Vzpomínky na blázinec Knihy

Co mělo být napsané je napsáno, vydavatel vybraný, kniha vytištěná…To jsou věci dané. Tím si plním svůj sen, vydávám svou první knihu. To, co ještě není dané je to všechno kolem – hlavně finance. Vykrvácím, nebo to díky vám přispěvatelům dám z výtěžku kampaně? Jestli se to povede, penízky se vyberou, pak bude nejen na křest knihy, ale i na rozdávání tam, kde to by to mohlo někomu pomoci. Mám na mysli převážně psychiatrické nemocnice, stacionáře, knihovny. A nebo třeba uspořádat besedy na téma současná psychiatrie, atd. A také budu moci rozjet další projekty, kterých mám relativně dost.

"Vzpomínky na blázinec" jsou mojí prvotinou.Tedy první knihou, kterou jsem se rozhodla vydat.  Knížka má nejen pobavit, ale i přivést k zamyšlení, zda to v naší psychiatrii funguje správně. V době boomu psychických onemocnění může kniha posloužit jako výborný průvodce :-). Uspěje-li tento projekt, budu moct realizovat další ideály. Provozuji stránky peacemakers.cz a (nejen) sním o životě ve světě míru, lásky a harmonie .

Na ukázku předkládám úryvek z knížky:

O kosmonosském jídle

Zvláštní kapitolou je stravování v blázinci. Dokud jsem jezdila do Bohnic, bylo to o výměnném obchodě. U snídaně se dala směnit rama za máslo, salám za sýr, rohlík  za jablíčko  a podobně. Nejen že směňování byla zábava, dalo se i dobře najíst.

To v Kosmonosech vládl tuhý režim, směna byla hned z počátku zakázána, protože se přitom hlučelo. A Kosmonosech platila dětská říkačka : „ Dobré chutnání a žádné povídání“. Při jídle se prostě jedlo a nic víc. Každý šum byl potlačen vojenským pokřikem sestřiček : „Ticho“.

A tak mi v Kosmonosech při snídaních musela pomoci fantazie. Vlastně spíš vzpomínky na dědečka. Snídaně byly v Kosmonosech opravdu opulentní. Bílá káva (to jediné mi opravdu chutnalo), pak rohlík nebo chleba a kydaneček ramy. Jen hodně zvláštní dieta měla máslo. Musím podotknout, že různých diet bylo asi 10 a za dietu se počítalo i vegetariánství. Výhodou vegetariánské diety byl i fakt, že většinou byl snídaňový rohlík s ramou rozšířen o nedostatkové jablíčko. Než jsem si vzpomněla na fígl jak do sebe s chutí nasoukat suchý rohlík (ramu totiž opravdu nemusím), mi nějakou dobu trvalo. Dokonce to bylo i o tom, že jsem si na snídani nosila svoji lučinu, kterou mi přinesl Hynek. Ale bylo mi opravdu trapné si do jídelny nosit svoje dobroty a asi proto přišel spásný nápad – budu si dělat rybičky. Ty rybičky, které jsme snídávali s mým dědečkem. To se prostě rohlík nebo chleba naláme do bílého kafe nebo kakaa. Tento model ale nebylo jednoduché aplikovat, protože k ramě a rohlíku přece není potřeba lžíce, a tak jsem byla zpočátku se svojí prosbou o zapůjčení lžíce odmítnuta. Asi proto, že si sestřičky pravděpodobně myslely že chci jíst ramu lžící. Nechala jsem se tedy dovézt svoji lžíci a pak už to byla pohoda, pak už jsem byla se snídaní spokojena. Dokonce to ode mne okoukalo pár spolupacientek. Ty už měly jednodušší vyjednávací pozici, těm už byly lžíce zapůjčeny bez problémů.

 

 

 Moje kamarádka, Ivana Knapová,  ta, která knihu doplnila o ilustrace, o ní  napsala toto:

"Jak křehké je duševní zdraví? Cítí se člověk v manii nezdravě? Proč tvůrkyni světového míru zavírají do blázince?

Tyto a mnohé další otázky si musíte položit, jakmile přečtete prvních pár stránek. Není to napínavé, není tam love story, není to horor. Zato je to opravdové až syrové,  opravdu prožité,  bez příkras a kudrlinek. Člověk by se i zasmál. Jenže fakt, že autorce trvalo vždy nejméně 3 týdny, než se ze spárů dobře míněné pomoci bílých plášťů dostala do vlastní postele, smíchu dodá hořkou pachuť.

   Jestliže někdo pobyt v blázinci plánuje, je tato kniha výborným bedekrem. Rozhodně doporučuji přečíst, než se necháte odvést. A pro vás ostatní? Tako kniha je velice zajímavá reportáž z jiné planety, nacházející se za křehkou „jistotou normálnosti“.

  

Kniha má 56 stránek, vazba lepená V2, formát 145x205.

 

Všem přispěvatelům už teď DÍK  a doufám, že se při čtení pobavíte  :-)