1913 Knihy

Knihu Ladislava Větvičky "100 roku po Haškovi/Okolo Rakusko-Uherska" možete na mailu ladislav.vetvicka@centrum.cz do 10.5.2019 objednavat za specialnich podminek - 1ks za 390,-Kč; 2ks za 490,-Kč. Ceny včetně poštovneho a balneho.

 

Předmluva

„Pracujte střídmě, cestujte, bavte se a užívejte života, dokud to jde. Zítřek už nemusí přijít…“

Jak sem přišel na tu šalonu myšlenku obejit nebo objet země rakousko – uherske? Jednoduše. Četl sem knižku Jaroslava Haška „Dějiny strany mirneho pokroku v mezich zakona“, keru napsal v letech 1911-12. Je nadherna aji po sto rokach. Obsahuje hodně zajimavych mist, kde si člověk uvědomuje, že se toho na světě přiliš mnoho nezměnilo.

Až sem narazil na pasaž, u kere sem si řek, že to už by dnes nemohlo byt možne. Byla to pasaž, kde Hašek piše, že večer dostal s dvěmi přateli stranicky trest objet celou monarchii.

Škoda, že je jina doba. Člověk se nemože jen tak zebrat a vypadnut na pul roka. Je třeba platit daně, pojištěni, hypoteky lizingy a jine zlodějny, kere si statni režim vymyslel, nebo do kerych zme spadli vlastni neopatrnosti. To si dneska možu dovolit leda tak bohači, ale ti su zase tak lenivi a zhyčkani, anebo uplně hlupi, že by je cosik takeho nenapadlo. Čemu by to tež robili, když maju v bankach miliony a musi se starat, aby jim je ztama kdosik nečornul, že?

A stejně mi furt vrtalo hlavu – kura a čemu by to nešlo? Vždyť musi byt jakesik řešeni. Vždyť člověk za tych sto roku snad dosahnul jakehosik pokroku, ni? V Bajkonuru ještě nebyl hajzel papir, ale Gagarin už lital kolem Země! Všecko dneska robi roboti, tvrda robota na polu už tež neni, tuž člověk by měl mět vice času než před sto rokama, ni?

A pak mi kdosik řikal taky hlupy vtip, už si ho nepamatuju, ale bylo tam cosik jako: „Dokazal bys zežrat cele prase?“ „No, to asi ni.“ „Ale dokazal, jen to musiš zebrat po kuskach.“

A bylo to tu. Čemu bysem měl taku cestu robit naraz, když to ide po kuskach?

A tak, robice si poznamky, fotky a shromažďujice materyjaly, pustil sem se do teho.

Bo člověk by si měl plnit svoje sny a cile. Jinak neni člověkem, ale enem hlupym zviřatkem.

7. kapitola - zapisky z Uher: "Každy Maďar može za to, že je Maďar"

Probudil sem se ve starem uherskem městě Ungvár. Kdysik to bylo slovanske město, osidlene Bilymi Chorvaty, keři na břehu řeky Už vybudovali pevnost a městske sidlo. Na počatku 10. Stoleti se tady ovšem objevili Uhři a města, pravě tak jako cele Panonske nižiny se zmocnili, muže mistnich kmenu vybili a děcka a baby si přivlastnili. To už je takovy zvyk, když se na jednom uzemi nachazi vice jak jeden kmen.

Ještě před začatkem Velke valky žilo v Ungvaru 80% Maďaru. Pak se město dostalo do spravy Československa a přejmenovalo se na Užhorod. Žilo tady tež velke množstvi Židu, keři městu řikali אונגוואר

V roce 1938 se Čechoslovaci ferově domluvili s Maďarama a město Užhorod zase dostalo nazev Ungvár. Maďaři až tak ferovi nebyli, Židy kajsik odvezli a ti už se nevratili. Ani k mistnim pamatkam se Maďaři nechovali hezky. Sochu Masaryka, kera stala na tehdejšim hlavnim Masarykově naměsti svrhli a kajsik  zašantročili. Ale po pravdě řečene, co by tež robila socha Masaryka na Arpádyho naměsti, že?

Mimochodem, socha Masaryka měla zvlaštni osud. Po osvobozeni ju našli Ameryčani až v dalekem Pasově a předali ju Československu. Československo už ju ale nemohlo instalovat v Ungváru, ani už Ungvár nemohlo přejmenovat na Užhorod, protože mezitym v řijnu 1944 město „osvobodila“ Ruda armada a asi se tam vojakum tak libilo, že ho přejmenovali na Ужгород a připojili k SSSR.

A tak Čechoslovaci nalezli nahradni řešeni a sochu Masaryka, keru jim amerycka armada poctivě vratila, slavnostně odhalili ještě v roce 1945 v Hranicach na Moravě. Nedluho pote se ovšem v Československu dostali k moci bolševici a socha musela byt zase schovana.

Po druhe byla slavnostně odhalena zase v Hranicach na Moravě, a to ve slavnem roce 1968. Jak asi tušite, ani toto odhaleni nemělo dluheho trvani a tady se ukazalo, jake su Česi hovada. Nedluho po dalšim zahaleni v době tzv. normalizace byla socha roztavena v Kroměřižskych strojirnach.

No a tohle všecko se vam promita v hlavě, když se probudite nedaleko řeky Už v tom fajnem městě, kere nese po te řece nazev a kere snad doplatilo ze všech měst Rakuska-Uherska naprosto nejvic na rozhodnuti Františka Josefa I o vydani manyfestu „Mym narodum“.

Už třeti den sem spočival po několikadennim přejezdu na elektrokole z Ostravy podel řeky Moravy a Dunaja přes Břeclav a Bratislavu až do tohoto hlavniho města byvale československe provincie. Byl čas se posunut dal. A zrovna v tym okamžiku mi zazvonil mobil – pan Madeja.

„Tuž co, Ladik? Jak to ide? Sedime tu na terase u Vlastika, hulime dymku, pijeme kubansky rum a řikame si, jestli nepotřebuješ psychicku vzpruhu!“

„No to ste se pravě trefil, pane Madeja, pravě se chystam vyjet z Užhoroda do Rumunska, myslite, že to je dobry napad?“

Po chvilce přemyšlani se ozvala rezolutni odpověď: „Ni.“

To mě překvapilo. Myslel sem, že mam na vic.

„A co kdybysem jel enem tak do udoli Tisy k Tokaju, to by šlo?“ prubnul sem nahradni varyjantu.

„Tuž to už ja, Tokaj daš, držime ti palce, ale dal se nepušťaj!“

Oddechnul sem si. Byl sem rad, že cesta je schvalena.

Tři dny stravene u česko-rusinskych přatel sice obnovilo moje fyzicke i psychicke sily, zaroveň sem se začal propadat do nebezpečne lenivosti. Sešel sem dule k Milanovi a Lubce do garaže, kde byly naražene dva sudy z produkce českeho sladka Přemka z města Rovno. Lahoda jak cyp, zvlaště když mi Lubka připravila na snidaňu česnekovo-držkovu pomazanku, klobasky a nadherny černy hermelin od dalšiho Čecha, kery na Ukrajině robil domaci syry. To same sem dostal zabalene do placatych chlebu na cestu a jak česky Hans sem mohl vyrazit vstřic maďarske zemi.

Cilem byly kopečky okolo města Tokaj.

Kura, nechtělo se mi, ale jak řika stare ruske přislovi „ryba aji host začinaju po třetim dňu smrdět“. Byl čas vyrazit on the road again. Za hoďku sem byl na pěšim přechodu Slemence. Ukrajinci byli tentokrat trochu lenivi, a tak sem se asi dvacet minut zdržel. Oproti klasickemu přejezdu autem, kdy člověk čeka aji pět hodin, a celnici z šanghajskeho prostora se tvaři, že tak to je spravne, to byla pohoda.

Bylo klidne nedělni dopoledne, slunko na modre obloze nemělo chybu. Ve stylove slovenske pivnici s nazvem Hanoi a maďarsky mluvicim personalem sem stravil pulhodinku odpočinku u sklinky Staropramena 10°, pak, nikym nekontrolovany sem překročil prazdnu hranicu na maďarsko – slovenskem pomezi, stanovenem Trianonsku smluvu a podel řeky Bodrog valil dal na jih.

Vypadalo to dokonale, nikdy bych byl byval netušil, jake martyryjum ještě bude přede mnu. V 16 hod sem minul cedulu Tokaj, s ohrnutym hornim rtem, vyjadřujicim pohrdani nad tlustyma turystama, keři seděli na zahradkach před vyhlašenyma vinarnama a popijali nealkoholicke pivo sem projel městem a přemyšlal co dal.

Tachometer ukazoval 130 kilaku. Slunko ještě bylo vysoko, byla by škoda nevyužit možnosti překonat denni rekord elektrokola.  Pan Madeja sice řikal, že za Tokaj už nemam jezdit, ale on zas nema všecky ty informace, kere tady mam ja. A ja na bukingu viděl, že dvacet kilaku podel řeky Tisy je jakasik vesnička Tiszalok a tam je taky velky žluty barak s nazvem Farma a ubytovanim za 350 korun českych, kusek od břehu te fajne řeky, kera odnaša všecky ty barevne PET flašky ze všeckych karpatskych svahu a posuva je do Dunaja a pak do Černeho mořa, kere ma možna ten nazev pravě proto, že tam je tolik PETek z Podkarpatske Rusi.

A navic aji pan Madeja jako stary přiznivec sportu určitě uvita, když překonam denni rekord, kery zatim byl 150 kilaku. Možna sem mu měl zavolat, abysem se byl byval zeptal, jestli mam v cestě pokračovat anebo ni. Ale ja sem nazavolal. A to byla chyba. Kdyby sem byl byval věděl, co bude nasledovat, byl bysem byval zavolal. Ale ja sem podlehnul sportovni pyše, kera předchazi pad.

Cesta do Tiszaloku byla nadherna. Slunko, sklaňajici se k zapadu, nadherna řeka, krutici se mezi polama a lesikama rychle rostucich maďarskych stromu, prostě pohoda. V jednym mistě sem byl teda mirně překvapeny, bo misto mosta přes řeku Tisu byl enem betonovy sjezd k řece, kde se stary maďarsky pes pelešil v jedine blative kaluži široko daleko a to bylo všecko.

Na druhe straně řeky byl trajekt. No, trajekt, prostě převoznik s taku placatu loďku, kde se vlezly dvě auta. Neměl sem strach, že by sem se byl byval nevleznul. Problem byl, že sem finančně na taku cestu nebyl připraveny. V Tokaji sem si vyzvednul v take te krabici ve stěně, kera dava penize, asi deset tisic forintu, což bylo okolo tisice českych korun. To mi podle odhadu mělo na dva dny putovani k rumunske hranici stačit. Ale netušil sem, že po trase přide čas na take zanedbatelne častky, jako je platba za převoznika přes řeku Tisu.

„Sto forintu“, povida mi převoznik, když odehnal zablaceneho psa, kery chtěl zadarmo na druhu stranu řeky, zavřel vrata a spustil motor, kery ho přivijal na druhu stranu řeky.

Podal sem mu desetitisicovku.

„Menši nemaš?“ zamračil se převoznik.

„Ne, fčil mi to vydal bankrotomat, ale možu ti dat dvacet euro a vratiš mi to ve forintach,“ navrhnul sem konečne řešeni převozniho problemu.

„Seru ti na Euro,“ povida převoznik. „Až pojedeš přiště, tak mi to vratiš,“ ukončil dyskuzi a přešel na předek kompy, aby sledoval přibližovani se levemu břehu řeky.

Kura, cosik se za tych sto roku změnilo. Kdyby tu byl Hašek, tak řekne, že už neni pravda, že „každy Maďar može za to, že je Maďar“. Maďaři se změnili k lepšimu.

Nadšeny tym, že Maďaři už nesu taci zli, co byvali a ukolibany faktem, že 150 km mam za sebu, tym padem denni rekord je překonany, sem vjel do vesnice Tiszalok.  Už zdalky sem viděl žlutu budovu penzyjonu Farma. Byl sem doma. Určitě znate ten fajny pocit, kdy rodny barak mate na dohled, endorfiny zaleju vaše tělo a veškere přirozene instynkty otupi. Mimochodem, to je pravě ten okamžik, kdy na cestach dochaza k největšimu počtu nehod. Par kilaku před cilem.

Žadnu nehodu sem neutrpěl, ale falešnemu pocitu bezpeči sem podlehnul a na dohled od mojeho penzijona sem podlehnul lakani maleho bufeta, kery čepoval užasne maďarske pivo Dreher. Po take štrece a dennim rekordu sem si to zaslužil. Zastavil sem, nechal si načepovat ten nechutny maďarsky mok a odpočival s pohledem na muj žluty penzijon. Možna mě mohlo varovat, že parkoviště před 200 metru vzdalenym penzijonem je uplně prazdne, ale přesto sem si dal eště jedno pivko. To byla strategicka chyba. Kdybysem si byl byval ja cyp stary aspoň nechal nabit baterky do elektrokola! Ale čemu by sem to byl byval robil, když sem už byl dvě stě metru od cila a mohl sem to dobit přes noc? To su ty nevyhody elektrokol.

Slunko už zapadalo, když sem dopil pivka a přesunul se k mistu mojeho planovaneho ubytovani. Krve by se ve mě nedořezal. Žluty barak, kery z dalky vypadal obstojně, byl zblizka ošuntěly, ale hlavně, okna byla špinava a přes vstupni mostek do penziona evidentně kvuliva bujnym kopřivam nikdo dva roky nešel.

Ověřil sem si adresu. Byl spravna, potvrzovaci mail byl na mistě a 350 Kč z mojeho učtu bylo odečtene a odeslane na učet hotelijera.

„Kurvy jedny maďarske!“ zařval sem na nic netušici topoly, kere němě sledovaly tento bizarni vyjev. Cyp z Ostravy bucha na dveře zapadleho maďarskeho penziona, v kerem nikdo dva roky nespal...

No nic, Ladik, taka cypovina tě nerozhodi, řekl sem si a našel nejbližši ubytko. Bylo o pět kilaku proti prudu řeky Tisy a byl to obyčejny autokemp. Čert to zeber, moskyty přežiju, enem už dneska nechcu šlapat ani kilometer. Klidně budu spat v jakesik chatce na břehu te zkurvene špinave řeky. Hlavně jak už nebudu muset šlapat.

O čtvrt hodiny později sem stal na prašne cestě před vstupem do Autocampingu Tiszalok. Bylo to nadherne misto na břehu te velike řeky. Sednul sem se na travnik a zhluboka oddychoval. Že ja sem teho pana Madeju neposluchal. Ja cyp sprosty zplantany naprosto zbytečny. Vstup do Autocampingu byl samozřejmě zavřeny na obrovsky, těžky řetaz. Tež mě to mohlo napadnut, že v květnu ještě kemping fungovat nebude.

Myslel sem, že mi jebne. Osum večer, slunko pryč, baterky do kola vybite a ubytovani nikde. Podival sem se na web. Nejbližši ubytovani 25 kilaku. V normalni situaci by to bylo v pohodě, ale ja sem měl za sebu už 160 kilaku. Jina varianta ale nepřichazala v uvahu. U Tisy sem spat nechtěl, bo komaři už byli v plne aktyvitě a po tych kilakach sem se těšil na sprchu va jakemkoliv ubytovani.

Dvacet pět kilaku do městečka Hajdunanáš byly depresivni. Baterky do elektrokola byly vybite a ja sem na tomto mrtvem štyrycetikilovem kole šlapal proti větru. Hnus. Nikomu to nepřeju. Naštěsti sem měl před sebu jasny cil – penzyjon Cypkeš v městě Hajdunanaš. Pro jistotu sem si aji telefonycky ověřil, že maju pro mě misto. Ani to ale nestačilo. Kdybysem se byl byval zeptal pana Madeji, anebo stareho haviřa Vlastika, okamžitě by mě oprostili od take myšlenky šlapat na kole do take ďury. Vlastik by určitě řekl: „Ladik, přece nebudeš spat v penzyjonu s nazvem Cypkeš? To je Ostravaka nedustojne!“

Bohužel, v moji sportovni pyše sem jim ani nezavolal, ani sem nevnimal tyto podvědome signaly, kere by ostravakum měly signalizovat, že tu coš něgra.

Rozbity jak cyganska hračka se dorazil do penzyjonu Cypkeš. Na tachometru 180 kilaku, dupa zpocena až po vlasy a bylo mi uplně jedno, kaj budu chrapat a za kolik.

Penzion Cypkeš mi na prvni pohled připadnul sympatycky. Přes plot zahrady sem viděl snad deset grilovacich mist, partyja tancovala mezi kvetucima jabloňama a všeci se bavili jak cyp. Odevřel sem branku a zpoceny a zpraseny po stoosumdesati kilometrach sem vstupil dovnitř.

Zežral sem jakesik řizky, grilovane maso a dal se s mistnima tři pulky baracs palinky. Jinak to prostě nešlo, všeci se se mnu zdravili, jak kdybysem byl byval jejich člověk. Ti Maďaři su stejně fajni pomyslel sem si.

„Co tady chcete!“ zařvala na mě jakasik tlusta baba.

„Ja tady byvam, ty hydro,“ oplatil sem ji stejnu mincu a přemyšlal sem, jak je možne, že v takem nadhernem prostředi zrovna ja musim narazit na jakusik uklizečku.

„No tak to asi nebyvaš, synku, bo ja tady mam svadbu, cely penzijon je od ledna vybukovany a kdybys tu byval, tak bysem o tym cosik musela vědět, bo su majitelka penzijona.“

Tato slova na mě asi musela zapusobit silně depresyvně, bo sem si rezygnovany sednul na betonovy rantel plotka a tlusta baba pochopila, že by mě u ni mohl trefit šlak, což evidentně neni v planu žadneho hotelyjera.

„Ale vždyť sem to bukoval přes buking a ještě tu asi před hodinu volal, jestli to plati...“ zkušal sem najit cestičku ven.

„Ja, tak ten telefon je na švigru a ta na všecko kyve. Tady prostě dneska ubytovani neni. Ale nezufejte, tři sta metru odsud je penzijon a tam misto určitě najdete, bo o tym nikdo nevi,“ podivala se na mě s mateřsku lasku ta stopadesatikilova něžna maďarska žena.

Nevěř ji, Ladik, začal se ve mně ozyvat stary haškovsky instynkt. Každy Maďar može za to, že je Maďar! Chce tě ojebat! Nikam nechoď! Zustaň tady na zahradě, tady maš vše! Maso, palenku, vino aji nevěstu...

„Kaj je ten penzyjon,“ zeptal sem se rezygnovaně te mateřske ženy.

„Neni to daleko, tři sta metru odsud směrem na nadražni stanicu Hajdunanáš,“ zvolala nadšeně, což sem až později pochopil, že je nadšena tym, že opustim jeji životni prostor. „Jmenuje se to Penzijon Margarita, je to zeleny barak a nemožeš to minut, bo to je přimo na hlavni cestě k nadraži!“

Stejně su ti Maďaři fajni, pomyslel sem si, když za mnu zaklapla vratka svoji zahrady a přiťukla si panakem czeresz palinky.

„Kurvy jedny maďarske!“ zvolal sem nedluho pote, co sem prošel asi kilometer dluhu trasu od penzyjona Cypkeš k hlavnimu nadraži Hajdunanáš a penzijon Margarita sem nenašel.

Deprem po dotazovani u mistniho lidu sem zjistil, kde se barak naleza. Až když sem stal před jeho branu, sem pochopil, kaj sem zrobil chybu. Penzyjon nebyl zeleny, ale modry. Nejmenoval se Margarita, ale Izabela. A co bylo nehorši, odevřeny byl možna v loňske sezoně, ale v letošni ni.

Nevim, jestli si dokažete představit depresi cypa, kery je zpoceny, smradlavy, ma v nohach 188 kilaku a po třeti ho někdo přivede do deprese tym, že mu přislibi cosik fajneho a pak mu to těsně před dosaženim cila zebere. Myslim, že přesně na to pasuje jedna z defynyci teorie psychicke relatyvity Davida Grubera. Ale to je zas jiny přiběh.

Totalně demoralizovany sem se prochazal tmavyma uličkama maďarskeho maloměsta, až sem v malem bistru narazil na možnost kupeni si plechovych piv luksusni značky Soproni. Přes den bysem taky patok nedal do vlastniho pysku. Fčil večer, při představě teho, že stravim noc na dřevěne lavici hlavniho nadraži Hajdunanaš, to byl jediny dotyk s normalnim světěm.

„Už zavirame,“ povida mi děvucah z bistra, bo sem ji branil v chuzi, bo sem na schodach jejiho podniku trunil, jak kdybych tam chtěl spat. No, po pravdě řečene, přemyšlal sem, že tam rozbalim spacak a budu spat, enem co to zavře. „Spite vedle v hotelu Medyjan?“ zeptala se mě bezelstně.

„V jakem hotelu Medyjan? To v žadnem bukingu neni!“ zamumlal sem po 188 km a 12 pivech.

„To je tady hned vedle, ukažu vam cestu,“ švitořila ta vila anglicky s romantyckym maďarskym přizvukem.

Ja sem to hned věděl, že neni pravda, že každy Maďar može za to, že je Maďar. Tato krasna osoba mi ukazala cestu do nedalekeho hotela, kery buking.com neznal, těsně před pulnoci se mi odevřely brany tohoto rajskeho podniku a ja se ocitnul před recepci. Byl to nobl hotel. Stal skoro tisic korun na noc, ale už mi to bylo jedno. Byl sem připraveny na cokoliv, bo mi to připadalo lepši, než spat na dřevěne lavce na nadraži a dalši den valit dalšich stopadesat kilaku na jihozapad.

„Budete mět pokoj 113, je to posledni a jediny pokoj, kery mame,“ švitořila na mě maďarska recepčni.

„Vite, mi to je už uplně jedno, jestli to ma čislo 13 nebo je posledni, ja su rad, že kajsik možu složit svoje unavene nohy a dobit baterky. A su rad, že neni každy Maďar jako Maďar.“

„Nevim, co mate na mysli, ale pomožu vam s tym kolem a zavazadlama do pokoja,“ povidala ta božska maďarska duša.

Vystupali zme s třicetikilovym kolem do prvniho patra, prošli chodbu až na konec dluhe chodby k pokoju 113. Recepčni pipla kartu, před ňu se odevřely dvěře pokoja, recepčni trochu ztuhla, ale mi se zhroutil cely svět.

Za dveřama byly buty jakychsik lidi a v posteli leželi v milostnem objeti dva sedumdesatileti duchodci.

„Pardóóón!“ vykřikla ta něžna, recepčni duše a vycuvala z pokoja.

„Nic se nestalo,“ hlesnul sem a zesunul se na zem. Ti Maďaři fakt možu za to, že su Maďaři...

Knihu Ladislava Větvičky "100 roku po Haškovi/Okolo Rakusko-Uherska" možete do 10.5.2019 objednavat na mailu ladislav.vetvicka@centrum.cz za specialnich podminek - 1ks za 390,-Kč; 2ks za 490,-Kč. Ceny včetně poštovneho a balneho.