Dobrodružství stopaře Moodyho Knihy

Přáli jste si někdy prostě všechno zahodit a začít nový život? Lákaly Vás někdy vůně dálek a nekonečná dobrodružství? Jako bychom měli něco společného. Já jsem nemohl odolat a šel jsem si za tím! A stálo to za to, bylo to jako živý sen. A to i přes to, že jsem si na začátku říkal: "Kde na to vezmeš? Cestování stojí prachy!" A ono to tak být nemusí! A teď si to můžete prostřednictvím knihy zažít také! Stačí když společně dosáhneme stejného cíle! Musíme splnit 100% kampaně abychom ho dosáhli.

"Jsi kouzelník, že si to zvládl? Přiznej se!"

Né, nejsem kouzelník. Já jsem Moody, jsem stopař a za posledních 15 měsíců jsem procestoval Evropu křížem krážem. A to všechno stopem a mnohdy zcela bez peněz. Přes třicet tisíc kilometrů, devatenáct zemí, čtyři roční období a to vše vydalo na sepsání zážitků a "zázraků" na 260 stránek knihy! Jsem pyšný na to že jsem zvládl nejenom přežít v ulicích Evropy, ale že jsem měl dost píle k tomu napsat úžasných pár stovek stránek o tom všem co se kolem dělo a jak mi to změnilo život samotný. Abych však mohl knížku vydat potřebuji Vaši pomoc! :) Vydání něco stojí a tak jsem se rozhodl, že Vám knížku představím ještě před vydáním. Věřte mi, stejně tak jako řidiči, hostitelé a všichni dobří lidé co mi na cestách pomohli dosáhnout mých cílů i MY společně můžeme dosáhnout cíle tohoto! :) Tak si vyberte svou odměnu a pojdťe do toho pěkně po hlavě! Stejně tak jako já při svých dobrodružstvích!

Jak to všechno začalo?

Celé mé dobrodružství začalo v červnu roku 2014. Bylo to mé životní rozhodnutí, vydat se na cesty a opustit vše co jsem doposud měl. Čtyři stěny a střecha nad hlavou byl najednou přežitek, můj domov se najednou ocitl v batohu. Nemůžete s sebou na cesty přeci vozit celý dům. To nejde. Utahali by jste se. Pro napsání knihy, jsem se rozhodl až jak šel čas. Motivovali mne k tomu nejenom lidé okolo mne, ale i fanoušsci z mé Facebookové stránky, lidé mne pobízeli ať své zápisky z cest vydám knižně a umožním tak cestovat i těm, kteří už takhle cestovat nemohou. Ale to hlavní, to hlavní bylo to čím jsem si prošel. Slovo zázrak dostalo jaksi nový rozměr. Všechno se totálně změnilo. A můj svět se obrátil naruby. Občas to sice bylo na hraně a já myslel že už to dál nezvládnu, ale pak se vždycky našel někdo, kdo mi nebo nám ukázal cestu! Třeba eskymák co mi koupil jízdenku!

S čím chci pomoct?

Rád bych si spolu s Vámi splnil sen, já bych rád vydal knihu, díky které se budete moci ocitnout na drsných cestách klidně v pohodlí své postele. Stanete se najednou mým společníkem a prostopujeme spolu skoro celou Evropu. Octinete se bez peněz, ale jenom ve vašem snění. V průběhu naší cesty si vlastně uvědomíte, čím vlastně peníze v životě jsou. A to hlavní? Přežijete!

Na konci Vás bude čekat jenom zamyšlení, nad tím kam se vlastně ženeme. A proč. Má to své výhody, díky mému čtení se dostanete do všemožných koutů Evropy, poznáte jak je to vlastně jednoduché. A díky tomu všemu mne vypravíte i na další dobrodrodružství. Vzdálenosti totiž přestaly být takové jaké bývaly a hranice Evropy zůstaly prozatím nepokořeny. Vydáním knížky mi pomůžete dostat se mnohem dál než jsem byl doposud a poznat mnohem víc než jen Evropu. A to mne žene kupředu! Budu moci totiž rozdávat úsměvy i tam!

Detaily

V rámci projektu bych moc rád našel dost prostředků na to abych si mohl splnit svůj sen. A ten je předat své zážitky ostatním ve formě knihy. Mnoho lidí už si rádo vyslechlo mé příběhy a mnozí z nich mne motivovali k tomu, abych je sepsal do knížky. A to se i stalo. Počínaje dopsáním poslední strany, jsem začal přemýšlet, jak já člověk žijící "z ruky do huby" dosáhne vydání vlastní papírové knížky a jasnou volbou byl právě crowdfunding. Pomohou mi lidé! Stejně tak jako na cestách samotných. Takže teď je to vlastně jako bych stál u cesty a prosil Vás o svezení. Já vím, někteří stopaře neberete. Ale přispět je mnohem snažší! Nemusíte se totiž obávat, že Vás někdo oloupí nebo tak. (Což by se v reálu určitě nestalo!)  A když se podělíte, tak stejně jako lidem na cestách dělám dobrého společníka, tak i Vám bude moci být společníkem má kniha.

Obsahem knížky jsou mé zážitky z cest, které jsem absolvoval převážně stopem a mnohdy zcela bez peněz. Ale jenom o cestování to není, je to také o mém postoji k životu tak trochu na "okraji". V červnu 2014 jsem totiž opustil vše co jsem měl a začal žít úplně jinak, začal jsem žít na cestě. V knížce tedy popisuji i radosti a strasti takového života a v její úvodní části čtenářovi dávám možnost dozvědět se jak je tohle vlastně všechno možné. Jak je možné, se jenom tak sebrat a s prázdnou kapsou začít cestovat na místa, na která lidé jezdí za těžce vydělané peníze. A to vše psáno formou, která je mnohdy možná až moc upřímná.

... cože, počkat, bez peněz? Co jídlo?

A to je právě vtipné, cestoval jsem mnohdy jenom s několika eury na měsíc a víte co? Dokonce jsem za tu dobu i ztloustnul! A co je "doma" to se počítá!

Procestoval jsem Evropou křížem krážem, v zimě, v létě, na jaře i na podzim. Dohromady jsem ujel tolik kilometrů, že by to vystačilo na cestu kolem světa podél rovníku. A to už je co říct!

 Ukázka z knížky

Kortrijk, Belgie, únor 2015

"...ta proklatá benzínka byla neskutečně daleko ale když jsem na ní přišel a viděl na značce mnoho stopařských poznámek, řekl jsem si že to bude fajn. Dokud jsem neviděl tu jednu proklatou: „Fucking place!“. Super, to neznačí nic dobrého. Čekám hodinu, než mi zastavuje bílá Scania. Francouz. „La frontiere…“ Nevím co to znamená, ale budu ve Francii. A to jsem neměl! Svezl mne 13 kilometrů a vyhodil mne doslova na hranicích. Stmívalo se. Pršelo. A nikdo tady nezastavoval. V dáli zářil jenom otevřený motorest, který ale nikoho očividně nevzrušoval. Do tmy jsem tady proklínal slovíčko: „La frontiere“.

Když už jsem věděl že jsem očividně v hajzlu, vydal jsem se na cestu někam do civilizace. Z mapy jsem usoudil, že zpět do Kortrijku to nebude dál než 15 kilometrů a že když tam najdu nádraží, tak bych možná měl i kde přespat. Tak úmornou cestu si dlouho nepamatuji. Byla zima. Měl jsem hlad. A proplétal jsem se doslova poslepu postraníma silnicema. Trvalo to celou věčnost. Celý čtyři hodiny! Jak to tak bývá, v tu „nejlepší“ chvíli příjde pomoc a taky se stalo. Zastavuje vedle mne BMW s metalistou uvnitř. Nabízí mi pomoc a svezení ty poslední asi 4 kilometry. Jsem mu moc vděčnej a celkem se mu snažím i naznačit, že nemám kde spát zda li by mi nepomohl. Neprochází to a vyhazuje mne u nádraží.

Nádraží v Kortrijku je celkem v pohodě, na první pohled se zdá že je otevřené non stop, protože žádné cedule oznamující otevírací dobu se zde nekonají. Usedám k zásuvce a dobíjím si telefon. Trošku si na netu postěžuju jakou mám smůlu a nakonec ulehám a karimatku hned za stojanem SNCF, který jsem přesunul tak aby mne trošku skryl. Snažím se usnout ale během chvíle mne vyhazuje pracovník nádraží s tím že se zavírá. Paráda! Super! Stojím před nádražím a samou únavou brečím. Toulám se městem a hledám místo na spaní. Místa, která shledám za vhodná už jsou někým obsazená. I ty podělaný pokojíčky s bankomaty. Nakonec se vracím na nádraží s tím že budu spát na lavičce na nástupišti.

Ve stojanu s novinami Metro si beru asi rovnou deset čísel, abych si jimi vycpal oblečení a večer nezmrzl. Nevím proč, ale vybral jsem si prostřední nástupiště. Vystoupal na něj z podchodu a zamířil si to k první lavičce. A ejhle. Co jsem nenašel, otevřenou malou čekárnu. Sice se v ní netopilo, ale když se to vydýchá tak to bude zaručeně lepší než venku. Je to tam trošku nechutný, ale beru to jako milost. Ulehám na lavičku a usínám. Chvílema spím tak napůl.

Když v tom slyším jak někdo pomalu otevírá dveře do čekárny. Vrzavý zvuk, mne drásá sluch. Bojím se, aby mne zase nikdo nevyhodil. Ale te člověk usedá na lavičku vedle mne. Nevidím ho, neboť jsem schovaný pod spacákem. Slyším jenom jeho dech. Šustění. A zvláštní zvuky. V hlavě se mi tvoří nejděsivější představy. Trvá to asi deset minut. Deset minut panické hrůzy. Je to jako bojovat se strachem z bubáka. Ale teď je Vám jednadvacet a ve vedlejším pokoji rozhodně nikdo nečeká. Je to jen Váš boj! S rychlostí blesku ze sebe sundavám spacák a posadím se abych dal najevo, že se nedám!

Postava ve stínu, jíž není vidět do tváře, protože z poza ní svítí do čekárny světlo z nástupiště, najednou promluví. Mluví francouzsky, jeho hlas nezní nebezpečně. Ptám se ho, jestli mluví anglicky a dostávám uspokojivou odpověď. Je to kluk z Alžíru. Během chvíle spolu pijeme víno a sdílíme naše životní příběhy. Jeho ochota, pomoct mi v dalším dobrodružství zahrnuje nabídku zavedení do místního „foye“ – což je takový místo pro lidi bez domova. Prej bych si tam mohl odpočinout, dát si sprchu a připravit se na další cestu. Ráno mne tam zavede. Po hodince stejně oba opět usínáme s myšlenkou na to, ať už je půl pátý ráno, kdy otevřou budovu stanice."

Proč tedy přispět?

Protože mi pomůžete aby se má knížka dostala k lidem, kteří po ní touží. Vytvoří na jejich tváři úsměvy. A dostane se hlavně k Vám! Pomůžete tomu aby lidem ukázala, že hranice jsou jen čára na mapě a že život může být úžasný ikdyž je člověk na "dně". Knížka se dostane do tisku a budu ji moci poslat ještě voňavou Vám mým velkým pomocníkům, ale také i dalším lidem se zájmem o velké dobrodružství! :) A to hlavní? Podpoříte mne v dalších cestách mimo Evropu, na kterých už se bez "byrokratických" překážek člověk bohužel neobejde. Pomůžete mi dostat se za tu pomyslnou hranici, protože i za ní jsou úsměvy stejně tak hřejivé jako tady u nás!

Několik dálších příběhů a fotek, člověk může nalézt na mé Facebookové stránce.

A kdo umí anglicky? Tak ten může přečíst:

Interview s Moodym v angličtině na cestovatelské stránce Happy Hobos.