GIRO 100 na koloběžce Knihy

UPDATE 1

Přátelé, obrovské díky za podporu, kniha bude, a to jen díky Vám! Už si dělejte místo pod vánočním stromečkem!

Jedeme ale dál! Pokud se dostaneme na 70.000,- Kč, budu moci přihodit ke stávajícím 200 stranám dalších dvacet plných vynikajicích fotografií!

Nové odměny jsou ve výrobě a budou online co nevidět...

Původní text

GIRO 100 NA KOLOBĚŽCE vypráví o tom, jak se dá prožít s koloběžkou 18 let. O tom, co se mně (a nejen mně) během uplynulých osmnácti let na koloběžce (a nejen na ní) přihodilo.

224 stran, pevná vazba (V8) a desítky parádních fotografií.

Sté Giro d´Italia a stá Tour de France na koloběžce. Nejen o tom je tato kniha.

Vypráví z větší části o stém Giro d´Italia, které jsme absolvovali na jaře tohoto roku.

Vrací se zpět do minulosti do okamžiků, kdy jsme v minulém tisíciletí vyráželi na naše první výlety, je plná příhod z našich pozdějších expedic vedoucích daleko za hranice naší vlasti, až k vysněnému sportovnímu cíli, Tour de France na koloběžce. Šílené příhody, veselé historky a sem tam nějaká ta smutná životní pravda.

Giro 100 ale není jen o koloběžkách. Je také o životě, protože ten máme jen jeden a je potřeba si ho užít.

Proč na Startovači?

Sepsat knihu sice není jednoduché, ale dostat ji do hmatatelné podoby, pevných desek, na křídový papír, sesadit, svázat, vytisknout, distribuovat, to je věc, se kterou se utkávám poprvé. A kromě toho, že to není úplně sranda, je to všechno ukrutně drahé.

Proto Vás letos již podruhé žádám o pomoc. Veškeré finanční prostředky budou použity na pokrytí alespoň části nákladů spojených s výrobou knihy.

Ostatně před časem jsem slíbil, že kniha bude. Tak tady je. Vytištěná bude na začátku prosince, tak akorát na Vánoce, pokud mi tedy s jejím vydáním pomůžete…

Pár ukázek z knihy

V kempu jdou všichni spát, ale já mám děsný hlad. Iva mi připraví asi pět sendvičů ve stylu „co obytňák dal“. Alpo sedí venku.

„Slivovičku?“

„Jasně!“

„Tak co, jak to vidíš,“ ptám se matadora našeho mančaftu.

„Myslím, že je to asi tak těžké, jak jsem čekal. Tedy hodně těžké. Těžší než Tour,“ říká Alpo a nalévá druhého panáčka rožnovské slivovičky od Pavla. „Ale současně mám pocit, že vše jde dobře. Jedeme pomalu, ale hodně jistě. Kromě Vaškovy krize v podstatě bez problémů.“

„No jo. Vem si, že na Tour jsme měli za sebou tuhle dobu už dvě obrovské krize, které jsme zvládli jen s vypětím všech sil. Nebo spíš úplně náhodou. To máš pravdu.“

„Bohužel to nejtěžší nás čeká. Tehdy jsme již měli za sebou Pyreneje, ale tady jsou všechny kopce v podstatě před námi,“ brzdí optimismus Alpo.

„Jo, jo, tak ještě třetího na dobrou noc?“

„Jak jinak…“

***

A máme také své první dresy. Parádní bavlněné triko s logem, které spíchnul Pepa Vinduška ve Wordu, na prsou. Je na něm krásné žluté sluníčko vpletené do dvanáctipalcové gumy. A pod ním nápis „Vítejte v klubu sebevrahů“.

Sebevrazi sice nejsme, ale když se ohlédnu zpět, bezpečné to naše ježdění úplně nebylo. Jezdili jsme hlavně z kopce a samozřejmě bez helem. A naším domácím kopcem byl Strahov a jeho zákruty směrem na Smíchov. Jednoho dne jsme se tam vyskládali v hromadném pádu v pěti lidech na chodník v předposlední stoosmdesátistupňové zatáčce. Viníkem byl klasicky Petr Král, který pro svůj styl jízdy nesl přezdívku „Kamikaze“. Byl tehdy jediný, který jezdil stylem „kapka“, tedy hlavou napřed s nosem těsně nad předním kolem.

Zajímavé na tomto pádu bylo ovšem to, že jsme na Strahově nebyli sami. Bylo tam také policejní auto, z něhož vystoupil strážník. Přeměřil si naši odřenou bandu a ze Strahova nás vyprovodil se slovy: „Takže pánové, jednak vítejte v klubu sebevrahů. A druhak koukejte vypadnout z tohodle kopce!“ Jeho větu jsme si tedy pro jistotu vtiskli do klubového loga.

***

Běla se chvíli dohaduje s Hansem, který má po nějakém tom vínku, jak nejlépe Michala napíchnout, a nakonec si coby anestezioložka prosadí svou.

„Bouzíno, pojď sem, někdo musí dělat stojan,“ velí Běla a Bouzíno si stoupá na práh dodávky vedle Michala, drží se střechy a glukózu v plastovém balíčku má vysoko nad hlavou.

Celé je to hodně šílené. Nacházíme se na náměstí téměř cílového města etapy den před stým ročníkem dopingovými skandály prolezlé Tour de France, do auta vedou hadičky od infuze a vevnitř leží frajer napíchnutý na kapačky. Scéna jak vystřižená z Hamiltonovy knihy Tajný závod. Jediný rozdíl je, že do Michala cpeme cukr a nevyměňujeme mu krev.

Tak toto je Tour de France!

Michal má v sobě asi třetinu infuze, když se k zemi kácí infuzní stojan Bouzíno. Nějak mu to celé nesedlo a omdlévá. Běla teď křísí dvě osoby najednou, což už začíná být hodně absurdní. U Bouzína je vše naštěstí v normálu za chvilku, kdežto Michal nevypadá, že by se mu chtělo do desetikilometrového stoupáku do cíle.

„Tak do něj pošleme ještě jednu!“ jsou poslední slova, která slyším. Vlezli jsme si s Alpem do druhého auta a během dvou minut spíme.

***

Obědváme ztraceni v zapadákově u dálnice na autobusové zastávce. Mám toho plné zuby. Zhltnu pár soust těstovin, přetáhnu si kapuci mikiny přes hlavu a spím. Kluci jsou na tom hodně podobně. Vypadáme jako lazaret.

„Hele, kolik ještě po tý dálnici?“ prám se Alpa, když zase vyrazíme na cestu.

„Vypadá to na nějakých třicet, pětatřicet kilometrů.“

„Tak to mě omejou. Kluci dneska to vypadá na dvě hodinky spánku v noci. Jsme brutálně pomalí!“

Mediální vůz, který s námi dopoledne nejel, protože měl za úkol zaznamenat život v kempu, přijíždí v ten nejlepší okamžik. Zrovna seskakujeme z dálnice přes betonový příkop plný odpadků. Máme za sebou další úsek smrti. Všude jsou střepy a smrad.

„Kubo, do prdele vezmi si svojí koloběžku a jdi dopředu. Nevejdeme se sem!“ instruuje nás už hodně asertivně Vašek, když o dva kilometry dále šplháme zase zpět na dálnici po nějakém kabelu, který tvoří část svodidel, a po miniaturním chodníku přecházíme další most. Situace začíná být hodně nervózní. Tím spíš, když po návratu na silnici bloudíme a nemůžeme najít ten správný směr. Motáme se v kruhu na nějaké polní cestě, pak zase lezeme travou na dálniční násep. Jsme popálení od kopřiv, poštípaní a dost nás to celé nebaví.

Konečně sto třicátý kilometr. Etapa kousek před Tarantem odbočuje z dálnice do vnitrozemí. Ležíme na písečném plácku u silnice v závětří našich aut a na dopravní značce visí růžová cedule 90 km do cíle. Jsou čtyři hodiny odpoledne…

Více k některým odměnám?

Kromě knížek k Vánocům jsem pro Vás přichystal také další odměny. Každá z nich se nějakým způsobem vztahuje k ději, který v knize najdete. Povyprávím Vám osobně o tom, co jsme v minulosti zažili a vezmu Vás na místa, o kterých kniha pojednává.

Ať již si vyberete jakoukoliv odměnu, díky všem z celého srdce za podporu...

Odměna č. 3

Základní odměnou je logicky knížka s osobním věnováním. Ve své poštovní schránce byste ji měli nalézt před Vánoci - ideální na pauzy mezi Třemi oříšky pro Popelku a Šíleně smutnou princeznou (pzn. toto je jen jeden z pracovních návrhů obálky GIRO 100).

Odměna č. 4

Pokud tuto odměnu zakoupíte do okamžiku, kdy půjde kniha do vazby, osobně Vám v ní poděkuji a naleznete v ní tedy své jméno.

Odměna č. 5

Ten velký dub hraje v knize docela podstatnou roli. Na podzim jsem pod ním nasbíral žaludy. Třeba se Vám budou hodit.  

Odměna č. 6

Protože kniha se bude nejvíce líbit koloběžkářům, nemůže chybět akce pro ty, kteří to myslí s koloběžkou vážně. Klasické víkendové Zakončení koloběžkové sezony 2018, které se uskuteční v říjnu 2018 na Zadově.

Odměna č. 7

Sjezd Strahova. Tady jsme začínali. Povím Vám, jak to tehdy bylo...

Odměna č. 8

Chcete ten příběh ještě jednou odvyprávět? Se všemi podrobnostmi? Na tom nejhezčím místě na světě? Tak toto je ta možnost...

Odměna č. 9

Na místo činu. Nejkrásnější dolomitský průsmyk se západem slunce...

Odměna č. 10

Bez komentáře, to je Stelvio na jaře...