Jak vznikla Datapoušť?
O původním motivu, proč je datapoušť v jiných knihách? Jak do toho všeho zapadá kyberpunk, BernARD a Spaniel s Tarzovem?
Prehistorie Datapouště
Motiv pouště se v mých textech objevoval už dřív. Datapoušť poprvé vznikla na přelomu roku 2008/2009 a hned prvního ledna jsem napsal první slova. Záměrem bylo rozpracovávat příběh každý den, vždy se alespoň o malý kousek posunout. Z čisté radosti, novoroční energie a volného času. Vydrželo to něco přes dvacet dní, tak jak to u novoročních novotách bývá a někde v historických blogosférách ještě existuje samotný text. Raději ani nehledejte :). Ten text ale nebyl nikdy použitý, z jeho prachu byla datapoušť znovu zrozena později.
Příběh datapouště jsem odložil a dál pracoval na několika jiných světech (Nadzemka, Techorgam, Seirénes) z nichž každý má dotvořenou základní konstrukci, kterou s oblibou nechám vždy být a až se rozpadne na základní fragmenty a motivy, navštívím ten svět znovu. Když je konstelace dobrá, vznikne z toho celá kniha. V opačném případě desítky tisíc slov leží v šuplíku, resp. ve složkách a v datech, jako pokažené skicy kreslíře nebo nehotové skladby hudebníka.
Aniž by jeden z těch světů nabral formu ucelené knihy, práce na každém z nich byla malým krokem k dalším knihám, které jsem dopsal a vydal. A tak při pohledu na Datapoušť vidím i všechny předchozí světy, bez kterých by kniha nevznikla. Jen dva z nich existují v dokončené formě, vytištěné na papíru.
autorský debut Po lidech a strojích (2014) - explorativní sci-fi novela v post-apo čase
První myšlenka | Pouhý moment
Základní motiv datapouště se objevil už v textu písně Draws in Sand naší (s bráchou) první heavy metalové kapely Spitfire. Nevím který to byl rok (2007?), ale vznik toho příběhového motivu se udál v zimě, při pohledu na venkovní lavičku pokrytou sněhem, do kterého někdo prstem nakreslil jednoduchý obrazec. Stačilo nahradit sníh za písek, jednotlivé další ingredience do sebe zapadly a napsal jsem (nesrozumitelně mystický) text o nezachytitelné mocné entitě, snad ženě nebo bohyni. Obecně jsem vždy psal texty komplikovaných symbolických psychologicko-nevysvětlitelných postav… k té kráse v jednoduchosti se člověk hold chvíli prokopává, a tak začíná se zbytečně košatými věcmi.
Draws in the Snad (úryvek)
Verse
In the world of my dream she draws in the sand
I´m feeling quite calm as I walk through my land
I´m scared but I await the time when I´ll see
When I´ll see her standing near, near by me
[...]
Verse II.
If I feel her behind me and turn around
I find only footsteps printed on the ground
She promises me all and I´m confused
I fear you know I can´t be abused
Manifestace datapouště v kyberpunkovém světě dvou zabijáků Spaniela a Tarzova
V roce 2008 jsem napsal několik povídek o dvojic nájemných zabijáků v kyberpunkově laděné megalopoli, kteří na každém kontraktu něco trochu zpackají, hodně toho vystřílí a baví se špatnými sprostými vtipy. Už první povídka o Spanieli a Tarzovi obsahovala slovo 'datapoušť'.
"Sklonili se nad skoro neslyšitelně dýchajícím tělem, které bylo napojeno přes kabely do
zdí a pravděpodobně i do datapouště." Spaniel & Tarzov, Hotel Nebe (2008)
Jejich poslední příběh Vlny rukou, vlny těl si můžete přečíst online tady. Jen pozor, narozdíl od žánru knihy Datapoušť (kyberfantastikcý román) jsou jejich příběhy hodně odlišné.
Ilustraci dělal dnes už etablovaný kreslíř a komiksový umělec Dan "Max" Krch. Příběh vyšel spolu s dalšími v Zelené knize s bílým kruhem (2015), která je součástí odměny "všechno".
Další roky následovala povídková tvorba a odmítání konceptu spisovatele, kvůli obrovské časové náročnosti na dokončení jakéhokoli delšího textu. Jenže touha tvořit příběhy je něco, co se u mne nedá logicky odstranit a i když se i dnes zdráhám označit za spisovatele (protože lze do nekonečna tvořit lepší a přepisovat už existující příběhy), někde v těch kostech a genofondu ta potřeba psát prostě je. Odmítat jsem ji přestal až s první vydanou knihou - Po lidech a strojích (2014).
V autorském debutu Po lidech a strojích (2014) se datapoušť objevila zase
ilustrace pro knihu Po lidech a strojích (2014) | Vojtěch Vaněk
Když se podíváte na roky vzniku, zjistíte, že moje první kniha (2014) vznikla a vyšla až po rozepsání Datapouště (2009), o které je tato kampaň. Vždyť přeci datapoušť "byla dřív", tak proč vychází později? Přijde mi to podivné, ale do důsledku ne zas až tolik. Zároveň to vysvětluje, proč se datapoušť objevila v příběhu o osamoceném ROBOTOVI a jeho (věrném) dronovi BernARDovi v zdevastovaném světě, který zbyl po lidech. Kniha rozpracovává jednoduchou premisu - jaktože ROBOT funguje, když má prázdné baterky. V závěru příběhu (nebojte je to spoiler free) jsem našel následující:
"Smysly přeskočily, všechny druhy se pozapínaly a vypnuly, jako pojistky v domě po zásahu bleskem. Dolů, nahoru, dolů, nahoru… a jsme online. Znovu byl ve stavu mezi syntetickým a biologickým. Někde na hranici reálného světa, jako bublina virtuality vnitřních drah obklopená fyzickým světem bez možnosti s ním přímo komunikovat. Informace z něj prosakovaly polopropustnou vrstvou jen jako podprahový tíživý pocit nepatřičnosti. Divné místo, divný stav. Místo předchozí smyslové slepoty, která ROBOTA zaskočila, když ho ochromila žena svojí zbraní, viděl tentokrát plnou žlutou barvu. Tmavla a zase se zesvětlovala v různě dlouhých cyklech. Jakmile se jeho mysl chytila správné barvy, jako by zacvaklo nastavení přijímače a vysílače rádiových vln místního rádia. Tak jako se membrána reproduktoru rozvibruje prvním impulzem přijaté frekvence a vytvoří první uzel budoucí zvukové vlny, tak i bod v čase, ten přesný okamžik, kdy se zachytil čitelné informace, byl prvním krokem. Jako švihnutím závoje reprezentace roztančila kaskáda zesíťovaných informačních uzlů kolem něj zdánlivě nekonečný prostor. Žlutá barva přešla v tmavší zlatou, na pomezí oranžové a hnědé tak utvořila základ materiálu, který mu ležel pod nohama, létal ve vzduchu a vytvářel na obzoru písečné duny. ROBOT byl na poušti. Na poušti z miliardy křemíkových částiček, na poušti fragmentů. V meziprostoru reálií. Někde na pomezí univerzálního pojetí života a virtuality.
Byl tam. Tam bylo tady. Tady byla poušť.
Poušť byla prázdná. Prázdno mělo objekty.
Objektem byl ROBOT a objektem byl písek.
Duny byly třídou. Třída měla děti.
Duny byly dětmi. Děti jsou potomky.
Potomky pouště byly autonomie a mezi nimi automata.
Stáli na dunách. Zakrytí do hávů, do šálů, do mlhy
roztřepané, štěpné, kvantové…
Prázdno stalo se rámcem a rámec byl naplněn pískem.
Rámec byl obrazem. Rámec obtékal význam.
Tisíc plošin nad významem. Nezachytitelná hloubka.
ROBOT měl význam. Byl plošinou. Byl souřadnicí
v prostoru.
Prostorem byla poušť a poušť nebyla prázdná…
"
Latentní existence (ne)existujících světů a spisovatelova mysl jako mlejnek na příběhy
Když to teď čtu, sám si ani nepamatuji, co jsem tehdy napsal. Předpokládám ale, že je to docela běžné, že sám autor nezná detaily starších příběhů, ale i přesto v něm latentně zůstává každá postava, motiv, svět i jevy v něm. A s každým nově napsaným slovem mají tyto schované informace vliv na strukturu dalšího příběhu. Proto si už nedělám starosti z toho, že tisíce slov a desítky hodin práce nad textem "leží ladem", bez nich by to prostě nešlo. Proto když vidím poslední příběh, vidím i vlákna příčin, která se táhnou hluboko do minulosti a do jiných světů.
... dnes jsem vlastně chtěl odpovědět jen na jedinou otázku: Jak vznikla datapoušť?
Na začátku byla data,
člověk pak stvořil datapoušť...
Myslím, že se na to nedá odpovědět, jen se k odpovědi limitně blížit ;).