Když jsem byl člověkem - sbírka básní Knihy

Pomozte mi vydat knižní prvotinu a odstartovat dráhu spisovatele!

Jmenuji se Dominik, již řadu let si rád hraji s textem a nyní jsem se rozhodl pro svůj knižní debut, kterým bude sbírka básní, jež jsem nastřádal během posledních několika roků. Do knihy „Když jsem byl člověkem“ zařazuji texty s příchutí impresionismu, existencialismu i všemožných vůní a zápachů tohoto světa, hlubin lidské duše, radosti ze života i obav z komplikovanosti současné doby. Nehledě na téma té či oné básně mají všechny texty jedno společné – všechny se v mé hlavě urodily více či méně spontánně; spíše než jako autor se cítím být člověkem, který zapsal to, co chytil někde ve vzduchu.

Kniha bude obsahovat výběr zhruba čtyřiceti kratších i delších textů, které pohltí necelých sto stránek paperbackové vazby. Půjde-li všechno dobře, měla by vyjít ještě před Vánocemi, její výtisk i další odměny tedy mohou posloužit i jako vánoční dárek. V případě, že vyberu více peněz, než je zapotřebí, použiji přebytek na financování svých dalších knih či fotografických výstav.

Při platbě prosím do poznámky uveďte e-mailovou adresu. Rád všechny přispěvatele pozvu na křest knihy nebo autorská čtení.

Více informací o mě a o mé tvorbě naleznete na www.dominikobruca.eu

 

 

Audio nahrávka vybraných textů, které jsem namluvil pro časopis Ink:

 

Ukázky textů:

 

Když jsem byl člověkem

 

Když jsem byl rybou

            nemohl jsem létat

Když jsem byl ptákem

            nemohl jsem kvést

Když jsem byl stromem

            nemohl jsem se prohánět v korálových útesech

 

Když jsem byl rybou

            měl jsem volnost v celém moři

            neuměl jsem však přemýšlet a tvořit

Když jsem byl ptákem

            měl jsem volnost ještě větší

            nedokázal jsem ale milovat

Když jsem byl stromem

            dotvářel jsem krajinu a budil úctu poutníků

            báseň jsem nicméně napsat nemohl

 

Když jsem byl člověkem

            chtěl jsem se stát rybou

            ptákem

            stromem

 

Když jsem byl člověkem

            mohl jsem vše

            a přesto tak málo

            věděl jsem mnohé

            a nepochopil nic

 

---------------------------------------------------------

 

To ne já,

to můj odraz v zrcadle se tak udiveně tvářil

 

To ne já,

to mé nohy běžely úzkou pěšinou

            pryč za město

            za poslední tovární halu

            za sklad stavebního materiálu

            a zarostlou slepou kolej

To mé nohy běžely až na tu nikdy nekosenou louku

v jejímž prostředku stojí jediný strom

 

To ne já,

to mé tělo usedlo na kámen do stínu toho stromu

 

Plachá srna přeskočila rezivý ostnatý drát

            na kraji lesa

 

Popelavý pták se proletoval nad tou loukou,

v jejímž středu sedělo mé tělo

 

Nikdy nezapomenu na tu vteřinu ticha

na ten moment, kdy se i Země zastavila

a na chvíli se přestala otáčet kolem své osy

 

To ne já,

to mé oči pozorovaly krajinu

liduprázdné prostory divokých luk

            a prastarých lesů

 

Stromy tiše pokyvovaly větvemi

a Sluncem rozpálené bílé kameny rozeseté po okolí

            hleděly na azurově modrou oblohu

 

Bylo to tam, za koncem města,

za poslední továrnou,

za skladištěm stavebního materiálu

a za slepou kolejí

Tam, kde se kobylky nechají chytit do dlaně

Tam, kde roste divizna a vlčí mák

a vzrostlý dub uprostřed louky

            zatíná kořeny po nitra země

 

To ne já,

to celý vesmír prostupoval mnou

Nadechoval jsem hvězdný prach,

dotýkal se mlhovin a vzdálených galaxií

 

Seděl jsem na kameni, ve stínu jediného stromu, uprostřed louky

 

---------------------------------------------------------

 

Hora

 

Je hřeben Velkého Kavkazu

Jsou těžké ledovce, sněhová pole

Je silný vítr šlehající po ostrých stěnách skal

Je suťové pole rozsypávající se pod nohama

Je malý bezvýznamný vrcholek, slepý výčnělek Země

Na tom vrcholku stojí člověk a dívá se na Horu

 

Člověk: Horo!

(Hora mlčí)

Člověk: Horo!

(Hora mlčí)

Člověk: Horo!

(Hora mlčí)

Člověk: Horo!

Hora: Kdo jsi?

Člověk: Člověk

(Hora se směje)

Člověk: Horo!

(Hora se směje)

Člověk: Horo!

(Hora se směje)

Člověk: Horo!

Hora: Co chceš?

(Člověk mlčí)

 

Jsem hřeben Velkého Kavkazu

Jsem mohutná hora Tebulo

Nejvyšší hora Tušetie

Nejvyšší hora Čečenska

Kdo jsi ty, člověče?

 

Člověk se pomalu plouží

Jde již mnoho hodin, neušel však ani desetinu té vzdálenosti, o které snil

Bolí ho hlava, je mu zima, teče mu krev z nosu

Hora má čas

Hora má čas, stovky milionů let

Sleduje člověka, tu drobnou tečku pohybující se po šedivé skále

Kolik těch teček už bylo, kolik se jich tam dole hýbe, kam jdou, co chtějí?

 

Co chceš, člověče, odkud jdeš a kam?

A proč?

Bude zapadat Slunce, stíny se prodlužují

Člověk se bude muset vrátit

Nikdy nepokoří vysněný vrchol, nenabude blaženého pocitu vítězství

Na chvíli usedne na kámen, setře z čela pot

 

Hora má čas

Hora má spoustu času, stovky milionů let

Hledí na malou tečku a potichu se směje

 

Jak směšný je člověk