SquadraSua premiéra Handicops Umění

Konečně jsem viděl iluzivní brány. Roman byl zrovna v Karlových Varech pro materiál na scénu, Robert šil na kostýmy suché zipy (to je pořád “velkrou” sem, “velkrou” tam), Aitor koukal do počítače a pouštěl hudbu, jak to dělá v každé sebemenší pauze. Já jsem se vysmýkl, obešel mechem obrostlé Braunovy sochy, pobořený Teatron a došel až k nákladně zrekonstruované iluzi. Nejpodivuhodnější pohled skýtají brány zezadu, od lesa. Jsou to jen holé zdi bez sebemenšího náznaku dekorace. Překvapením mi vyhrkly slzy do očí. Tajemství iluzivních bran skutečně bylo tajemstvím naší práce (která právě vstoupila do posledního týdne). Vytváříme sice divadelní iluzi, ale diváky skrze ni odvádíme rovnou do polí, aby se na nás podívali zezadu. To naše zezadu je čelem a někdy dost nepříjemně. 

Zítra předvedeme to, co máme, místnímu publiku. Kdo by měl čas přijet na sedmou do valečské konírny, je vítán. Budeme jednou rukou iluze dávat a druhou je brát. Levá ruka nebude vědět, co dělá pravá, a ani jedna nebude mít tušení, co dělají nohy. I ve Valči už začíná jaro.

Valeč 2 a půl

Nad Valčí vychází studené předjarní slunce a potahuje domky lesklým sulcem. Komín bytovek usilovně dýmá. Ze záchoda jdu po špičkách, abych Aitora, Romana a Roberta nevzbudil, ale vrzají tu podlahy a skřípou dveře.

Včera Aitor rozepsal scény na jednotlivé listy, které jsme pak řadili za sebe, někdy po dlouhých diskusích (“My Spanish blood is boiling, but let’s do it the German way, we are close to Germany.”). Když je první scénosled hotov (scény se v Aitrově interpretaci jmenují například Solitary Cell, Animals, Licedei, Luckas speech…), lepíme papírky na vysoký litinový sloup podpírající strop bývalé konírny, který Robert pojmenovává The Pillar of Creation. Pak vše projedeme v zapsaném pořadí, někde i s hudbou (tam, kde ji Honza Šikl už stihl složit). Zhruba v polovině (scéna Lipstick) se rozrazí dveře, dovnitř vletí velký bílý pes a za ním paní kastelánová, že potřebuje, abychom přeparkovali. Tím ztratíme dvě minuty, o které Roman vyhraje nad Aitorem sázku, jak to bude celé v tomto syrovém stavu dlouhé - máme v tuto chvíli 88 minut a budeme ubírat.

Cestou z večeře se tedy stavujeme na rohu u Bělohlávků na pivo. Na stole leží program místní “Kinovny”, kde je na 10.3. napsáno Squadra Sua: Work in Progress (Enviroučebna). Čeká se prý návštěva deseti lidí, které neodradí ani náš italský název, ani anglický popisek, ani newspeakovo-virologické pojmenování dávných stájí. Vivat Waltsch. Aitor nám na telefonu ukazuje svou ženu, která pracuje v přístavu. Pes probudil miminko odložené na lavici u stolu s cedulkou Reservé.

"The show is just an excuse for the three of you to make people laugh. The show is about the three of you doing a show." Něco si zapisujeme, něco si pamatujeme, něco sebekriticky uznáváme, něco nám ještě uniká. Do projížděčky před valečským publikem zbývají čtyři dny. Scénu přivezeme kvůli různým průtahům z Prahy až dneska, taky kostýmy. Robert chodí hlásit každý příhoz na Startovač, velebíme kolegy a přátele a hádáme se, který je čí. Aitor přivezl víno Faustino, Romanovi je krátká peřina a já celou Valeč pořád vidím jako ve snu, do kterého se nedá vejít, a kde je skutečná jenom práce.

Metod zabil kozla, který se teď houpe při každém jídle za oknem hned vedle sedícího AItora. Každý den z něj ubyde kus masa, jen kopýtka dál trčí do vzduchu a připomínají někdejší podobu zvířete. Vykotlaný hrudník s bílými pruhy žeber. “(…) Mříže jsou oblé, jsou to válečky, nemají tedy jasně danou jenu stranu, na které je dobře být, a tu druhou, na které je lépe nebýt. Jsou nestranné. (…)” (Luckas speech)

Zpustlí a rozložení se vracíme dnes do Prahy. Aitor od zítřka vede workshop pro Zdravotní klauny a my se budem pár dní vzpamatovávat ze všeho, co jsme zažili a získávat odstup. Na http://squadrasua.tumblr.com/  si můžete přečíst, jak první blok zkoušení s Aitorem Basaurim probíhal.

Děkujeme za dosavadní podporu. SqS