Veverky v parku Hu Knihy

E- kniha (stav k 27.6. 2015)

Prózu lze nyní stáhnout zdarma ve formátech PDF (http://uloz.to/x9jQ6XZa/e-veverky-v-parku-hu-pdf) nebo EPUB (http://uloz.to/xfZbfFrR/veverky-v-parku-hu-ladislav-selepko-epub)

 

Charakteristika díla: 

Jde o románovou prózu, která v letošním roce vychází na pokračování v literárním obtýdeníku Tvar. Z větší části probíhá jako monologické vyprávění hlavní postavy - Vala. Na několika místech do něj vstupují další žánry: scénář, dopisy a fragmenty Valova románu, jejichž protagonistou je vypravěčovo alter-ego. Vzniká tak několik vyprávěcích rovin, které si předávají motivy, odkazy na události a postavy. V proudu vyprávění se střídají reflexe, expresivní obrazy, líčení událostí a prostředí, úvahy, symbolické vize, záznamy snů. Kniha je sondou do Valova duševního světa, odrazem vnitřní krize během pobytu v Londýně. Nepostradatelně do ní patří vizuální ozvěny kosmopolitního velkoměsta. Na scéně nechybí ani ženy. Milostná rovina je vedle existenciální a sociální roviny jedním z motorů vyprávění. Jazyk zobrazení osciluje mezi realistickým líčením a zjitřenou, až surreálnou metaforikou, mezi věcností a fantasmagorií. Kniha by mohla zaujmout čtenáře, kteří se rádi dívají do nitra věcí, hledají souvislosti, tážou se po hlubším smyslu bytí nebo ocení chvílemi až pichlavý humor.

 

Vzhled knihy: 

Celobarevná matná obálka, pevná brožovaná vazba, cca 170-180 černobílých stran textu bez ilustrací, formát 118x187 mm. Obálka je prozatím ve stádiu návrhů. Preferujete-li některou variantu, budu jen rád, když se k ní vyjádříte v komentářích. A stejně tak v opačném smyslu. Pokud by měl někdo zájem zúčastnit se řešení obálky, může mi svůj návrh poslat a stát se eventuelně spoluautorem knihy. Aktualizované verze budu zveřejňovat v novinkách. 

 

Ukázka z románu č. 1

Včera jsem zkoušel vyjít a musel jsem se vrátit, chtěl jsem se vrátit. Nepřišel jsem však zpět po deseti krocích, jak by se dalo očekávat, nýbrž po několika desítkách tisíc kroků. Brouzdal jsem čtvrtí Hampstead, jež vyrostla z bohaté vesnice na svazích nad imperiálním sídlem, a pokračoval do parku Hampstead Heath, ostrovu divoké přírody, méně udržované oblasti lesíků, osamělých stromů a lučin křižovaných hliněnými pěšinami, z nichž jen ty nejhlavnější jsou vyasfaltované. Z nejvyššího bodu jsem se rozhlížel po zamlženém velkoměstě; po levé ruce ze shluku korun vyčuhovala ostrá věž anglikánského kostela v Highgate; o něco níže seděla skupina černých kancelářských budov, na jejichž pozadí jsem v průhledu rozpoznal výškový obytný dům z hnědých cihel, ten, který mám teď na dlani při pohledu z okna; těsně vedle něj se z oparu rýsovaly modrošedé věžáky naproti stadionu. Postupem ke středu města jsem mohl už podstatně hůře rozeznat budovy v okolí King's Cross a St. Pancras. V ještě větší dálce za nimi se ztrácely smogem rozmazané mrakodrapy v City. Dole v Bloomsbury byla nejspolehlivějším orientačním bodem komunikační věž ověšená talíři, bubny a tyčinkami. Stonek jejího těla, v porovnání s obtloustlou károvanou „okurkou“ v City, nevypadal tentokrát tak jistě a výrazně, ale na svém místě byl. Nedaleko od něj trčel těžko viditelný Centre Point, brutální, čtyřiatřicetipatrový kostkovaný hranol ze šedesátých let, jeden z londýnských prvních. Výhled po pravé ruce jsem měl zahrazený nedalekými střechami a horními patry viktoriánských domů. Okraj výřezu uzavíral lesnatý zbytek parku.

Viděl jsem také spoustu Londýňanů, mužů i žen. Pouštěli draky, nosili noviny, telefonovali, stoupali do kopce, rozhlíželi se, házeli psům gumové míčky, bavili se spolu. Nemluvili pouze anglicky. Většinu z těch řečí jsem neznal, muselo se jednat o všelijaké asijské, arabské nebo africké jazyky. Chodili sami, po dvou, ve skupinách, posedávali na lavičkách, pili kávu z papírových kelímků. Větrné poryvy se střídaly se slunečními čtvrhodinkami, mnozí byli zabaleni do kabátů stejně jako já. Ti otrlejší, zdomácnělí a přivyklí, nosili trika s dlouhým rukávem. Některé tváře vyjadřovaly napětí a starost, většina z nich však byla uvolněná a nesla svůj osud bez hysterie a sentimentálního vzrušení. Navenek snad i projevovaly dávku svrchovanosti. Potvrzovalo se mi, že být Londýňanem vyžaduje nějak se tvářit. Obtloustlé a vážené duby jim k tomu stály, buky a jasany pučely. Po kmenech lezly veverky a na větvích jsem zahlédl několik drobných ptáčků. Tráva byla místy mokrá. Na jezírcích bujel rákos, trčely z nich spadané větve, po hladině se projížděly kachny. Připadal jsem si jako v groteskním filmu. Po dvou hodinách jsem našel v zákoutí zastrčenou lavičku, usedl na ni a nějakou dobu se s padající hlavou bránil spánku. Když už to jinak nešlo, vyšel jsem do pokročilého odpoledne, kde mě začala pronásledovat nutkavá představa. Stojím v ní s nějakou ženou na neurčitém místě, oba jsme nazí. Rukama se mě drží kolem krku, nohama mi obepíná bedra, provádí kopulační pohyby a ze všech sil se ke mně tiskne. Možná jsme i pohlavně spojeni, ale já nic necítím. Trvá to druhý den a její přítomnost mi začíná být nepříjemná. Chtěl jsem ji od sebe odtrhnout, poslat ji pryč; zkoušel jsem ji zabít, zbičovat, nepomohlo to. Pořád se vrací a já jí ještě pomáhám, když ji vidím doopravdy odcházet a volám ji úpěnlivě zpátky. Pokaždé se nechám obměkčit a přijmu ji. Tak tady zůstává, chodím s ní, o ničem se nebavíme, chce se jen objímat. Ačkoliv teď se mi podařilo přesvědčit ji, aby slezla a šla vedle mě, jen za ruku se chce držet dál. Musím se vždy znovu nutit, abych si uvědomil, že je to představa, přičemž zjišťuji, že například rezignovaně ležím v posteli zbavený úsilí něco vědomě vyřešit...

Ukázka z románu č. 2

Byla-li Magda ošklivá a vousatá, byla Lea překrásná s dlouhými, tmavě kudrlinkovými vlasy, éterická a tajemná. Chodil jsem za ní v nejlepším svetru, na což se Magda dívala z okna kolejí, aniž bych o tom věděl. Lea měla přítele, se kterým se občas rozcházela, a větší pozornost potom věnovala mně. Zachovaly se mi obrazy nocí, v nichž jsme podnikli několik výprav do polí za město a mluvili páté přes deváté v obrazech a metaforách jako dva novorození dadaisté. Kočárek převrácený v potoce se změnil v mimino a to vzápětí v nákladní auto ležící na korbě. Nebo naopak? Vzpomínka na noční výlety je zaplavená nadpozemským světlem. Hodiny jsme splývali v těsném objetí, ani jsme se nesvlékali. Zvláštní je, že si nepamatuji na žádnou potřebu do ní proniknout. Stačilo mi být vzrušený. Možná se jednou chtěla milovat, ale to jsem pochopil až později. Naše výlety přerušovaly dlouhé periody napětí, v nichž jsem propadal žárlivým a zuřivým náladám. Na jedné z pozdějších procházek jsem dal své roztrpčení najevo tím, že jsem demonstrativně nemluvil a měl z toho náramné potěšení. Na závěr jsme si několik minut nenávistně zírali do očí, opření o stěnu barokní kašny se sochou boha Jupitera. Šlo mi jen o to, abych vydržel déle. Při jiné příležitosti jsem se projevil tak nesnesitelně, urážlivě a výsměšně, že ode mě Lea musela utéct a jít potmě zpátky do města. Hrozně se prý bála, ale asi ne tolik jako mě. A-haha. Zraněný jejím vztahem k někomu jinému, chtěl jsem si dokázat, že ji nepotřebuju ve chvíli, kdy byla se mnou, abych po ní později toužil a říkal, že ji miluji? Jednou mi odsekla, abych se na tu lásku už vysral. Chtěl jsem svou láskou argumentovat, zároveň jsem vnímal, jak na ni nedosahuji. Třetím rokem byla proměněná, nepřátelská, nedalo se k ní přiblížit. Už nebyla tou rozesmátou a milou holkou, kterou jsem si pamatoval ze záplavy roztrhaných polštářů. Dával jsem to za vinu meditacím, na nichž v té době ulítávala spousta lidí, proto si také skoro nic nepamatuju. Myslím, že do ní udělaly díru stejně jako do mě. Nedodělala školu, přestože jí šlo všechno lépe. Já se izoloval od světa a ztrácel mimo sebe, ona doplácela na lidi, do jejichž společnosti se dostala. Tak si to představuju. Všelijak ji balamutili, nemohla se bránit. Nakonec se vytratila do Indie. Ještě předtím mi poslala dopis plný slunce z Itálie o tom, že můžeme být spolucestující přátelé, slova, která jsem nejprve slastně strávil a posléze v záchvatu smutku roztrhal, abych neměl žádnou památku, neboť jsem viděl, že se naše cesty nadobro míjejí. Dlouho jsem na ni myslel. I v maringotce jsem občas opisoval stránky ze zbytků starého deníku. Markéta to cítila. Někdo mi později řekl, že Lea spoustu věcí hrála. Projdu-li se skrz naskrz, v nejhlouběji uložené vrstvě narazím na ni. Vrací se hlavně v dobách, kdy s nikým nejsem. Prožiju s ní několik dní, pokouším se vygooglovat její jméno, zjistit, kde je a co dělá, zda vůbec žije. Potom jde spát, aby mě za rok přišla postrašit znovu. Před pár měsíci jsem na ni narazil v souvislosti s jižním pólem. Nevím, zda je to ona.

 

Ukázka z románu č. 3

Je tedy na mně, abych se probyl dalším jarním dnem. To už není jen o fotbale, jak říká Karel Brückner, ale o základních lidských emocích, když se mé vědomé a nevědomé „já“ rozcházejí a já ztrouchnivělý mezi nimi lítám jako jo-jo. Kdo mi má za zlé, že žiju v sebeklamu? Říkám pokaždé víc nebo míň, než v okamžiku produkce vnímám. Když se vyjadřuji, vzdávám se přítomného sebe, na jehož místo se derou nové podoby. Co v jednu chvíli platí, ve druhou je minulou lží následkem zpoždění vzniklého pohybem referenční soustavy. Proto je na světě tolik nedorozumění, kolik je referenčních soustav, a nelze se domluvit se sebou ani s druhými. Dvojnásobné izolaci nezbývá než víra. Někdy se ve mně zdvojeným významem slov vědomé a nevědomé já sejdou a potom oslavují. Stávám se Dionýsem a Ukřižovaným. Vyhazuji do vzduchu krabici banánů, chci žonglovat se všemi naráz, dokud i ten poslední nepopadá. Vyhazuji do vzduchu krabici po banánech. Chci žonglovat, je mi jedno s čím. Když to popadá, tak to popadá, nikdo se nedívá. Chtít mít své konání pod kontrolou je chtít ovládat svět. Mě kontrolují mimozemšťani. Nabídl jsem se jim, neboť mi přišlo, že jsou vzrušující, a já vzrušení miluji. Jedna žena, bylo víc takových případů, měla při sexu s mimozemšťanem pět orgasmů. Tak jsem se nechal lapit. Kontrolují mě kamerami, obcházejí kolem v celém pluku i se synem. Zahlédl jsem se ve dveřích, když jsem do vzduchu vyhazoval krabici orgasmů, a jim nevadilo, že při tom žongluji.

 

Vydání:

Bude-li projekt úspěšný, uskuteční se vydání v únoru 2014. Cílová částka pokrývá tiskárenské a zprostředkovatelské výdaje pro náklad 500 kusů, což je v oblasti nekomerční literatury přiměřené. V případě zájmu bude náklad pochopitelně vyšší. Menší náklady jsou možné, ale jednorázově nevýhodné. Je lepší udělat jeden větší než tři malé, přestože se tím období vratnosti prodlužuje. 

Otázkou tedy je, z čeho pokrýt okamžité výdaje a nebýt několik let v mínusu. Počáteční zájem kolem 100 čtenářů bohužel nepostačí, nemá-li stoupat cena jednoho výtisku. Budu proto rád - a snad mohu doufat, že nejen já -, najdou-li se šlechetní čtenáři-dárci, kteří umožní vydání knihy pro okruh náročných čtenářů a za svůj příspěvek získají různé odměny hmotné i symbolické povahy.

Pokud by totiž existence literárního díla vždy závisela na počtu platících čtenářů, jako je tomu u komerčních žánrů, obávám se, že by z literárního stromu odpadávaly nové výhonky, poboční větve, až by se mohlo stát, že by zůstal jen holý kmen. Nakonec i populární a bestsellerové žánry těží z objevů literatury nekonformní, experimentální, průzkumnické, či jak to nazveme. S jejím zánikem by postupně odumřel celý strom. Proto je třeba podporovat nekomerční literaturu a odhlédnout od tržních principů. Soudíte-li, že kniha bude její platnou součástí, je zde příležitost. Budoucím sponzorům děkuji již nyní.

Jaké odměny nabízím?

a) poštovné v rámci ČR dle sazebníku České pošty;

b) e-kniha v PDF;

c) zlevněné výtisky knihy;

d) mimořádná prémie sbírka Rolnička v luxusní vazbě;

e) jmenovité sponzorství ve 3 kategoriích;

f) status hlavního mecenáše;

g) autogramy, věnování apod.  

"Knihou" se v popisu odměn míní vydávaný román.

Praktická poštovní poznámka: odměnové balíčky za hranice ČR jsem vzhledem k nastaveným darovacím částkám nucen zasílat na náklady adresáta. Částky dobírek se budou lišit podle tloušťky a váhy balíčku. Jedna kniha o váze kolem 150g vyjde na 76 Kč. Prémie "Rolnička" podle druhu vazby. Poplatek za dobírkovou službu zaplatím. Zvlášť dárcům z okolních zemí se za tuto komplikaci omlouvám.  

 

Na závěr poznámka pro hloubavé. Jak to může celé fungovat za stávajících cenových relací? Pokud správně počítám, klíčovým předpokladem je rozpuštění 30-40% podílu z obchodní ceny knihy (řekněme 170 - 200 Kč), který by si s dalšími 15 % pro pokrytí DPH nárokovali knihkupec a distributor. Zároveň nemohu knihu neomezeně poskytovat za dar rovnající se obchodní ceně snížené o 55%, neboť z něj platím zprostředkovatelský poplatek a běžnou daň 15% ze základu poníženého o tento poplatek (odečet dalších nákladů je v tuto chvíli nejistý). Přičtu-li k tomu výdaje za poštovné, vzniká dolní hranice. Tudíž, je zde určité cenové pásmo oboustranně výhodné, které se týká zájemců o 1-3 knihy plus další bonusy. Větším odběratelům nabízím alespoň omezený počet výtisků za oboustranně nepříliš výhodnou cenu.

Napadají-li vás k projektu další otázky, neváhejte se, prosím, zeptat v komentářích. Rád všechno vysvětlím.