Bez kvaltu k Baltu Knihy

Potulný písničkář jde k Baltskému moři.
Přitom uvažuje a vzpomíná.
Cesta to není jen vážná a pochmurná. V mysli se mu vynořují i vzpomínky veselé a rozmarné, takřka pikareskní. Do toho všeho si zpívá písničky, které na cestách složil, a občas promluví ústy skutečných postav, které na svých nejen osamělých cestách potkal.
Čtenář tak dostane koláž poutníkovy filozofie, okořeněný notnou dávkou humoru, sarkasmu a písňových textů.

Vazba knihy by měla být pevná, počet stran cca 130 - 140 ve formátu A5.

Nabízím několik ukázek:

"Bachratá postavička národního hrdiny se kypře usmívá z billboardu u silnice a vzbuzuje ve mně Pavlovovy reflexy. Ráno jsem se vymotal, zmoklý jako slepice, z bludiště pískovcových skal; při bloudění propadl strží až na skalnatý chodník; koleno pak chvíli přemýšlelo, zda po několikeré zkušenosti tohoto typu nezaložit meniskové odbory. Všechno dobře dopadlo, a teď se na mě usmívá sám dobrý voják. Takže nezbývá, než se nějak prošvejkovat k pořádnému kusu žvance..."

"Také by vás určitě zajímalo, jak se to stane, že se muž ze Země vycházejícího Slunce, rodák zpod bájné hory Fudžisan, ocitne na horských svazích nebetyčných And, v pralese vyvrženém z útrob Amazonské nížiny vstříc svahům tohoto divukrásného pohoří. Tak vám to povím. Jmenuji se Tamiji Hanamura, což v japonštině znamená “Vesnice Květin.”

"Tahle úvaha mě napadá, když si to tak počínajícími polskými rovinami vplouvám do městečka Strzegom. Je oprýskané až za ušima; v omítce domů zejí díry jako kolo od vozu; benzinky, šedivé krabice skladů a autobazarů se střídají v gardu marnosti a celé to připomíná jakýsi dolnoslezský panteon chudoby, nezdaru, odevzdanosti. Ještě o něco dramatičtěji působily výjevy včera na okraji Walbrzychu; tehdy jsem se brodil kilometry a kilometry šedivými předměstími s vybydlenými bytovkami, hloučky chudiny a stíny ploužících se bezdomovců. Po takřka bukolické idylce Broumovska to byl pořádný šok, který na první dobrou málem vedl k předčasnému - a zcela neoprávněnému! - odsouzení Polska jako celku.

Přitom stačí dojít do centra obou měst - a člověku se hned naskytne jiný obrázek. Vysoké historické domy, dlažba úzkých ulic, pohledný rynek završený špičkou gotické katedrály. Škaredé káčátko dolnoslezských měst jako mávnutím kouzelného proutku vykvetlo v krásnou labuť. Město coby symbol samotného života..."

"Představte si, že je vám sotva osmnáct; před pár dny jste uplácali písemku z matematiky za horší tři a unikli tak Damoklovu meči rupnutí z Královny věd. Hrozba reparátu či dokonce opakovaného třeťáku tak byla za mnou a mohl jsem vyrazit na svou dlouhodobě vysněnou cestu.

Z předchozích běžeckých a cyklistických jar a podzimů, běžkařských zim a plaveckých prázdnin jsem měl báječně natrénováno. Kdybych se ovšem s podobnou péčí věnoval i technické stránce kola, mohl jsem si na té cestě ušetřit pár technických zádrhelů.  Od jisté doby nemám moc rád Jana Žižku; ne proto, že ve třiadvacátém ostřeloval mou rodnou Třebíč, ale proto, že u jeho rodné vísky Trocnov mi praskl ráfek předního kola. V Krumlově se mi nepodařilo sehnat otevřenou opravnu a na napůl invalidním stroji jsem se tak doploužil až do Netolic, kde mě zachránil cykloservis s poněkud výstředním majitelem..."

"Probudil jsem se do mléčné mlhy, která jen pomaličku a neochotně zvedala svůj závoj. Vítal mě kraj borových a březových lesů, zastrčených pastvin, osamělých vart, zapomenutých dubisek jako z Pána prstenů. Tady cedule ukazovala číslo domu, který dosud ani nevykoukl za lesem. Místo domu vykoukl kníratý strejda s půllitrem kávy v ruce a hned začal pět rozšafné morytáty o úpadku českého fotbalu. Po krátkém monologu mi rukoudáním popřál mnoho dobrého a opět se rozplynul v závojích mlhy..."

"Ale jak říká Míla Nevrlý: život přináší chvíle nezřízeného hodování i evangelijní chudoby; stejně tak mléčná mlha v zasněném horském sedle se střídá s pralesním řevem a hýkáním pivnic..."

"Balkán – to je můj rajón, území, kde jsem s velkými cestami začínal, kde jsem prožil mnoho krásných i méně krásných okamžiků a kam se nesmírně rád vracím. Není v tom ani tak nostalgie po „Jugošce“, kterou jsem coby dítě Gorbyho Perestrojky už nezažil a poprvé projížděl až spálenou zemí na konci devadesátých let. Je v tom jakási až živočišná touha být obklopen územím bratrských, jazykově blízkých a kulturně přitom tak odlišných národů, územím divokých hor, soutěsek, bouřných řek a tušených i viditelných dějin, které tudy kráčely, běžely či spurtovaly rychlostí dělové koule. Snad mi v žilách koluje nějaký zbyteček krve dávných jižanských předků; jinak si svou léta pěstovanou posedlost vysvětlit nedokážu..."

"Víte, když vylezete ze stanu ve vysokých horách a první, co spatříte, je vycházející Slunko a čtvrtina Albánie pod vašima nohama, řeknete si - tenhle den nemůže skončit špatně. Chlapi to dobře znají, aplikují-li tuto poučku na množství vypitého piva při vstupu do restaurace nebo na tiché, pokojné sledování fotbalového přenosu v nočních hodinách. Výsledek je vždycky stejný; totiž jiný, než očekávali..."

"Poslední úsek bývá vždy nejdelší. Pod gumovými žabkami skřípěl asfalt, později i kamínky. Borový les, písčité duny. Necelých 900 kilometrů pěší chůze se rozplývalo kdesi v nenávratnu, poslední kilometr byl snad delší než chůze Velkými Karlovicemi v deliriu. A Hel pořád nikde..."