Kdy bude knižka? Da -li buch, tak v srpnu
Na četne dotazy čtenařu, jestli se da urychlit vydani knižky, musim bohužel řict, že neda :-( Penize z kampaně nebudou tiskarně od Startovače k dispozici dřive než po skončeni kampaně, takže v srpnu. Pujde -li to podle planu, tak na vyroči SNP bude knižka na papiře!
Abyste se ale nenudili, přidavam nazor chlopa, kery už knižku četl, a zrobio mi velkou radost, že k ni napsal předmluvu. Tuž tady je:
Předmluva
Ladislav Větvička začínal jako bloger regionálního významu, jehož věhlas se díky internetu vcelku rychle rozšířil po celé zemi. Několikanásobný držitel ceny Bloger roku serveru iDnes totiž dokázal za použití ostravského dialektu vtipně a výstižně glosovat nejen dění v „regionu razovitem“, ale rovněž události republikového nebo mezinárodního významu. Nevyhýbavě, jasně, politicky nekorektně a přitom s jakýmsi úsměvným nadhledem. Jeho blog si zkrátka své čtenáře nemohl nenajít.
Totéž, podle mého názoru, potká Větvičkovu práci, román „1913“, protože je psán ve stejném stylu. Pouze ostravské nářečí bylo nahrazeno spisovnou češtinou. Ta ke zvolenému tématu přece jen přiléhá lépe. Spisovatel, fotograf, cestovatel a glosátor touto knihou, kterou právě otevíráte, rozšířil už tak úctyhodné portfolio své působnosti.
Když mě autor této knihy požádal o předmluvu ke svému dílu, bylo to pro mě příjemným překvapením. „Větvu“ už nějakou dobu osobně znám, důvěry, kterou do mě tento lašský internetový bard vložil, jsem si od počátku považoval, nicméně o to silněji ve mně hlodala ona nepříjemná pochybnost. Vyjádřit se dá otázkou: „Co když se mi to nebude líbit? Co pak?“ Ne, že bych snad pochyboval o Větvičkových tvůrčích schopnostech, ale žánr historické „mystifikace pravdou“, v němž se prolíná realita s fikcí, v sobě skrývá nejedno úskalí. Motiv knihy „1913“ se mi zamlouval od počátku a k mé obrovské úlevě mě po prvních stránkách „chytla“ i samotná publikace.
"Večer přijíždí z Moskvy vítězný Ribbentrop a tvrdí, že Stalin je velký muž… důvodně se však obávám, že nejlepší příležitost k našemu opětovnému osobnímu kontaktu jsme již promeškali. Z poznámek Adolfa Hitlera, 26. srpna 1939, Berlin"
Furt mi v hlavě ta věta ležela. Proč promeškali? Vždyť zrovna podepsali nikým nečekanou spojeneckou smlouvu. A k jakemu "opětovnemu" setkani?
Těmito slovy Ladislav Větvička popsal prvotní impuls, který ho nakonec vedl k napsání této netypické a pozoruhodné publikace.
Vídeňská intelektuální komunita byla před velkou válkou ve skutečnosti dosti malá, prakticky každý se znal s každým. To poskytovalo možnost výměny názorů napříč národnostními i kulturními hranicemi. Takže vídeňská kavárna plnila podobnou funkci jako tehdejší pražská hospůdka. Představme si tedy zdánlivě klidný leden roku 1913. To hrálo přímo ideálně do karet politickým disidentům nejrůznějšího odstínu, včetně těch, kteří byli na útěku.
Pro některé protagonisty příběhu to byl leden až příliš klidný – čtyři lidi různého charakteru, věku a sociálního postavení jejich „kariérní vrchol“ teprve čekal. Jeden z nich bude soudem dějin vnímán víceméně kladně, zbylí tři víceméně záporně (vím, trestuhodné zjednodušení). Profesor, Malíř, Filozof a Revolucionář. Od vedlejšího stolu je z profesního zájmu bedlivě poslouchá Psychoanalytik. Každý z nich v popisované době skutečně pobýval v hlavním městě tehdejší monarchie a dokonce bydleli v centru nedaleko od sebe. Jak pravil Větva: „Ať mi kura někdo dokaže, že se v té Vídni nepotkali. Třeba na ulici. Nebo v trafice. A proč ne u jednoho stolu v kavarně? Vždyť do stejnych kaváren chodili všichni, později to dokonce přiznali v pamětech!“
Každý čtenář, který si k Větvově knize našel cestu, rychle pochopí, kdo se za těmito značkami skrývá. Ale pro pořádek. U kavárenského stolku rozmlouvají Masaryk, Hitler, Lenin a Stalin, netaktně šmírováni Freudem. Jistě lákavá představa, umožňující nevšední zpracování. Autor se jej chopil dokonale.
V tomto místě si dovolím drobnou odbočku, která s předchozím výkladem zdánlivě nesouvisí. Ovšem opravdu jen zdánlivě. Některé americké univerzity, v důsledku neomarxistické nákazy politikou korektností, zavedly systém takzvaných trigger warnings. O co jde? Stručně řečeno o jakýsi úchylný princip, kdy je nebohý pedagog nucen varovat zpovykané studenty před tématy, která by je mohla urazit, šokovat, znejistit nebo jinak rozbít některé z oken jejich osobnostního skleníku. V zásadě je to dobrý nástroj, díky němuž je prvákovi z Korektňákova legálně umožněno šikanovat zasloužilého profesora. Jak správně tušíte, urazit lze kohokoliv čímkoliv. Přitom tam, kde se „trigger warnings“ objeví častěji, může být látka úplně vypuštěna anebo ji dotyčný examinátor nesmí zkoušet. Že na univerzitě byste naopak měli být „znepokojování“ všemožnými tématy, byť nepříjemnými? Že se člověk musí trochu otrkat? Že kritická diskuse patří už od Platóna k pilířům západního humanitního vzdělání? Že obcházením témat vychováte leda přecitlivělého ufňukánka? Jistě, ale… No, buďme rádi, že blbnutí s „triggeringem“ podlehly jen některé ze zámořských univerzit. Zatím…
Ale proč tahám jakousi zaoceánskou úchylárnu do bytostně středovýchodně evropského tématu? Protože v knihovně takové „liberální“ univerzity by Větvova kniha těchto trigger warnings obdržela asi milion, možná dva. Jako každá vydařená intelektuálně provokativní publikace, která lidi nutí myslet a hloubat nad velmi nepříjemnými „co kdyby a možná.“ Ovšem, pokud by se některý z přemýšlivých studentů navzdory trigger warnings – anebo snad právě kvůli nim – do knížky pustil, nelitoval by. Pokud by byl skutečně přemýšlivým…
Prostor k předmluvě každopádně není neomezený, tudíž se vraťme k vlastní Větvičkově práci. Výše zmíněná čtveřice si povídá. Jednou uvolněně plká, jindy přechází do intelektuální debaty a posléze debata přechází v ostrý konflikt. Především ale spolustolovníci hází do placu hlášky a názory, které ty druhé podprahově ovlivňují. Historie znalý čtenář pointu odhalí okamžitě, přesto si přeje být dále a dále veden textem, ve snaze poznat, jakého třaskavého tématu se ti čtyři jakoby mimochodem, „nevinně“ dotknou. Na počátku každého ohně bývá nepatrná jiskra. A tak zdravě nacionálně vyhraněný Masaryk v pozitivním, tvořivém duchu přesvědčuje Hitlera o prospěšnosti německého národního sjednocení. Hitler je nahlodán. Čtenář si pozvolna uvědomuje, že budoucí nacistický vůdce tento impuls rozvine do zrůdných rozměrů. Překoná jak Masarykovu sebeurčovací, tak Bismarckovu národně konzervativní „maloněmeckou koncepci“ a onou jiskrou zažehne požár likvidační panárijské rasové teorie. Ale teď ještě ne. Nacházíme se přece v tom klidném roce 1913. Žádná velká válka přece už v Evropě nebude. Pravda, něco se mele na Balkáně, jenže „tam se to pere vždycky.“ Podobných situací Větvička v knize projektuje povícero. Netlačí na pilu. Jenom tak zlehka posílá do vzduchu balonky. Krásné, barevné balonky, plné jedovatého plynu. Některé mohou prasknout. My už víme, co bude ve dvacátém století po poklidném roce 1913 následovat, a tak už víme, že prasknou. A tady si uvědomíme mnohé děsivé paralely s dneškem.
Ladislav Větvička je mistrem dialogu, nabitého poddoteky, jemnými šťouchanci a skrytými významy. Zároveň mu není cizí inteligentní humor, vyznačující se sarkastickým nadhledem, jakož i mírnou přezíravostí. Za naprosto geniální považuji pasáž, kdy kvarteto rozumujících začne při ideově politické diskusi „nevědomky“ používat dialogy ze známé Cimrmanovy hry „Vizionář“. Všechno se to zdá naprosto přirozené, ráz ani smysl debaty není narušen. Nenechme se mýlit. Přes veškeré odlehčené pasáže z Větvičkova humoru mnohdy zamrazí a úsměv brzy ztuhne na rtech. Pokud se nepletu, říká se tomu „efekt klauna v koncentráku“. Větvička ho umí. Snad jen těch klišé by mohlo být méně. Netřeba dále šířit historiky mnohokrát vyvrácenou tezi o „nebojujících Češích.“
Jeden ze čtenářů Větvičkova blogu před časem napsal do komentářů, že ty nejlepší psané texty zároveň poučí, pobaví i burcují. Slovy klasika – pravdu má ten chlapec! Větvička tuto schopnost nepromítá pouze do nářečně psaných blogů. Uplatnil ji rovněž při tvorbě osvěžující knihy „1913“.
Můj oblíbený filozof – otec konzervatismu – Edmund Burke kdysi prohlásil, že společnost je věčnou smlouvou mrtvých, živých a dosud nenarozených. Sir Burke by měl z Větvičkovy knihy radost. Nutí totiž člověka přemýšlet o dějích minulých, současných a budoucích. To vše, čtivě, chytře, vtipně i varovně.
Ergo kladívko – Doporučuji!
Marek Skřipský
červen, Léta Páně 2016, hospoda Kurnik Šopa, porubsko-pustkovecké pomezí regionu rázovitého, Slezsko
(Marek Skřipský, historik a politolog je uznávaným autorem, soustřeďujícím se na špionážní a kriminalistické příběhy z období dvacátých a třicátých let tzv. první Československé republiky)