1913 Knihy

                                                            7. Konečné řešení

Vzduch  v kavárně zhoustnul. A nebylo to jen množstvím vykouřených doutníků, viržinek a cigaret, jejichž dým se vznášel od každého stolu. Témata hovoru naší čtveřice začala v představách těchto rozdílných mužů vzbuzovat obrazy, nad kterými by mnohý psychiatr zajásal.

První si to uvědomil profesor a pokusil se změnit téma hovoru.

„Pánové, vy byste mi mohli pomoci. Studuji ruskou a slovanskou otázku, v Rusku jsem byl snad stokrát, ale nikdy jsem se nedostal do Zakavkazska. Nebyl jsem ani v Tiflisu, ani v Erivanu. Co si myslíte o národech žijících v té oblasti?“

To konečně probralo to té doby spíše nemluvného revolucionáře, na kterého po těch skleničkách arménského koňaku padla pravá ruská chandra.

„Je to jako všude jinde. Silnější pes mrdá“, přecedil přes zuby, které křečovitě tiskly dýmku.

„Co prosím?“ vytřeštil oči profesor.

„Ach, já zapomněl. Vy v tom sněmu už ste zapomněli základní pravidla života. Podívejte, profesore, silnější, životaschopnější národ vždycky vyhraje. Je to otázka času, ale vyhraje. Obsadí, přečíslí, vyžene, vyvraždí slabší národy. Ženské si přivlastní, znásilní. Ženské prostě patří vítězům. Tak to vždycky bylo a vždycky bude. Ty vaše humanistické parlamentní kecy na tom nic nezmění. A právě tak to dopadne třeba s Armény. My Gruzíni přežijem, my jsme silní, nebojíme se zbraní, umíme se bránit a budeme se bránit. Zbraně si nenecháme vzít. Ale Arméni jsou ztracení. Oni si myslí, že tím obchodováním, náboženskýma kecama a básněma jsou pro někoho zajímaví. Hovno. Zajímaví jsou vždycky jen do určitého okamžiku. Pak přijde bod zlomu a oni zmizí. Turci je vylikvidují, to je jasné už dneska.“

„Hmm, vylikvidují. To je zajímavé slovo, to jsem ještě neslyšel“, zasmál se malíř. To bychom mohli vylikvidovat třeba Čechy z Vídně a byl by tady klid, že, profesore?“ Malíř se tázavě zadíval na profesora. Malíř rád provokoval a přeháněl, ale tady narazil.

„Poslyšte, mladý muži. Měl byste si dát pozor, abychom nevylikvidovali třeba ty vaše drzé, namyšlené soukmenovce z moravského pohraničí. Anebo rovnou z celé Koruny české“, mračil se profesor. „Co se týká těch Arménů, hodně jsem o nich slyšel. Údajně se jedná o árijský, indoevropský národ. Znám pár Arménů. Jsou skromní, spořiví, pilní a povahou mírní. Bývají vytrvalí a podnikaví, dobří obchodníci. V rodinách ovšem vládne  tvrdý patriarchát. Co řekne muž, to se stane. Potrat jest věcí neznámou a vlastně zakázanou. To je vlastně úplně opačně, než co se děje v rodinách mohamedánských, zvláště tureckých.  Arméni jsou pohostinní a dobrosrdeční. Turci taky, ale člověk od nich podvědomě pořád čeká nějaký podraz. Dýku do zad. Vždyť to není tak dlouho, co chtěli pomohamedánštit celou Evropu.“

„Já znám Armény z Paříže“, vyfouknul dým filozof. U nás v Rusku žili mizerně, osmdesát procent z nich jsou pastevci a rolníci. Ale ve Švýcarsku a Francii to je jiné. Z kupců, dělníků a řemeslníků se brzy stávají obchodníci. A jsou spořiví. A lakomí. Jako Židi. Konec konců mezinárodní obchod říše osmanské je plně v rukách Řeků, Arménů a Židů. A díky vzdělání se Arméni dostávají na místa státních úředníků.“

„To nemůže dlouho trvat. To Turci nesnesou. Je to jiná rasa. A jiná víra. Arméni měli první křesťanský stát na světě. A Otomani jsou nejsilnějším mohamedánským národem na světě. Žádný národ není rád, když ho cizinec převyšuje. To dopadne blbě. Ti Arméni budou vyvražděni.“

Malíř se zamyslel: „To je nesmysl. Můžete zabít člověka. Je možné zabít celou rodinu. Můžete vyvraždit klidně i nějakou malou vesničku, ale nemůžete vyvraždit celý národ.“

Revolucionář se pohrdlivě zasmál: „Vidím, že toho o světě ještě moc nevíte, humanisto. Jsem si jist, že jde přesídlit, odtransportovat anebo vyvraždit celé národy. Klidně i miliony lidí. Technicky to není problém. Teď to vlastně prakticky zkoušejí právě Turci. Ono není jednoduché vládnout zemi, kde máte cizorodé prvky. Turci jsou Turci a mají své zvyky. A Arméni chtějí jiné školy, mají jiný jazyk a jiné náboženství.“

„Proč do toho Turecka vůbec ti Arméni lezli?“

„Ale ono to bylo právě naopak, pánové. Arménské království sahalo až ke Středozemnímu moři. Ale pak se Arméni místo zbraním začali věnovat žrádlu, víře a literatuře. A to nemůže nikdy dopadnout dobře. Takže dnes jsou válcovaní mohamedány a nedivil bych se, kdyby v Turecku za deset let žádný Armén ani jiný křesťan prostě nebyl. Tak, jak dnes vyvražďují Otomani ve své říši třeba pravoslavné Srby nebo Bulhary, tak jednou zlikvidují Armény. Až je Rusové se Srby a s Bulhary vyženou z Evropy a území se navrátí národům, které tam žijí, Turek dostane strach, že to stejné budou chtít provést Arméni na východě. A přesídlí je jinam.“

„Přeháníte, příteli. Kam by je přesídlil? Jsou jich tam více než dva miliony. To by je musel zabít. A to není tak jednoduché jako podříznout kozu. Nebo přemístit ovce. To už chce sofistikované řešení.“ 

Filozofova pleš se zaleskla, jak prudce pokýval hlavou. „Ale to řešení tady už je. Turci s Kurdy ho už pěkných pár let provozují. Podívejte se, Arméni v cizině nemají žádnou zvláštní oblibu. Je to sice národ chytrých, ale podle všeho i prohnaných a nestydatých obchodníků. Kdo by brečel nad nějakým šejdířem? Víte, tenhle národ měl vyspělou kulturu už v době, kdy tady ve Vídni a ve střední Evropě byly neproniknutelné, temné lesy. Tady se tenkrát proháněli jezevci a vlci, ale v Arménii už stavěli chrámy a psali literaturu. A když je po staletích začali úspěšnější bojovníci vyhánět z jejich země, stali se v nových zemích obchodníky. A měli k tomu talent a dar od boha, jak dospět k blahobytu. Učí se rychle nové jazyky, ale říká se, že přitom neznají žádných zábran a vytloukají ze svého obchodu peníze – ostatně tak, jako to dělají všechny národy Orientu. Ale Armén je daleko inteligentnější a pilnější než ostatní a tak získává, kde jiní ztrácejí, a bohatne, kde jiní chudnou. A to nemá nikdo rád.“

„Ale už ve starém Řecku a Římě přece platilo heslo – ošiď hlupáka, dokud se dá! Tak přece obchodují v Orientu všichni, Arméni tak jako Turci, Židé tak jako Peršani, Řekové tak jako Rusi. Když chcete přežít, musíte se přizpůsobit.“

„To je ale normální, pánové. Tyto mravy obchodu orientálního nemůžete přece považovat za nečestné nebo nemravné a podezřívat z toho jen arménské kupce. Tak to prostě chodí. To už je v zemích Orientu takový zvyk. Nemůžete si myslet, že se všichni budou přizpůsobovat vašim zvykům. V cizině jste to vy, kdo by se měl přizpůsobit.“

„To je nesmysl. Pokud chcete dobýt cizí národ, pak se právě nesmíte přizpůsobovat cizím pravidlům. Naopak. Je to na vás, abyste vnutili své zvyky národu cizímu. Až dosáhnete jistého poměrného zastoupení, je to na vás, aby se hostitelský národ podřídil. A je povoleno vše. Tak to prostě chodí, říkal jsem vám, že silnější pes mrdá“, potáhnul revolucionář Koba ze své dýmky.“

Profesor si začal uvědomovat, že téma, které rozvířil, opět nebude patřit k těm, kde by se shodli na nějakém humánním řešení. Kdo ví, jestli v tom dnešním světě je vůbec ještě o nějaké humánní řešení zájem.

„Prosím vás, proč by Turci chtěli zničit to, čeho jejich krajané dosáhli? Podívejte se, třeba kardinál Richelieu povolal Armény, aby v Marseille provozovali tiskárnu.  Všude, kde se usadí, brzy vznikají školy, čítárny, začínají se vydávat knihy, hrát divadlo.“

„Jděte už do prdele s těma humanitníma aktivitama, profesore!“ Revolucionář začínal být hrubý, filozofovi to kupodivu nevadilo, ale koho se to očividně dotýkalo, byl malíř.

„Pánové, začínáte být hrubí, konec konců myslím, že to je vlivem arménského koňaku, kterým se naléváte. Tak se na to podívejte ekonomicky. Vyvinuté rybářství v kaspické oblasti funguje zásluhou Arménů. Vyhlášený a u vás v Rusku oblíbený kaviár je vyráběný arménskou firmou Saljanskij. Jediná velká továrna na kůže na jih od Kavkazu je majetkem Arména Adolchanova z Tiflisu. Fabriky na tabák a palírny lihu z hroznových šlupek jsou také majetkem Arménů. Vemte si přádelny a továrny na plátno, průmyslové továrny na orientální koberce, firmy na hedvábné látky v Turkistánu, koncesionáři naftových podniků v Baku a Grozném, to všechno vybudovali Arméni. Přece by se žádný rozumný národ nezbavoval ekonomicky aktivních mužů, kteří jsou sice cizí, ale živí i jejich národ!“

„Vy máte znalosti, mladíku. Zdá se, že máte dobrou paměť, ale ekonomii tady netahejte, příteli“, zapojil se do hovoru filozof. „Obávám se, že ten vybudovaný obchod může být jednoduše přebrán národem jiným, konec konců, dříve nebo později bude stejně vyvlastněn a provozován státem.“

„No ovšem, prostě je vyvlastníme, a jsou v prdeli s celým svým buržoazním majetkem“, usmál se revolucionář.

Plešatý filozof se zamyslel, zvednul se ze židle, opřel se rukama o stůl a začal, ovlivněn arménským brandy, mluvit jak na schůzi:  „Nebavme se o národech, pánové. Národy nejsou podstatné. Národ tady dnes je, a zítra může být odsunut někde úplně jinde. Anebo se prostě zlikviduje. Podívejte se, kde jsou dnes Indiáni v Americe? Keltové ve střední Evropě nebo kdejací Hotentoti a Křováci v Austrálii? Národ prostě musí ustoupit, v komunismu nebudou národy důležité. Všechny splynou v jeden ve velké nadnárodní říši. Co je důležité, je třída. A až přijde čas, zlikvidují se i třídy. Nastane beztřídní společnost, kde nebudou ani národy, ani poddaní, ani páni. Nikdo pak nebude mít důvod si vyskakovat, celý svět bude šťastný.“

„Sedni si, soudruhu“, uklidňoval filozofa revolucionář. To, co říkáš, je jasné. Ale do té doby se prostě musíme některých tříd, nebo některých odbojných národů prostě zbavit. V arménské části Turecka jsou obrovské zásoby soli, mědi, olova, uhlí a železa. To nemůže zůstat v rukou buržoazních jedinců. Pěstují rýži, tabák, ovoce, zeleninu, bavlnu i bource morušového. To ale nejsou úkoly pro jednotlivce, kteří vykořisťují dělnickou třídu. To je úkol pro komunistická družstva. Převezmou pod svá křídla všechno. V Erivanu třeba moje oblíbené ovocné konzervárny, v Adžárii je třeba znárodnit mé oblíbené vinice a jejich víno s vůní pomerančů. Je třeba dostat pod kontrolu vývoz produktů, jako je kůže, sýry, basturmu, koňak, sušené maso, z rud je třeba znárodnit těžbu mědi, síry, kobaltu, ledku, prostě všechno.“

„Ale to by přece byla krádež, ne? To nemyslíte vážně! Já věřím v lepší svět také, tak jako všichni mí soukmenovci a jsme ochotni za něj bojovat s nezměrným úsilím až do roztrhání těla. Tak, jak to dokážeme jen my, Němci. Co ostatní zabíjí, to nás posiluje, soudruzi. Ale přeji si, abychom bojovali za lepší svět bez osobní nenávisti. Nenávist nemá rasu, nemá barvu kůže, nemá vyznání, třídu nebo náboženství, nenávist je prostě jedovatá, a náš boj za lepší život našich soukmenovců je přece svatý!“

„Ty drž hubu. Vůbec netušíš, o čem je řeč.“ Malíř zaklonil hlavu a v jeho malých, temných očích se objevilo cosi jako pohrdání. Nebo zárodky hněvu? Revolucionář si toho ale nevšímal a pokračoval: „Nenávist proti třídnímu nepříteli je základem úspěchu.  Čím bude hůře, tím bude lépe pro nás, revolucionáře. My si poradíme. Ale Arméni jsou nebezpeční. Pokud by se jim dala k dispozici zpátky celá jejich bývalá zem, celé to území, které pokrývalo jejich království, to by byl průser. Tento národ musí být roztříštěn, jinak by to byl vážný nepřítel pro naše hnutí. Fungující a spokojené hospodářství je největším nepřítelem komunismu. Proto je třeba poměry zhoršit tak, že lidem nezbude nic, jen jejich okovy. Potřebujeme vyhladovělé, zbídačelé proletáře, Zlatí Otomani, už osm set let drží Armény pěkně pod krkem a to je jenom dobře.“

„A jak toho vlastně dosáhli? Když tvrdíte, že jsou tak chytří, tak jak je může podrobit nějaký hloupý mohamedánský systém?“

„To je jednoduché“, usmál se Koba, protože tady se konečně cítil ve svém živlu.

„Je třeba si plně uvědomit úlohu panujícího národa. A to Turci umí. Proto je mimochodem vy Němci máte tak rádi, ne? Nejdříve zbavili arménský národ všech předáků a přirozených vůdců, aby se nemohl vzchopit a postavit na odpor. Pak se začal omezovat přístup ke vzdělání, prakticky vzato - uzavřou se školy, znemožní církevní obřady, začnete zvyšovat daně. Hlavně nesmíte ukázat jakoukoliv známku předvídatelnosti. Všechno závisí na vůdčím principu. Rozděl a panuj. V zákonech se nesmí nikdo vyznat a hlavně zákony musí platit jen pro příslušníky neprivilegované třídy. Daňové sazby musí být tak komplikované, aby se v nich nikdo nevyznal. To vám umožní zlikvidovat kohokoliv, kdo by se mohl postavit na odpor. Co je horšího než daňový odpor proti státu? Zločince, ty normální vrahy a zloděje, je možné využít pro naši věc, ale chytré lidi je třeba likvidovat, jsou nebezpeční. Kočující, nevzdělatelné hordy se také dají využít. Kurdové mezi Armény vždycky působili jako kobylky. Kam vtrhli, všechno spásli a zničili. A to všechno je u Turků už takový zvyk. Už přes tisíc let tímto způsobem dobývají svět, to je jejich politika a vojenský základ, získaný už od Mongolů. Ale trvá to všechno moc dlouho. Ten proces je třeba urychlit.“

Profesor si promnul šedivou bradku: „Ach ano, mám také ten pocit, že Turek dává přednost čemukoliv, jen aby za každých okolností a bez ohledu na jakékoliv násilí, právo nebo dobré mravy prostě prosadil tu svou mohamedánskou víru. Snaha Otomanů byla koneckonců po staletí stejná. Vždy a všude, ať to stojí, co to stojí, klidně i prostřednictvím nelidských prostředků udělat prostor pro islám. Oni kdyby měli dost lodí, klidně by nám pašovali Alláhovy přívržence loděmi přes Černé moře a Dunaj až do Pešti, Prešporku a Vídně.“ 

„To už tak chodí. Snaha všech muslimů, ať už Turků, Kurdů nebo Čerkézů bylo vždycky dostat pod kontrolu a dostat do svých rukou země, které svým staletým obděláváním pracovitými rolníky dnes vypadají jako ráje. Všimněte si, jak vypadá území, které obývá mohamedán - jako poušť. A území, obývané křesťanem jako květná zahrada. Když jsem pobýval v Anatolii, myslel jsem, že místní mohamedáni jsou jiní. Ale všechno marno. Brzy jsem zjistil, že se nejedná o pravé mohamedány, ale jedná se o původní arménské, pracovité, křesťanské obyvatelstvo, které s příchodem Turků bylo násilím pohomohamedánštěno. A přestože přinesli pozitivní vlastnosti lidu mohamedánskému, ty jednodušší rasy se to prostě nikdy nenaučí. To je to samé, jak kdybyste papouška učili štěkat. No, někteří se štěkat naučí, ale nekousnou. Všimněte si, ti kteří musulmanu, sunnitu, islámu a džihádu podléhají, nikdy nic kulturního svému okolí nepřinesli.“

„Tož to je zajímavé, trochu mi to připomíná naše národy“, zamyslel se profesor. Po celá staletí útisku národního a poroby Arméni tiše trpěli a doufali, že přijde jejich čas, někdo jim z cizích mocností pomůže, když vidí, že dobře pracují a trpně snášejí svůj úděl. A nic. Nikdo nepřišel. Ono asi opravdu každý národ má takové vůdce, jaké si zaslouží. Národ ovcí nemůže očekávat, že obstojí mezi vlky. Ale národ musí mít zuby, aby ochránil svoje hranice a své děti, jinak mu je jiní ukradnouti mohou, a žádná odplata je za to nepotká. Lidé musí mít právo mít doma zbraně, ať už meče, sekery nebo střelné zbraně, aby se mohl bránit zvůli státu nebo nepřátel.“

„Tak to teda prr, dědku“, zvednul se Koba. „Takové jako ty nemám rád. Až jednou přijdeme tady do Rakouska a ovládneme stát, ty bys byl první, které necháme zatknout. Střelné zbraně nepatří do rukou lidí. Zbraně můžeme mít jen my, vládnoucí vrstva.“

„Přirozeně, pánové“, přidal se filozof. Uvědomte si, že jeden chlap s pistolí a šesti náboji může klidně držet v šachu dalších 100 mužů. Zbraně nemají mezi obyvatelstvem co dělat. Byli by to nebezpeční nepřátelé. A všech třídních nepřátel se je třeba zbavit preventivním úderem. Zatknout a odsunout do pracovních táborů.

„Ale křesťanské obyvatelstvo přece požívá v Otomanské říši právní ochrany, ne?“ namítnul nesměle mladý malíř.

„Pcha. Ochrany. Když byl po ukončení války krymské v roce 1856 uzavřen mír v Paříži, bylo ve smlouvě zmíněno také několik bodů chránících křesťanské obyvatelstvo  Turecku. Ale silný národ nedbá na diktát, vnucený mu nepřítelem. Kdyby vašemu národu nadiktoval válečný vítěz nějaké nefér podmínky, co byste dělal vy, jako Němec?“

„No přirozeně bych je nepřijal a udělal všechno pro to, abych je zvrátil ve prospěch mého národa. Ale to se nám nemůže stát. My jsme národ kulturní, vzdělaný, ozbrojený, nás prostě nějaká méněcenná rasa nemůže pokořit. A národy, které jsou kulturní, jako náš odvěký nepřítel Francouzský, by nikdy nesvolil k tomu, aby nás ponížil nějakými nespravedlivými podmínkami. To by si musel být jist, že můžeme na chvíli sklonit hlavu, ale brzy mu to prozřetelnost vrátí i s úroky.“

„No, jen abyste ten svůj národ nepřeceňoval. Tady se používá salámová metoda. Nejdříve seberete národu vůdce a podřídíte si média, literáty a vzdělance. Kdo se vzteká, toho zavřete. Pak jim pod nějakou záminkou seberete zbraně a zavřete školy. Pak vedoucí místa ve státě, ve státní správě a pak i v úřadech obsadíte svými lidmi. Za dvacet let bude váš národ produkovat idioty bez širšího vzdělání, vhodné leda tak k otrocké práci. A dobré lidi s dobrým smýšlením převezme váš nepřítel. Z denního pohledu si ničeho nevšimnete, protože se budete uklidňovat, že to přece není tak hrozné. A za dvacet let budete v hajzlu. Za sto let nebude nikdo ve vaší zemi mluvit původním jazykem. Konec konců vezměte si příklad tady u pana poslance říšského sněmu. Pánové čeští se vztekali v roce 1620, dostali po držce a po stopadesáti letech už ve městech nezbyl nikdo, kdo by mluvil moravsky. Tahle divná řeč zůstala a přežila jako jazyk rolníků někde na kopaninách u Hradiště nebo na lukách u Dobrušky. Ale úřady, města, městyse i vesnice už všechny mluvily němčinou. Kulturním jazykem! Vždyť ta vaše čeština nemá žádná pravidla, to je pořád jen samá výjimka. Jazyk musí mít řád, jasná pravidla, ordnung,  podle toho se pozná kultura národa a jazyka. Národ, který prohrál, nemá žádná práva. Tak jako ti Arméni. Prohráli svůj stát, obranu hranic a žili v rámci říše otomanské, a furt doufali, že jim udělí základní práva, když budou loajální. Třeba právo na život, čest rodinného svazku a ochranu majetku. Hovno. Marně doufají a prosí. Kdo jednou získá moc, tak se jí nevzdává, a tak pronásledování křesťanů mohamedány bylo a bude stupňováno a systematicky prováděno. To je normální. Kdo si vybojuje moc, musí ji nemilosrdně užívat, jinak mu ji sebere jiný.“

„No tak to každopádně. Konec konců stát je jen organizované násilí. Pokud stát vyměkne a začne si hrát na humanismus a přestane se chránit navenek, je to stát zralý k likvidaci.“

„Co se týká říše otomanské, mám pocit, že spíše zneužívá soudní systém k tomu, že každý darebák a zloděj vyznání mohamedánského má automatickou ochranu, a křesťan je už pro své vyznání automaticky považován za vinného. A to je správné. Náboženství je opium lidstva a je třeba, aby lid neměl žádné opium. Lid musí chodit do práce, a ne se věnovat narkotismu.  A po pravdě řečeno, stát otomanský v tom má jasno. Už v roce 1876, krátce po nastoupení vlády sultána Abdula Hamída, zjistil jeden z jeho ministrů, že aby povznesl říši tureckou k bývalé slávě a vojenské moci, bude třeba celou říši zglajchšaltovat, a pokud se týká konečného řešení arménské otázky, Armény jest třeba ze světa odstraniti “

„To je ovšem hnus, pánové“, vyhrknul malíř. „Já chápu, že vzhledem k vašim zkušenostem z barbarských prostor východních máte inklinaci k těmto jednoduchým řešením, ale já si nemyslím, že bylo možno vylikvidovati celý národ. Národ můžete přesunout, přesídlit, vystěhovat, ale to se musí dít kulturně. Bez násilí. A hlavně bez vražd. Co to tady prosazujete?“

„No zrovna vy máte co povídat. Byl to váš státník kníže Bismarck, který někdy v roce 1883 prohlásil, že Německo nemá žádný zájem starati se o stav věcí a událostí v Orientu a že je lépe nechat tamní slabé národy padnouti. Právě na základě tohoto prohlášení velkého Němce, starého tureckého spojence, byli Arméni vydáni na milost i nemilost tureckému sultánovi. Angličani i Rusi měli své protichůdné zájmy a Otomani získali volnou kartu ke konečnému řešení.“

„Co je to konečné řešení?“ zeptal se se zájmem malíř.

Revolucionář na něj s pohrdlivým úšklebkem pohlédl: „Na to jsi ještě příliš mladý. Hleď si svojich akvarelů. Zajímavé spíš je, že sultán, když pocítil, že má volnou ruku, tak se do toho pustil. Brzy byla situace horší a horší než kdykoliv předtím. Křesťani byli všech práv zbaveni a každý mohamedán mohl beztrestně svoje zbraně, křesťanskou krví potřísněné, na veřejnosti nosit. Všechny zbraně křesťanům byly zabaveny ve státním zájmu. A oni mlčeli. Ani nic říct nemohli. Veškeré možnosti komunikace jim byly zabaveny. Nějaké tiskárny, noviny, knihy, na to mohli zapomenout. Propaganda musí zůstat v rukou státu. Zajímavé bylo, že vězení se plnila nepřáteli státu, ale na ulicích to nebylo poznat. Pokud arménská komunita chtěla protestovat, zavřeli jim organizátory protestů. Tisíce Arménů bylo ve vězení vyhladověno nebo otráveno. A nikdo si toho nevšimnul. Některé známé osobnosti pověsili přímo na náměstích jejich měst, aby se vystrašil zbytek. Není krásnější metoda podrobení města, než když tam napochoduje vaše jednotka, sebere nejznámější představitele a zabije je. To je jednoduché, účinné řešení. Seberete starostu, řezníka, pekaře, učitele, kněze a pošťáka, kterého všichni znají, přivedete je na náves a tam jim podříznete krk a necháte je napospas mouchám a krysám.

„No to je ale hnus, pánové, nechcete změnit téma?“

„Ale vůbec ne, to je jen začátek. Pokud je vesnice pořád odbojná, seberete jejich zástupce, vytáhnete je ve čtyři ráno z postelí a než se ráno rolníci vydají na pole, uvidí je na návsi s vytaženými střevy, jak chroptí hrůzou.“

„Jste hovada“!

„Ale nejsme. Pracující lid má právo shodit své okovy a buržoazie musí zhynout. Je pravda, že když ani druhá zastrašovací fáze nepomůže, pak je třeba přejít k likvidaci dalších, ale to se nedá nic dělat. Když se kácí les, lítají břízky.“

„A to nevadí, že zničíte nejlepší odborníky?“

„Ne, právě naopak. To je dobré. Ať lid vidí, že se  nezastavíme před ničím. Je dobré zničit právě nejlepší síly. V Turecku stačí udání jakéhokoliv mohamedána, třeba že ten a ten a ten protiví se rozkazů tureckých úřadů, nebo podezření, že by mohl být nebezpečný islámskému státu, a už je možné ho zajmout, uvěznit a ve vězení umučit nebo prostě popravit.  

Profesor se zamyslel: „To přece není možné, aby takováto zvůle byla normální.“

Filozof si promnul bradku: „Profesore, říkal jsem, že když se kácí les, lítají břízky, jak říkáme my revolucionáři. Řešení musí být rázné a konečné. Není čas ptát se, kdo je kdo. Nepřítel nesmí zvednout hlavu, a když ji zvedne, tak je mu ji třeba useknout. To platí pro každý boj. A je jedno, jestli se bavíme o boji mezi imperialisty, nebo o boji třídním. A to je zase náš boj. Těch Arménů je sice škoda, ale historii nezajímají názory poražených. Jak prohlásil ministr vlády sultána Hamída už před třiceti lety – jediná cesta ke konečnému řešení arménské otázky jest, že Armény je třeba ze světa úplně odstraniti. A musíte uznat, že takové řešení je konečné, a do budoucna už nepředstavuje žádné komplikace. Konec konců, vždyť ti Arméni se mohli kdykoliv dobrovolně vystěhovat. Nemuseli zůstávat v národě nepřátelském.“

„Ale vždyť to byla historicky jejich země, proč by se stěhovali?“

„Co bylo kdysi, bylo kdysi. Historie nikoho nezajímá. Důležité je, co je teď. Národ, který se není schopen bránit, musí být nahrazen národem životaschopnějším.“

„Ale to znamená vraždění. To je přece ve dvacátém století naprosto nehumánní, pánové“, namítnul profesor.

„Co je humánní nebo nehumánní, profesore, určuje vítěz. Až my, socialisté zvítězíme, rozpoutáme teror jako za francouzské revoluce. A nedá se to dělat jinak. Historie nás učí, že třídního nepřítele je třeba zlikvidovat, jinak zlikviduje on vás. Copak si myslíte, že bychom někoho poslali do vyhnanství na Sibiř, tak jak to dělá car s námi? Vždyť můžeme kdykoliv uprchnout. To není žádný velký trest. Až se dostaneme k moci, vytvoříme tábory, kde budeme koncentrovat nepřátele a fyzicky je likvidovat.“

„Jak likvidovat?“ zajímal se malíř.

„Třeba tak, jak to dělají Turci. Mají to dobře promyšlené. Zatýkají Armény za jakýkoliv přestupek a ve vězení prostě záhadně zemřou.“

„Ale to je přece nehumánní.“

„Ale no tak, co je na tom nehumánního? Je lepší být otráven nebo podříznut ve vězení, nebo je lepší být pověšen na ulici nebo být umučen ve svém vlastním domě před vlastníma dětma? Můžete si klidně vybrat.“

„Taková zvěrstva se tam dějí?“

„Ale to je přece jen začátek. Tureckým úřadům se zdál tento postup příliš pomalý a nedokonalý. A tak začali používat polovojenské, neoficiální, kurdské jednotky. Je to úžasně efektivní metoda. Přepadnou vesnici, odvlečou ženské, znásilní je a prodají do otroctví, chlapy zabijou, dobytek a majetek prodají, a co se nedá prodat, to se zapálí nebo zničí nebo srovná se zemí. Anebo vesnici brzy poté obsadíte mohamedány. Za rok nepoznáte, že tam žily nějaké křesťanské hordy.“.

„Ale to je nehumánní teror, to mohou provádět zaostalé národy někde v džungli, to se přece nemůže dít s vědomím státu.“

„Jak to že ne? Copak by se lidi takhle k sobě chovali, kdyby to nebylo podpořeno státním násilím? Právě stát rozhoduje, co je správné a co ne. A když stát řekne, že vražda je správná a spravedlivá a navíc podpořená nějakým vědeckým názorem, tak se prostě bude vraždit. Stačí označit nepřítele. A pak je možno beztrestně, bez ohledu na stáří a pohlaví vraždit vše. Lidi budou rádi vraždit, když budou mít pocit, že to je pro jejich dobro. Už koncem devadesátých let byl heslem mohamedánů, že „Arméni musí být zničeni za každou cenu“. A tím, že jim vláda přikázala odevzdat všechny zbraně, to jen podpořila.“.

„Co se týká mohamedánů, soudruhu Kobo, to musíme ještě rozpracovat. Oni jednají podle jejich knihy, a tam jsou různé násilné činy dobře popsány. Co si pamatuju, třeba v Súře 37 se píše: Když se s nevěřícími setkáte, bijte jim hlavy dolů tak, až velkou porážku mezi nimi způsobíte a ostatní uvrhnete v okovy. To je dobré, pokud se to týká křesťanů, ale je třeba to v jistém okamžiku utnout. Náboženství je sice opium lidstva, ale nesmí se to zneužívat proti nám, že?“

„Ale tak to se může dít někde v horách, v civilizovaných městech se něco takového stát nemůže, tohle prostě do Evropy nepatří.“

Co to povídáte, profesore? Přes dvacet tisíc Arménů bylo povražděno v Cařihradě, stovky povozů odvážely mrtvoly ven z města, pak si toho zahraniční diplomaté všimli a protestovat začali, ale to jsou jen takové diplomatické drobnosti. Vraždilo se dál, jen pod rouškou noci, aby se na to ti užiteční idioti nedívali. Ale nejde jen o teror násilný. Jestli vás to teda zajímá. Mnohem efektivnější je teror daňový. Je třeba ty buržoazní živly vysát zvyšováním daní a poplatků za kdejaký nesmysl. Je třeba navýšit daně, klidně až na 99 procent. A kdo nebude schopen odvádět daně a poplatky, tak je to kulak, anarchista, třídní nepřítel a toho je třeba po právu zlikvidovat. Zvýšíte daně, kulak nezaplatí a už je možno proti němu využít ozbrojenou sílu.“

„Teď trochu přeháníte, pánové. To nemá s právem nic společného. Konec konců, se změnou režimu v Turecku před pěti lety se situace změnila k lepšímu, ne? Mladoturci hlásají pokrok a stejná práva pro všechny.“

„Jak pro všechny? Co to žvatleš, ty buržoazní dědku? Mladoturci jsou placenými agenty naší revoluce v osmanské říši. Pokrok a stejná práva jo, ale jen pro příznivce mohamedánství! Cos jiného čekal? Arméni prosili úřady o právo nositi zbraň, ale samozřejmě jim to nebylo dovoleno. To by bylo nebezpečné. Ostatně domnívám se, že se čeká jen na vhodnou záminku, nějaký zastírací konflikt, a Turci tu akci dokončí. Němci jsou Turkofilové, ti je podpoří politicky. A pak už je to jednoduché. Sebereš jim možnost se bránit. Pak odvedeš chlapy, třeba na vojnu. Pak se vrátíš pro ženské a ty se buď podřídí, anebo je utopíš. Nebo upálíš.“

 „Tak dost! Nemám chuť poslouchat dále toto zločinné svinstvo. To je ten váš sociáldemokratismus? Vyvraždění a zmasakrování celého národa? Moc dobře vím o tom, co se tam děje. Němečtí diplomati mi referovali. Co toto je za svinstvo? Muže odvést do pracovních táborů, a pak je na odlehlých místech porubat. Svázat je k sobě a svrhnout z mostu do řeky. Strašlivým bitím a mučením zbavit se inteligence. Nahnat lidi do vagónů pro dobytek a nechat je tam vyhladovět a zemřít žízní.“

„No no, to zas máme mezi sebou jednoho humanistu. Víte, kolik lidí se vejde do takového dobytčáku? Přesně 90. Turci to mají dobře spočítáno. A budou tak namačkáni na sebe, že když je pár dnů necháte jezdit sem a tam, za týden vyložíte jen mrtvoly.“

„Jste zvířata! Celá ta vaše socialistická banda. Byl jsem vždy pro socialismus, ale to, co tady hlásáte, to je zvrhlost. Deportovat celé národy, kostely jejich přeměnit na mešity.“

„Náboženství je opium lidstva, profesore. Aspoň se zbavíme potenciálních nepřátel a nebudeme je muset zabíjet my. Až tady ve Vídni nebo v Praze se naše strana dostane k moci, a to si pište, že to bude moc absolutní, tak vy budete zatčen mezi prvními. A osobně dohlédnu na to, aby z poslanců říšského sněmu nezůstal ani jediný. Sami si vykopete své hroby a do nich budete porubáni. Anebo půjdete do pracovních táborů – i když, z vaší práce už toho asi moc nebude, to vás raději zavedeme tak jako ti Turci do jeskyně, a u vchodu zapálíme vatry. Udusíte se do jednoho během hodiny. To bude konečné řešení pro všechny, kteří nepůjdou s námi.“

„Něco vám povím. Jsem sice humanista, ale všechno má své meze! Kdyby vy jste se měl stát vůdčí osobností v kterémkoliv státě, nebudu váhat užít jakýchkoliv peněz, abyste byl odstraněn, třeba zločinem. Vražda na tyranu totiž není zločinem!“

Revolucionář Koba se naklonil nad stolem a chytil profesora za límec: „Nemám rád, když se tady se soudruhem někdo takhle baví. To už nikdy nedělej, dědku!“ Malíř, který nevěřícně poslouchal a sledoval celou scénu s rostoucí nevolí, se náhle vymrštil a odtrhnul ruku z profesorova saka, až knoflík odletěl k vedlejšímu stolu. „A dost! Nesnesu více něco takového k člověku, který je mým hostem! Vy jste přivandrovalci v této německé zemi, jste tady chvilku, ale už se tady roztahujete jako doma! Stačí, když vyjdu na ulici a první četník vás odvede do kriminálu! Kdo ví, jestli jste tady vůbec legálně!“

Kavárna ztichla a všichni se otočili ke stolu, kde seděla naše čtveřice.

Gruzínský revolucionář i filozof se na sebe podívali. I přes množství vypitého koňaku jim okamžitě došlo, jaké jim v tomto nepřátelském prostředí hrozí nebezpečí a pomalu se zvedli ze židle.

Tady by identita Stavrose Papadopoulose nemusela projít policejní lustrací hladce, řečtí zemědělci přece jen standardně nepatřili mezi pravidelné návštěvníky vídeňských kaváren.

V kavárně Central bylo ticho jak v kostele, všichni hosté překvapením ztichli a sledovali, jak celý výstup skončí. Filozof se krátce zamyslel, šáhnul rukou do kapsy a profesor se s úlekem vztyčil. Filozof se ale jen pousmál, vytáhl ruku z kapsy a opileckým gestem plným opovržení hodil na stůl pár mincí. Navléknul si pomalu zimník, nasadil beranici a naklonil se nad stůl, opíraje se o něj rukama sevřenýma v pěst. Zadíval se na malíře svýma malýma, šikmýma očkama, podlitýma krví po několika skleničkách koňaku: „Kdybych chtěl, rozdrtil bych tě jak štěnici.  Historické poslání naší doby mi ale dává převahu nad takovým idiotem, jako jsi ty. Jsme to my, kdo teď bude stanovovat nový řád a definovat úlohu lidstva. Některé třídy budou odstraněny, ať se ti to líbí, nebo ne. Tento vykořisťovatelský společenský systém bude zničen a nahrazen jiným. Zrušíme jakékoliv hranice, zničíme jakékoliv tradice, vytrhneme jedince z jejich prostředí a vytvoříme pro něj prostředí nové. Jestli se mu to nebude líbit, rozdrtíme ho. Kapitalismus i takzvaná demokracie budou zničeny, nejdřív jim vezmeme jejich obsah, a pak je vyhodíme na smetiště dějin. A dílo dokoná vojenský duch dělnické třídy, vedené našimi nejlepšími kádry tajné policie. To vše je dávno předurčeno univerzálním cyklem běhu světa a vývoje lidstva. Nejsme bezcitní, jak si myslíte. Jsme pragmatičtí. Za námi stojí dialektika dějin. Chcete -li zvítězit, musíte po jistou dobu zavést diktaturu. Kdo to nepochopí, bude odstraněn. A jestli to bude Armén, Žid nebo Němec, je jedno. Některé národy musí být obětovány. Vše, co se dnes ve světě děje, je dávno psáno už v Novém i Starém zákoně. Kapitalisti, komunisti i užiteční idioti jsou součástí tohoto programu, o jehož realizaci nemáte tušení, pánové. Už brzy se budete divit, jaké trosky zbydou z tohoto světa. A na troskách tohoto starého, zahnívajícího světa vyroste svět nový. Nový řád, kde každý bude konečně šťasten, ať už se mu to bude líbit anebo ne. Užijte si posledních chvil, než zhasnou světla.

Dobrou noc.“

Oči malíře a revolucionáře se na zlomek sekundy setkaly. Už nikdy nebudou mít příležitost setkat se tváří v tvář. V tomto okamžiku ani jeden z nich netušil, že za čtvrt století se stanou největšími spojenci, a jen nedlouho poté naopak největšími nepřáteli, jaké světová historie pozná…

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Dne 26. srpna 1939 si v nočních hodinách říšský vůdce zapsal do svých poznámek:

"Večer přijel z Moskvy vítězný Ribbentrop. Tvrdí, že Stalin je velký muž. Také Hoffmann je Stalinem zřetelně unešen. Prý na něj udělal dojem inteligentního, silného, leč poněkud záludného vladaře. Dlouhá debata s Hoffmannem. Trvám na tom, aby mi slovo od slova vyprávěl, jak to bylo v Moskvě. Zajímá mne přirozeně především Stalin. Snažím se tomu muži dobře porozumět. Důvodně se však obávám, že nejlepší příležitost k našemu opětovnému osobnímu kontaktu jsme již promeškali."

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------- 

Ještě dlouho poté, co dva muži, kteří vyběhli do mrazivé lednové noci a třískli za sebou dveřmi, panovalo v kavárně prosycené vůní černé kávy a balkánských cigaret zlověstné ticho…