VELKÁ CESTA DOMŮ
Tahle slova jsem plánoval, že budu psát tak za dva roky, nejdřív, ale to, co jste dokázali tady na Startovači, úplně změnilo situaci. Vybrat přes dva miliony je neuvěřitelné, a že částka pořád stoupá neskutečné. Díky, že nám věříte, a proto si myslím, že si, jako naši parťáci, zasloužíte nějaké ty informace navíc…
Takže přátelé - Velká cesta domů - takhle se pracovně jmenuje projekt, který jsme vymysleli v podstatě ještě v sokolovně v Buenos Aires na konci jihoamerické cesty. Velká výprava z Austrálie až do Prahy, během níž se napojíme na naši první cestu po Hedvábné stezce, dokončíme etapovou cestu kolem světa – první v historii trabantu – a Egu a Babu si konečně odpočinou …dokud nějak nevymyslíme, jak se dostat na Antarktidu.
Už od začátku jsme chtěli dojet z Perthu domů a měli jsme dvě možnosti – buď to vezmeme hopem a dojedeme během nějakých čtyř až pěti měsíců domů, což je s natáčením hodně velký sprint, nebo pojedeme dlouho, projedeme všechny parádní země na trase, natočíme super materiál a cesta bude trvat hodně přes půl roku. A tady se objevil velký zádrhel dálkových cest – ponorková nemoc a lidská psychika vůbec. Udržet celý tým v pohodě a každý den točit hodiny a hodiny materiálu, projíždět stejná místa čtyřikrát pro pěkný záběr, od rána do večera myslet na film a seriál, to se dá zvládat pár měsíců, ale ne přes půl roku. Nejlépe to vystihl Aleš, když se ho po skončení jihoamerické cesty ptali na nejhorší zážitek z cesty. Chvilku se zamyslel, a pak to s úsměvem zařízl: „Natáčení toho filmu!“.
Aby nám nehráblo (úplně)
Je to prostě hrozná makačka udělat film a seriál, ale je to současně hrozná radost, bez které by to nebylo ono, jen se to nesmí přehnat. A tak jsme cestu rozdělili na dvě části. Perth-Bangkok a Bangkok-Praha. Obě přibližně na čtyři měsíce. Vůbec mě nenapadlo, že bysme mohli mít už letos část prostředků na další cestu, která by měla vést z Bangkoku přes Thajsko, Barmu, Bangladéš, Indii, Nepál, Pákistán, Írán, Turkmenistán, severní Afghánistán, Tádžikistán, Kyrgyzstán do Uzbekistánu, kde se potkáme s trasou naší první výpravy a vyrazíme po ní domů.
Můj sen je při návratu začít u Bratislavy sbírat trabanty a další spřízněná vozítka a někde za Brnem totálně ucpat D1 a celou tuhle žlutou trabantí taškařici uzavřít pořádnou ostudou s policejním vrtulníkem.
Proč vám to tady všechno říkám? Z jediného důvodu. Pokud se něco zásadního nestane, neutratíme všechny peníze, které od vás tady máme (což je v podstatě jisté protože hodláme jet stejně levně, jako vždy). A to co zbude, nám pomůže rozjet druhou polovinu Velké cesty domů. Každá koruna, která nezmizí v Tichomoří, půjde na další výpravu. Výpravu, kterou bych chtěl zvládnout úplně bez sponzorů, jen s vaší podporou.