PEGGY NA ZÁVODĚ ZÁVODŮ Ostatní

„Ten pocit, když už nemohu, ale přesto musím... Ta bezmoc, když mám strach, halucinace, padám k zemi únavou, ale musím jít dál, abych unikla svému strachu. Ta síla, která mi sevře hruď natolik, že lapám po dechu a jediné co slyším je hlasitý tlukot mého srdce. Příroda je silný soupeř a já z ní mám pochopitelně respekt, přesto se ale v její velikosti cítím jako doma, jako divoké zvíře a svobodná dívka. Jen díky ní jsem schopna poznat sama sebe a milovat okolní svět.“

Co je můj cíl?

Zvládnout se psychicky poprat s něčím tak obrovským, jako je Divide Race. Jestli zvládnu protrpět a přežít celých 4 418 km na horském kole v terénu, nenechám se sežrat od medvědů a pum, odhadnu počasí a nenechám se uvěznit na poušti nebo neumrznu v horách s nadmořskou výškou okolo 4 000 metrů, tak se s Vámi o celém dobroudružství podělím formou přednášek, videí a reportů.  

Detaily

Je mi 19 let a měřím celých 155 cm. Asi právě kvůli mé výšce, když mě na startu vidí ostatní závodníci poprvé, dívají se na mne plní nedůvěry a pochyb. Něvěří, že se něco tak maličkého a blonďatého vrhá do takových extrémů. Kupříkladu letos v únoru, když jsem stála na startu závodu na polárním kruhu, skoro nikdo nečekal, že jej dokončím. A já ho nakonec nejen dokončila, ale také doběhla po 29 hodinách a 44 minutách jako 4. běžec celkově a 2. běžkyně (těsně před cílem jsem zdárně utekla dvěma ženám z britské armády). Ačkoli preferuji kolo, tu a tam i někam vyběhnu nebo vylezu. 

 "Mladá, odvážná a vytrvalá. Tak by se dala definovat tahle postavou malá cyklistka, která sice preferuje ze všech aktivit kolo, ale rozhodně se nezalekne ani běhu, kajaku nebo lyží. Když říkáme malá, myslíme tím skutečně jen její výšku, protože jinak toho zvládá hodně a to i pro pomoc handicapovaným sportovcům." (citováno z Rock Point)

Start závodu Divide Race je 12. června 2015 z Banff z Kanady a konec je u hranic s Mexikem. Na cestě nás nebude doprovázet žádný support team, který by nám v průběhu závodu pomáhal. Každý pojede sám za sebe a poveze si vše potřebné k servisu kola i na spaní.  

Mé zkušenosti s extrémními závody

Již tři roky aktivně závodím na kole a obvykle závody extrémnějšího charakteru dokončuji jako první žena. Má silná stránka je v tom, že na kratších závodech (do 48 hodin) maximálně eliminuji obvyklé lidské potřeby - skoro nespím, nejím (ani se nevyprazdňuji) a neoblékám se (když je mi zima, tak zrychlím). Podobnými malichernostmi se prostě neobtěžuji. Pokud jedu delší závod (3 a více dní), šetřím každou minutu. Někdy i několik dní jím v sedle a to jen rohlíky s tvrdým salámem a tatranky. Spím na zemi v lese - rozhodně se nezdržuji hledáním penzionů nebo hotelů. Nemyji se někdy i 10 dní, jen abych neztrácela čas - raději si zvyknu na to, jak odporně páchnu. Žádný závod pro mě není procházka růžovou zahradou, ale bez podobných výzev prostě nedokážu existovat. 

Kdo jsem?

Jsem veselá Peggy a vyhledávám vlny dobrodružství. Příroda není můj soupeř a já se s ní netoužím prát (neuspěla bych), ale splynout s ní. Je mým motorem a v jejím objetí se cítím svobodná. Loni, stejně jako předloni, jsem byla nejrychlejší ženou na trati závodu Craft 1000 Miles Adventure a to s časem 11 dní 1 hodina a 13 minut. Letos chci zažít něco více a o mé silné příběhy se s Vámi podělit napsáním e-knihy.

 

Proč to dělám?

Již dlouho hledám odpověď na tuto otázku. Ti zasvěcení se mě neptají, protože chápou, že podstatu těchto dobrodružství nejde přesně definovat. Potřebuji prostě na nějaký čas vypnout, cítit volnost a přírodu kolem sebe. Těm, kteří podobné dobrodružství nikdy nezažili, neumím vysvětlit podstatu těchto závodů a toho, proč to dělám a proč vlastně dobrovolně trpím. Když dojedu The Great Divide Race nevyhraji nic (na žádného ze závodníků nečeká v cíli cena). Cenou pro každého je jen sladký pocit, za který to prostě stojí!

Buďte se mnou po celou dobu závodu

Po celou dobu závodu mě budete mít možnost sledovat online přes internet, protože pojedu s live trackerem, který se bude pravidelně na stránkách závodu aktualizovat (odkaz bude uveden také na mých osobních stránkách - peggymarvanova.cz - společně s aktuálními SMS zprávami).

Proč 40 000 Kč a na co půjdou Vaše peníze?

Za vybrané peníze chci především vydat krátký deník ze závodu a podělit se tak s Vámi o své zážitky. Deník budu tvořit v průběhu závodu tak, že si budu psát své pocity a zážitky na malé papírky na řidítkách.

Tedy:

30 000 - kniha "deník" - zpracování, korektura a vydání

_____________

23 380 - letenka 

10 000 - zařízení kola (koupení plášťů, brzdových destiček, sedla, nárhradních řetězů, patky, přepletení kol na kvalitnější ráfky, ...)

1 000 - zakoupení mobilu, který bude fungovat na Americké frekvenci

10 300 - messenger spot (pro online sledování) - 5 500 stojí spot + 4 800 stojí roční aktivace s pojištěním

35 000 - jídlo na 50 dní (s rezervou na jiné náklady lidských potřeb)

5 355 - připojištění na dobu trvání závodu 

3 990 mapy do závodu + itinerář

5 000 přerezervování zpátečního letu (v případě pozdějšího návratu)

____________

94 025 Kč + 30 000 na vydání knihy

+ peníze za službu od portálu startovac.cz 

+ další náklady (koupě vybavení - oblečení, výbava na spaní, doplňky na kolo, mapy s trasou závodu, doprava na start závodu z letiště a z cíle na letiště, ubytování před závodem, koupení pepřového spreje proti medvědům - musím až na místě kvůli letecké přepravě, ...)

Pokud se vybere částka 40 000 Kč, umožníte mi tím podělit se o zážitky a především vydat e-knihu. Dále se mi sníží částka nutná k uskutečnění cesty, a budu se tak moci více soustředit na pomoc handicapovaným lidem (účastí na asistenčních kurzech, závodech). Pokud se vybere částka vyšší, pak budu velmi potěšena a peníze použiji na uskutečnění mých dalších plánovaných cest a expedic (přechod Grónského ledovce, výstup na Mt. McKinley a další....)

Úryvek mého deníku ze závodu 1000 miles

10.den

Naprosto největší krizi jsem zažila dnes po dobrodění druhé řeky. Myslela jsem si, že si cestu dobře pamatuji a že vede doleva. Protože jsem stála s Adamem (dalším závodníkem) v křoví, kde nám navigace úplně nefungovala a pořád odskakovala, tak jsme se orientovali jen pomocí mého navigačního instinktu (který byl přesně o 180° vadný). Chtěli jsme vyjít z toho křoví, ale protože bylo půl čtvrté ráno a naše mozky po třech dnech skoro beze spánku vůbec nepracovaly, tak jsme hodinu a půl jen chodili do kolečka (prostě jsme vždy vyrazili směrem pryč od vody a za chvíli zase vyšli u původního místa). Ta „džungle“ nás dočista dostala a my to, že se stále jen točíme, zjistili až po hodině a půl! Pak mi ruplo v bedně, už jsem strašně chtěla pryč. Dalo by se to popsat jako klaustrofobický záchvat, kdy už jsem šíleně chtěla z té džungle utéct, vyjít na louce a vidět nad hlavou oblohu místo křoví.

A tak jsem zešílela a rozběhla jsem se s touhou najít východ z toho pekla. K mé smůle to bylo přesně v tom vadném směru. Běžela jsem asi tak 10 – 15 minut a pak jsem zjistila, že nejdu po cestě, ani žádné pěšince… že se prostě jen prodírám kopřivami a trním většími než já. Otočila jsem se, a chtěla se vrátit, ale to už jsem nevěděla ani odkud jsem přišla. Zamotala jsem se a ztratila. Bez kola, navigace, bez Adama a mimo trasu. Kdyby se mě pokoušel někdo najít, tak by mě v tom křoví jistě nikdy nenašel. Přes to husté křoví nebylo vidět nic, ani obloha. Začala jsem hystericky křičet "Adame" a cítila jsem jak se dusím a nedokážu v sobě zadržet brek. Rychle jsem začala chaoticky běhat na všemožné strany a definitivně se tím ztratila. Chtěla jsem JEN držet směr, ale to moc dobře nešlo. Jak se mi kopřivy zasekávaly o boty a kotníky a já je prudkými a hysterickými pohyby nohou trhala, tak jsem byla požahaná a spálená až do krve. Adam mě neslyšel, byla jsem moc daleko a křoví byla moc silná izolace...(více na peggymarvanova.cz - dojmy ze závodu 1000 mil 2014)