Prvni recenze su pozityvni...
S prvni recenzi přišel chlop, kereho si važim. Za prve cosik umi, a za druhe, umi to nejlip na světě.
David Gruber je autorem více než 100 publikací. Troufam si řict, že v oboru rychločteni, psychologickych multimetod, učení cizich jazyku a komunikačnich dovednosti je světovou špičkou. Jeho knihu "Zlatá kniha komunikace" by měl mít každý ve své knihovně a minimálně jednou za měsíc si ji zopakovat, ať můžeme odolávat nekalým praktikám okolního světa.
No a tento člověk se pustil jako první do recenze mé knihy. Tady je začátek:
S velkou chutí se ujímám recenze Ladikovy nové knihy. A vy se, prosím, ujměte četby této recenze. Poznáte, jak umí psát i spisovně, populárně naučně - a miminálně stejně zajímavě a čtivě jako ve svých blogových článcích.
Ladik Větvička zde na blogu volí image skromného lidového cestovatele, milovníka piva, klobásek, vepřového a dalších klasických jídel – a vnímavého fotografa toho všeho. Nicméně mnoha jeho blogy stále více prosvítá jasný politický názor, fandění spravedlnosti, bystrý úsudek a hlavně předvídavost a obavy ze zla, kterému se včas nepřistřihnou křídla a které se nechá nekontrolovaně růst a bujet.
Knihou v čistém jazykovém stylu, o hrozícím zlu, je právě jeho nové dílo„Osudové setkání 1913“: V jedné vídeňské kavárně se setkávají mladí neznámí Uljanov (Lenin), Koba (Stalin), Adolf (Hitler) a poněkud známější a starší, avšak zdaleka ještě ne státnický poslanec Tomáš (Masaryk). Od protějšího stolu je poslouchá a analyticky posuzuje Sigmund (Freud).
Ladik si dal hodně seriozní historické práce a studia, aby mu vyšlo, že takové setkání se mohlo uskutečnit. Že všichni čtyři aktéři i pátý pozorovatel tehdy ve Vídni byli, do kaváren chodili... a že to setkání tedy není historicky potvrzeno, ale rozhodně není ani vědecky vyvráceno.
Fikce se tedy prolíná se skutečností. Ti čtyři spolu tráví delší diskusní večer, nad větvičkovsky dobrým pitím – co do kvality i kvantity. Hovoří o světě, o politice, jazyk se jim čím dál více rozvazuje.
A tady je jádro knihy, jejich celovečerní rozhovor.Nechci z něj nic konkrétního prozrazovat – na to si přečtěte vlastní knihu. Za každou větou každého z těch čtyř stojí opět velký kus autorova historického bádání a studia. Aby nikdo z nich neřekl nějaký nesmysl; něco, co by vzhledem ke známým historickým faktům nebo vzhledem ke svému životnímu osudu říci nemohl. Aby kniha vyzněla tak, že cokoliv vyřčeného daný stolovník prostě řícimohl.
Jestli kniha zpočátku vypadá humorně, brzy čtenáře smích přejde. Nezapomínejme, že se píše rok 1913, už celých sto let je mír (mimo drobných epizod je mír od konce napoleonských válek, tedy od Pařížské mírové smlouvy 1815). Panuje všeobecné přesvědčení, že žádná velká válka - natož v Evropě - už nikdy nebude. Koho rozumného by taky napadl podobný nesmysl, že? (Tehdy nebo dnes, že...?)
Jako nemyslné a zcela absurdní ti čtyři spolustolovníci probírají a opovržlivě zavrhují v kavárně různé hypotetické varianty vývoje politiky a světa, které ovšem, jak známe z dějepisu, později zcela reálně nastaly. Jde o jakési „reálné absurdity“.
Další část recenze: http://gruber.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=548750
PS: Včera jsem v tiskarně převzal prvnich padesat kusu knihy, dnes jsem psal věnovani a všecko odeslal na poště. Takže prvni z vas se v ponděli možu těšit na pošťaka!
Vic tiskarna nestihla, dalši varku mam slibenu v utery!