SPOLUCESTOU cestovatelský blog Ostatní

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10805121298-gejzir/215562235000029/

ČÍNA - NEJNEBEZPEČNĚJŠÍ STEZKA SVĚTA JAKO ATRAKCE

Mistr GPS vstává hodně brzy ráno, protože chce vidět jak slunce vykukuje zpoza bílých skal Květinového pohoří. Vzhledem k jeho rannímu elánu nepochybuju, že to stihne na všech pěti vrcholech zároveň. Ještě za ranního šera přemýšlím o tomtéž, ale v momentě, kdy se převalím z jednoho boku na druhý, zjišťuju, že moje tělo včerejším výstupem dost utrpělo a bolí mě snad úplně všechno. Zůstávám zachumlaná ve spacáku a o krásách ranního kuropění si nechávám jen zdát. Nádhera Huá Shanu je navíc zahalená do mýtu jedné z nejnebezpečnějších stezek světa a zkoumat zdejší nástrahy se mi v pět hodin ráno rozhodně nechce.

Až kolem 10 hodiny se vydávám na průzkum okolí. Úzká schodiště vytesaná do bílých skal, pokroucené rysy zakrslých borovic a všudypřítomná vůně vonných tyčinek mi dávají zapomenout na bolest nohou, ke které se přidává pálení z několika nově stržených puchýřů jak na rukách, tak na nohách (úplnou novinkou v mém životě jsou puchýře zespoda na patách). Přesto se statečně vydávám k úzkému hřebenu dlouhému asi padesát metrů, který musím zdolat, jestli chci vylézt na The Wuyun Peak, , The East Peak, The Central Peak, The South Peak nebo The West Peak.I když je po levé straně, kde padá kolmá stěna do hloubky několika stovek metrů, zábradlí, po několika metrech se mi začíná schodiště houpat pod nohama – závrať, strach, panika... Vracím se a vzdávám se myšlenky na dobytí ostatních vrcholů. Výstup a přespání na The North Peaku mi jako hrdinský čin musí stačit. Jen tak bez cíle bloumám cestičkami a nacházím pořád nové a nové výhledy. Objevují se přede mnou schodiště podobně strmá jako včera. Nejsou ale tolik dlouhá, a tak je nadšená okolní krajinou postupně zdolávám. Po necelé hodince chůze zjišťuju, že stojím na horním okraji obávaného hřebene, ze kterého jsem dopoledne prchla. Báječné! Je jen další čínskou zlomyslností,že se v žádném průvodci ani mapách nedozvíte, že se úzký dlouhý hřeben (a většina dalších zákeřností pohoří) dá obejít. Postupně zdolávámi TheCentral Peak (2042m) a The East Peak (2100). Výhledy jsou úchvatné!

Během dne narážím i na slavnou Plank Road in the sky, za kterou sem prý míří davy turistů. Prkenný chodníček široký maximálně 40 cm je připevněný ke skále ve výšce zhruba jednoho kilometru. Ti nejodvážnější se přidržují rukama kovového řetězu připevněného nad dřevěnou lávkou, ti méně odvážní se jistí tělovým úvazkem s karabinou, který se tu dá pronajmout. Nám strašpytlům nezbývá, než se na tu podivnost koukám zpovzdálí a nevěřícně kroutit hlavou. Přestože se tu prý běžně stojí fronty, dneska tu není ani noha, což mě přijde vlastně daleko přirozenější. Informace o davu turistů toužících stanout na úzkém prkně nad propastí, mi příliš věrohodná nepřipadala. I když mnohé fotografie na internetu o tom skutečně svědčí.Nejpodivnější mi připadá fakt, že prkenný chodník nikam nevede. Po zdolání několika metrů nad propastí, se musíte zase vrátit zpátky odkud jste přišli. Zdolání Plank Road in the skytedy není nutností při dobývání zdejších vrcholů. Jde jen o atrakci a touhu získat šokující fotografii (tu si mimochodem můžete pořídit v jednom z chrámů, kde vás vyfotí na zeleném pozadí a dech beroucí hlubinu pak jednoduše doklíčují). Tím spíš se mě tahle zábava netýká (samozřejmě i s přihlédnutím k mé panice z výšek) a pokračuju po kolmých schodištích, která mi jako adrenalinová zábava úplně stačí a navíc skutečně někam vedou.

Na centrálním vrcholu potkávám náhodou Mistra GPS a domlouváme se, že pomalu půjdeme dolů, abychom stihli odpolední autobus zpátky do Xi´anu. Do této chvíle jsem dnes pochodovala výhradně nahoru a kupodivu jsem s tím neměla žádný zásadnější problém. Po zdolání několika desítek schodů směrem dolů se mi nohy začínají neovladatelně třást a stehna pálí jako čert. Schodiště se mezi tím naplnilo množstvím turistů, kteří se nechali vyvést nahoru lanovkou, a tak je pohyb po cestách hodně zpomalený. To mi naprosto vyhovuje a s občasným hekáním se pomalu sunu dolů. Mistr GPS opět mizí někde v davu přede mnou.


„Kde jsi tak dlouho?“ diví se, když se konečně došourám k naší ubytovně. „Nějak mi přestaly fungovat nohy. Dvoudenní chůze po schodech nahoru a dolu mi nesvědčí.“ „Mně to nevadí.“Přemýšlím, jak je možné, že dokáže běhat po kopcích bez jediné fyzické bolesti nebo duševní emoce. Není na něm poznat nic. Nezaznamenala jsem jediný záchvěv radosti, nadšení, zoufalství... Prostě nic. Navíc ho nebolí nohy, nedělají se mu puchýře a nebojí se výšek. Není on nakonec robot? 

Mojí pozornost upoutávají kabinky lanovky, jak jedna po druhé v pravidelném rytmu pohlcuje skupiny turistu a s tichým hučením je sváží z hor dolů. Je to jasné. Dolů jedu lanovkou. Možná je to srabáctví, ale na Huá Shanu jsem se už překonala až až. „Davide, pojedu dolů lanovkou, strašně mě bolí nohy.“ říkám se strachem v hlase, že mě bude zase přemlouvat k dalšímu výkonu.„Hm, tak čau. Sejdeme se dole.“ nahazuje batoh na záda a rozbíhá se po schodišti dolů. Někdy je nekomplikovanost jeho smýšlení skutečným darem. Uvědomuju si i klady jeho bez emočního jednání. Cesta dolů lanovkou je sice fyzicky nenáročná, zato moje psychika kvílí. Začíná foukat silný vítr a kabinka lanovky se kymácí ze strany na stranu jako ořechová skořápka na rozbouřeném moři. Hluboko pode mnou je v úzké štěrbině skal vidět několik malých teček, z nichž jedna je Mistr GPS. Identifikuju ho jednoznačně jako tu nejrychleji se pohybující a trochu se začínám bát, že bude dole dřív než já.V tu chvíli se kabinkav poryvu větru prudce zakymácí a Číňanka vedle mě duševně kvíkne. Zaplať Bůh, že je tadyněkdo další, kdo taky něco cítí.
Dolů dorážím ve stejném okamžiku jako Mistr GPS! Během dvouhodinové cesty do Xi´anu nepadne jediné slovo. Průchod emocím tak nechávám až u dalšího emailu do Čech.

Čína zdraví Čechy,
konečně jsem se dočkala zážitků, na které jsem čekala. V horách Huá Shanu bylo sladce i trpce zároveň. Sladce díky tajemným bílým skalám, které mi učarovaly a rozvibrovaly moje emoce tím správným směrem. Bohužel, nerozvibrovali jenom emoce, ale i nohy, které chvílemi odmítaly poslušnost. Mistr GPS si ze zmíněných vibrací neužil zřejmě ani jednu. Fyzicky nevibroval určitě a emočně mi připadá taky dost mrtvý. Přestože posvátná atmosféra byla hlavně po západu slunce přímo čarovná. Mistr GPS vypil po večeři nevzrušeně kolu (nic jiného snad ani nepije) a ještě než zalezl poslední paprsek za skály, ležel ve spacáku. Já jsem naopak ještě dlouho do noci seděla s pivem v ruce (nic jiného snad ani nepije, napsal by zřejmě Mistr GPS) na terase ubytovny, nasávala atmosféru hor a nasávala a nasávala a nasávala.... Dokonce jsem v noci viděla zázrak! Světélkujícího hada plazícího se tmou směrem na vrchol. No dobrá, nebyl to zázrak, ale v tu chvíli to minimálně hodně tajemné bylo. Nakonec jsem zjistila, že věřící se vydávají na cestu k vrcholu před půlnocí, aby dobyli vrchol přesně při východu slunce. Čelovky na jejich hlavách vytvořily světélkující čáru klikatící se v průrvách skal, která naháněla husí kůži. Upřímně řečeno, vyrazit na neschůdnou stezku za tmy vlastně takový malý zázrak je. Možná, že i velký!
Mějte se všichni krásně, Vaše Kajda

INDICKÝ LADAKH - TREK Z LAMAYURU DO LEHU

1. DEN - Z LAMAYURU DO WANLI

Lamayuru, Ladakh

Lamayuru leží 3 390 m n. m. a během prvního dne treku nás čeká přechod sedla Prinkiti-la ve výšce 3 760 m n. m. Po rychlé snídani začíná můj první výlet do skutečných hor. Dojemně se loučíme s rodinou pony mena, který nám představil nejen svoji ženu, ale i ročního synka, který nám mává malou ručkou. Kromě tří dospělých oslíků s námi vyráží i oslí mládě, které má neuvěřitelně nádherné a smutné oči. Je nám trochu líto, že s námi musí absolvovat náročnou trasu zhruba 100 km horským terénem, ale pony men se snaží vysvětlit, že je to pro něj ok. Když jde jeho matka, musí on taky.

Počasí i okolní krajina jsou nádherné. Až během cesty do kopce zjišťujeme, že počasí je nádherné až moc. Slunce máme vysoko nad hlavami, nikde není ani kousek stínu. Obloha je jako vymetená. Natírám na sebe první vrstvu opalovacího krému tvořící základ desetidenního nánosu humusu, který si s sebou přinesu zpátky do Léhu. Všichni strašně funíme a malou Kačku začíná bolet hlava. Mně se jde celkem slušně. Jen zásoby vody se rychle tenčí a jodové kapky, které s sebou máme na čištění, musí pracovat alespoň dvě, tři hodiny, aby byla voda poživatelná. Alespoň tak to uvádí návod. Od pony mena se dozvídáme, že první potok potkáme až po přejití sedla. Takže k jejímu pití se dostaneme až někdy během pozdního odpoledne. Musím s ní začít hodně šetřit, ale nejradši bych do sebe zvrhla celou láhev na ex. Mám pocit, že jinak se uvařím! Ivča tvrdí, že v horách vodu čistit nemusíme a bude ji pít rovnou z potoka. Je pravda že případných zdrojů znečištění není moc, ale určitá rizika jsou i tady. Během treku se chci vyvarovat střevním potížím stůj co stůj, a tak nechci nic riskovat. Jsem skálopevně rozhodnutá vodu čistit.

Sedlo je uzounký průsmyk snad jen dva tři metry široký. Ale překrásné výhled mě po náročném výstupu opět vrací potřebné síly. Turisty, kteří jsou schopný si všechny věci nosit na zádech obdivuju čím dál víc. Ne že bych byla na pokraji svých sil, to přijde až později, ale do zpěvu mi rozhodně není. Prvotní neustálé klábosení se takřka vytrácí a jediný kdo stačí v pohodě okysličovat svaly a zároveň u toho povídat je Ivča. Cesta ze sedla dolů vede úzkým korytem stejně tak, jako bylo úzké sedlo samotné. Z očí se nám sice vytrácí nádherný výhled na horská panoramata, ale zato získáváme tolik potřebný stín, který úzký průsmyk poskytuje. Po asi hodině cesty dolů narážíme konečně na vodu. Vzhledem k tomu, že jsem svoji láhev vypila ještě než jsme vylezli do sedla, ruším svoje skálopevné rozhodnutí a pár chladivých loků hltám přímo z potoka. Myšlenka na zkaženou místní vodu mi najednou připadá jako zbytečně hysterická. O několik desítek minut později se ale hysterie vrací, teď už na základě pádných argumentů. Najednou všichni cítíme nasládlý zápach, který mě nenechává na pochybách. Někde tady hnije maso! Přímo v roklince, kde se každou chvíli objevuje a pak zase ztrácí potůček, leží mrtvý osel v pokročilém stadiu rozkladu. Fuj! Se zakrytými ústy a nosem obcházíme zvířecí mrtvolu. I když jsem vodu nabrala ještě nad oslem, kapu do lahve zdvojenou dávku jodu a na první lok čekám až do večera, kdy přicházíme do osady Wanla ve výšce 3160 m. Protože ještě nejsme tak daleko od civilizace, je tu dokonce kemp, kde jsou, něco jako záchody a dá se koupit pivo a kola. Potřebné tekutiny proto doplňuju, radši než vodou, polovychlazeným pivem. Nadmořská výška je více než přívětivá a večer, snad poprvé od příletu do Léhu, nebolí hlava ani jednoho člena výpravy.

2. DEN - Z WANLI DO HINDŽU

I když vstáváme už v 6 hodin ráno, sbalené stany a naložené všechno vybavení na oslech máme až chvíli před devátou. Už je zase strašné vedro, a tak si dáváme předsevzetí, že zítra budeme rychlejší. Celý den nás sluníčko neúprosně smaží. Naštěstí jsem včera v kempu našla ještě jednu 1,5 litrovou prázdnou petku. A tak zatímco z jedné láhve piju, v druhé se mezitím čistí další várka. Snad se mi bude dařit vodu průběžně doplňovat z místních potoků. Cesta je dneska, možná i kvůli většímu horku, ještě náročnější a úmornější než včera. Pomalu si vykračujeme širokým údolím vzhůru k osadě Hindžu, kde bychom měli dneska spát. Pohled na hory všude okolo nás je famózní. Už méně famózní se mi ale zdá pohled na stále se vzdalujícího pony mena s oslíky, ze kterých se během jedné hodiny staly jen malé tečky na obzoru. V pravé poledne přicházíme na místo, kde příroda do naší cesty postavila obří skalní masiv a z našeho údolí vytvořila dvě jiná, rozbíhající se každé jiným směrem. A teď babo raď! Jenže baba nikde žádná a pony men je taky fuč. Rozhodnout se správně je zásadní. Nechci úplně tvrdit, že je to otázka života a smrti, ale zvolit špatný směr, by velkou nepříjemnost určitě znamenalo.

Když se vydáme do špatného údolí a nenarazíme na žádnou osadu, což je tu velmi pravděpodobné, čeká nás velmi krušná noc bez jídla, oblečení a veškerého vybavení. V příručním batohu mám jen pár oříšků, rozinky, vodu, opalovací krém, náhradní ponožky, větrovku a foťák. Přes den je tu sice vedro k padnutí, ale jakmile zajde sluníčko, oblékáme péřové bundy a čepice. Noc bez mého nadýchaného péřového spacáku by byla hodně zlá, ale umrznutí by snad hrozit nemělo. Nanejvýš podchlazení. Zatímco mi tohle všechno běží hlavou, zmocňuje se mě zvláštní skličující pocit, kdy stojíme uprostřed ničeho, nevíme kudy dál a nemáme se koho zeptat. Telefony máme od příletu do Ladakhu bez signálu, což je mimochodem velmi osvěžující pocit, když teda zrovna nepotřebujeme zavolat do agentury s dotazem na cestu. Vzhledem k vědomí, že jdeme s místňákem, jsme nikdo trasu dopředu nestudoval a ani se o ni nijak nezajímal. Chyba!

Davida ale naštěstí napadá, že mu Tibeťan dával papír, na kterém byla nakreslená přibližná mapa oblasti, kudy půjdeme. Vyhazuje z batohu všechno ven a mezi věcmi nachází, uf, mapu. Nepřipadá mi sice nikterak jasná, ale myslím, že bychom se měli vydat doprava. David a Ivča se naopak domnívají, že správný směr je vlevo. Obě Kačky vypadají s rudými výrazy, že se zrovna začínají vařit zaživa a myšlenku nevyjadřují žádnou. Vědoma si mých zásadních problémů s orientací a poučená mnoha předešlými nezdary na svém názoru nijak netrvám. Vyrážíme vlevo. Po třetí hodině odpoledne přicházíme do malé osady. Sláva! Od místních se dozvídáme, že je to Hindžu. Dvakrát sláva! Náš pony men ale nikde. Místní dědula nám ukazuje rukou někam dopředu, dál za osadu. A skutečně. V dálce vidíme několik malých teček, které by mohli při troše dobré vůle být naši osli. Už jsme sice skoro uvaření ve vlastní šťávě a nadmořská výška nám začíná dávat trochu zabrat, ale nezbývá než jít dál. Pohybujeme se už více než 3 700 m n. m. a funění je čím dál hlasitější. Jediná Ivča zvesela klevetí a říká, že zatím ji to přijde strašně lehký.

S pony menem se setkáváme v trochu zdevastovaném stavu a naštvaní, že nám utekl. Velmi špatnou angličtinou nám vysvětluje, že se stará pouze o osli a náklad, nikoliv o nás. Kdyby nám měl ještě ukazovat cestu, museli bychom mu za to zaplatit mnohem víc, protože pak už by nebyl jen nosič, ale průvodce. Nechává nám sežrat fakt, že jsme si nenajali celou partu, která obvykle trekaře doprovází a zajišťuje veškerý servis. Docela ho i chápu a nechci si tím kazit náladu. Místo našeho dnešního kempování je totiž přenádherné. Nikde ani živáčka, nad námi zasněžený vrchol hory (ke které se zítra nejspíš budeme škrábat) a pod námi bublající potůček. Jen ta hlava zase začíná trochu bolet...

3.DEN – Z HINDŽU DO CHAJAKDO

V noci nás budí strašné hýkání našich oslů. Jsou to zvuky jako z hororu a dlouho mi trvá, než se mi podaří znovu usnout. Ráno vstáváme až kolem sedmé, protože budík nařízený na 6 hodinu jsem pravděpodně zamáčkla. Čeká nás hodně smutné probuzení. Za malou kamennou zídkou ohraničující kemp leží bezvládná hlava malého oslíka. Zbytek těla něco roztrhalo a sežralo. Ty neuvěřitelně smutné oči tam leží a pomalu ztrácí lesk. Dost možná byly už od narození tak smutné, jakoby věděly, že je čeká brzký konec. Noční zoufalé hýkání oslů volalo do tmy hor, že dochází k oslí tragédii. Teď tu smutně postávají nad hlavou nedávno narozeného mláděte, které už nežije. Je mi strašně úzko. Kdybych unesla svůj batoh, nemusel by se vláčet horami se svou matkou a nemusel by takhle smutně dopadnout. Ale na kdyby se v životě nehraje. Ani v životě oslů. Připadá mi to strašně nespravedlivé, i když vím, že příroda spravedlivá je. Zatímco jedno zvíře je mrtvé, jiné je nažrané. Nejspíš ho prý sežrali mountain dogs. Možná jde spíš o vlky, nevím, a radost z jejich přítomnosti v horách nemám ani kvůli nám. I když vím, že pro skupinu lidí by nebezpeční být neměli. Pony men odhání dospělé osli pryč. Ti se jakoby ne a ne smířit se smrtí oslíka a stále se vracejí k jeho hlavě s krásnýma očima. Malá Kačka na ni chce navršit kameny a udělat mu tak improvizovaný hrob. Pony men ji ale zastavuje a naznačuje, že hlava musí zůstat tak, jak je. Všechno živé, co v horách zemře, se automaticky stává potravou pro ostatní. Jídla je tu tak málo, že pohřbívání považují za plýtvání. Pro Evropana něco nepředstavitelného. Ty smutné oči si budu pamatovat hodně dlouho.

Než stihneme všechno sbalit a vypravit se na cestu, dochází nás skupina tří Francouzů. Jeden z nich sotva stojí na nohou, ve tváři je popelavě bledý a po spáncích mu stékají kapičky potu. Nejspíš horská nemoc. Prý ho strašně bolí hlava a v noci dvakrát zvracel. I když jsme ještě ve zdánlivě malých nadmořských výškách, s horskou nemocí si není radno zahrávat. Radíme jim návrat zpět do Wanli, kde by měli pár dnů počkat a pak zkusit vyrazit znovu. Angličtinou se silným francouzským přízvukem nám vysvětlují, že tolik času nemají. Buď vyrazí na další cestu dneska a nebo se budou muset vrátit do Léhu autem. To jsou přesně okamžiky, kdy je rozhodování strašně těžké. Hlavami jim určitě běží řada otázek. Je to skutečně tak vážné? Může zemřít? Zrušíme trek na který se celý rok připravujeme? Nakonec se rozhodují pro návrat. Že to bylo rozhodnutí správné se potvrzuje během cesty do sedla Konze-la, které se ve výšce 4 950m n. m. zdvihá přímo před námi. Cesta je to pekelná! A člověk, který sotva stojí na nohou by ji určitě nezvládl. I my máme co dělat a dokonce i Ivča přestává klevetit a funí stejně jako my. Během dopoledne se mezi námi začínají vytvářet velké rozestupy. Každý máme svůj styl chůze. Někdo ujde pár kroků v kuse, pak se zastaví a odpočívá. Mně víc vyhovuje šnečí pomalá chůze, kdy kladu jednu nohu před druhou způsobem, že patu přední nohy pokládám těsně za palec druhé nohy. A tak pořád dokola. Jdu strašně pomalu, ale jdu plynule bez zastavení. Párkrát zvednu oči před sebe, ale když vidím nekonečně se klikatící cestičku vzhůru, dávám si předsevzetí se nahoru už nepodívat. Po úmorných pěti hodinách chůze a zdolání dvanácti set výškových metrů, jsem konečně nahoře! Tedy lépe řečeno jen v sedle. I když i to považuju za heroický výkon. Nahoře je zatím jen Ivča, která si pro dobytí mety 5000 m n. m. vyběhla ještě další kopeček. Je fakt neuvěřitelná. Alespoň, že taky funí.

O popis výhledu do kraje se snad nebudu ani pokoušet. Je to něco neuvěřitelného. Připadám si jako mrňavý mraveneček v nekonečném moři hor. Až tady si člověk uvědomí, jak jsme my lidi, proti kolosu celé planety, strašně nicotný. Po chvíli strávené v sedle mě začíná opět bolet hlava. Beru si brufen a začínáme pomalu sestupovat dolů. Cesta je náročná, ale nádherná. Překvapuje mě, že v téhle nadmořský výšce kvetou krásně zvonky a ještě nějaké další barevné kytky, které neznám. Další věc, kterou bych tu nečekala jsou holuby. Ale je to zřejmě tvor přizpůsobivý, a tak snese ledacos, i větší nadmořskou výšku. Cachtají se snad v každém potůčku, který potkáváme, což mi opět přesvědčuje, že čistit vodu, je víc než rozumné. Po asi třech hodinách cesty narážíme na našeho pony mena s osli, který nám znovu utekl (dneska ale nebylo, naštěstí, kam odbočit). Batohy jsou už složené na zemi a oslíci se pokojně pasou. Jakoby zapomněli, co se dneska ráno přihodilo. Těžko říct, jestli mají vzácný dar tragédie rychle zapomínat a nebo budou své zemřelé mládě ještě dlouho oplakávat, stejně jako my lidé. Jen to není z jejich výrazu poznat.

Místo pro kempování se nám tentokrát vůbec nelíbí. Nikde není kousek rovného místečka na postavení stanu. Všude jsou hluboké brázdy, jak tudy na jaře stéká voda z hor. Pony men už ale nechce znovu nandavat zavazadla na osli a celá naše výprava je stejně dost zdecimovaná na to, aby mohla pokračovat dál. Zůstáváme. Během stavění stanu mě strašně rozbolí hlava. Beru další dva brufeny a ležíc ve spacáku, tiše trpím. Když se vůbec nehýbu dá se to snést, ale jakmile se snažím dojít si třeba na záchod, mám mžitky před očima. Spíme ve výšce zhruba 4 300m n. m.

4. DEN – Z CHAJAKDO DO LANAKU

Noc je nakonec kupodivu klidná a jediné co mě trápí, je nateklá sliznice v nose, a tak spím s hubou dokořán. Několikrát mě tak budí strašné sucho v puse. Nikdy jsem neslyšela, že by nadmořská výška způsobila totální ucpání nosu i bez rýmy, ale vzhledem k tomu, že si na stejnou věc ráno stěžují všichni, je to asi normální. Jen David si stěžuje snad úplně na všechno. Prý skoro celou noc nespal, bolí ho hlava a chce se mu zvracet. Trochu mě to zneklidňuje. Sama jsem na to, že je teprve ráno, dost unavená. Po sbalení všech věcí klesáme korytem vyschlé řeky do vesničky Sumdah (3 900 m n. m.), kde si dáváme instantí polévku. Celou cestu jsme snili o pořádném jídle, ale jsme přece jen vysoko v horách, a tak nás tu žádná restaurace nečeká. Jen stinný dvorek vlídné místní rodiny, kde nám horkou vodou zalijí nudlovou polévku. Chjo, kdyby alespoň nebyla instantní. 

David začíná vypadat podobně, jako včera mladý Francouz. Ale během polední pauzy začíná nabírat zdravější barvu a tvrdí, že je mu líp a cestu zvládne. Jsme zhruba v půlce treku a převýšení téměř 5 000 m n. m. by musel překonat, ať budeme pokračovat dál a nebo se vrátíme zpátky. Jediné, co mu v téhle chvíli můžeme nabídnout je, zůstat alespoň jeden den v Sumdah, než se znovu vydáme do větších výšek. To odmítá, a tak vyrážíme za dalším dobrodružstvím. Naše cesta vede opět nádherným údolím, které mi nechává zapomenout na únavu a mám pocit, jakoby mi zlehkly nohy a jde se mi senzačně. Až do chvíle, než za jednou ze zatáček vidím konec údolí. Vzhůru se tam klikatí cestička a mně je jasné, že to je náš cíl. S velkou Kačkou funíme do kopce a znovu nasazujeme šnečí chůzi. Už sice nejdeme plynule a děláme každou chvíli krátké pauzy. Výborně se u toho ale bavíme a vymýšlíme pravidla naší šnečí chůze.

1. šnek jde pomalu, ale vždycky dojde

2. šnek jde nejpomaleji, jak to jen jde

3. šnek je vždycky veselý

4. šnek nesmí vyschnout

5. šnek se kochá krajinou a fotí

6. šnek si nosí domeček a nikdy mu nedojdou zásoby

Zvesela dosáhneme vrcholu a po bolesti hlavy není dneska ani památky. Dobrá nálada zřejmě dělá divy i tady, v horách. Cestou dolů potkáváme našeho pony mena, který se vrací hledat batoh, který mu prý někde cestou spadl z osla a asi se skutálel někam do údolí. Chvíli nám trvá než se nám podaří z něj vypáčit, že jde o jeho batoh. Trochu se mi uleví. Většina srázů končí až několik stovek metrů dole v údolí a najít ho nebude snadné, dost možná, že nemožné. S Kačkou se ujímáme vedení oslů a zjišťujeme, že to není žádná sranda. Protáhnou nás kdejakým křovím a pořád něco žerou. Když zrovna nechtějí, tak se prostě nehnou. Popoháníme je trekovými holemi, ale zase nechceme moc, protože nám jich je trochu líto. I když teď vypadají, že se naším počínáním náramně baví. Zkrátka osli! Nakonec se nám přece jen podaří s naší směšnou karavanou dorazit až do kempu. Ten je dneska rovný a prostorný. Hurá! Malý travnatý plácek zavřený v úzkém horském sedle s krásným výhledem do údolí, kterým jsme právě přišli. Během vaření večeře tím směrem navíc zapadá sluníčko, takže večer takřka idylický. Dokonce i Davida přestává bolet hlava. A aby toho štěstí nebylo málo, vrací se i pony men s batohem. Prý mu z něj ale vypadly všechny peníze. Ze soucitu mu dáváme 500 rupií. Řekl: „Thanks“, strčil je do kapsy a odešel si dělat svoji večeři. Zvláštní povaha. Dnes jsem si během cesty všimla, že dopil kolu a prázdnou lahev hodil dolů do údolí. Přitom na jednom z oslů máme přidělaný pytel z odpadky, kam všechno poctivě házíme. Místní lidi si vůbec neuvědomují, jakou nádheru tady mají a že je tak jednoduché ji zničit.

5. DEN – Z LANAKU DO CHILINGU

V noci jsem skoro nespala. Hlava mě sice nebolela a ani jsem neměla pod zády žádný hrb, jen jsem prostě nemohla spát. Audio povídky Karla Čapka mi dělaly příjemnou společnost skoro celou noc. Velká Kačka měla zimnici a několikrát odbíhala zvracet. Těžko říct, jestli jde o horskou nemoc, nebo o nějakou virózu. Ráno je jí každopádně líp a dokáže pozřít i snídani. U té nám mimochodem jako správným horským začátečníkům definitivně dochází plyn v obou kartuších. Špatně jsme si spočítali odběr, protože jsme si nikdo nedovedli představit (i když o tom samozřejmě víme), že se všechno bude vařit táááááák strašně dlouho. Instantní polévky a hlavní jídla nakoupené v Léhu tím pádem můžeme odepsat. Zbývají rozinky, oříšky a energetické tyčinky. Nic moc.

Dneska nás čeká přechod sedla Dungdung La ve výšce 4 710 m. Protože ale vycházíme z výšky zhruba 4 200 m, nemusel by to být takový problém. Cesta utíká fajnově a krása všude kolem se mi ne a ne okoukat. Ráda bych se zeptala pony mena, jestli hory vnímá podobně, ale vzhledem k jeho odtažitosti se nechci pouštět do žádných větších debat. Cestou vzhůru si všímáme daleko pod námi v údolí malé pohybující se tečky. Vypadá to na člověka. Od Francouzů na začátku treku jsme nepotkali nedomorodého živáčka, a tak se dohadujeme, jestli to bude místňák nebo turista. Dopoledne je od nás tečka hodně vzdálená, ale strašnou rychlostí se přibližuje. Tipuju to na místňáka. V sedle nás čeká velké překvapení, když nás tečka dojde. Nejde o místňáka. Je to Evropanka, žena! Co to musí být za náturu, když se vydá sama pustou horskou krajinou s obrovským batohem na zádech. Má můj neskonalý obdiv! A to už jsem si začala připadat skoro jako horalka. 

Čeho nás dnes ušetřila cesta vzhůru, to nám neodpouští cesta dolů. Musíme sestoupit 1 000 výškových metrů a po chvíli mi to začíná připadat stejně těžké, jako je nastoupat nahoru. Před námi se velkou rychlostí opět vzdaluje malá tečka. Když už se dolů šoupeme čtvrtou hodinu a konec je v nedohlednu, už téměř necítím kolena a bedra. Chiling by měla být větší vesnice, ve které se kříží některé další treky. Poslední tři dny půjdeme do Lehu v protisměru Markha valley treku, který jsme chtěli jít původně. Alespoň trochu ho tedy ochutnáme. S vidinou větší vesnice se těším na normální jídlo. Dneska jsem celý den jedla jen energetické tyčinky a oříšky, a tak mám, ani ne tak hlad, jako strašnou chuť na něco slaného, nebo ještě líp, na maso.

Když přicházíme do kempu v Chilingu, zaskakuje mě množství ostatních turistů. Během uplynulých dnů jsme putovali horami téměř v osamocení a setkání se zhruba 20 dalšími trekaři na mě působí, jako bych se právě ocitla v rušném New Yorku. Kemp je sice o poznání větší než předešlé liduprázdné plácky, na kterých jsme spali, ale jinak je Chiling zrovna tak mrňavý, jako ostatní vesničky, které jsme v horách potkali. Restaurace, kde by měli něco jiného než instantní polévku a kolu, chybí i tady. V okolí se dá ale nasbírat nějaké dřevo, ze kterého dělám ohýnek a vařím houbovou indickou, zakoupenou v Léhu. Večer nám řvou okolo stanu mladí a neklidní, asi Holanďané, ale znavená pochodem docela rychle usínám. 

6. DEN – Z CHILINGU DO SHINGO

Ráno vznikají drobné neshody kvůli dalšímu rozplánování treku. Nakonec se shodujeme, že rozhodnutí necháme až na dnešní odpoledne a spor se naštěstí nijak nevyostřuje. Než ale budeme pokračovat dál, musíme překročit řeku Zanskar. Jak správně tušíte, most tu zatím nikdo nepostavil. Přes burácející řeku je natažené ocelové lano, na něm zavěšený polorozpadlý dřevěný koš a na každém jeho konci připevněné lano. Na jednom břehu nasedáme po jednom do koše, vzápětí začíná chlapík na druhé straně tahat lano a přitahuje celý náklad k sobě. Po vyexpedovaní obsahu koše přichází na řadu chlapík na našem břehu, který taháním za lano vrací prázdný koš zase zpátky. A tak pořád dokola. V rozhoupaném koši nad zakaleným Zanskarem sleduju důmyslné propojení ocelového lana s košem. Bezpečnostními normami EU by zdejší zařízení zřejmě neprošlo. Ale co, hlavně, že to funguje. Pony men s oslíky se s námi rozloučil už v kempu a za řeknou na nás čeká další parta oslů a novým pony men. 

V hrozném vedru vyrážíme do Skiu (3 430m n. m.), kde se rozhodneme, jestli budeme pokračovat dál a nebo zůstaneme na noc. Krajina se trochu mění a není už tak úchvatná, jako v předešlých dnech. Prostor okolo nás se víc otevírá a krása skalami sevřených údolí, je ta tam. Zato ve Skiu na nás čeká dlouho očekávané normální jídlo a pivo. Hurá, čert vem krásu hor. Sice na tradiční indické jídlo dál (čočka s rýží) a polostudené pivo čekáme hodinu, ale kdo by si rád nepočkal. Po obědě se rozhodujeme vystoupat ještě do vesničky Shingo (4 120 m n. m.), čímž si zkrátíme zítřejší výstup do sedla Gandala ve výšce 4 960 m. Už z předešlé zkušenosti víme, že vyšplhat se do téměř pěti tisíc metrů není žádná sranda, a tak jsem ráda, že zítřejší převýšení nebude takové. Cestou vzhůru mám pocit, že nás někdo teleportoval do Krkonoš. Ve Skiu jsme se totiž napojili na oblíbený Markha valley trek a potkáváme jednoho Čecha za druhým. Po sléze zjišťujeme, že jde o zájezd CK Rajbas roztahaný po celém kopci. Ne, že by mi bylo nepříjemné potkávat krajany, ale čeho je moc, toho je příliš. Raději poznávám místní obyvatele. V duchu blahořečím Tibeťanovi, který nás přesvědčil k treku z Lamayuru.

Kolem čtyř tisíc metrů nad mořem začínám zase funět, ale už to není tak hrozné, jako v předešlých dnech. Vesnička Shingo není opět nic víc, než pár kamenných domků. Do jednoho z nich se konečně máme možnost podívat. Vlídní horalé nás nechávají uvařit si vodu na polévku. Středověký způsob života v malé kamenné, kouřem očouzené místnosti mě fascinuje. Vypadá to děsně romanticky, ale žít bych tu nechtěla. 

7. DEN – ZE SINGO DO JURUTSE

Ráno si opět vaříme u místňáků vodu, abychom si udělali tradiční campu. Je to pražená mouku z ječmene nebo pšenice, která je základem tibetské kuchyně. Indové ji často míchají s máslem, čajem nebo mlékem. My ji mícháme s horkou vodou čímž vznikne kaše postrádající jakoukoliv chuť, barvu či zápach. Když do téhle mdlé hmoty přidám rozinky nebo oříšky, vznikne ucházející snídaně. Navíc jsem vymyslela jeden senzační zlepšovák – rozpouštím v ní hroznový cukr (kterého jsem si vzala víc než dost) a hned je pochoutka ještě o něco chutnější a vydatnější.

Dnešní cesta do sedla Gandala jde jako po másle. Až jsem sama překvapená, jak dobře se mi šlape. Po více než týdnu ve vysokých horách jsem asi konečně dobře aklimatizovaná. Škoda, že až teď, kdy jsme skoro u konce. Skvěle se cítím i nahoře v sedle, a tak se i mně daří pokořit hranici pěti tisíc metrů, když vyšplhám ještě pár mentrů na horu Ganda Ri měřící 5 023 m n. m.. Je tu strašná kosa, a tak žádné velké kochání ani dlouhé focení neprobíhá. V sedle potkáváme další dvě Češky, které si táhnou všechny věci sami. Mají můj neskonalý obdiv.

Na noc přicházíme do Jurutse (4 150 m n. m.), což je vlastně jeden jediný velký dům uprostřed ničeho. V domě je homestay, a protože se žene bouřka, s povděkem přijímáme malý pokojík s udusanou hlínou na zemi, ve kterém dnes přenocujeme. Co musím vyzdvihnout je místní domácí kuchyně, kterou si vychutnáváme sedíc na zemi v klasické ladacké jídelně. Okolo stěn jsou police, na kterých jsou vzorně vyskládané mosazné zdobené hrnce a uprostřed kamna. Paní domácí na nich vykouzlila několik fantastických jídel všech možných chutí, které mi po týdnu velmi chudé, převážně instantní stravy, připadají jako nejluxusnější raut na světě. 

8. DEN – Z JURUTSE DO JINGCHANU

Ráno se po výtečné snídani vydáváme na poslední pouť našeho treku. Cesta vede už jenom z kopce a zpestřuje jí jen občasné přeskakování potoka. Při pohledu na čisťounký rozvodněný potok si uvědomuju, jak strašně jsem špinavá. Celý týden jsem se, kromě několika smočení důležitých partií v horském potoce, nemyla. Moje vlasy jsou slepené potem a prachem, což pod kšiltovkou každý den vytvořilo tuhou helmu. Ráno jsem ztuhlé pramínky vlasů vždycky shrábla prsty do culíku, nasadila čepici a jelo se na novo. Na rukách a nohách už mám tak velkou vrstvu opalovacího krému, potu a prachu, že by se do mě daly rýt hieroglyfy. Kůže na chodidlech v prvních dnech vytvořila bělavé vystouplé vrásky, které se teď sloupávají a vypadá to, jakoby mi nohy zplesnivěly. Dost možná, že to tak skutečně je. Jen na vysvětlenou bych ráda uvedla, že i když jsme většinou kempovali u potoků, voda v nich byla tak studená, že než se v něm celá vykoupat, to raději zůstanu špinavá. Odpoledne teploty navíc rychle klesaly a večer se blížily nule a než tu nastydnout, to raději zplesnivým. Na horkou sprchu se už ale neskonale těším.

S pocitem smutné nenávratnosti přicházíme do Jingchanu (3 370 m n. m.), kde už čeká auto připravené odvézt nás zpět do Léhu. Nebylo to lehké, ale rozhodně to stálo za to! Fyzicky jsem si neodpočinula vůbec, ale hlavu mám totálně vyčištěnou od všech povinností a stresů. Je mi jedno, co všechno musím nebo nesmím. Nezáleží na tom, kolik toho vlastním nebo po jakých věcech ještě toužím. Svět byl nejkrásnější, když jsem jen šla, dýchala, jedla a spala. Nic víc není potřeba.  

NA VRCHOL GUNUNG RINJANI
Putování po indonéských skvostech mě zavedlo i na jeden trochu opomíjený ostrov v oblasti Nusa Tenggara – muslimský Lombok. Většina turistů ho navštěvuje jen kvůli třem čarokrásným ostrůvkům Gili Trawangan, Gili Meno a Gili Air. I já jsem se uvelebila na nekonečné pláži obíhající jeden z těchto ostrovů. Přídavné jméno nekonečný užívám hlavně proto, že se mi tak začala zdát po tom, co jsem po ni Gili Trawangan obcházela. Sice to trvá jen dvě hodiny, ale s pražícím sluncem nad hlavou a rozpáleným pískem pod nohama je to příjemná procházka jen první hodinu. Co mě ale cestou uchvátilo, byla podívaná na, v dálce se tyčící, majestátní horský masiv zahalený do narůžovělého oparu mraků. Od místního provozovatele baru se dozvídám, že jde o druhou nejvyšší indonéskou sopku Gunung Rinjani vysokou 3 726m n. m.. Balijští hinduisté a sasačtí muslimové žijící na Lomboku ji považují za posvátnou a vykonávají náboženské pouti na její vrchol, kde zanechávají obětní dary bohům. Cesta je otevřená i zahraničním turistům. Ti vulkánu obětují několik litrů potu, pár kilogramů svojí váhy a peníze za průvodce. Neskrývám nadšení a dychtím po dalších informacích. Mužova tvář se lehce zamračí, když mi vážným hlasem říká, že výstup na vrchol je „very, very hard“! Co může být pro milovníka hor tak těžkého na zdolání kopce vysokého necelý 4 000m nad mořem? Omyl, není to kopec, je to sopka! To mi v tu chvíli ale ještě nedochází a tak mám rozhodnuto o dalším plánu cesty.

Do Senaru, výchozího bodu pro výstup na Gunung Rinjani, se dostávám poměrně hladce. Ostrovy Gili a sopka jsou totiž hlavními lákadly Lomboku, a tak je spojení zajištěno lodní dopravou a bemem – místní minibus. Většina batůžkářů vyráží z pláží rovnou na vrchol. Ti prozřetelnější to dělají právě naopak. Bohužel, až pozdě jsem zjistila, že odpočinek na sluncem vyhřáté pláži by se po zdolání vrcholu sopky hodil víc, než cokoliv jiného. V Senaru nabízejí snad všechny agentury třídenní trek na vrchol Gunung Rinjani. Jinak než s průvodcem se vulkán, bohužel, zdolat nedá. Do parku je vstup na vlastní pěst zakázaný, a tak se přidávám k mezinárodní osmičlenné skupince s asi desítkou nosičů a brzy ráno vyrážíme směrem k vrcholu. Nejzajímavější člen výpravy je bezesporu zhruba padesátiletý světoběžník neznámého původu. Všude byl, všechno zná, od všeho má klíče... Mluví snad všemi světovými jazyky a vylézt na tuhle sopku bude prý hračka. Docela mě těší, že je tu někdo další, kdo si s výstupem, navzdory všudypřítomným prognózám o náročnosti treku, neláme hlavu. Dalším ukazatelem na přehnané řeči o víc než namáhavém výstupu jsou pro mě žabky, které mají všichni nosiči na nohou – někteří jdou dokonce úplně naboso.


ZAČÁTEK VÝSTUPU NA GUNUNG RINJANI
První část výstupu je poměrně nezáživná. Cestička se šplhá pralesem vzhůru a jediným rozptýlením jsou opice, které se občas přehoupnou nad našimi hlavami. Jinak není skrz hustý porost vidět nic a nikam. Kolem oběda narážíme na další skupinku uvelebenou na igelitové plachtě, čekající až nosiči uvaří na ohni oběd. I náš průvodce dává povel k odpočinku a nosiči začínají kmitat. Jen ta igelitová plachta našemu týmu chybí a tak sedáme na zem, kam se dá. K promočeným tričkům od potu se okamžitě přidávají i mokré zadky. Po dobrém obědě složeném z nudlí, rýže, zeleniny a vajec dostáváme sladký čaj. Členové druhé výpravy si můžou vybrat mezi čajem a kávou. Zřejmě lepší agentura, bleskne mi hlavou. Ale co, přece tady nechci být za mastňáka, a tak s chutí hltám přeslazený čaj. Už tak dost, že máme nosiče, kteří se o nás starají. Žádná z místních agentur možnost vyrazit jen s průvodcem, nést si batoh sám a sám si i uvařit, bohužel, nenabízí.

Po obědě je cestička stále strmější a strmější. Kolem druhé hodiny odpoledne se dostáváme do výšky, kde končí les a otvírá se občasný výhled do údolíček, které vytvořila před mnoha lety valící se láva. Místo neprostupného pralesa teď kazí výhled jen občasné mraky povalující se kolem nás. Hovory mezi trekaři ustávají a nahrazuje je nepřetržité funění. Nohy začínají těžknout, když se snažím překračovat vystouplé kořeny nebo kameny bránící v cestě. Zatoužím po alespoň několika metrech rovné cesty, aby si stehna a lýtka trochu odpočinula. Marně. Cesta je stále příkřejší. Už si nepovídáme ani během krátkých pauziček, které nám průvodce čas od času dopřeje. Pot ze mě lije a už se nemůžu dočkat, až se došplhám na okraj kráteru ve výšce zhruba 2 800m n. m., kde máme dnes tábořit. Závěr výstupu je sice opravdu náročný, ale stále mě ještě nepřesvědčuje o tom, že dostat se na vrchol bude „very, very hard“. Pot a bolavé nohy zkrátka k chození po horách patří! Navíc nás za vynaloženou námahu čeká odměna doslova královská. Otevírá se před námi kráter s blankytně modrou hladinou jezera Danau Segara Anak. Uprostřed vodní plochy se tyčí kužel, který teprve před několika stovkami let vytvořila erupce sopky Gunung Barujari (2 351m n. m.). Vědomí o jejím posledním výbuchu v květnu roku 2010 způsobuje lehké mrazení. Na celou tu nádheru dohlíží z druhého břehu jezera samotný hrdý vulkán Gunung Rinjani, který konečně vidíme v celé jeho hrozivé kráse. Dech beroucí pohled se ještě umocňuje v momentě, kdy se ohlédnu a za sebou vidím nekonečné jezero mraků, do kterého se začínají opírat paprsky právě začínajícího západu slunce. Že je to kýč? Ale ten nejkrásnější jaký jsem kdy viděla!

PŘÍRODA NEBO SKLÁDKA?
Po asi hodině bezmyšlenkového civění kolem sebe se probírám ze snové letargie a začínám si uvědomovat i smutnou realitu. Člověk má chvíli pocit, že se ocitl v ráji, ale zmíněný ráj sleduje v podstatě z odpadkového koše. Všude se povalují prázdné lahve, obaly od sušenek a exkrementy v různém stádiu rozkladu. Je to nedůstojné nádheře tohoto místa, ale bohužel v Asii zcela běžné. Nosičům ani průvodcům odpadky zjevně nevadí, a tak uvelebená mezi pozůstatky předešlé výpravy, se je snažím ignorovat taky a hltám večeři. Jídlo, které nosiči připravují zasytí, ale rozhodně nepotěší – nudle, rýže, zelenina a vajíčka – stejně jako k obědu. Po jídle začínám řešit zdánlivě banální problém – toaletu. Okraj kráteru je sice dost členitý, ale za každým výběžkem nacházím další a další stany ostatních výprav. Tam kde stany končí, začíná příkrá skalní stěna řítící se dolů. Některé skupiny mají vlastní toalety provizorně vybudované vyhloubením díry v zemi. Soukromí potřebu vykonávajícího turisty střeží celta obehnaná okolo díry – zřejmě ta, na které přes den seděli. Přestávám závidět suché posezení u oběda, ale diskrétní zónu pro vykonání potřeby závidím čím dál víc. Jak pozoruju slunce mizící v mracích, snažím se nevnímat pohyb ve střevech a úpěnlivě čekám na tmu. 

Oranžová barva obzoru se rychle mění v purpurově rudou, až nakonec temně zmodrá a pak zčerná úplně. Přichází můj čas a tak vybavená čelovkou a toaleťákem vyrážím vykonat potřebu. Jako správný turista chránící přírodu se snažím vyhloubit díru, abych po sobě nezanechala žádnou stopu. V lávovém podloží je ale moje snaha bez lopatky marná, a tak pomalu začínám chápat smutnou pravdu o tom, že mnou opovrhované dražší (a tím pádem i luxusnější) agentury se snaží zajistit nejen lepší komfort svým klientům, ale taky zachovat krásu nádherné přírody. Včetně toho, že po sobě ráno uklidí odpadky a nosiči si je nakládají na záda spolu s ostatními zavazadly. Kromě vytoužené úlevy přišla s tmou i zima. Teplota klesla stejně rychle, jako zapadlo slunce, a tak na sebe navlíkám všechno, co mám a soukám se do spacáku. Je sice teprve sedm hodin večer, ale zmožená celodenním pochodem, při kterém jsme zdolali převýšení 2 000m rychle usínám. Na duši mě hřeje vědomí, že všechny mnou vyprodukované odpadky (vyjma jednoho, se kterým si opravdu nevím rady) mám pečlivě zabalené v batohu a Gunung Rinjani opustí společně se mnou.

PŘÍRODNÍ TERMÁLY
Ráno se probouzím odpočatá a v dobré náladě po zaslouženém dvanáctihodinovém spánku. Dnes nás čeká cesta dolů k jezeru a pak výstup na druhou stranu kráteru, kde bude základní tábor pro noční dobytí vrcholu. Sestup k jezeru je pomalý kvůli velmi náročnému terénu. Přelézáme velké balvany, suneme se po zadku dolů příkrou, prašnou cestičkou a lezeme po vratkých žebřících ledabyle připevněných ke skále. Poprvé mi hlavou bleskne myšlenka – jak jen to mohou nosiči zvládnout v žabkách s těžkým nákladem na ramenou. Po dvou hodinách jsme u jezera a konečně si oplachuju zpocený a zaprášený obličej ve vodě, která z dálky vypadala rozhodně blankytnější než z blízka. Ale každé osvěžení přijde vhod, teplota se s východem slunce opět zvedla a ulepená zaprášená těla je příjemné umýt. 

Voda se stává totiž velmi vzácným artiklem. Od průvodce se dozvídám, že z poloviny naplněná láhev v mém batohu je poslední balená voda, kterou jsem od nosičů dostala. Trochu mě to vyvádí z míry, protože před sebou máme ještě dva dny pochodu a při zakoupení treku v agentuře jsem byla ubezpečená, že s vodou si nemám dělat starosti, tu zajistí průvodce. A taky že zajistil! Mizí mezi stromy a za chvíli se vrací s rozzářeným úsměvem a s kanystrem plným vody v ruce. V obchodě pro ni asi nebyl, a tak si znepokojeně přehrávám v hlavě věty všech bedekrů, že vodu mám pít rozhodně jen balenou. Ale co se dá v tuhle chvíli dělat jiného? Koneckonců proti tyfu jsem očkovaná a průjem se dá přežít. Víc nemocí mě naštěstí nenapadá a tak spokojeně hltám chladnou vodu a doufám ve šťastnou střevní konstelaci. Po jídle, které je stejné jako včerejší oběd i večeře a tím pádem už zdaleka nechutná tak dobře, se zastavujeme pod vodopádem, kde voda vytvořila malá jezírka a, světe div se, s horkou vodou. V kráteru vyvěrají přírodní horké prameny. Každá koupel, podle místní pověry, prodlouží život o jeden rok. Navzdory tomu se mi v rozpáleném počasí do teplé vody nechce, a tak si oplachuju jen zaprášený obličej a čekám na ostatní, až si dostatečně prodlouží svou existenci. Ó, jak ráda bych měla horkou vodu po ruce o několik hodin později!


Odpolední výstup je podobný tomu včerejšímu. Jen je zase o kousíček těžší. Zřejmě i v důsledku unavených nohou, které se při chvílích odpočinku začínají jemně třást. Ale pořád ještě trvám na tom, že pod slovy „very, very, hard“ si představuju něco mnohem horšího. Kdo chce vylézt do více než 3 000m n. m. musí s tímhle prostě počítat. Jen nosiči mají můj stále větší a větší obdiv. Tam, kde se po čtyřech snažím přelézt stále častější balvany bránící v cestě vzhůru, oni vzpřímeně hopkají jako kamzíci. Cestou fotografuji znavené rudé obličeje mých spolubojovníků při cestě na vrchol. Na pozadí ovšem tak úchvatném, že by se za ně nemusel stydět nejlepší fotoateliér světa. V údolí pod námi se táhne bílá řeka mraků ohraničená vrcholky hor.


 Z pod oblaků co chvíli vykoukne modrá hladina jezera spolu s hrůzu nahánějící kalderou Gunung Barujari. Dnes jsme co do výšky nikam nepokročili. Sestoupili jsme k jezeru, z poloviny ho obešli a znovu se vyškrábali na okraj kráteru. Z tábořiště je všudypřítomný nádherný výhled a samozřejmě i všudypřítomné odpadky. Nepořádek se snažím z hlavy vytěsnit pohledem do kráteru a na druhý největší vulkán Indonésie, kterému spíme dnes doslova v patách. Tísnivé, chladné a temné ticho mě zahání do spacáku znovu hned po západu slunce.


VÝSTUP NA GUNUNG RINJANI
Ve dvě hodiny po půlnoci nás budí průvodce. Mě ani nemusel moc budit, protože rozbolavělé a unavenétělo se na tvrdé zemi ne a ne uvelebit a usnout. Z boku na bok jsem se převalila snad stokrát a zima se mi ubytovala v prstech u nohou. Při rychlé snídani se dozvídám, že ostatní jsou na tom podobně. Jen náš milý světoběžník se tváří vítězoslavně – a to ještě zdaleka nestojíme na vrcholu. Od něj nás dělí posledních 1 000 výškových metrů. Už se nemůžu dočkat, až budu nahoře sledovat východ slunce. Vyrážíme!

Nad hlavami se nám vlní světélkující had vytvořený několika výpravami, které vyrazili před námi. Cestičku tvoří sopečná brázda a podloží začíná pěkně podkluzovat. Kdyby nohy nebolely předešlou dvoudenní námahou, byla by to ale celkem hezká noční túra. Dokonce jsem se příjemně zahřála a sundala jednu vrstvu oblečení. Pořád čekám jestli se naplní slova proroků, kteří varovali před náročností výstupu. A dočkala jsem se! První předzvěst několika pekelných hodin před námi přišla v podobě ledového větru, který nám, při teplotě jen několik málo stupňů nad nulou, začal svištět kolem hlav. Znovu jsem si oblékla všechno, co jsem s sebou měla a záviděla kulichy a rukavice těm připravenějším (čepici, svetr a rukavice si do tropů prostě neberu). Najednou začínám mít pocit, že i když kladu jednu nohu před druhou, stojím v podstatě na místě. Bohužel, to není jen pocit. Lávová suť mě po každém kroku sesune zase do výchozího bodu. Zapojuju ruce a snažím se lézt po čtyřech, stěna už je stejně tak příkrá, že napnuté achilovky začínají při snaze o normální chůzi bolet. Odřené dlaně od lávových kamenů mě ale nutí najít jiný způsob posunu vpřed. Od světoběžníka okoukávám něco jako krabí způsob, chůzi bokem. Je výhodná hlavně v boji s větrem, který zesílil a žene mi všechen sopečný prach do očí, nosu a pusy. Všude kolem je jen tma, prach, vítr a vrchol v nedohlednu. Zoufale bojuju s lávovými kamínky, do kterých se mi boří nohy. Když se brodím sutinami okolo obřího balvanu, těším se na chvíli odpočinku v závětří. Marně, všechna místečka na závětrné straně jsou obsazená – choulí se tu k sobě skupinka trekařů, kteří funí a odkašlávají. Sopečný prach se usadil snad ve všech dutinách a pálí a škrábe při každém nádechu. Naše výprava se rozprášila po celé délce výstupu a každý bojuje na vlastní pěst dle svých možností a schopností. Zabloudit není kde, cesta je jen jedna – na vrchol!

Za dalším kamene oddychuje náš milý světoběžník a během krátkého času, kdy tady společně funíme, jsem zaslechla jediné slovo, které si mumlá pořád dokola: „Fuck“! Když nad sebou vidím konečně vrchol, je něco málo po páté hodině ráno. Odhaduju to na vzdálenost pouhých sto, sto padesát metrů, ale jak je překonat nevím. Nohy už se mi třesou tak, že je to dokonce vidět. Plazením kupředu se zvolna sunu vzhůru. Chvíle odpočinku se protahují a momenty plazení zkracují. I když proklatě pomalu, je to ale přece jen pohyb nahoru. Ležíc špinavým obličejem v sutině, vidím před sebou vážnou tvář barmana, jak říká: „Very, very hard trek!“ Po neuvěřitelně dlouhé hodině, zdolávám neuvěřitelně krátký úsek zhruba sta metrů a v šest hodin a deset minut jsem na vrcholu Gunung Rinjani. Okolo sebe nevidím nic než moře mraků ohraničené zlatavým proužkem, který oznamuje příchod nového dne. Jakoby mě někdo pevně přikoval k jádru země a zároveň nechal vzlítnout do oblak. Odzbrojující klid nádhery všude kolem je protikladem ke svištícímu ledovému větru a přece i ten sem patří. Neruší mě ani ostatní trekaři, kteří se vyškrábali na vrchol a pozorují a fotografují východ slunce. 

Hukot mrazivého větru odnáší všechna slova pryč a zamyká tak myšlenky všech dobyvatelů sopky hluboko do nich samotných. Okamžik, na který se nezapomíná! Těžko popsat pocity, který běží zkřehlým a unaveným tělem. Slastný prožitek může pochopit jen ten, kdo někdy z vrcholků kopců pozoroval východ slunce. Tenhle byl mimořádně nádherný, a kdo ho chce zažít, musí nadchnout své srdce, odjet do Indonésie a prostoupit skrz mraky. Se vší pokoru a vážností musím ale říct, že je to opravdu hodně, hodně těžké!