Také tak strašně nenávidíte autory za otevřené konce? Cliffhanger jak má být? Já taky! A stejně tak ráda taková konce vytvářím!
}:-D
Abych probudila vaši zvědavost ještě víc, dávám vám možnost přečíst si samotný začátek Projektu Alfa - Na útěku. Tady je!
Některé věci musíte zažít, abyste je pochopili
Stála jsem uprostřed parku před sochou psa a zamyšleně si ho prohlížela, zatímco mi vítr cuchal dlouhé tmavě hnědé vlasy. Přišlo mi to neuvěřitelné. Doopravdy už to byl rok, co jsem tu byla naposled?
Nedočkavě jsem přešlápla a rozhlédla se. Nervozitu bych vám nepřiznala, ani kdybyste to ze mě chtěli vymlátit.
Kolem prošla skupinka dětí v maskách. Pár z nich si mě zmateně prohlédlo a zůstalo civět.
„No co je?“ houkla jsem na ně a ony raději přidaly do kroku a zmizely. „To ještě nikdy neviděly mutanta jít převlečeného za civila?“ dodala jsem sama pro sebe a ušklíbla se nad tou hořkou pravdou.
Moje ponurá nálada se však vytratila v okamžiku, kdy jsem na cestě zahlédla známou postavu. Dostala jsem neodolatelnou chuť se k ní rozběhnout, ale ovládla jsem se. Rukou jsem nenápadně zajela pod bundu a nechala ji na pažbě pistole, kterou jsem si navykla nosit u sebe. Nikdy nevíte, kdy vás někdo naštve a vám se bude hodit něco, čím ho budete moc zastřelit, no ne?
Zaměřila jsem svou pozornost zpět k postavě a kradmo obhlížela okolí. Chtěla jsem si být jistá, že ji nikdo nesleduje. Byla sice ještě daleko, ale byla jsem přesvědčená, že bych cokoli podezřelého svým ostřížím zrakem viděla. I přesto, že už byla tma a jediným zdrojem světla byly lampy podél cest.
Opravdu jsem měla hroznou chuť vykašlat se na opatrnost, ale jeden známej mě naučil, že se to nevyplácí, a tak jsem trpělivě čekala dál.
Postava prošla kuželem světla a já si ji mohla konečně pořádně prohlédnout. Vůbec se nezměnila. Pořád měla dlouhé světle hnědé rovné vlasy a zelenohnědé oči. A i přes všechna moje genetická vylepšení byla pořád vyšší než já.
„A-ahoj,“ vysoukala ze sebe, když došla až ke mně a napjatě se usmála.
Několik vteřin jsem se na ni jenom dívala, než jsem zapištěla jako malá holka a vrhla se jí kolem krku.
„Georgie,“ zamumlala jsem a stiskla ji ještě pevněji. Zdálo se mi to, nebo se celá napjala? Než jsem se nad tím stihla zamyslet, pohnula se. V tom samém okamžiku mě něco bodlo do krku, až jsem překvapeně zalapala po dechu. Okamžitě jsem ucítila, jak se mi začíná motat hlava, a podlamují kolena.
„To nic,“ zamumlala Georgia a já z jejího hlasu poznala hned několik věcí. Nejistotu, smutek, nervozitu a provinění. Na to jsem ji znala až moc dobře.
„Georg, co… co to děláš?“ zeptala jsem se a snažila se, aby se mi moc nepletl jazyk. Celkem bezúspěšně.
„Musíš si sednout,“ odpověděla a přehodila si mou ruku přes ramena. Napůl mě vedla a napůl vlekla zapadlými cestičkami parku k jeho okraji. Něco mi napovídalo, že bych ji od sebe měla odstrčit a něco udělat, ale moje ruce mě tak nějak přestaly poslouchat. Ráda bych řekla, co se stalo potom, ale někde cestou jsem ztratila vědomí.
Když jsem se probrala, třeštila mi hlava. Měla jsem v ní hustou mlhu, kterou jsem nedokázala rozehnat. Pokusila jsem se pohnout, ale nešlo to. Nejdřív jsem si myslela, že je to proto, že jsem tak otupělá, ale pak jsem si uvědomila, že mám ruce nepřirozeně zkroucené za zády a do zápěstí mě tlačí tvrdý kov.
„Georgie?“ pokusila jsem se zavolat, ale z mých úst vyšlo jen zakrákání. I přesto se objevila vedle mě a se starostlivými vráskami na čele mi pohlédla do tváře.
Chtěla jsem něco říct, když někde za mými zády bouchly dveře a ozvaly se kroky. Georgia se zachvěla a odstoupila. Se supěním jsem se převalila na záda a pohlédla na člověka, který se objevil. Spokojeně se usmíval a v jeho očích byl vidět výsměch.
„Zvedněte ji,“ přikázal Serov dalším dvěma mužům, kteří přišli s ním.
„Nesahejte na mě!“ zaječela jsem vztekle a pokusila se je od sebe kopáním odehnat. Moje pohyby ale postrádaly veškerou sílu. Bez obtíží mě vytáhli na nohy a podrželi mezi sebou. Obrátila jsem se na Georgii a všimla si, že jí Serov položil ležérně ruku kolem ramen a ona proti tomu ani nic neudělala.
„Tys mě zradila!“ zaječela jsem na ni, až mi přeskočil hlas. Uhnula před mým pohledem a nic neřekla. „Jak jsi mi to mohla udělat?! Zrádce! Ty hnusnej zrádce!“ vřískala jsem vztekle, zatímco mě Serovovi muži táhli z budovy ven. Pokusila jsem se jim bezúspěšně vykroutit. Než jsem stihla cokoli dalšího podniknout, strčili mě na zadní sedadlo auta a každý si sedl z jedné strany vedle mě.
„Pokud si nechceš ještě pár hodin pospat, tak raději nic nezkoušej,“ poradil mi Serov, když si sedl za volant a mrknul na mě do zpětného zrcátka. Evidentně byl spokojený. Georgia, která se usadila vedle něho, se třásla, ale ani se na mě nepodívala. Zaskřípala jsem vztekle zuby a odvrátila se od ní.
A teď bych vám to možná měla začít vyprávět od začátku…
