Vydání knihy AFRIKA: Kontinent, kde umírají sny Knihy

Jakub byl první z dobrovolníku sdružení Česko-Slovensko-Africa, který v roce 2020 během světové pandemie Covid odjel pomáhat do Tanzanie. Jeho cesta však měla tragický konec.

Během pěti cest do tanzanského města Moshi na úpatí Kilimandžára zažil spolu s dalšími dobrovolníky nejen dopravní nehody, zranění, nemoci, přepadení a vydírání, ale také pokusy o zabití a únos adoptivních dětí, za které měli platit výkupné. Právě o dětech které Jakub se svojí skupinou na afrických ulicích našel, tento příběh  také pojednává. Traumatické zážitky však Jakuba provázely i po cestě do Česka, a tak se nakonec s partou dobrovolníků do Tanzanie vrátil, aby tam z našetřených peněz koupili dům pro africké sirotky. Tento projekt však skončil naprostou tragédií, o které se teprve nyní rozhodl otevřeně mluvit. 

"AFRIKA: kontinent, kde umírají sny" je prvním dílem z chystané trilogie o dobrovolnictví v Africe. Kniha je nejen osobním příběhem a napínavým románem, ale také dílem určeným pro každého, kdo by přemýšlel nad dobrovolnictvím v Africe. Přináší totiž potřebné rady a zkušenosti pro cestu, stejně jako cenné informace o východoafrické kultuře, kmenových zvyklostech a tanzanském státním režimu.

 Kniha má cca 250 stran a bude obsahovat cca 150 barevných fotografií.

 

 

UKÁZKA ZE ZAČÁTKU KNIHY:

"Příběhy by se měly vyprávět hezky od začátku, a ne skákat z minulosti do budoucna jak se autorovi zlíbí. Jenže některé příběhy takhle nefungují. Ten můj je jedním z nich.

Když člověk prochází své vzpomínky, vždy najde určité střípky, které se mu spojí se současností. A já se tu první noc v Africe snažil nějaké podobné střípky najít. Horečnatě jsem se snažil pochopit, PROČ JSEM ODJEL NA TENHLE STRAŠNÝ KONTINENT?! Ještě před 3 měsíci jsem o tomhle nápadu netušil, a smál bych se jen při té představě. Moje rodina mě už od malička směřovala k Africe. Vyrůstal jsem v devadesátkách, a moji rodiče na MTV neustále pouštěli Michaela Jacksona, Fugees a koncerty jako Live Aid. Ve zprávách se objevovaly zprávy o hladomorech v afrických zemích, a moje maminka mi (asi jako vám) vždy při jídle říkala: “Dojez to - co by za to daly africké děti, které hladoví.”

Možná právě obrazy hladovějících dětí mě sem asi původně přivedly. Jenže Afrika nejsou jen hladovějící děti, a už vůbec ne jednolitý kontinent. Já však neměl na mysli arabský Egypt nebo post-apartheidovou JAR. Byl jsem zvědavý na skutečnou Afriku, černou Afriku. Tu, kterou najdete od subsaharských západních států,  která vede přes Kongo až na východní pobřeží. Měl jsem na mysli černočernou Afriku. Obrázky mi putovaly myslí, a já je sledoval jako film. Na Afriku jsem vždycky myslel. Byla pro mě symbolem toho, co je na světě třeba změnit. Byla ukázkou toho, že jsme jako lidstvo ještě nedošli příliš daleko - že se stále ještě nedokážeme rozdělit o své bohatství, aby se všichni měli dobře. “Ono to ale není jenom o bohatství, že?” Není. Je to i o vzdělání a přístupu k informacím. “Proto přece jedu tam, kam jedu,” opakoval jsem sám sobě. “Je to šance ukázat, že změna k lepšímu existuje, a že se o ní musíme snažit.”

Opřel jsem se o obrovský kufr, čelo přilepené potem k plastové folii. “Kdyby mi ho někdo chtěl ukrást, asi by se docela nadřel,” pousmál jsem se. Byl nacpaný k prasknutí odbornými knihami. Podařilo se mi přivézt asi 80 výtisků v angličtině a dalších 100 mi leželo doma v pokoji. Všechny byly určené pro knihovnu, kterou jsem chtěl v Tanzánii pomoct rozběhnout. Ano, byl jsem v Tanzánii, největší východoafrické zemi s téměř 60 miliony obyvatel. “Tady se může běloch ztratit jako jehla v kupce sena…” Něco jsem zaslechl, ale únava mě donutila, že jsem ani nezvedl hlavu. Raději se nikam nedívat. Bílá tvář je vidět na dálku. “Snad mě tu nikdo nenajde,” hrálo mi už poněkolikáté v hlavě. Kolik hodin teď asi může být? 2 ráno? 3 ráno? Ještě pár hodin musím počkat.

Soustředil jsem se zpátky na svou cestu. Před očima mi létala mapa Tanzánie, kterou jsem poslední měsíc zkoumal dnem i nocí. Nacházel jsem se v Dar-es Salaamu, bývalém hlavním městě s šesti miliony obyvatel, které se nacházelo na východním pobřeží (kousek od slavného Zanzibaru!).“ Sem přece musí jezdit spoustu turistů.” Jo, jezdí, ale bydlí v hotelech, kde se jim nic nemůže stát. Vzpomněl jsem si na článek jednoho Čecha, jezdícího do Tanzánie. Opakoval několik pravidel, které by měl Evropan dodržovat, aby se nedostal do nějaké bryndy: “Nekonzumovat neznámé jídlo, používat repelenty proti moskytům a nechodit ven po setmění.” Hm, to se snadněji říká, než činí. Já si přece nevybral, že se budu v noci schovávat ve ztemnělé uličce v obřím městě. Letadlo přistálo v půl 11 večer, ale než jsem se vymotal z letiště, bylo po půlnoci. Když mě pak taxikář  vysadil u hostelu  a odjel, netušil jsem, že tu budu čekat do  až rána.

Trochu jsem se pousmál. Výraz taxikář k mému dnešnímu zážitku zrovna neseděl. Už v Česku jsem si našel, že člověk nesmí věřit náhodným taxikářům, protože jízda  může skončit únosem nebo oloupením.. V Daru se každoročně objeví několik únosů hloupých turistů, co nasednou do nějakého auta jen proto, že mu na střeše svítí žlutá krabička s nápisem TAXI. Jediné, čemu se dá věřit, je Bolt a Uber. “Cože?” podivoval jsem se, když jsem to četl poprvé, ale bylo to skutečně tak. Uber i Bolt si dávali záležet na tom, že jsou jejich řidiči registrovaní. Když jste si je objednali přes aplikaci, nemohlo se vám stát, že vás řidič unese (teda - to jsem si alespoň myslel). Zase jsem musel pousmát. “Až tohle někomu budu vyprávět… No, spíš JESTLI to někomu budu vůbec někdy vyprávět.” Cynický monolog mi pomáhal zlehčit tísnivé rozpoložení a zahánět prachsprostý strach, který se mě snažil ochromit. Hlavou se mi přehrávaly informace z webu české Ministerstva zahraničí: “Únosům a loupežným přepadením zpravidla předcházelo použití vozu (údajné) taxislužby… Mimořádně vysokou opatrnost doporučujeme při cestách z mezinárodního letiště v Dar es Salaamu, na němž se pohybují osoby nabízející taxislužbu, které pracují pro kriminální skupiny. Za bezpečný transport z letiště lze považovat vozy taxi vybavené systémem GPS”."