Náš pan Fort - II. díl Knihy

Jednou se to povedlo, proč to nezkusit podruhé?

Před rokem jsem díky Vaší podpoře vydal knihu Náš pan Fort - Příběhy kavkazských medvědů. Vyprávěla o rodinném soužití s našimi dvěma kavkazskými pasteveckými psy. Oproti kynologickým brožurám byla přece jen trochu jiná, možná právě proto se během několika měsíců vyprodala.

A já zatím sbíral další a další historky. A to nejen o svých psech. Čerpal jsem od kamarádů, známých, čtenářů... Výsledkem je druhý díl Našeho pana Forta, který vzniká se slibným podtitulem Historky z kavkazského podsvětí. 

Fort je o rok starší, brzy mu budou čtyři roky. To samé platí o Tosce, ta oslaví už desáté narozeniny. A do toho všeho moje za chvíli tříletá dcera Anna. Právě jsem Vám představil tři hlavní persony nových příběhů. Ale zdaleka ne všechny.

Plán je takový, že pod vánočním stromečkem opět najdete Našeho pana Forta. A dozvíte se, jak to vypadá, když doma živíte dva chlupaté medvědy a tvrdohlavě se snažíte, aby Vás alespoň trochu poslouchali. A jaké to je, když si Vaše sedmdesátikilové štěňátko vezme takhle jednou k večeru do hlavy, že Vy budete poslouchat jeho a jak složité je mu to z té jeho hlavy zase odebrat. Jak protichůdné rady na výchovu pasteveckých psů dostanete a jak se z toho nezbláznit a zachovat si zbytky zdravého rozumu. A dokonce i to, jak s otevřenou pusou hledíte, když Vaše dvou a půl letá dcera vběhne mezi tahle dvě zlehka se pošťuchující nukleární hovádka, jednou rukou se opře o jednoho, druhou do druhého a nekompromisně jim oznámí: "Nesel!"

Kniha bude mít opět 160 stránek a o tom, zda-li bude vazba opět měkká, nebo se posuneme k pořádné tvrdé, rozhodne právě úspěch na Startovači.

Všechno podstatné najdete na našich FB stránkách Náš pan Fort.

Jeden sen se díky Vám podařilo před rokem splnit. Teď je tu další...

A nakonec něco pro připomenutí pro ty, kteří již prvního Našeho pana Forta mají, a jako návnada pro ty, na které se nedostalo:

 „Vidíš ty debily!?“ křičím na Báru. „Proč my? Proč zrovna my? Má snad někdo větší

debily, než máme my?!“ vztekám se.
Krmíme dvakrát denně, to kvůli snížení rizika torze žaludku. To je totiž jedno z dalších
obvyklých témat chovatelů velkých psů.

„V noci přijdu ke kotci, pes tam leží v křečích, celý uslintaný... Hodil jsem ho do auta a bylo to o minuty,“ vypráví jeden z nich. Většinou to ale dobré konce nemá. Psi by měli být po žrádle v klidu, měli by trávit. Ale vysvětlete to těm našim dvěma hovádkům! Fort vyžere půlku misky a jde se postavit k té Tosčině. Toska v té své zlikviduje také polovinu a pak se hbitě přesune k té Fortově. Co kdyby měl ten druhý něco mnohem zajímavějšího?

Sotva dožerou, vrhnou se na sebe a začnou zápasit. Fort provokuje tetku, válí se
po zádech a já v duchu vidím několikrát přetočený žaludek a přemýšlím, kde touhle
dobou najdeme veterináře s pevnou rychlou rukou a ostrým skalpelem.

A když se zrovna neválí po zemi, aspoň šťastně pobíhá po zahradě a štěká na celé
Kozí Hory. „Právě jsem se nažral a jsem nadmíru spokojenej! Jen si zkuste někdo přijít!“
Fort od prvních dní přímo kynul před očima, ale ještě větším překvapením byla
naše ještě donedávna rachetická kavkazanda.

„Pěkná kisna,“ pochválil jsem Tosku po pár měsících společného krmení, když jsem
ji poplácal po zadku. Najednou se z ní začala stávat pravá kavkazí almara a dosud kostnatý
hřbet se pozvolna měnil ve slušný servírovací stoleček.

Říká se, že kavkazáci nejsou moc nároční na potravu. Něco na tom je, pořád si v sobě
nesou geny přírodních pasteveckých plemen, ale všeho s mírou. Nakrmit velkého psa
prostě něco stojí, a to i v případě, že si zrovna nehrajete na stoprocentně vyvážený BARF
s přesnými podíly jednotlivých složek a maso nekupujete za ceny masa z bio chovů.

„Když se mám dobře já, mají se dobře i psy. A když to zrovna nejde a musím se
uskrovnit, psi to taky poznají. Prostě v dobrém i zlém,“ říkává Matej ze Slovenska.

„Hmm, krásná kližka...,“ pochválila mě řeznice v Dobříši, když jsem k ní přiběhl
pět minut před zavíračkou, protože jsem v Praze nestihl zverimex. „To bude panečku
gulášek, co? To z vás budou mít doma radost, co? Takže toho chcete nechat ty dvě kilíčka,
co?“

„To je pro pejsky, já budu mít chleba s máslem,“ usmál jsem se na ni zářivě a řeznice
málem skončila se srdeční příhodou v chladícím pultu.

Druhý den se to opakovalo, jen jsem přihodil několik morkových kostí.

„Ale dneska to máte na polívku, co?“ pozorovala mě zamračeně.

„Pro pejsky...,“ zašeptal jsem.

A když jsem se u ní zastavoval ten samý týden už potřetí, hlásila, sotva jsem vešel:
„Kližka není!“

„Aha, tak mi dejte tu roštěnou,“ omráčil jsem ji definitivně.

Ještě ten samý večer jsem objednal pultový mrazák o objemu 350 litrů a jednou začas
objednáme mražené maso.

A do toho řeznictví jsem pro jistotu přestal chodit.