Stalinově muzeu v Gori, tak v horách na místech arménských klášterů, kde jsem studoval, jak muslimská nenávist ničí jakékoliv památky jiných náboženství. Viděl jsem to v Kosovu, Kurdistánu, Karabachu... Byl jsem těsně před válkou v syrských křesťanských klášterech a památkách, které dnes již neexistují, byly cíleně zničeny vyznavači islámu. Zlo, kterému byly otevřeny vrata právě v roce 1913, je opět tady a v plné síle. Knihu samotnou jsem psal asi rok a půl, pracoval jsem na ní čtyři hodiny den co den, přečetl skoro padesát knih, jednu odpornější než druhou. Od Masarykových knih o sebevraždách přes Stalinovy a Leninovy bláboly až po překlady Hitlerových proslovů. Bylo to ale nutné, abych mohl nastudovat jejich dikci, názory, výroky...

Tvé závěry o skutečném otci Masaryka jsi vyfabuloval, nebo je to pravda?

Tomáš sám odpovídá Čapkovi v Hovorech s TGM, že ví, že jeho tata nebyl jeho tata. Na podzim roku 1849, sedm měsíců před jeho narozením, si Tomášova vzdělaná, krásná, šestatřicetiletá německá matka bere v Hodoníně za manžela ošklivého, nevzdělaného slovenského pacholka Josefa Masárika, navíc o deset let mladšího. Už tady něco nehraje, že? Pár dní předtím si mladý císař, který často v Hodoníně a sousední Holíči pobýval, po své poslední hodonínské návštěvě značí do deníku: „Případ Kropaczek vyřešen“. Terezie Kropaczek bylo dívčí jméno Masarykovy matky...

Celý příběh a tisíce zajímavých detailů najdete v knize Davida Glocknera Císařův prezident. Vyplývá z ní, že otcem TGM by mohl být místní bohatý Žid Redlich, anebo... císař Franz Josef. A pravda? Tu se nedozvíme, protože nikdo nedá svolení k odběru DNA pozůstatků TGM a FJ1. Ale podívejte se třeba na podobu, kterou mají oba pánové ve věku, kdy byli oba přibližně stejně staří...

Na konec bys mohl napsat ve své typickém lašském nářečí, co si ve skutečnosti jako Ladislav Větvička opravdu myslíš o těchto ústředních postavách své knížky "Osudové setkání 1913"?

„Viš, Břeťa, byly to kurvy. Jedna větši jak druha... Na zakladě dluholeteho studyja jsem dospěl k nazoru, že svět devatenáctého stoleti - kery si vůbec neidealizuju, bo to byla dřina jak cyp – ale tento svět, kde finance a vztahy mezi lidma byly ještě v pořadku, skončil pravě setkanim těchto čtyř chlopu dne 22. ledna 1913. A pak už šlo všechno do hajzlu a do dneška zme se ztama nevyhrabali...“

Tož synku, po valašsky ogare, díky moc za Tvé úžasné povídání a za ještě báječnější knížku "Osudové setkání 1913". Ty to možná ještě nevíš, ba ani netušíš, co vše učiní její obsah s divadelními scénáristy, protože je to text jako vyšitý pro konverzační jednoaktovku. Stoprocentně už máš tento scénář, pokud ne na papíře, ale určitě ve své super promazané mozkovici. Držím Ti všecky dvě pěsti... A pozdravuj na blogu iDnes, bo je jasné, že zase budeš bezkonkurenčním zlatým blogerem roků 2016, 17, 18, 19...

PS: Knihu Ladislava Větvičky "Osudové setkání 1913" letos v knihkupectvích nenajdete. Pokud o ní máte zájem, můžete napsat přímo autorovi na mail: ladik.vetva@gmail.com

Originalni text rozhovoru v novinach Rukojmi je tady.

Zdroj: http://vetvicka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=558904