1913 Knihy

Zdar lidi, zitra jde do tiskarny nova knižka "HELMUT", kterou jsme napsali spolu s ostravskym muzikantem Viťou Hrčkou. Do zitřka, dokud neni uzavřen naklad, tedy platí množstevní sleva, cena je 490,- Kč za 2 kusy knihy. Pokud vás přiběh Helmuta zaujme, objednavejte hned na adrese ladik.vetva@gmail.com.

 

Kniha nebude ve standardni obchodni siti.

Kniha je formatu A5 a ma 170 stran, budeme ju rozesílat od čtrvrtka 20.4.Je poněkud drsnějši než předchozi knihy, posuďte sami z ukazky kapitoly

 

Je nebojeschopny, bo je boje neschopny 

Kalendař ukazoval konec řijna roku osumdesat devět. 

Když tak o tym přemyšlam, Helmuta sem potkal v mistach, kere žaden ostravsky chlop neměl rad. Obzvlaště na koncu osumdesatek, kdy ve vzduchu byla citit změna. Helmuta sem totiž poprve potkal v budově Okresni vojenske spravy. 

Každe jaro a podzim se tady schazaly nedužive postavy ostravskych synku, kerym tu byl zděleny rozsudek zelenych hlav – schopny, odvedeny. Po tomto vyjadřeni už člověk čekal enem na uředni dopis, kerym byl přiděleny k zakladni vojenske službě, z kere nikdo neměl radost. Všeci se bali služby na vychodnim Slovensku, nebo naopak na zapadnim vojenskem okruhu, ale ono to v podstatě bylo jedno. Odvedenca čekaly dva roky… dneska nepředstavitelna doba… dva roky pobytu v zelene unyformě, stravene nic nicnerobenim, ztracene dva roky kajsik v dupě u zakopanych vojenskych utvaru, mezi idyjotama, kde vedle na lužku mohl byt negramotny cygan z plechove osady ze Spiše, maďarsky magor nerozumějici česky z New Castle nebo mlady alkoholik z Pavlova, kereho v noci přepadavaly přišerne absťaky  a taky stesk po Palavě a Veltlinu, že se z teho počuraval. 

Byl sem naprosto rozhodnuty nepoddat se a dosahnut na doklad, kery byl snem tisicu synku tehdejšiho Československa. Podle barvy papundekla, kerym by doklad obaleny, se mu řikalo modra knižka. Tento magicky dokument znamenal, že majitel teto prukazky byl zproštěny vojenske služby.

Nebylo jednoduche taky dokument ziskat, na tym musel člověk dluhodobě pracovat. Buďto musel byt homosexualem, což ovšem nebyla dobra cesta, bo se člověk staval terčem posměchu veškereho okoli. Nebo se to dalo zahrat na kožni nemoce, egzemy a tak. Nebylo to jednoduche. Kamoš se třeba pokušal dostat modru na to, že ma ploche nohy. Dustojnik u odvoda se na něho drsně podival a povida: „No a co, kurva? Co to na mě hraješ?“

Kamoš řika: „Nic, ja se enem bojim, že je mam take ploche, že bysem při utoku tym plaskanim předčasně upozornil nepřitela…“

Dustojnik se pousmal a vyřknul verdykt: „Odvedeny.“ Pak se naklonil ku kamošovi a povida: „Pudeš před jednotku a budeš odminovavat uzemi, když maš ty placate hnaty, cype,“ řval mu do ucha a hlupě se u teho smal.

A tak se partyja nesnažila o jakesik humanni metody. Obvykle se tak nožem zeškrabavala koža z prstu na nohach, na živu kožu se lely nejruznějši sajrajty a čekalo se, až všecko začne přišerně hnisat. Pak se uplacali doktoři, aby napsali spravne vyjadřeni, aby se dalo na vojenske spravě tvrdit, že člověk nemože obut vojenske kanady, bo ma dluhodobě dokaličene hnaty. A vojak, kery nemože obut vojenske kanady, je vojakem naprosto ztracenym, jak v boju, tak v přiměři. Ovšem taka cesta byla strastiplna a bolestiva. Ta se mi tež nelibila.

Zvolil sem třeti možnost.

Psychicka porucha byla varianta, keru volili mnozi, ale člověk buď musel hrat schizofrenyka, nebo mět za sebu aspoň jakesik pokusy o sebevraždy. Člověk to musel robit opatrně, bo byli taci pitomci, keři pokusy dovedli ke zdarnemu koncu, aniž by chtěli. Dosahli tak cila už v zakladnim taboře, ani tu modru už pak vlastně nepotřebovali, aby se zbavili služby v nesmyslne armadě.

Take řezničině sem se ale naštěsti nemusel věnovat, bo sem dluhodobě pracoval na jinem planu, jak oblbnut vojensku hydru.

A tak, jedneho řijnoveho dňa roku osumdesat devět sem se ocitnul v odvodni mistnosti. Stal sem u pultu, přede mnu byl nesympatycky, tlusty plukovnik československe armady, vedle něho ještě tlustějši a ještě nesympatyčtějši pisařka, kera mi připominala hlupu, tlustu Libu od nas z hospody. Vedle mě u stola stal vysoky, dluhovlasy synek v zalatanem, evidentně dluho nepranem montgomeraku a vojenskych kanadach.

To je cyp, pomyslel sem si. Ještě je v civilu a už se dobrovolně obuva do teho těžkeho, smradlaveho hnusu. Cosik takeho može zrobit enem kotlikař nebo debil. Anebo debil kotlikař, to su ti pitomci ze zvrhlyma pravidlama, jako že se nesmi chcat do taboroveho ohňa a tak. Vic možnosti nebylo.

Veškerym měřenim a važenim zme podle zelenych mozku uspěšně prošli, takže bylo jasne, že nejsme ani uzkoprsi, ani buzeranti, ani egzemojidni. Fyzicky zme tym padem měli byt schopni služby v armadě chranici zapadni hranicu tabora miru před ameryckym imperialistu podporovanym zapadoněmeckym revanšistu z Mnichova.

Tlusty plukovnik se zastavil před mojim potencyjalnim kolegu vojinem, stojicim vedle mě. Spěšně přehlidnul jeho papiry a prohlasil: „Takže vidim, že nic nebrani temu, abyste byl odvedeny, co? Mate cosik k doplněni?“

„Sudruhu desatniku, hlasim, že nemožu byt odvedeny, bo nejsem schopny boje,“ prohlasil ten blazen. Stal v pozoru tak vyšponovany, že ani Japonci nebyli tak vyšponovani, když nasedali do svojich sebevražednych letadel ve funkci kamikadze.

Sledoval sem to s jistym nadhledem. Oslovit plukovnika desatnikem podle mě nebyl dost dobry napad, jak dosahnut svojiho cila. Každopadně je třeba řict, že tento postup ziskal zasluženu pozornost všeckych přitomnych, včetně tluste zapisovatelky. Ze zdvihnutym obočim, fixku namalovanym na tučnem pysku, sledovala ze zajmem dalši děni.

„Co ste to řek?“ pomalu procedil mezi zubama plukovnik, degradovany neznamym chlapikem na desatnika.

„Řek sem, že nemožu byt odvedeny, bo mam taky pocit, že jsem nebojeschopny, čimž bysem mohl ohrozit bojeschopnost cele československe armady, bo jak je to zname z učeni fašistyckeho profesora Pareta, řetěz je taky silny, jak je silny jeho nejslabši članek. A ja nemožu byt nejslabšim člankem československe armady, to se nemožete zebrat na svědomi ani vy, sudruhu desatniku!“

Rudy plukovnik se pomalu obratil na tlustu zapisovatelku: „Jaruško, pište. Odvedenec prohlašuje, že je nebojeschopny, bo je boje neschopny.“  

„Mate na to jakesik pisemne dukazy?“ obratil se s přimhuřenyma očama, kere nevěstily nic pozityvniho, na svoju oběť. 

„Ano, sudruhu desatniku. Celu knihu Vilfreda Pareta Pojednani o všeobecne  sociologii. Umite anglicky? Možu vam ju pučit. Ty kurvy bolševicke to zatim do češtiny nepřeložily!“ odpovidal s kamennym gzychtem Helmut. 

„Na to sem se vas neptal!!!“ zařval plukovnik.

„Mate jakesik lekařske doklady, že nejste schopen boje?“

„Nikoliv, sudruhu desatniku! Doktory neuznavam, su to neschopni felčaři. Jedinu hodnotu ma frontovy chirurg amputujici zbytečne končetiny a ulevujici trpicim koňskyma davkama morfia. Bohužel, žadneho takeho frontoveho chirurga neznam,“ odpověděl s kamennym gzychtem ten divny patron vedle mě. Už v tym okamžiku sem věděl, že je ztraceny. Ale vzbudil ve mně sympatyje, bo moji tehdejši kamoši by si nikdy nedovolili nazyvat plukovnika desatnikem a přitom ho zaroveň žadat o zproštěni vojenske služby. 

„Sedněte se na židlu vedle a vyčkejte rozhodnuti,“ zasyčel na tu divnu osobu plukovnik a jeho červeně natekle očka se obratila na mě: „A vy co? Mate cosik k doplněni vašeho odvodniho protokolu, ať to možeme dneska uzavřet?“ 

Nadechnul sem se: „Nemam tu nic tak zavažneho tajak kolega, takže sudruhu plukovniku, myslim, že by tu snad neměly byt překažky, kere by branily mojimu odvodu.“ 

„Tak to rad slyšim, bo už sem dneska měl pocit, že mě cyp střeli. Tolik lemplu v jednom dňu sem snad nezažil,“ procedil mezi zubama plukovnik. 

„Snad enem taka technycka drobnost, sudruhu plukovniku, asi by bylo dobre uvest do mojeho protokola, že mivam psychicke potiže a epileptycke zachvaty, bo mě v mladi jebla gula do hlavy a proto mi vubec nebude vadit zařazeni mezi utočne jednotky prvniho bojoveho sledu. Chtěl bych bojovat na střednim useku fronty v prostoru München-Nürnberg…“ prohlasil sem s naprosto odhodlanym vyrazem, z kereho bylo jednoznačne, že se těšim na službu v zapadnim okruhu proti revanšistovi z NSR. 

Do plukovnika jak kdyby blesk vjel: „Cože vas to jeblooo? Jaka gula, kurva? Mě snad dneska jebne tež! Ale z vas!“ 

„Poslušně hlasim, sudruhu plukovniku, že když mi bylo pět roku, tak mě udeřila kuželkova gula do hlavy a od te doby mam nesnesitelne potiže,“ snažil sem se vložit do odpovědi veškeru tragiku dane zaležitosti a smutek, z jakeho každemu muselo byt jasne, jak to musi bolet, když člověka jebne do hlavy kuželkova gula. 

„Jaka kuželkova gula, chlape? To mi chcete namluvit, že ste ležel na kuželkove draze?“ sipal rudy plukovnik. 

„Nikoliv, sudruhu plukovniku, jednalo se o ruske kuželky. To su ty kuželky jak je gula zavěšena na tym řetazku. Byla to nehoda. Mate snad cosik proti ruskym kuželkam? Nebo snad se stavite negatyvně vuči vstupu sovětskych vojsk?“

Z lavice za mnu se ozyval tichy smich. 

Plukovnik zalapal po dechu. Obviněni z negatyvniho vztahu ke vstupu vojsk do Československa mohlo mět negatyvni vliv na jeho karyjeru. Vsadim se, že cosik takeho od osumašedesateho neslyšel. 

„Mate na to doklady, sudruhu?“ zašeptala ta zelena hlava. Plukovnik sice reagoval vztekle, ale ja sem věděl, že na rozdil od mojeho kolegy už sem na koňu ja. 

„Přirozeně, tady je protokol Veřejne bezpečnosti o nešťastne udalosti, kdy jsem byl v zapalu hry v rekreačnim středisku dolu Hlubina, kusek od restaurace Charbulak v katastru obce Gruň udeřen vojinem zakladni služby, toho času legalně mimo kasarna na povoleni k opuštěni ubytovaciho prostoru, kouli do zatylku. Nejednalo se o umysl a nebyl za to soudně stihany. Tady je lekařske vyšetřeni z chirurgie ve Frydku - Mistku a tady su každoročni posudkove zpravy o depresivnich stavech a zachvatach, kere se mě zmocňuju pokažde, když vidim jakehosik zeleneho idyjota, jak drži v ruce cosik, co připomina zbraň a co by mi mohlo ubližit. Raz sem bezduvodně zmlatil na ulici přislušnika vojenske policie, bo sem měl vidiny, že se mě chysta omamit a propašovat do kapitalistycke ciziny, kde by na mě s pravděpodobnosti hraničici s jistotu konal nedovolene lekařske pokusy, tak jak to je u tych německych zrud ze zapadniho Německa. U sudu jsem byl osvobozeny pro nepřičetnost.“ 

„Ukažte mi to,“ prohlasil rezignovaně plukovnik a zebral hromadu papiru z mojich pracek. „A sedněte se tady vedle sudruha. Posudime to. Dalši!!!“ Zařval na vychrtleho synka kery se třepal před odevřenyma dveřama do mistnosti. 

Opřel sem se hlavu o špinavu vojensku zeď, o keru se opiraly stovky dluhovlasych hlav, kere měly byt zanedluho zbavene vlasu a na dva roky aji svepravnosti. Zavřel sem oči a představoval se, jak v zakulisi probira plukovnik muj připad s hlavu trefenu kuželkovu gulu do zatylka a v duchu sem se smal. 

„Dobře´s to zahral, pyčo,“ probral mě z přemyšlani hlas odvedle. „Ja sem Helmut. Až vylezem ven, zvu tě na Radka. Zajdem na Spolek, pyčo. Kdybys nechtěl, zabiju tě, tak si to moc dluho nerozmyšlej, pyčo.“

 Neměl sem v planu se to rozmyšlat, kromě teho Helmut vypadal odhodlaně. Navic sem věděl, že musim podpořit uboheho odvedenca, bo mi bylo jasne, jak musi naše připady dopadnut. Za chvilu zme se dozvěděli vysledek, kery byl ovšem pro mě jasny po celu dobu. U mě modra, u Helmuta – schopen, odveden. 

Ještě dneska slyšim vysměch plukovnika za zavřenyma dveřma, jak vyřvaval – ja mu dam nebojeschopny! Ja mu dam desatnika! Však my už ho naučime, jakym zpusobem se stat bojeschopnym! 

Vyšel sem na ulicu před Okresni vojensku spravu. Helmut tam už stal, v hubě cigaro, zadama svojeho olezleho montgomeraka byl opřeny o stěnu te nenaviděne budovy a povida: „Kaj zje, pyčo? Jak dluho tě tu budu čekat? Valime na Spolek.“ 

V tym okamžiku se kruh uzavřel. 

Su setkani, u kerych tušite, že budu patřit mezi osudove okamžiky vašeho života. Ni, nebudu se hrat na jasnovidca, v okamžiku prvniho setkani s Helmutem sem nic takeho netušil. 

Ale přesto to tak bylo.