Z právního hlediska neslušné Knihy

V mých historkách naleznete všechno. Akci jako v Kobře 11, vulgarismy jako v South Parku, romantiku jako v Esmeraldě a samozřejmě je tam i pár pokusů o to, abych čtenáře dojmul. 

Příběhy nejsou zaměřeny pouze na jedno téma, ale píšu třeba o legendárních cestách vlakem, o kalbách, protože žádný skvělý příběh nezačíná "Když jsme pili mlíko.." a pár příběhů je tam o mém cestování po Spojených státech amerických, kdy jsem každý den balancoval na hranici svých možností, ztrácel jsem nervy a propadal jsem slečně zoufalosti skoro na každém kroku. 

Hlavním cílem mé knížky je čtenáře pobavit a naučit je pár supráckých sprostých slov. 

A proč byste vlastně měli přispět klukovi se vzhledem teroristy?

Odpověď je velice jednoduchá. Pokud se rádi smějete, rádi posloucháte historky svých kamarádů v hospodě u piva a nebo prostě jen rádi čtete o neuvěřitelných zážitcích, je to přesně kniha pro vás. Jsou to příběhy, které napsal sám život, já jsem do nich pouze přidal pár peprných slov a chystám se vám to představit svázané v měkké vazbě. A co si za vaše peníze koupím? Zájezd na Mauricius. Vždycky jsem tam chtěl. Vykydnout se na pláž s drinkem v ruce. A nebo si koupím novýho Bavoráka, popřemýšlím o tom. 

A teď vážně. Vaše peníze použiju na náklady spojené s vydáním knihy, která by měla mít měkkou vazbu o rozměrech 130x200 mm a něco kolem 150 stránek. 80% peněz použiji na samotnou knížku (sazba, tisk a doprava) a 20% na korekturu, abych se vyhnul hrubkám jako v diktátu z první třídy. Fakt.

Abyste přece jen věděli, do čeho jdete, tak tady máte ukázku.

     

 Tenhle příběh nebude z vlaku, ale z letadla. Každý, kdo mě zná ví, že jsem totálně zesranej z letadel a dalších píčovin, který kloužou vzduchem. Moje cesta začínala v Praze, mířil jsem do nedalekého Mnichova, kde mě čekal přestup na větší létající svině do Denveru.

          Na letiště jsem dojel někdy kolem 7:40, dvě hodiny před odletem. Nervózní jsem byl asi měsíc dopředu, hledal jsem si na netu všechny možný způsoby poškození letadla, upadnutí křídla, dojebání motorů a další bezva věci. Na letišti jsem bouchnul rychle dvě velký, abych zmírnil nervozitku.

          Samozřejmě jsem se musel jít zechcat, nevím jestli kvůli pivu nebo strachu. No když jsem si po tom myl ruce, z kabinky za mnou se ozval monstrózní prd, kterej dotyčné osobě musel rozervat prdel, k tomu je ještě v té kabině tak parádní akustika, že se to rozlehlo po celém hajzlu jako na koncertě Karla Gotta. No každej dáváme nervy najevo jiným stylem.

          Pak jsme šli do letadla, kterým se mělo letět do Mnichova a tady na mě lehce dejchla smrt. Nejdřív jsem si myslel, že to je jenom prdel, někdo mě chce potrolit a to letadlo z kinder vajíčka zase uklidí do hangáru a přistaví nějakého Řezníka mraků, nebo Krále oblohy. No kurevsky jsem se spletl, protože letadlo tak pro šestnáct osob to myslelo vážně. Se vzletem ještě tak 30 minut otáleli, asi museli pořádně dotáhnout šroubky. Dolétli jsme v cajku, celou cestu v závratné výšce tak 700 metrů, protože jsem z okénka viděl v jednom baráku Frantu srát na záchodě, dokonce jsem i postřehl, že si čte dnešní Blesk. Místo hodiny na přestup jsem měl celých 26 minut, což je na malinkým letišti jako je v Mnichově kurevsky málo. Doběhl jsem akorát na čas, naštěstí můj tureckej vzhled nehrotili, protože jsem všude hezky zabrečel, že nestíhám.

          Letadlo už bylo celkem přijatelný, seděl jsem až na konci, takže jsem viděl posraný obličeje všech lidí, který si mě spojili s islámem a podobnýma šachovýma kroužkama. Měl jsem před sebou obrazovku, kde byly hry, filmy, skladby typu Oh Tanenbaum, takže jsem se ani tolik nebál do té doby, než ta svině nažhavila motory a poslala nás do oblak. To mi ksicht ztuhnul jak politej cementem. Hned jak kolem jela letuška s vozíčkem, bouchl jsem tam vodečku s džusem a jako dezert tři malý, protože střízlivýho mě nedostanou. Oběd byl překvapivě skvělej, ale samozřejmě parchant přede mnou sežral poslední ne-vegeteriánskou porci...ale k obědu se podává co? Pití! Stačilo se jen usmát a vodečka už stála na mým stolku. Přede mnou seděl nějakej malej ukrajinec, docela noční můra letušek. Ten malej zmrd na ně snad nonstop řval a pořád něco chtěl. Divím se, že si pro něj nedošel sám kapitán a nevystřelil ho ze dveří. No a třešničkou na dortu bylo samozřejmě přistání.

          Jestli let byl celkem v pohodě, tak přistání to všechno vynahradí. Teď bych neřekl, že smrt na mě jen dejchla, teď už mi poklepala i na ramínko. Celou dobu tak koukám na mapku jak letíme rovně a přímo na Denver... No a před Denverem kapitánovi asi křupla pojistka v lebedě a chtěl si zahrát na drift kinga. Hodil tam lehčí smyčku obloukem doprava, připochcal jsem si trenky, vodečky se chtěly jít kouknout ven co se děje a možná bude i bláto na penaltě.

          A to mě ještě čekalo imigrační. Tam si mě vytipoval nějakej vietnamec se jmenovkou Joe. Už když jsem stál frontu deset metrů od něj, blbě na mě čuměl. Nic jsem nedělal, byl jsem ještě rozklepanej z toho přistání a pořád jsem nevěřil, že jsem naživu. Pak jsem vytáhl telefon, abych se podíval na hodiny. Kámoš Joe na mě začal řvát, ať to okamžitě schovám. nejspíš mu stará už roky nedala, protože byl podrážděnej víc než sousedův pitbul uvázanej u boudy. Pak vstal a začal něco řvát do vysílačky. Tak jsem si říkal, že asi v USA už moc dlouho nepobudu. Pak se ale uklidnil, protože jsem mobil schoval a zase si sedl.

          Když jsem šel k němu ukazovat pas a podobný sračky, nejprve na mě asi tři minuty jenom koukal, jak kdyby měl chuť mi vylískat anál. Pak jsem řekl, že se teda omlouvám, protože jsem neviděl žádný výstražný cedulky, že nesmím používat telefon. On jen kývnul a až pak začal řešit moje dokumenty. Jeho stará by mu fakt měla co nejdříve dát, nebo dojde k nějaké vraždě, kterou spáchá ze zoufalosti, že jeho ego dosahuje výšky přeříznutý žížaly. Pak se mi stala ještě jedna velmi příjemná věc. Všichni už totiž svoje kufry zvedly z pásu, jen ten můj asi propadl státu Colorado. Po čtyřiceti minutách jsem měl nervy v horším stavu, než jsou vlaky společnosti České dráhy. V batohu jsem totiž měl jenom kartáček a jeden svetr. Nějak se mi nechtělo felit si to třeba čtrnáct dní ve stejných trenkách a ponožkách, protože do tý doby by se mi nejspíš smrady rozpadly. Kufr po hodině naštěstí přijel a já jsem mohl pokračovat a začít tak svoje toulky po USA.     

   

Nestačilo? Tak tady máte ještě jeden příběh. 

 

          Dneska bylo hezky, tak jsem si tak vytáhl kolo a jel jsem se projet... Na cyklostezce jsem předjel celkem rychle jedoucí holku, nijak jsem to nevnímal a jel jsem dál. No asi za minutu mě předjela ona a to rozhodlo! Právě vyprovokovala závod. Abych vám nastínil rozdíly, které byly více než viditelné, tak moje parametry byly asi takovéhle - já - kolo z bazaru značky Frejus za 1200 Kč, obě šlapky prasklý, brzdy melou z posledního a přehazovačka funguje jen, když sama chce a ještě ke všemu celý kolo vrzalo jako postel vašich rodičů, když se zrovna v noci perou. Na sobě jsem měl starý tričko a fotbalový kraťasy. A ona? Sportovní dres, přilbu, rukavice, sluneční brýle, to všechno v hodnotě vyšší než moje celá výbava, odhadoval bych tak 15 klacků. O jejím kole nemá asi ani cenu mluvit, bylo dražší než diamanty vykládaný hrnek na kafe Billa Gatese.. No kdyby sázkové kanceláře vypsaly nějaké kurzy, vypadaly by asi takto - kurz na mě něco kolem 23,5 a na tu slečnu tak 1,01. Ale já nemám ve zvyku se vzdávat.

             Typka si v klídku šlapala a já měl kurevsky co dělat, abych ji dohnal. Po pár minutách jsem ji předjel a ve vítězným orgasmu jsem zvolnil. To jsem přestřelil a typka mě vzala znova, tentokrát drze zprava jako Semir Gerkhan z dálniční policie Kobry 11. Rozjel jsem to tak, že jsem si tím řekl o kvalifikaci na Tour de France a Frejusu jsem protáhl všechny nedotažený šroubky. Dobrý dva kilometry jsem jel rychlostí větru, že by se ani Šagan nechytal a už jsem si myslel, že to vzdala. Sladká naivita.

             Dojela mě, zvolnila, bez jediný kapičky potu na ksichtě se na mě podívala a s úsměvem řekla: "Hezky jsem se s tebou svezla...tak ahoj!" nahodila takový tempo, že jsem ji nestíhal už ani očima a zmizela mi ze zornýho pole...po 10 kilometrech jsem uznal prohru, zastavil jsem u první lavičky, otřel jsem si z držky pot, tričko jsem vyždímal a pro jistotu jsem si zavolal sanitku, aby zkontrolovali, jestli nemám infarkt. Můj obličej byl polorozteklý jako Milka položená na stole při horkém letním odpoledni a nohy se mi klepaly jako se klepe důchodce na svojí denní dávku prášků. Pomalu jsem vydejchával a připravoval se na cestu domů. Kolo asi není dopravní prostředek pro mě. Vstal jsem, podlomily se mi nohy a já jsem spadl prdelí vedle lavičky. Po pár vteřinách jsem si ještě všiml, že si to felím v mraveništi a moje prdel poznala středověk.

        

Pokud vás přeci jenom tento projekt zajímá, budu vám velice vděčný za jakoukoliv podporu!