Tahle slova jsem plánoval, že budu psát tak za dva roky, nejdřív, ale to, co jste dokázali tady na Startovači, úplně změnilo situaci. Vybrat přes dva miliony je neuvěřitelné, a že částka pořád stoupá neskutečné. Díky, že nám věříte, a proto si myslím, že si, jako naši parťáci, zasloužíte nějaké ty informace navíc…
Takže přátelé - Velká cesta domů - takhle se pracovně jmenuje projekt, který jsme vymysleli v podstatě ještě v sokolovně v Buenos Aires na konci jihoamerické cesty. Velká výprava z Austrálie až do Prahy, během níž se napojíme na naši první cestu po Hedvábné stezce, dokončíme etapovou cestu kolem světa – první v historii trabantu – a Egu a Babu si konečně odpočinou …dokud nějak nevymyslíme, jak se dostat na Antarktidu.
Už od začátku jsme chtěli dojet z Perthu domů a měli jsme dvě možnosti – buď to vezmeme hopem a dojedeme během nějakých čtyř až pěti měsíců domů, což je s natáčením hodně velký sprint, nebo pojedeme dlouho, projedeme všechny parádní země na trase, natočíme super materiál a cesta bude trvat hodně přes půl roku. A tady se objevil velký zádrhel dálkových cest – ponorková nemoc a lidská psychika vůbec. Udržet celý tým v pohodě a každý den točit hodiny a hodiny materiálu, projíždět stejná místa čtyřikrát pro pěkný záběr, od rána do večera myslet na film a seriál, to se dá zvládat pár měsíců, ale ne přes půl roku. Nejlépe to vystihl Aleš, když se ho po skončení jihoamerické cesty ptali na nejhorší zážitek z cesty. Chvilku se zamyslel, a pak to s úsměvem zařízl: „Natáčení toho filmu!“.
Aby nám nehráblo (úplně)
Je to prostě hrozná makačka udělat film a seriál, ale je to současně hrozná radost, bez které by to nebylo ono, jen se to nesmí přehnat. A tak jsme cestu rozdělili na dvě části. Perth-Bangkok a Bangkok-Praha. Obě přibližně na čtyři měsíce. Vůbec mě nenapadlo, že bysme mohli mít už letos část prostředků na další cestu, která by měla vést z Bangkoku přes Thajsko, Barmu, Bangladéš, Indii, Nepál, Pákistán, Írán, Turkmenistán, severní Afghánistán, Tádžikistán, Kyrgyzstán do Uzbekistánu, kde se potkáme s trasou naší první výpravy a vyrazíme po ní domů.
Můj sen je při návratu začít u Bratislavy sbírat trabanty a další spřízněná vozítka a někde za Brnem totálně ucpat D1 a celou tuhle žlutou trabantí taškařici uzavřít pořádnou ostudou s policejním vrtulníkem.
Proč vám to tady všechno říkám? Z jediného důvodu. Pokud se něco zásadního nestane, neutratíme všechny peníze, které od vás tady máme (což je v podstatě jisté protože hodláme jet stejně levně, jako vždy). A to co zbude, nám pomůže rozjet druhou polovinu Velké cesty domů. Každá koruna, která nezmizí v Tichomoří, půjde na další výpravu. Výpravu, kterou bych chtěl zvládnout úplně bez sponzorů, jen s vaší podporou.
Díky vám všem!
Dan
