První den a hned tolik procent?
Člověk se vrátí z hor a nestačí se divit :)
Nastavil jsem start kampaně na dnešek, abych už byl doma z Malé Fatry a vpravdě koukám, že hned první den se sešlo skoro 10% (není ještě ale konec dne). To mě činí radostným a připouští mírný optimismus. Říkal jsem si, že tady v novinkách pustím nějakou povídku, nebo nějaké info ze zákulisí, takže tady to je - začal jsem psát kratší věc s Třešem Křemelákem a doktorem Joulem Sekundsonem. Dvě povídky s nimi najdete právě v Kvák!u, pokud to stihnu dopsat, tak tam asi nacpu ještě i tuhle. Tentokrát je výchozím bodem povídka A.C Doyla „Šest napoleonů“ a už jsem si ji našel a po letech znovu přečetl, abych měl výchozí reálie. Pracovní název je zatím „Šest sester Broskvových“ a už příběhová linie už se rýsuje :)
Ale dnes vám sem dám něco mimo Mořičcíl, a to:
hrůzostrašnou pověst o Kačích loužích
(což je místní název u nás na vsi)
Ač se to bude zdát málo pravděpodobné, ba přímo stěží uvěřitelné, měli jsme prý na nejvyšším místě v okolí mlýn. Tedy kdysi dávno, dnes už je tam zase jen les, močál a černá skládka komunální odpadu. Jednou za rok se po nedaleké cestě přežene peloton běžeckého závodu, pojmenovaného nápaditě Lesní kros a to je asi tak všechno. I když, občas tam projede myslím syn hajného Haura s traktorem.
V době, o které je řeč, však prý na místě dnešního močálu stál strašidelný mlýn. Obilí do něj vozili jen ti nejodvážnější sedláci, zvěř se mu obloukem vyhýbala a jeho noční klapot přivedl k šílenství několik formanů. Nikdo nikdy nesebral dost kuráže k tomu, aby se zajímal o to, co dělá mlýn na kopci, uprostřed lesa, když nejbližší vodní tok je vzdálený vzdušnou čarou přinejmenším čtyři kilometry. Pravdou ovšem bylo, že z obilí semletého ve strašidelném mlýně byla ta nejkvalitnější mouka v širokém okolí a proto se jednou za čas vesničané sešli, vybrali někoho, kdo už u mlýna dlouho nebyl, naložili mu vůz plný pytlů a vyslali ho do akce. Dotyčný nešťastník se dokodrcal na kraj lesa, naházel pytle na zem a pod jedli položil uctivě váček s penězi. Pak se velkou rychlostí vrátil zpátky a až do rána se bál hrůzou zamhouřit oči. Povídaly se totiž různé věci.
Například vdova Michlová se dušovala, že když byla na houbách, proběhli kolem ní v zástupu pytle s moukou a uctivě jí zdravili. Hajný Haur zase přísahal, že viděl dvojici černých koní, jak táhnou ke mlýnu černý vůz, který řídil úplně černý kočí. Když pak za rohem Haur potkal kominíka, měl z toho málem smrt.
Jednou se ale přeci jen našel někdo, kdo si položil otázky typu „A platí vůbec ten mlynář daně?“, „ A kam asi tak chodí nakupovat?“, nebo „Co tak zhruba dělá s plevama, vždyť jestli je nikam nevozí, musí už mít za mlejnem pěkně velkou hromadu, ne?!“ Tím někým byl syn truhláře Zlámala Zbyšek. Zbyšek byl od přírody dobře rostlý, zásadně se ničeho nebál a hlavně ho všechno strašně zajímalo. Marně mu rodiče říkali, Zbyšku, nechoď k tomu mlejnu, něco tě tam pokouše nebo tam v lepším případě chytneš neštovice! Zbyšek se jednoho krásného dne sebral, ozbrojil se sekerou a vydal se do lesa, aby konečně zjistil, jak to s tím pohonem mlýnského kola bez vantroku s vodu doopravdy je.
Teď je důležité uvědomit si jednu důležitou věc - byl středověk. Statisticky průměrný vesničan si nekomplikoval život věcmi, které k němu nutně nepotřeboval. Když ano, byl to místní učitel. Když už se něčeho bál, pak toho, aby mu nezmokla sklizeň, nebo nepřemrzly brambory, občas i vrchnosti, ale protože konkrétně u nás bylo vesničanů podstatně krát víc než šlechticů, feudálové si zase tak moc nevyskakovali. Je tudíž jen logické, že když vstoupil Zbyšek do lesa u Strašidelného mlýna, pranic se nepolekal hejkala, který na něm loudil tabák, protože v něm zcela jasně poznal převlečeného podomka Rybníkáře, který tuhle fintu zkoušel na houbaře už léta, nezastavil ho ani ohnivý muž, který se mu pokusil podpálit kalhoty, protože vypadal úplně stejně jako ponocný Hříbalák, kterému se tahle nehoda s petrolejovou lampou stávala víceméně pravidelně jednou do měsíce a nepodivil se ani sedmi eroticky se vlnícím lesním žínkám, protože ta úplně vlevo mu celkem dost připomínala Marušku Lhotákovou, která bydlela na statku u rybníka.
"To jsou mi věci," brumlal si pod fousy.
Pak začal les utichat a Zbyšek začal pociťovat podivné mrazení v zádech. Jestli to nebude tím, že je listopad, pomyslel si ale statečně a šel dál, i když už se skoro stmívalo. Na poslední pasece před mlýnem, o které se vědělo, že je ještě celkem bezpečná, uviděl sedět na pařezu babičku, kterak zadumaně hledí v dál. Tedy, hleděla přesně dvě stě metrů před sebe, protože pak už začínal tmavý les a pak už nebylo vidět kromě tmy nic, ale babička se tvářila, že hledí v dál, aby byla zajímavější.
"Dobrý večer, stařenko," pozdravil slušně vychovaný Zbyšek, "copa tady takhle na večer, sama v lese, jestli chcete, já vás doprovodím domů, ale až za chvilku, teď se jdu ještě podívat do Strašidelnýho mlejna."
Babička jen pokýval hlavou.
"Já vím Zbyšku, já totiž nejsem obyčejná babička, ale babička čarovná a mám tě varovat, abys do toho mlejna nelezl, nebo tě tam něco pokouše..."
"Cha chá," zasmál se Zbyšek, "Nebo že tam dostanu neštovice, že jo? Tak to známe, poslali vás naši. Ale mají smůlu, když už jsem tady, nebudu se vracet."
Zbyšek byl nebojácný muž pevných zásad a dobrého srdce, proto přes babičku alespoň přehodil svůj kabát, aby nezmrzla a šel statečně dál. A klepal při tom kosu, samozřejmě, byla fakt zima.
Hned v lese na něj čekalo malé děvčátko s košíkem plným hub.
"Taky mě chceš varovat, ať tam nechodím?" zeptal se jí hned Zbyšek. Děvčátko přisvědčilo.
"Vy jste se na mě domluvili, že jo? Tak aby bylo jasno, vracet se nebudu a jestli tady chcete takhle trdlovat, tak jenom ztrácíte čas. A kabát už žádnej nemám, takže se jdi radši někam schovat, protože začíná pěkně přituhovat," řekl drsně Zbyšek a šel dál.
Zpoza nejbližšího stromu se odlepil nápadně klasický myslivec, zahodil klouček a řekl, že se na to může taky vybodnout. Pak zmizel. Zbyška to moc nepřekvapilo, koneckonců, nevydal se na pouť do sousední vsi, ale do Strašidelného mlýna.
Pak už jenom prošel třemi údolími, mlhou tak hustou, že v ní málem zašlápl u tůně nějakého zeleného pišišvora a okolo krmelce a uviděl mlýn.
Stavení bylo v pořádku, kolo bylo v pořádku a dokonce i náhon byl v pořádku. Jen voda tam chyběla. Přesto se kolo otáčelo. Zbyšek šel tedy blíž, aby se na to mohl pořádně podívat.
"Tebe neodradil ani ten myslivec?" řekl mu někdo těsně u ucha, zrovna když vytáhl z kapsy šroubovák a chtěl se mechanismu podívat na zub.
Zbyšek vzhlédl a vedle něj stála příšera s tisícem zubů, sedmi rohy a šupinatým ocasem. V ruce držela vidle.
"Ani ne," řekl jen tak zběžně přes rameno a dál se pokoušel povolit šroub velikosti dvacet tisíc šroubovákem velikosti tři.
"A na mě ti náhodou nic divnýho nepřijde?" nedala pokoj příšera, slintala a cvakala zubama.
"A víš, že jo?" otočil se na ní Zbyšek, "to kolo příšerně vrže a ty děláš, že to neslyšíš. Jestli máš trochu oleje, tak já bych ti ho promazal."
Příšera pokrčila něčím, co by šlo při dostatečně velké fantazii považovat za ramena a odněkud vytáhla plechovku s olejem. Zbyšek ji odborně uchopil, chvíli s ní neméně odborně manipuloval a najednou bylo ticho, mlýnské kolo se otáčelo zcela nehlučně. Tak nehlučně, až se Zbyškovi zdálo, že se jakoby rozplývá. A že se nerozpývá jenom mlýnské kolo, ale s ním i celý mlýn a hospodářské příslušenství.
"Hele, to sem neudělal já, to samo," otočil se Zbyšek k příšeře.
"Já vím, Zbyšku, já vím," pokývala příšera hlavou.
"Jak to, že to víš?" položil vcelku logickou otázku Zbyšek, "a jak to, že neprůsvitníš? Všechno okolo průsvitní, ne? Co?" byl zmatený Zbyšek.
"Protože než se taky rozplynu, musím k tobě pronést ještě lehce patetickou řeč na téma Děkuju za vysvobození, zlato je támhle pod kamenem," řekla příšera.
"A je tam?"
"Jasně, že tam je! Celý ty léta tam strkám peníze za to semletý obilí, ty trdlo nevěříci!" ohradila se příšera.
"Aha. A to je jako teď moje?" zajímalo praktického Zbyška.
"Je. Takže díky za vysvobození, bla, bla, bla, byl jsem darebák, bla, bla, bla,... hele, já už docela spěchám, nějak si to domysli, neutrať ty peníze za nějakou blbost a jestli ti můžu poradit, nakup pozemky jižně od rybníka, jednou tam povede trať, ty sice ještě nevíš, co to je, ale postě mi věř, pak je tví potomci výhodně prodají."
A to bylo všechno. Zmizel mlýn, zmizela příšera a Zbyšek stál uprostřed lesa a přemýšlel, jak dopraví dolů do vsi najednou přibližně tunu mincí různých nominálních hodnot, tvarů a velikostí. Nakonec se mu to podařilo, nakoupil pozemky, začal podnikat a ke stáru se měl už tak dobře, že se upil ve svých 103 letechk smrti, ale to už je zcela jiný příběh. Ve zkrácené verzi ho pravděpodobně najdete na nejbližším Instagramu.