Oto hmyzí detektiv Knihy

Připravuji vydání knihy pro děti od 8 let, která je formou dobrodružství seznámí se světem hmyzu. Kniha bude mít přibližně 120 stran a bude bohatě ilustrovaná.

Knihu plánuji vydat do konce listopadu 2018.

Oto hmyzí detektiv je příběh malého Oty, který je chytrý ale neprůbojný a nemotorný obrýlený tlouštík. Každý rok jezdil s rodiči na chalupu za dědou, kde nezapadl mezi kluky z vesnice a tak byl dědeček jeho nejmilejším společníkem.

Děda ale zemřel a Oto neví, jak bez něj bude trávit na chalupě čas. Jeho situaci změní setkání s mravenci. Vzbudí v něm zájem o hmyz a Oto si začne vést deník, do kterého si zapisuje vlastní poznámky. Díky tomuto novému koníčku narazí i na tajemnou plechovku, ve které je ukryt klíč a zápisník s množstvím čísel.

Rozhodne se zjistit, co obsah krabičky znamená a zda má něco společného s jeho dědečkem.
Jeho zájem o hmyz mu přivede do cesty i nové kamarády. Díky nim proniká do dědečkových tajemství, které o něm nevěděli ani jeho nejbližší.

Ukázka

„Takže ty víš něco o mravencích a teď bys rád věděl něco o včelách, hmmm“ mručí si pod vousy. „To je od tebe hezké, že tě takové věci zajímají. Děda by měl radost. To určitě.“

Pomalu se zvedne z lavičky, odloží hrnek s kávou a trochu přísně si Otu prohlédne. Ten mu rychle strčí do ruky koláče. „Posílá máma,“ zopakuje pro jistotu, aby bylo jasno. Pan Chramoust si je vezme a na chvíli zmizí v domě. Vrátí se oblečený do bílé kombinézy, na hlavě široký klobouk se síťkou a podobný podává Otovi.

„Ten klobouk si dej na hlavu a šňůrku zavaž pod krkem, aby se ti včely nedostaly k obličeji,“ instruuje Otu pan Chramoust a bere do ruky kovovou nádobu s měchem, položí je na lavici a začne rozdělávat oheň. „To je dýmák,“ vysvětluje Otovi. „Ten se používá, když se chce včelař podívat na plástve. Včely ucítí dým, myslí si, že nablízku hoří, zalezou do úlu a začnou se připravovat na útěk. Mají prostě dost práce na to, aby jim byl nějaký včelař putýnka,“ shrne teorii pan pan Chramoust  a při vyprávění rytmicky stlačuje měch. Z ústí nádoby se opravdu valí kouř.

Pan Chramoust vezme dýmák a ještě kovovou tyč co vypadá, jako páčidlo. „Pojď, ukážu ti úly. Jsou až vzadu na zahradě, aby mi včely nelítaly do domu.“ Naznačí Otovi rukou směr a rázným krokem se vydá po zahradě na včelnici.

Zahrada je plná jabloní, pak je tu jedna švestka, třešeň a za ní včelnice. Sedm na sebe nalepených domečků pomalovaných ornamenty ve tvaru květů.

To hned Otu zaujme. „Proč jsou tak pomalované? To je hezké,“ vydechne upřímným obdivem.
„Povedlo se to, že?“ rozzáří se oči panu Chramoustovi skoro až pýchou. „Ale to jsem nemaloval já. To tvůj děda. Je to už dávno, ale barvy stále drží. A není to jen tak pro ozdobu. Ty obrázky pomáhají včelám v navigaci, aby se uměly vrátit domů. Když letí okolo, hned uvidí, kde mají úl. Až si pak sedneme na zápraží, tak ti to všechno vysvětlím.“

Oto kouká na úly. Jsou pomalované střídavě žlutou a modrou barvou, jen jeden, předposlední červenou. Zepředu mají včely jeden velký a několik menších vchodů. Sem tam z něj nějaká vylétne, nebo naopak zalétne dovnitř.

Pan Chramoust vezme do ruky páčidlo a zvedne ho do vzduchu. „To je rozpěrák,“ prohlásí směrem Otovi. „Tím se uvolňují plásty, však uvidíš.“

„Dneska je krásně, tak se na ty potvůrky můžeme podívat. Jak je před bouří, jsou včely nervózní, nebo když je moc horko, tak taky. Ale jak je takhle krásně, tak většina odletí sbírat nektar a ty co zůstanou, jsou klidné. Jinak si chrání svůj úl. Ale bát se jich nemusíš. Když se nebojíš ty jich, nebojí se ani ony tebe,“ vypráví pan Chramoust, sundává víko úlu, uvolňuje rozpěrákem plást a ukazuje jej i se včelami Otovi.

„Vidíš, kdybych chtěl získat med, včely bych z plástu sklepal, ten bych dal do přepravníku a pak do medometu. V něm se med stáčí. To je pěkná podívaná, ale já se na to dnes nechystám.“

Oto ho pozorně poslouchá a myslí na to, že tenhle pán vůbec nevypadá jako starý protiva, jak líčil tatínek. Asi ho opravdu tak potěšilo, že mě včely doopravdy zajímají, vysvětluje si to Oto.

„Dneska si včelaři berou med od včel v létě a nechávají jim zásobu na zimu, aby včelstvo přežilo. Ale dříve tomu bylo naopak. Včelaři stáčeli med zjara. Brali si od včel jen to, co jim po zimě zůstalo jako přebytek. No, jiná doba.“ mudruje pan Chramoust a vrací zas plást se včelami do úlu.