DUHA mého ŽIVOTA Knihy

___________________________________________________________________________________
Výtěžek z 500 výtisků knihy 1. vydání dám onkologicky nemocným dětem(, ať už na hračky nebo něco, co jim zpříjemní pobyt tam, kde vůbec nemají být).
(Vybere se 250 000 Kč z toho půjde +- 20 000 Kč startovači za zprostředkování. Vybraná částka se zdaní. Nechám vytisknout knihy za +- 100 000,- = cca 115 000 Kč bude darováno dětem.
(Pokud podpoříte projekt "Dobrým skutkem" - částka bude vyšší. Jak se říká koruna ke korunce sedá.)
___________________________________________________________________________________

(Přibližný vzhled knihy. Fotky jsou pouze "náhledové" v reálu se obal knihy může trošku lišit.)
Přála jsem si, aby kniha byla nedokonale dokonalá. No a tak je celá dělaná mnou a mým srdcem - grafika, ilustrace, sazba,... S láskou jsem ji celou vymazlila. Je to takové mé miminko, kterému (snad) společně dáme ŽIVOT.

Ahoj úžasňáku...

Budu Ti vyprávět příběh. Román, kterého jsi od teď součástí. Protože Ty se už čtením těchto řádků stáváš nyní mým hrdinou. Vlastně si tak uvědomuji, že román je rozsáhlé literární dílo, který se řadí mezi fikci. Alespoň podle všeobecné definice na wikipediích. Tak tedy... Postavy v této knize jsou smyšlené. (Ale přitom Ty i já jsme skuteční.) Stejně jako tento (ne)skutečný příběh, který je možná pravdivý a možná taky ne. Já (ne)mám tak ráda tyto slovní hříčky. Protože víš co? Následující vyprávění se v reálném světě děje dnes a denně, jen to třeba zrovna my nevidíme. Proto se prosím, co nejvíce vžíjme do svých rolí a projděme společně naplno tímto příběhem, ať si uvědomíme, co je v životě opravdu (ne)důležité. A nezapomeň..., (ne)věř v to, co Ty sám (ne)chceš.
Stejně jako vždy a všude, tak i v této knize totiž platí pravidlo:
Kdo věří, věří. A když někdo nevěří, otázkou zůstává, zda vůbec věřit chce.

.......Strasti, radosti, bolest, láska, rozchod, shledání, neshody, porozumění, zdraví, rakovina, život a smrt. Aspekty, o kterých se ne vždy mluví otevřeně a na rovinu. V této knize je to jiné. Bez cenzury a od srdce upřímné.

Símina životní CESTA po boku Tebe, HRDINO. Ten, který změnil pohled na život mě a mnoha lidem okolo sebe. Ten, který svůj boj nevzdal do posledního dechu. A stejně tak ani Síma ho nevzdává, naopak...

Zdraví není samozřejmost, stejně jako život, který bychom měli (pro)žít. Stejně jako lidé, kteří s námi píší náše životní příběhy, nejsou samozřejmostí. Jsou to učitelé, kteří nás na naší cestě doprovazí, ale nikdy dopředu nevíme, kdy z ní odchází.
Tímto příběhem chci předat (pro mě) důležitou myšlenku. Protože i přes veškerou bolest a překážky, které nám život strká pod nohy, je ten život nádherný. Vždycky je způsob, jak jít dál. Jen je třeba najít sílu na to pokračovat.

,,Možná jsem potřeboval rakovinu, abych si uvědomil, co mám vedle sebe."
A já na to teď říkám:
,,Prosím uvědomme si to zavčas i bez těchto zkoušek a zkušeností. Hýčkejme a milujme ty, které máme ve svých životech, dokud je (tu) máme.


Mimchodem..., tenhle sen má ještě pod-sen do budoucna a to založení (malého-velkého) "nadačního fondu", který časem vznikne.

Jsem snílek, říkáš si? Máš pravdu. Jsem. Snílek s jednou nohou na obláčku a zároveň pořád s jednou nohou pevně na Zemi. Cíle a sny jsou velké a já věřím, že je mohu ze svých vizí uvést ve skutečnost. Protožeeee..."without dreams we have nothing".
Ty a tahle příležitost mi v tom může pomoci.
A tak se nechám překvapit, jak tohle všechno dopadne. Já VĚŘÍM, že přesně tak, jak má..., jako vždy a všechno.

DĚKUJI ÚŽASŇÁKU!

__________________________________UKÁZKA (Z) KNIHY_________________________________

V noci se modlím, ať je vše v pořádku a nádor je nezhoubný. Usínám a zdá se mi tak krásný sen. Sice je v tom snu dost pochmurno a prší, ale Ty si balíš kufřík a voláš mi, že jsi zdravý a že už můžeš jít domů! Ve 4 ráno se budím, zda něco nepíšeš. Budu věřit, že se sen vyplní, jen třeba o pár dní později.

Zvracíš a motá se Ti hlava, takže Tě vezou na vozíčku na CT vyšetření. 
Opět jdu k Tobě na návštěvu a čekáme spolu na výsledky v odpočívárně na plicním.
Jsem netrpělivá, nervózní. Bojím se. Odcházíš do ordinace za doktorem, já zatím volám s kamarádem, kterému do telefonu říkám, jak věřím, že je nádor nezhoubný. Ve stejnou chvíli se vracíš se slovy:
P: „Budu chodit na ozařování.“
Nedýchám. Odcházím na záchod. Začínám hrozně plakat a volám mamce, abych jí to pověděla. Nechci, abys mě takhle viděl, já Ti mám být oporou a ne Tě ještě deptat pláčem! Když se uklidním, vracím se zpět. Ty už mě hledáš a jdeš mi naproti. Ptáš se, co se děje. Tak říkám, že jsem potřebovala čůrat.
P: „A nelžeš?“
S: „Nelžu.“ (Opravdu jsem si rovnou odskočila, právě z toho důvodu, abych Ti nelhala.)
Objímám Tě… A stejně to nevydržím, slzy se derou ven jedna za druhou.
P: „Co se dá dělat… Musíme to přijmout takové, jaké to je… To je život. Buď to přijmeme a budeme bojovat, anebo se budeme neustále ptát „Proč?“ a vzdáme to.“
Řekl jsi Ty, ...můj hrdino.

A těmito slovy se začal psát náš společný příběh. On ten příběh moc dobře věděl, proč se píše tak, jak se píše.

12. března – 13. DEN – PROZŘENÍ!
Takhle Ty prý nazýváš dnešní den, neboť Tvůj táta kouká na Vašeho kocoura a říká: „Pepane, vždyť Ty jsi už skoro stejně tlustej jako já!“

Dnešní noc je krušná, asi 3x se budíš a já se vždy leknu. Jsem tak unavená. V jednu chvíli mě dokonce budíš, abych Ti skočila pro tričko na převlečení, protože jsi propocený, ale já spím jako dudek a nevnímám. Tomu nerozumím, protože mě normálně vzbudí i vibrace telefonu. Jdeš si tedy pro triko sám, cestou se Ti motá hlava, a tak se jdeš napít. Usedáš na gauč a asi na 15 minut usínáš. Pak se vracíš zpět do postele. Ráno vstáváš už o půl 7, ufff. Vždy bývám ranní ptáče já a Ty vyspáváš, ale teď jsme si nějak prohodili režim. Jsem hotová.
Pomáhám Ti s koupáním a zbytek dne vesměs poleháváme a odpočíváme. Den vůbec neutíká, táhne se jako sopel. Je Ti zle, stále se Ti zvyšuje teplota a jsi dost protivný. Ať dělám cokoliv, všechno je špatně. I přes to všechno Ti chci být pořád na blízku. Bože, tak moc se chci tulit, ale Ty nemáš pochopitelně náladu, ani sílu. Rozumím tomu, jen je mi z toho všeho hrozně smutno...

Až poslední dny si začínám uvědomovat, co všechno to bude obnášet. Nejen, že žádný z našich plánů nevyjde, ale prý bude trvat rok, než se dáš pořádně do kupy. Všechno je špatně. Je mi dnes celý den nevolno. Nemám sílu na to, abych Ti nějakou energii předávala. Nemám sílu na nic. Chci být statečná tak, jako jsi Ty. Chci se nad tím vším povznést tak, jako Ty.

„Bože… Nebo ať jsi, kdo jsi tam nahoře, dej mi prosím sílu, být mu nekonečnou oporou. Dej mi sílu, abychom to všechno společně mohli zvládnout… Prosím…“ říkám si pro sebe s pohledem vzhůru.

PROZŘENÍ… Tohle jsi dneska vystihl opravdu dokonale. Prozřela jsem a zjistila, že nejsem tak silná, jak jsem si původně myslela a doufala. Jestli Tě opravdu miluji tak, jak cítím… Tak to zvládneme. Zvládneme, ať se děje, co se děje. Až do konce! Stane se zázrak, nebo naberu síly pro nás oba, co já vím, prostě to musí jít. Úplně jako bys mi četl myšlenky.
Najednou mi říkáš:
„Lásko, kdykoliv toho můžeš nechat. Děkuju za to všechno, ale nebudu Ti to mít za zlé, protože chápu, že je to hrozně těžké… Já to zvládnu.“

Teď zpětně mi dochází, proč jsi dnes tak protivný. V Tobě samotném se melou různé myšlenky a pocity skrz to, co se děje. Snažíš se to vstřebat, pochopit.
A do toho Ti to ani já moc neulehčuji. Ačkoliv tajně doufáš, že neodejdu, nesobecky mi nabízíš, že toho můžu nechat. Přesně tohle je ta bezpodmínečná a nesobecká láska.
Jsi tak silný! Děkuji za tu „možnost“. Už jsem se rozhodla. MY to zvládneme.

Večer spolu konverzujeme na Facebooku a bavíme se o tom, jak Ti všichni cpou různé alternativní možnosti a sám vlastně už nevíš čemu věřit, protože každý říká něco jiného. Chemoterapie, to je jasná věc, že jo. Je to běžný postup při rakovině. Ale co se stravou? Přidat nebo ubrat bílkoviny? Jíst živočišné, rostlinné nebo obojí? Jaké doplňky užívat? A nebude to moc překombinované, a tím pádem kontraproduktivní? Ach jo. Máme z toho hlavy jak dýně a pořád si nejsme na 100 % jistí, čeho se držet…

No a jak to vlastně všechno začalo? Jak to pokračovalo a nakonec (ne)dopadlo?
To se dočteš v knize...

___________________________________________________________________________________

Dělej to, co miluješ, ať je Tvůj život jako duha - pestrý a plný barev.
Protože na konci té duhy čeká poklad - vzpomínky na život, který jsi prožil.
- Simona Dočkalová
___________________________________________________________________________________