Cesta Velké Matky Ostatní

Zbývá nám poslední týden kampaně. Včera jsem měl zajímavý rozhovor s profesionálem přes fundraising. Ta kampaň má spoustu technických chyb. Dílem je to absencí konzultace, dílem špatným odhadem. Program je funkční, máme pět let zkušeností, s fundraisingem žádné. Učíme se z chyb, příště to uchopíme jinak. Ale i zázraky se někdy dějí! Přeji hezký den.

Díky moc! Jsme lehce za půlkou termínu a doposud jsme vysbírali 21% celé sumy. Teď se růst zpomaluje, ba se zdá, že se zastavil. Pokud máte nějaké známé nebo přátele, kteří by mohli mít o program zájem, doporučte jim jej, prosím.

Vlastnoruční výroba bubnu je pro každé dítě nezapomenutelný zážitek. Kůže sháníme od myslivců, po zbavení chlupů a očištění blanité strany, přichází na řadu samotné natažení bubnu. Je to překvapivě jednoduchá technika a pro každého výrobce magická chvíle. Po vyříznutí kulatého tvaru kůže v rozměru odpovídajícímu průměru rámu s přehybem přes hranu a ještě něco navíc, je třeba šídlem po obvodu vytvořit otvory pro natažení řemene, jímž kůži stáhneme. Řemen vyřežeme ze zbytku kůže a protáhneme jej připravenými otvory kolem dokola obvodu kůže bubnu až se oba konce setkají v jednom místě. Celý proces se provádí s mokrou kůží, kterou si den předem namočíme ve vodě. Po stažení kůže provážeme "výplet" a úchyt. Výsledný zvuk bubnu určuje kvalita kůže, síla vypnutí a délka schnutí. To by mělo být pozvolné, aby se vlákna v kůži nepřepínala. Ani vypnutí se neprovádí na maximum, kůže by měla být napnutá tak akorát, což je otázka zkušenosti a určuje jí z valné části síla a kvalita kůže, velikost rámu a požadovaná výška tónu bubnu. Indiáni říkají, že správný buben hraje i když přilétá Hromový pták (Bouřka).

Pro děti v programu je výroba bubnu krokem na Cestě Velké Matky, ke kterému dojdou až ve správný čas. Lidé lesních kultur považovali buben za lidskou bytost umožňující komunikaci s Velkým duchem a tak se k němu také chovali. My si tento respekt držíme také, vždyť buben je naším stálým společníkem při tábořeních.

Výroba bubnu jako workshop pro dospělé, bude v nabídce po předběžné cca půlroční rezervaci, nebo na dotaz. Sehnat dobré kůže na buben a výroba kvalitních rámů zabere dost času a příležitost je jen jednou ročně. Ačkoliv je proces výroby jednoduchý, je to logisticky náročná akce pro skutečně vážné zájemce. V nabídce může být varianta s přípravou kůže předem, nebo proces od a do z. Oba procesy se logicky liší cenou. 

Buben je už sám o sobě hudebním nástrojem, pokud ale chcete využít jeho potenciál naplno, musíte si k němu ještě vyrobit paličku. Paliček je mnoho druhů, od ohnutého prutu, zabroušeného parohu po sofistikované obšité paličky vycpané chlupy či omotávkou z kůže. Zde se opět meze nekladou, každý si může zvolit na základě požadovaných vlastností. Palička výrazně ovlivní hlasitost bubnu, proto je dobré nad její výrobou popřemýšlet předem.

Protože s dětmi vyrábíme užitkovou keramiku tak, jak jí vyráběli lidé lesní kultury před stovkami let, chceme jí samozřejmě vyzkoušet i v praxi. Vaření v keramice má svoje specifika a tak se sluší napsat pár slov k vaření v keramice na ohni. 

Keramické nádoby jsou k vaření na ohni používané od pradávna a kdo si jednou uvaří vývar v keramice, už se jen málokdy vrátí zpátky ke kovu. Hliněný střep má sice určitou míru nasákavosti, ale u tenkostěnné keramiky se nejedná o žádné ztráty. Vaření je snadné, je ovšem dobré dodržovat některé zásady. Které to jsou? Plameny by neměly šlehat výše, než je hladina tekutiny v nádobě. Vytváří se tzv. tepelné rázy, kde se chladnější část nádoby nad hladinou náhle rozpálí a protože není chlazena tekutinou, dochází k tepelným výkyvům, což je pro hlínu to nejhorší. Stejně tak je tomu v případě ponoření kovu do horkého vývaru. Dojde k prudkému ochlazení, což může mít za následek prasknutí nádoby, proto nikdy nepoužívejte k míchání kovové předměty, ale pouze dřevěné. Já používám např. naběračku z tykve. Dokud je v nádobě horký vývar, drží si keramika svoji teplotu a jídlo tak zůstane dlouho teplé, pokud je však nádoba prázdná, překvapivě rychle vychladne. Přesto mějte na paměti, že urychlovat proces chladnutí není pro keramiku dobrý nápad, všechno má svůj čas. Dobrých termoregulačních vlastností hlíny dosáhneme díky vyváženému poměru hlíny a ostřiva. Tím se rázové teplotní šoky eliminují a při správném zacházení k prasknutí nádoby nedojde. My ostříme hodně, proto naše keramika snese i hrubější zacházení a lze v ní vařit i ve vysokých plamenech. Kdo má ale rád silný a dobrý vývar, bude vařit v uhlíkách a rád si počká. Jak bylo řečeno: všechno má svůj čas. 

Náš text by nebyl úplný, kdybych nezmínil čištění keramiky. V tom často lidé chybují a pokouší se hrnce čistit chemickými přípravky. Ačkoliv nemusíme být ve všem zcela původní, primitivní postupy jsou často nejefektivnější a překvapují svojí jednoduchou účelností. Inu primitivní neznamená hloupý, anóbrž jednoduchý. A v jednoduchosti je síla. Jak tedy na čištění keramiky?

Po nějaké době používání nádoby v ohni se hliněný střep zvenčí zcela pokryje uhlíkem a nádoba zčerná. Má to svoje výhody, nejen, že to hezky vypadá, ale uhlík dokonale zalepí veškeré póry nádoby a ona tak neprotéká a nedochází k žádným úbytkům tekutiny v nádobě.Stane se ovšem, že se nám jídlo v hrnci přichytí, zejména pokud vaříme různé kaše a uvnitř hrnce pak zůstane černý flek, nebo více míst s fleky. Zde už uhlík tolik parády nenadělá. Také se může stát, že vlhký hrnec včas nevyndáme po návratu z lesa a on zůstane zapomenut v bedně a chytí plíseň. To už je skutečná nepříjemnost. Jak tedy nádoby perfektně vyčistit? Jedině ohněm. Nepoužívejte žádné chemické prostředky a čističe a vždy nejprve hledejte ty nejstarší technologie, ony totiž fungují spolehlivě. Pokud prázdnou nádobu vložíte do ohně, plameny dokonale očistí veškerý povrch, jak zvenčí, tak uvnitř. Nádoba se rozpaluje na tak vysokou teplotu, že oheň dokonale spálí veškeré spóry plísní i jiné nečistoty a nádobě tak vrátí její původní nedotčenou podobu. Nevýhodou je, že přijdeme o uhlíkový povlak a póry tak budou znovu prostupné. Pro táborníky, kteří vaří často je to však jen drobná komplikace, brzy se vše vrátí k normálu. Osobně k mytí ohněm přistupuji jen v nejnutnějších případech a nádoby nechávám vyschnout okamžitě po jejich vyprázdnění a vypláchnutí vodou z potoka.

P.S.: Při čištění v ohni dávejte pozor na vyndavání nádoby z ohně, její teplota je opravdu vysoká, pokud si nevěříte, nechte raději oheň dohořet a nádobu v ohništi alespoň trochu vychladnout.

Výroba jakýchkoliv hudebních nástrojů jsou obvykle velmi oblíbené workshopy, které jsou vždy v nabídce. Výroba chřestidel je ovšem specifická. Lze totiž použít mnoho různých materiálů a technik. Výroba není časově náročná, ani nevyžaduje nikterak zvláštní manuální schopnosti, efekt je ovšem výrazný. Vyrábíme chřestidla z kůry, a to jak lipové, tak březové. Dají se vyrobit i chřestidla z kravských rohů, či želvích krunýřů, která byla typická pro oblasti lesních kultur. K ozvučení se používají semena kukuřice, nebo kamínky, případně korálky. V tomto ohledu si může každý naladit nástroj dle vlastní libosti.

Při práci s kůrou si vystačíme s velmi jednoduchými nástroji. Namočená kůra se velmi dobře stříhá nůžkami, kdo chce být přísně autentický, může kůru řezat nožem, je to také snadné. Použití šídla pro vytvoření dírek k sešití lýkem či smrkovými kořeny lze dle původní technologie učinit propálením. Přípravu dřevěných komponentů je lepší udělat předem. Sesazení jednotlivých dílů je pak velmi jednoduché. To platí zejména pro chřestidla z březové kůry, která je velmi tvárná a poddajná k vytvoření pohledově pěkných tvarů a také ke zdobení rytím, či malbou, případně kombinací obojího.

Nejjednodušší jsou chřestidla vyrobená technikou pouhého přehnutí pruhu kůry a zakončená kukuřičným špuntem ze suchého dřevitého klasu. Použít lze jakoukoliv kůru, která tento proces snese, ale je třeba pracovat s co nejčerstvějším materiálem. Kromě kůry březové, která má specifické vlastnosti, totiž ostatní kůry hůře absorbují vodu pro tvarování a mají po zaschnutí tendenci praskat, čímž jsou pro opětovné uvedení do tvárného stavu nevhodné.

Nejtěžší na výrobu jsou chřestidla z krunýřů želv. Původně se vyráběla preparací celého mrtvého zvířete s následným vysušením do mumifikovaného stavu. Lze ovšem použít i krunýř samotný a tělo ušít ze syrové kůže a vložit jej do krunýře a nechat doschnout. Tento proces je velice náročný a vyžaduje velikou pečlivost a perfektní zaměření. Vyschnutí do požadovaného tvaru se provádí vložením za mokra sešitého tvaru na určenou pozici v krunýři, vsypáním písku a dodusáním do finálního tvaru. Poté se celý korpus nechá na slunci vyschnout a písek se jednoduše vysype. Další postup je už jen nasypání ozvučného materiálu, dotvoření špuntu a povrchového tvaru, včetně výztuží a omotávky rukojeti. Vyrobíte tak velmi atraktivní hudební nástroj, který se používal i při různých obřadech.

Vydat se po stopách našeho programu je jako film Cesta do pravěku od Karla Zemana. Nejlepším filtrem pro sestavování metodiky je totiž naše paměť. Vždy si vzpomenu, co jsem jako dítě miloval, co jsem měl rád a co jsem nesnášel, co mi vadilo. Při práci s dětmi je tento filtr základní pomůckou při tvorbě programu, nastavování pravidel a technik výuky.

První kroky k programu tak vlastně vznikly již v dětství, kdy jsme bez jakýchkoliv znalostí začali intuitivně pátrat po prastarých technologiích. Sice jsme tehdy neměli ani ponětí co a jak dělat, ale někde uvnitř nás to bylo, ta nesmírná touha ten oheň rozdělat. A to jak obrazně, tak doslova. Rozdělávání ohně nás bavilo. Prošli jsme si cestou slepých uliček a marných pokusů, až jsme se postupně dostali k někomu, kdo nám ukázal techniku tření dřev. Oheň byl zažehnut.

Výroba luků, šípů, stavění primitivních přístřešků a další činnosti, které neoddělitelně patřily k našemu dětství a nesmazatelně se vryly do našich pamětí, byly oním základním impulsem, který nás navedl ke studiu přírodních kultur, kde tyto dovednosti nezastaraly, lidé se je nesnažili překonat a odložit jako nepotřebné. Ruku na srdce, koho z nás to ještě dnes baví, byť třeba jen příležitostně. Ten oheň totiž stále hoří a dítětem jsme byli každý.

Protože jsem chtěl s dětmi pracovat dynamicky, bylo mi jasné, že bude třeba vymyslet formát, který překročí limity zájmového kroužku či oddílu a práce s dětmi bude dennodenní. Jedině v něm jsem viděl možnost předat a zároveň fixovat znalosti a dovednosti s rychlým postupem vpřed. A tak jsem vymyslel program pro školní družinu a organizační schéma pro souběžné programy. Ve škole se začalo něco dít. Zájem dětí byl obrovský a my vykročili na Cestu Velké Matky.

Začali jsme lakrosem. Tahle hra pohltí většinu dětí, má schopnost vytvořit pouta, dává lidi dohromady. Začali jsme dělat výpravy do okolí školy, les byl blízko. To, co jsme na výpravách našli, jsme si začali pojmenovávat, byliny, houby, stromy, zvířata, dravce. Svět dostával jména, všude bylo živo. Založili jsme si záhony na pěstování tykví a Tří sester a svůj vztah s říší rostlin pěstovali po dobu trvání celého programu ve škole.

Vyrobili jsme šípy a začali trénovat lukostřelbu a různé druhy šípových her, Hledali jsme venku hlínu. Začal keramický program. Těžili jsme kůru a vyráběli z ní nádoby.

Když už bylo znalostí větší množství a většina dětí uměla správně natáhnout a pustit tětivu, objevily se znenadání lovecké stezky (stopovačky). Za chvíli o nich mluvila celá obec. Chlapi na benzínce se dohadovali, jestli mohly děti v lese u Petrovic vidět medvěda. Stopovačky byly fenomén. Dovedně kloubily znalosti s dovednostmi a jít po stopě je dobrodružství, neasi viď ;-).

Po roce dokázaly děti poznat 13 druhů dravých ptáků podle peří, 5 z letovek, co jsme viděli na obloze. Přišel čas pro sokolníka. Náš program dostal křídla.

Ani rukodělnost nestagnovala. Děti si vyrobily hrnky a misky z hlíny, udělali jsme první venkovní noční výpal keramiky, lžíce ze dřeva a společnou nádobu na vaření v ohni. Další hrnce přibývaly. Oheň hořel takřka denně. V očích dětí plály plamínky a bylo na první pohled poznat, že jsou šťastné. Ve chvílích radosti přicházejí písně. Vyrobili jsme si bubny a začali zpívat. Byly to dobré časy.

Strukturu programu a jednotlivé segmenty najdete na našich stránkách www.cestavelekmatky.cz, činností je ale celá řada, kdybych je chtěl popsat všechny, nedělal bych už nic jiného. Tím nejzářivějším drahokamem celého programu je ale táboření, ke kterému celý program směřuje, kde se všechny nabyté dovednosti promění v dennodenní činnosti tak, jak je přírodní národy praktikují od nepaměti. Zde mají prostor veškeré činnosti, od těch spíše pracovních, jako je vaření na ohni, až po ty zábavné, jako je lakros. Přirozený kruh se tak uzavírá a my cítíme že Velká Matka je naším společníkem na cestě nepřetržitě.

Program je koncipován jako čtyřletý cyklus, je určen dětem prvního stupně ZŠ, jsou zde tedy velké rozdíly v kapacitě. Zatímco jedni ještě neumí číst a psát, Ti druzí jsou již zruční a relativně vzdělaní. Společný program umožňuje starším pomáhat a vést mladší, což překvapivě velmi dobře funguje. Přecházíme od poznání k dovednostem, vše v posloupnosti přirozeného zrání, což nám umožňuje učit se jeden od druhého, umět nabídnout i přijmout pomoc. Cyklus se opakuje, ale těžko byste hledali dva stejné roky, jednou je sníh a my stopujeme na sněžnicích, jindy hledáme v mrazu krychličky keramické hlíny ve vývratech. Vždy ale dbáme na to, aby každému dávala cesta smysl, aby jej naplňovala.

https://www.cestavelkematky.cz/

Tkané tašky jsou krásným doplňkem nejen pro táboření, ale i v civilním životě. Pěkně utkaná taška vždy vzbudí pozornost a to i díky krásným barvám, které získáme pomocí přírodních barviv zejména z rostlin. Nejtradičnější námi používaná barviva jsou: řebříček obecný, který dává nádhernou žlutozelenou, sušené slupky z ořešáku (tmavě hnědá), cibulové slupky (oranžová až oranžovo hnědá) a kořen mořeny barvířské od růžové, přes oranžovou až po ohnivě červenou. Škála přírodních barviv je však mnohem obsáhlejší a zejména v Evropě s nimi máme dlouhou historickou zkušenost. Důležitým faktorem jsou mořidla, což jsou látky fixující barvivo do daného podkladu. Mořidla jsou různá, od kamence, přes sůl, až po třeba vinný kámen. Barvení je zábava a často i tajemný proces, zejména když barvíme nějaký odstín poprvé. Je také důležité rozlišovat barvený materiál, barvy působí jinak na rostlinný a živočišný podklad, takže mezi barvením vlny a lnu je opravdu rozdíl.

Výhradně přírodní barviva byla u nás používána k barvení oblečení a ostatního textilu do poloviny 18. století. V Čechách a na Moravě se barvíři dělili na tzv. černobarvíře (barvili na černo, na modro a na hnědo) a krasobarvíře (barvili na žluto, červeno a zeleno). Byly proto využívány zdroje některých přírodních barviv, které se nacházely i u nás. Například mořena barvířská se pěstovala v okolí Prahy a Brna už v 17. století. Po celý středověk se v Čechách a na Slovensku pěstoval také boryt a šafrán (na Moravě už od 13. století). Na zušlechtění lněných výrobků se tak podíleli nejen barvíři pláten, ale taky běliči a mandlíři. Po rozvoji syntetických barviv (po roce 1860) došlo k likvidaci porostů barvířských rostlin. Od této doby místo nich začal chemický průmysl vyrábět syntetické náhražky. Začátkem 21. století je tak přírodními barvivy barven pouze zlomek z vyrobeného textilu.

Zájem o přírodní barviva však v poslední době stoupá, protože si veřejnost začíná stále víc uvědomovat zdravotní a environmentální problémy související s používáním umělých barviv, kterých se celosvětově spotřebuje asi milion tun ročně. Toxické znečištění odpadních vod po barvení umělými barvivy je totiž výrazně vyšší, než je tomu v případě barviv přírodních. Základním zdrojem surovin pro výrobu syntetických barviv je ropa a černouhelný dehet, který se získává z koksu, amoniaku a suchou destilací černého uhlí. Přírodní barviva jsou naproti tomu získávána z obnovitelných zdrojů a vedle nižšího zatížení životního prostředí při výrobě můžou znamenat taky nové tržní příležitosti pro farmáře a malé a střední podniky.

Pro barvení je možné využít velké množství divoce rostoucích i pěstovaných rostlin. Na následujících řádcích je stručný přehled nejvýznamnějších barvířských rostlin:

Světlice barvířská (Carthamus tinctorus) je jednoletá bylina, která dorůstá výšky až jednoho metru a pochází z Orientu. Její květy obsahují červené barvivo karthamin a žluté barvivo zvané saflorová žluť. Červeným barvivem se barvilo v minulosti hedvábí a lněné látky a připravovala se z něj rovněž barevná líčidla.

Rezeda žlutá (Reseda luteola) je jednoletá nebo ozimá bylina, dorůstající výšky 50-150 cm. Obsahuje ve všech částech rostlinného těla trvanlivé žluté barvivo luteolin (tetrahydroxyflavon). Nejsilnější barvicí schopnost mají stonky a listy. Pomocí mořidel (v tomto případě kamence) můžeme barvit především vlnu a hedvábí na jasně žluto, při použití chloridu cínatého pak na žluto-oranžovo. Se skalicí se obarví látky na olivovou barvu.

Už Plinius starší ve svých spisech uvádí, že výtažek z borytu barvířského (Isatis tinctoria) je oblíbeným barvivem keltských kmenů, které se používalo při náboženských rituálech, sloužil ale i jako léčivo a prostředek k barvení vlny. Boryt je rostlina dorůstající výšky 0,5-1,4 m. Získat z něho můžeme látku zvanou indoxyl, jejíž oxidační produkty jsou převážně modře nebo purpurově zbarvené - podobně jako pravé indigo získávané ze zástupců jiných čeledí. K barvení na modro se používají listy, které se vaří ve vodě.

Kručinka barvířská (Genista tinctoria) je otužilý opadavý polokeř, dorůstající výšky 30-100 cm. Kvetoucí vrcholky větviček i s květy mořené kamencem dávají krásně žlutou barvu. V minulosti byl tento druh oblíbenou barvířskou rostlinou. Její lidové názvy jsou mimo jiné amočník, janofit, janovec menší, kozí barva, stínavec a žlutidlo.

Mořena barvířská (Rubia tinctorum) patří mezi nejstarší a nejužívanější barviva v Evropě, na Středním východě a v Indii. Byla známá už ve starověku, kdy se používala hlavně na barvení textilií. Je to otužilá vytrvalá rostlina, dorůstající do výšky 60-100 cm. Mořena obsahuje v kořenech barviva alizarin a purpurin. Sytě červená barva se získá z barvicí lázně mořenového kořene, kdy je mořidlem kamenec a vinný kámen.

Ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare) je hojně kvetoucí keř se vstřícnými, kožovitými listy. K barvení na růžovo se používají plody, s kamencem a solí získává barvené plátno zase jasně růžovou barvu. Z čerstvé kůry se s kamencem v kyselém prostředí získává žlutá barva. Pokud ve vroucí lázni s kamencem delší dobu louhujeme tuhé kožovité listy, dají zelené zbarvení tkanin.

Řešetlák počistý (Rhamnus cathartica) je až 8 m vysoký keř. Jeho plody s kamencem a vinným kamenem dávají zeleň řešetlákovou, která se může použít nejen k barvení tkanin na zeleno, ale taky k přípravě zeleného inkoustu a malířských barev. Řešetláková zeleň je jedním z nejlepších zelených barviv na tkaniny.  

Samotné tkaní tašek není složité. Založení útku na jednoduchém stojanu je jen otázkou pečlivosti. Tkaní je snadno pochopitelný systém, který ovšem vyžaduje pečlivost a vytrvalost. Motorika zápěstí je zásadní a není od věci si odpočinout. Všechno má svůj čas a při potřebné dávce vytrvalosti výsledek stojí za to.