Už máme na hlavě máslo i popel... Ale kniha bude! Jenže kdy?
Vážení startéři a trpěliví čekatelé na knihu Zvěřinec pana Ezopa,
máme tu červen roku 2023, rok od hlavního průběhu našeho projektu na Startovači. Rok od projektu, na který jste nám přispěli. Rok, který jste nejspíš strávili čekáním, až konečně dostanete knihu, kterou jste podpořili. A kniha stále nikde. :(
Víme, že máme skluz jako ten největší tobogán na světě, jen teď už začínáme tušit, kdy se konečně zákruty na chvilku uklidní, abychom zvládli vše, co jsme si vytyčili.
Rýsuje se možnost, že by kniha mohla jít ještě v létě do tisku a nejpozději po létě byste ji už konečně mohli držet v rukou. My se na ten okamžik těšíme snad ještě víc než vy...
Přijde mi ale fér vám všem vysvětlit, jak to vlastně bylo a proč tak dlouho čekáte... Bude to trošku delší čtení, ale je v tom rok dvou životů, tak snad to zvládnete přechroupat...
Bylo, nebylo...
Psal se rok 2022, bylo čerstvě po Covidu, poslední restrikce se uvolňovaly a my, před Covidem čerstvě zajeté divadlo, jsme museli znovu začít vytvářet síť kontaktů, obepisovat pořadatele, dělat reklamu a podobně, abychom mohli pokračovat v podnikání, které jsme před covidem 3 roky pracně budovali, což celé přišlo během 2 let Covidu bez náhrady vniveč. Měli jsme na ten rok nasmlouváno jen málo představení, a tak jsme se rozhodli využít času, zapojit naše další talenty a přijít s něčím, co už jsme plánovali dlouho - společnou knihou. Vymysleli jsme tedy projekt Knížka bajek Zvěřinec pana Ezopa, napsal jsem základní texty a Kuba začal malovat některé obrázky. Věděli jsme, že v situaci, v níž jsme byli, to sami nezvládneme, a proto jsme vytvořili tento projekt na Startovači, abychom náklad zvládli poplatit. Protože jsme chtěli, aby kniha byla opravdu kvalitní, oslovili jsme i naše známé a odbornice, jimž jsem v průběhu projektu texty poslal ke kontrole a k opřipomínkování z jejich pohledu...
Na projektu utěšeně přibývalo procent, což nás motivovalo k další práci. Kuba maloval a já jsem postupně zapracovával připomínky, které nám laskavě dodaly dámy, s nimiž jsme spolupracovali. Na přelomu června a července to ale začalo vypadat, že celou částku vybrat nezvládneme a prostředky budeme muset vrátit. Kubovi přišla nabídka na scénografii (jeho hlavní obor) pro divadlo A. Dvořáka v Příbrami. Nabídku s nadějí přijal s tím, že by vydělané peníze následně přidal na knihu, aby ti, kteří už přispěli, nebyli zklamáni. Začal tedy na scénografii pracovat a tehdy nám bylo také dovoleno projekt lehce prodloužit na nejdelší možnou dobu. Už jsme ani nedoufali, že by kniha dopadla, když Kuba zázračně sehnal štědrého donátora, který chybějící rozdíl dorovnal a všem tak umožnil se na knihu oprávněně těšit! Dokončili jsme tedy některé práce a přichystali první verzi knihy k finální revizi. Byl červenec.
V tuhle chvíli to vypadalo jako šťastný konec, a já jsem dal dohromady pár kapitol pro tiskárnu a poslali jsme je na kontrolní nátisk. Zatímco jsme chroupali text, opravovali chyby, rovnali formulace a sazbu, do čehož Kuba skákal od tvorby scénografie pro příbramské divadlo k našim obrázkům a zase zpět, nějakým zázrakem o nás zase začal být zájem jako o divadlo. A protože to je naše hlavní činnost, která nás živí, samozřejmě jsme poptávky neodmítali. Z tiskárny mezitím přišel nátisk a my zjistili, že je všechno špatně, protože barvy obrázků vůbec nevypadaly na papíře tak dobře jako v monitoru. Takže práce nanovo, tentokrát už ale bez onoho dostatku času, který jsme měli prve... Začali jsme tedy u jednotlivých ilustrací ladit barevné prostředí, nastavení v exportu, [odborné tiskařské termity], a tak dále... Mezitím Kuba pořád ještě pracoval na scénografii, kde byl kvůli malé kapacitě místních najednou uvržen ještě i do pozice natěrače, kašéra, krejčího a truhláře a mně bylo jasné, že jsme se zasekli... Najednou jsme věděli, že v létě knihu nestihneme. Rozhodl jsem se čas, který najednou vznikl, vyplnit tím, že bajky ještě trochu rozpracuji. Vzal jsem si znovu připomínky od našich psycholožek a bajky jsem se jal drobet "přeorat", aby vyznění a celkové působení bylo příjemné všem malým i velkým čtenářům, jak to jen v rámci Ezopa jde. Tím jsem ale nevědomky rozhasil celou sazbu, takže jsme museli znovu rovnat obrázky a vznikly stránky bez obrázků. Takže k tomu všemu chudák Kuba dostal uloženo, že musí namalovat ještě další obrázky, abychom neměli žádnou dvojstranu bez obrázku. S rukama na zemi a očima navrch hlavy tedy přijal. A najednou přišel podzim a nám se rozjela divadelní sezóna. Po volných dopolednách, odpoledních a nocích jsme se snažili knihu co nejrychleji dokončit, ale tohle zběsilé úsilí se začalo velmi brzy podepisovat nejen na nás samých, ale i na výsledném díle. Takhle to dál nešlo...
Protože jsme se museli především uživit, museli jsme stanovit priority, a (bohužel pro všechny natěšené čtenáře) muselo se prioritou stát to, co nám vydělávalo na chléb a vodu (o elektřině raději nemluvě). Tehdy jsme se vám omluvili s tím, že knihu snad zvládneme do Vánoc. V říjnu jsme do toho začali ještě chystat (kvůli Covidu už 2x odložené) nové představení na prosinec. V tom jsme byli postaveni před fakt, že nám odpadla herečka na druhé, už hotové, a hlavně na mnoha místech nasmlouvané představení. Museli jsme tedy začít shánět náhradu a do toho se ještě pokoušeli neodkládat výrobu, což se opět s častým hraním nedařilo příliš efektivně. Po několika pohovorech jsme navázali spolupráci s herečkou, která ovšem po měsíci z osobních důvodů spolupráci znenadání ukončila. My byli zpátky na začátku, jenže o měsíc starší. Abychom se náhodou nenudili, kleklo nám v listopadu auto. To potřebujeme, protože jsme zájezdové divadlo. Jeho oprava si vyžádala mnoho desítek tisíc a tři týdny čekání... Ve víru práce jsme nakonec objevili skvělou herečku Denisu, která s námi zvládla odehrát celý prosinec (nové představení jsme pochopitelně dokončit nezvládli, protože jsme pak museli přezkoušet to již nasmlouvané) a navázala s námi i další spolupráci. A bylo po listopadu, čas nikde, kniha stále nedokončená. V prosinci jsme hráli denně, občas i na dvou důzných místech v jeden den... A tak se stalo, že jsme 20. 12. 2022 doslova "padli na hubu" vyčerpáním. S nadějí, že si o Vánocích odpočineme u rodin a mezi svátky knihu s odřenýma ušima dokončíme. Tak, aby alespoň v lednu mohla jít do tisku...
Krátce jsme se nadechli, oklepali, přes svátky si (jistě to znáte) vůbec neodpočali, a Zvěřinec jsme opravdu ometli od prachu, který se zarputile odmítal uklidit sám od sebe. Obnovili jsme práce a s novou nadějí na dokončení se vrhli na věc... Teď ale přichází trošku méně příjemná část, se kterou se nám nesvěřuje úplně snadno, ale zasloužíte si vědět, co je hlavním důvodem tak velkého zdržení a ještě rádiového klidu, který od nás najednou vznikl. Z přemíry práce, různých stresů a tlaků (vnějších i vnitřních), po dvou letech strachu o živobytí a následném roku absolutního nestíhání a s ním spojenou frustrací, nehledě na osobní život, který se nám díky tomu všemu také zvládl rozpadnout, jsme se na počátku nového roku ocitli ve stavu, kterému se odborně říká syndrom vyhoření. Věděli jsme, co všechno nás čeká i co je za námi, co musíme a tak, ale najednou jsme nebyli schopni jediné akce, jediného činu. Oba letos slavíme kulatiny, což vede k jisté bilanci, a to také psychické pohodě vždycky nepřispívá, obzvláště v tak nejistém rozpoložení. Naštěstí ani jeden z nás nepropadl alkoholu či jiným omamným únikům...
Leden jsme tedy, místo radostného dokončování knihy, strávili bojem s depresí a apatií. Pokud jste se s tím už někdy setkali, nejspíš víte, že to je boj nelehký... Věděli jsme, že únor je nutné zase věnovat divadlu a propagaci (abychom měli vůbec co jíst), což jsme také ve finále museli udělat. Do toho všeho jsme se stále potýkali s troskami osobních životů, depresemi a syndromem vyhoření. A od března se najednou (možná i díky naší nové produčkní Denise) roztrhl pytel se zájmem o naše divadelní představení. Za to jsme samozřejmě byli moc rádi a práce nám do jisté míry pomohla se vymanit z nejtemnějšího období, ale už zase nezbyl čas na tu naši knížku. Od března jsme neměli žádné dva dny za sebou volno (to jest ani víkendy, ani jakékoli jiné dva po sobě jdoucí dny). Rád bych řekl, že se díky tomu alespoň válíme ve vatě, ale ani to ne. Dvouleté nucené volno nám udělalo takovou díru, že ještě nejméně rok se nebudeme válet ani u Lipna na dece...
Máme tu červen roku 2023 a ceny tisku se téměř zdvojnásobily. Znovu tedy střádáme každou korunku, snažíme se znovu sesbírat prostředky na vydání knihy, protože to, co jsme vloni vybrali, pokrylo některé náklady prvotní a zbytek nám na tisk už najednou nestačí. Vám už si ale o další prostředky říkat nechceme, ani bychom si to nedovolili... Chceme dostát svému slovu a knihu vám dodat v co možná nejlepší kvalitě i slíbeném rozsahu. Kromě těch pár dokončovacích prací, které na knize máme, máte tedy ještě závazek nastřádat dostatek peněz na vydání za letošní ceny...
Jaké jsou tedy vyhlídky?
Máme před sebou červen, který musíme využít k výrobě nového představení 1000 a jedna noc (mimochodem zatím vypadá moc pěkně a srdečně vás na něj zveme), které má premiéru v sobotu 1. července, tedy první den prázdnin, v Bechyni.
A pak máme před sebou několik bloků volných dnů (jednou jsou tam dokonce i 4 za sebou!), v nichž budeme mít konečně čas knihu dokončit. Což hodláme využít a skutečně to "dokopnout". Rýsuje se tedy ona možnost, že by kniha mohla jít ještě v létě do tisku a po létě byste ji už konečně mohli držet v rukou.
Proto vás všechny z celého srdce prosíme, nelamte nad námi ještě hůl a držte nám palce, aby nám už do toho nic nepřišlo a abychom to konečně zvládli dokončit. Jako omluvu vám všem startérům rádi zařídíme volný vstup na jakékoli naše představení do doby, než bude kniha hotová.
Děkujeme mockrát za vaši podporu. Nesmírně si jí vážíme a nebereme tuto skutečnost na lehkou váhu!
Děkujeme také za shovívavost a pochopení a pokud máte jakékoli doplňující dotazy nebo připomínky, rádi je zodpovíme na e-mailu obchod@divadlonavetvi.cz
Krásné léto přeje a uctivě a srdečně zdraví
Matěj Kroupa
