Už jdeme do finále
Přátelé, jste zlatí, taky mě to se*e, ale paradoxně mi kovidové lockdowny mnoho klidu na práci nepřinesly. Dopisuju poslední 3 kapitoly, je to už na pár dní, tady máte kus kapitoly o moderování alespoň jako úlitbu.
Fanoušci!
Jedna věc je dělat tiskovky, vánoční večírky, druhá eventy s publikem! Přiznávám, že ty mě baví nejvíc. (Firemní akce zas líp placené, takže mám hodně rád oboje!) Rozpumpovat narvaný sál je solidní adrenalin a třeba některé ročníky Re-Play Fan Day byly naprosto super.
Milé je, že je na nich zvýšená šance potkat fanoušky a popovídat si. Dobře, 98,4% si na začátku nechce povídat, ale vyfotit se, což nakonec ve 21. století v době instagramové docela chápu!
Jeden milej chlapík na jedné brněnské tech akci (tehdy paradoxně pro Datart) se vyfotit nechtěl, ale zas jsem chtěl vyfotit já, protože si v úhledných deskách přinesl k podepsání SCORE 200 (100ku prej v ranní panice při brzkém odjezdu nenašel) a nevím už jaký číslo, kde byla na obálce Bětka jako Zaklínač – prostě perfektně připravenej fanda, kterej věděl, že budeme na místě oba a poctivě si na nás počkal, i když jsme si zrovna u stánku Candy povídali s Emanuelem Ridim.
Což je mimochodem oblíbená historka z víkendu, když jsem na celé výstaviště ve stylu Horsta Fuchse zahlásil:
„Emanueli, ty tady vaříš brokolicové rizoto, jak to jde na hrncích Candy?“
„Ehm, no hele, kámo, Candy hrnce vůbec nedělá, co kdybychom se šli kouknout jaké funkce nabízí jejich chytrá trouba?“
Tak jsem jak trouba šel!
Ale k fans. Pobavil mě i jeden borec, který na mě zahlaholil: „Tebe znám z Replaju!“ Což je teda unikátní skloňování. Nicméně a neberte to špatně, Re-Play, který nakonec vznikl z popela SCORE Live, samozřejmě vyrostl v něco opravdu velkého, ale přece jenom jsou to populární hry, dělala na tom spousta lidí a moderuju to s Bětkou, takže moje „zásluha“ na výsledné popularitě pořadu je nakonec jen částečná. I proto mě ještě víc dojme, když přijde někdo s těmi mými „menšími projekty“. Třeba sympatický 9letý klučík, který na mě nedávno s pohledem rošťáka vybafl ze skákacího hradu na čert ví jaké akci.
„Vás znám z televize!“
„Koukáš na Re-Play, co?“
„Ne,“ ohradil se trochu uraženě. „Na Applikace, Re-Play je pro prcky!“
Což je teda komický, protože letmým okem, když jsem já byl naposledy v Applikacích, tak on ještě nebyl na základní škole. Ale možná furt točej dokola na Prima COOL starší díly, sám netuším.
Nicméně vrcholem fanouškovství byl elitně oblečený chlapík s hipsterským vousem, který mě přepadl už za temných nočních hodin, když jsem se byl nadýchat čerstvého brněnského vzduchu před pavilonem P na BVV. „Ahoj, já jsem rozkuřovač!“ vybafl na mě s elektronickou cigaretou v puse a já si řekl, že mám buď problém, anebo je marketing IQOSu teda hodně přepálenej.
Jaká to byla radost (a částečně úleva), že se jen přihlásil fanoušek BLate Night Show, který si na Startovači vybral tuto odvážně pojmenovanou odměnu!
Někdy je to složitější, třeba jeden týden jsem strávil celý na horách. Což pro mě není úplně běžné, ale i díky mejm 4 holkám, skvělé partě, Dvoračkám a počasí (v tomhle pořadí), jsem si to neuvěřitelně užil. A nebýt té jediné, ale za to bohužel vydatné skvrny (kretén s akční kamerkou na snowboardu, kamarádovic dítě odlet vrtulníkem, zlomená páteř – no k pos**ní, Šimon naštěstí v pohodě!), bylo by to úplně top.
Na chatě byla i jakási střední škola. Nebo konec základní, moc jsem to nezkoumal. Kluci mě sem tam okukovali, občas pozdravili až příliš uctivě a bylo vidět, že by se dali do řeči, ale neměli kuráž.
Takže to asi byla ještě základka bez alkoholu.
Nakonec mě přepadl jenom jeden asi v osm ráno, když jsem se potácel na snídani. Čekal kousek od našich dveří a hned, jestli bych se s ním nemohl vyfotit. Nemám s tím v 99% případů problém, ale tohle nebyl jeho moment. "Kámo, je osm ráno. Ve tři jsem opustil bar! Není mi do zpěvu a objektivně ani do objektivu, jestli mi jako rozumíš. Jsme tu celej tejden, tak se chytneme v lepší formě," zahrál jsem to chraplavým hlasem do autu a pokračoval vratkým krokem na ty fantastický míchaný vajíčka s neuvěřitelně křupavým rohlíkem.
"No jo, ale já za pět minut odjíždím," pronesl trochu plačtivě.
Váhám. (A vrávorám.) "Tak dobře voe," nechám jej cvaknout a při kamarádském objetí málem upadnu, tak se o něj radši opřu, protože mi fakt není do tance. Původně mu chci zakázat, aby to publikoval, ale vzhledem k tomu, že jeho telefon měl méně megapixelů než já prstů na levé ruce, tak snad na té fotce nebude moc detailů jako kruhy pod očima.
Fanoušci virtuální
Svět sociálních sítí, to je vcelku solidní divočina, ale musím říci, že sám nejsem nešťastný. Bubliny moje, i bubliny BLate Night Show jsou vcelku poklidné, Re-Play jsem většinou navštěvovat (tedy komentovat, reagovat na další komentáře a hlavně ty komentáře všechny číst!) nestíhal, Applikace na začátku byly radostné a i potenciálně tektonické fotbalové fanouškovství s Football Fanatic’s se snažím držet hodně v rámci gentlemanských debat.
Sem tam něco probublá do jiných bublin a to jsou pak větry (viz prezidentské video v části BLNS), ale jinak je to sranda. Až teda na to, když si jeden kluk udělal můj falešný profil, sebral tam pár fotek z mého originálního a začal nabírat fanoušky. Psal jsem si s ním několikrát, vesměs se mi vysmál, co mu jako můžu udělat, tak jsem si spočítal, co mu můžu udělat, párkrát ho nahlásil Facebooku a ti ho nakonec blokli.
Fantastické momenty jsou ale s klasickým „Jste to vy? Jste to fakt vy?“ Tohle jeden virtuální přepis debaty v Messengeru bratru 2015.
Jste opravdu Mikoláš Tuček nebo zase nějakej FAKE???
Kámo, za mě je tohle asi nejdebilnější dotaz, protože i fake i skutečnej ti odpoví, že je skutečnej!
To je pravda, ale vy jste fake, protože Mikoláš by nikdy nenapsal nejdebilnější!
Takže jsi FAKE?
Jsi podělanej, máš z toho, že si hraješ na někoho jinýho!
Eh, čím dál lépe.
Proč děláš z lidí debily, jsi spokojenej? Jsi jen kid 7-8 let, jsi fakt ubožák a Mikolášovi to napíšu a správce ti blokne účet.
S tím se budu muset holt vyrovnat.
Nevím, proč to děláš, kide, Mikoláš Tuček si tohle nezaslouží!
Nutno dodat, že gramatická úroveň je notně upgradovaná, ale vlastně je to hezký.
- A) Mě brání
- B) Myslí si, že bych nikdy nepoužil slovo nejdebilnější
Poděbrady
S Michalem Dvořákem z Lucie jsme se potkali poprvé tuším na konci 90. let už ani nevím na jakém mejdanu. Pak shodou okolností (přes naše dvě tehdejší děvčata) na dovolené na Krétě, kde jsme příjemně zapařili (nejen díky tropické díky teplotě, ale i na baru).
Veteráni z Volejte šéfredaktorovi si pamatují tu příšernou baseballovou čepici s vlasama ve stylu „vpředu byznys, vzadu party“, kterou jsem použil v „The Sims scénce“. Tak tu jsme kupovali na Krétě společně a škoda, že z toho nejsou fotky!
Pak teda Michal přestal pít a začal dělat neuvěřitelné věci. A ne jako vyvádět, ale když mrknu jenom na festival Soundtrack v Poděbradech, tak mi padá brada. Byl jsem na každém ročníku a naprosto super, skvělý koncerty, česká superšpička, světové hvězdy, (i orchestrální koncert Kingdom Come!), vysoká úroveň všeho. Buďte si jisti, že vás tam na konec léta ještě budu lákat!
Vedle reinkarnace Lucie, jejich nového alba a dalších věcí má takový „menší“ projekt Vivaldianno, se kterým projezdili doslova celý svět (Blízký Východ, Jižní Amerika, Rusko, Korea – jenom, co si pamatuju) a sám netuším, jestli se dohodlo to Vegas.
Tohle je prostě světovej kulturní success z naší kotliny, z čehož mám vždycky radost!
Michal ovšem, zřejmě jak ho nebrzdí kocoviny, to nepovažoval za dostatečné a do Reloaded verze (Vivaldianno 2.0, kdy teda zamakali především na prezentaci, Antoniovi asi zpětně do notového zápisu moc nesahali) domluvili hlas nikoho menšího než Pierce Brosnana aka Jamese Bonda.
Strašně fandím lidem, co nelítají nízko a jsou navíc schopni přeletět Krušný hory. Takže good job, Michale! V Poděbradech jsem toho nakonec taky odmoderoval dost.
Jeden rok jsme se míjeli s Jakubem Štáfkem. Bylo to těsně po Vyšehradu, jeho fotbalovém masterpiecu, což jsem mu tehdy na kolonádě rovnou pochválil. Něco odsekl a šel dál. Vostrej chlapík, řekl jsem si a až později ten večer pochopil, proč to má takhle nastavený.
Setkali jsme se o pár minut později v backstage celého festivalu, což je kavárna v hotelu Libenský, zjistili jsme, že vlastně kouká na Re-Play, ježíš sorry, tos na mě mluvil ty? Pardon, že zrovna někam pospíchal a vůbec jsme nakonec spokojeně promoderovali a částečně propařili celý zbytek festivalu. Skvělá jízda po všech stránkách. Nicméně tehdy jsem zblízka viděl, jak to může bejt s popularitou složitý.
Jakub byl celý den permanenci. Přes den se s ním chodily fotit dámy, co jej znají jako Matěje Jordána ze seriálu Ulice, večer a v noci, ať už jsme byli kdekoliv, rozdovádění chlapi, co sledují fotbal. (A teď možná i fandové MMA, což tehdy ještě ten bláznivej kaskadér nedělal!)
Když si tahle povídáme na baru u piva, najednou jej obejme neznámý chlapík s výkřikem: „Lavi, ty voe, pojď dát fotku, ty dilino, vlastně Lavino, hehehe.“ Naprosto chápu, že nasadí komisní výraz a třeba dodá, že on by asi nejdřív pozdravil.
To, co může vypadat zdálky jako arogance, je vlastně docela decentní obrana.
A teď moje malá historka s Vivaldiannem. Na posledním koncertě v 02 Aréně jsem si jako vzorný #shirtguy koupil tričko s motivem show. Má to být benátská maska, je to ale taky trochu scary vetřelec. Přilétám do Prahy už nevím odkud a na letišti přicházím k celní kontrole. U klasické je plno, tak jdu k těm automatům, kde nascanujete pas, následně kamera prolustruje váš ksicht a nevyhodnotí-li vás jako bezpečnostní riziko, pustí vás do země.
Obvykle…
Většinou hned…
Čekám tam jak debil asi minutu… Proč to tak dlouho trvá!!!
Jako mám čistý svědomí po všech směrech, ale takhle před úředním molochem znejistím. Naštěstí mě z minutového utrpení vysvobodí celník s klasickou českou jemností:
„Běžte, kurva, nám ten systém furt vostří na toho emzáka, co máte na tričku!“
Ratolestfest
Slabé místo v srdci mám pro RatolestFest, akci, kde děti mohou vyzkoušet desítky nejrůznějších sportů od klasických po kolovou nebo řecko-římský zápas. Koná se to na obou náplavkách Vltavy, dá se mezi nimi přejíždět, což je vždycky událost, když se mění moderátorské dvojice z levého na pravý břeh a vůbec je to perfektní akce, která se snaží dětem ukázat zajímavé sporty a tím je rozpohybovat.
Matěj Špiroch to vede několik let a zaslouží si metál. Vzpomínám si, jak mi vyprávěl o jednom jednání s opravdu velkou firmou, protože na takovou akci pochopitelně potřebujete partnery.
„Ratolestfest pro děti, to je skvělé, uděláme pak slevové soutěže do nákupních center,“ nabízela mu agilní manažerka možnosti win-win benefitující kooperace (abych udržel jejich styl).
„Já to nedělám proto, abych nahnal děti do nákupních center!“ bouchnul Matěj dveřma a přišel sice o partnera, ale ne o čest. Tisíce šťastných dětských oči mu budiž každý rok odměnou.
O moderování se stará partička kolem Na Stojáka, ale protože je to rodinná akce, vymysleli, že jednu dvojici bude dělat Otec & Syn Tučkovi. A dělat na akci s tátou má zase novej rozměr, dopoledne jsme vzorný, odpoledne už jedno pivo v backstage dáme a pak to jdeme samozřejmě probrat, protože jsme se obvykle předtím dost dlouho neviděli. Vždycky je to naprosto skvělý den!
Vsuvka: RatolestFest má nyní kampaň na Startovači! Budu rád, když si něco vyberete!
https://www.startovac.cz/projekty/ratolest-fest-vas-potrebuje
Fanoušci!
Jedna věc je dělat tiskovky, vánoční večírky, druhá eventy s publikem! Přiznávám, že ty mě baví nejvíc. (Firemní akce zas líp placené, takže mám hodně rád oboje!) Rozpumpovat narvaný sál je solidní adrenalin a třeba některé ročníky Re-Play Fan Day byly naprosto super.
Milé je, že je na nich zvýšená šance potkat fanoušky a popovídat si. Dobře, 98,4% si na začátku nechce povídat, ale vyfotit se, což nakonec ve 21. století v době instagramové docela chápu!
Jeden milej chlapík na jedné brněnské tech akci (tehdy paradoxně pro Datart) se vyfotit nechtěl, ale zas jsem chtěl vyfotit já, protože si v úhledných deskách přinesl k podepsání SCORE 200 (100ku prej v ranní panice při brzkém odjezdu nenašel) a nevím už jaký číslo, kde byla na obálce Bětka jako Zaklínač – prostě perfektně připravenej fanda, kterej věděl, že budeme na místě oba a poctivě si na nás počkal, i když jsme si zrovna u stánku Candy povídali s Emanuelem Ridim.
Což je mimochodem oblíbená historka z víkendu, když jsem na celé výstaviště ve stylu Horsta Fuchse zahlásil:
„Emanueli, ty tady vaříš brokolicové rizoto, jak to jde na hrncích Candy?“
„Ehm, no hele, kámo, Candy hrnce vůbec nedělá, co kdybychom se šli kouknout jaké funkce nabízí jejich chytrá trouba?“
Tak jsem jak trouba šel!
Ale k fans. Pobavil mě i jeden borec, který na mě zahlaholil: „Tebe znám z Replaju!“ Což je teda unikátní skloňování. Nicméně a neberte to špatně, Re-Play, který nakonec vznikl z popela SCORE Live, samozřejmě vyrostl v něco opravdu velkého, ale přece jenom jsou to populární hry, dělala na tom spousta lidí a moderuju to s Bětkou, takže moje „zásluha“ na výsledné popularitě pořadu je nakonec jen částečná. I proto mě ještě víc dojme, když přijde někdo s těmi mými „menšími projekty“. Třeba sympatický 9letý klučík, který na mě nedávno s pohledem rošťáka vybafl ze skákacího hradu na čert ví jaké akci.
„Vás znám z televize!“
„Koukáš na Re-Play, co?“
„Ne,“ ohradil se trochu uraženě. „Na Applikace, Re-Play je pro prcky!“
Což je teda komický, protože letmým okem, když jsem já byl naposledy v Applikacích, tak on ještě nebyl na základní škole. Ale možná furt točej dokola na Prima COOL starší díly, sám netuším.
Nicméně vrcholem fanouškovství byl elitně oblečený chlapík s hipsterským vousem, který mě přepadl už za temných nočních hodin, když jsem se byl nadýchat čerstvého brněnského vzduchu před pavilonem P na BVV. „Ahoj, já jsem rozkuřovač!“ vybafl na mě s elektronickou cigaretou v puse a já si řekl, že mám buď problém, anebo je marketing IQOSu teda hodně přepálenej.
Jaká to byla radost (a částečně úleva), že se jen přihlásil fanoušek BLate Night Show, který si na Startovači vybral tuto odvážně pojmenovanou odměnu!
Někdy je to složitější, třeba jeden týden jsem strávil celý na horách. Což pro mě není úplně běžné, ale i díky mejm 4 holkám, skvělé partě, Dvoračkám a počasí (v tomhle pořadí), jsem si to neuvěřitelně užil. A nebýt té jediné, ale za to bohužel vydatné skvrny (kretén s akční kamerkou na snowboardu, kamarádovic dítě odlet vrtulníkem, zlomená páteř – no k pos**ní, Šimon naštěstí v pohodě!), bylo by to úplně top.
Na chatě byla i jakási střední škola. Nebo konec základní, moc jsem to nezkoumal. Kluci mě sem tam okukovali, občas pozdravili až příliš uctivě a bylo vidět, že by se dali do řeči, ale neměli kuráž.
Takže to asi byla ještě základka bez alkoholu.
Nakonec mě přepadl jenom jeden asi v osm ráno, když jsem se potácel na snídani. Čekal kousek od našich dveří a hned, jestli bych se s ním nemohl vyfotit. Nemám s tím v 99% případů problém, ale tohle nebyl jeho moment. "Kámo, je osm ráno. Ve tři jsem opustil bar! Není mi do zpěvu a objektivně ani do objektivu, jestli mi jako rozumíš. Jsme tu celej tejden, tak se chytneme v lepší formě," zahrál jsem to chraplavým hlasem do autu a pokračoval vratkým krokem na ty fantastický míchaný vajíčka s neuvěřitelně křupavým rohlíkem.
"No jo, ale já za pět minut odjíždím," pronesl trochu plačtivě.
Váhám. (A vrávorám.) "Tak dobře voe," nechám jej cvaknout a při kamarádském objetí málem upadnu, tak se o něj radši opřu, protože mi fakt není do tance. Původně mu chci zakázat, aby to publikoval, ale vzhledem k tomu, že jeho telefon měl méně megapixelů než já prstů na levé ruce, tak snad na té fotce nebude moc detailů jako kruhy pod očima.
Fanoušci virtuální
Svět sociálních sítí, to je vcelku solidní divočina, ale musím říci, že sám nejsem nešťastný. Bubliny moje, i bubliny BLate Night Show jsou vcelku poklidné, Re-Play jsem většinou navštěvovat (tedy komentovat, reagovat na další komentáře a hlavně ty komentáře všechny číst!) nestíhal, Applikace na začátku byly radostné a i potenciálně tektonické fotbalové fanouškovství s Football Fanatic’s se snažím držet hodně v rámci gentlemanských debat.
Sem tam něco probublá do jiných bublin a to jsou pak větry (viz prezidentské video v části BLNS), ale jinak je to sranda. Až teda na to, když si jeden kluk udělal můj falešný profil, sebral tam pár fotek z mého originálního a začal nabírat fanoušky. Psal jsem si s ním několikrát, vesměs se mi vysmál, co mu jako můžu udělat, tak jsem si spočítal, co mu můžu udělat, párkrát ho nahlásil Facebooku a ti ho nakonec blokli.
Fantastické momenty jsou ale s klasickým „Jste to vy? Jste to fakt vy?“ Tohle jeden virtuální přepis debaty v Messengeru bratru 2015.
Jste opravdu Mikoláš Tuček nebo zase nějakej FAKE???
Kámo, za mě je tohle asi nejdebilnější dotaz, protože i fake i skutečnej ti odpoví, že je skutečnej!
To je pravda, ale vy jste fake, protože Mikoláš by nikdy nenapsal nejdebilnější!
Takže jsi FAKE?
Jsi podělanej, máš z toho, že si hraješ na někoho jinýho!
Eh, čím dál lépe.
Proč děláš z lidí debily, jsi spokojenej? Jsi jen kid 7-8 let, jsi fakt ubožák a Mikolášovi to napíšu a správce ti blokne účet.
S tím se budu muset holt vyrovnat.
Nevím, proč to děláš, kide, Mikoláš Tuček si tohle nezaslouží!
Nutno dodat, že gramatická úroveň je notně upgradovaná, ale vlastně je to hezký.
- A) Mě brání
- B) Myslí si, že bych nikdy nepoužil slovo nejdebilnější
Já, influencer!
Já, influencer! není celovečerák s Willem Smithem, ale příběh o mém prvním jobu jako „influencer“.
Jako takhle – samozřejmě když mi někdo něco pošle, nemám problém to na svých sockách publikovat, když mi to přijde jako opravdu zajímavé, co by moje sledující mohlo zajímat. (Většinou jde o knihy či komiksy.) Dost věcí, které mám na svých sociálních sítích, jsem si koupil sám, dost mi přišlo takhle, nijak to nezastírám, zároveň to neoznačuju za placenou inzerci, protože mi nikdo nic neplatil.
A většinou je to jen fotka věci, kterou později zrecenzuju do SCORE, Applikací… nebo někam jinam.
Uvědomil jsem si ovšem, že s Fitbit Versa to bylo ale úplně poprvé, co mi navíc poslali i peníze. Pár tisíc, žádná divočina – pro mě to bylo tehdy spíš testování něčeho, co jsem nikdy předtím nedělal a chci vyzkoušet, což se dost snažím intenzivně dělat celý život. (Až Werichovské, co?)
Fitbit jsem měl na ruce mnoho let v kuse, pravidelně se staral o to, že udělám pár kroků navíc, takže politicky s tím fakt nebyl problém. Domlouvali jsme se s agenturou, že uděláme tři fotky, kde nějak „přirozeně testuju“ Fitbit. „Hele já chápu, že Instagram takhle funguje, ale já to radši ukazuju přes příběhy… výkony… nějaký fóry kolem, na můj zpocenej ksicht není naprosto nikdo zvědavej,“ bránil jsem se.
Trochu protestovali, že guidelines kampaně jsou jinak, ale prostě jsem ty gajdlajny přerýsoval, udělal jsem ty tři fotky a pustil jsem to z hlavy. (Včetně faktury, což se mi bohužel občas stává.)
Pak po mně chtěli výsledky kampaně a já to teda šel zjišťovat. Jako ne že bych se nikdy nekoukl, kolik lajků nebo views moje posty maj, ale zas tak intenzivně to neprožívám, takže jsem si to pak srovnal a… ty fotky „s příběhem“, ty vtipné a rafinované, dobře vypointované… měly tak desetinovou úspěšnost.
Vzhledem k tomu, že lajk je dneska další variace na kryptoměny, tak jsem musel uznat, že měli pravdu a že teda sorryjako. Co tím chci říct: Pokud jste se nechtěli dívat na můj ksicht, čemuž naprosto rozumím, zavařili jste si to sami, mohli jste poctivě lajkovat ty vtipnější a rafinovanější posty. Takhle je bohužel pravděpodobné, že pokud se ozve nějaká dostatečně bláznivá firma, tak na vás znova vybafnu já!
Poděbrady
S Michalem Dvořákem z Lucie jsme se potkali poprvé tuším na konci 90. let už ani nevím na jakém mejdanu. Pak shodou okolností (přes naše dvě tehdejší děvčata) na dovolené na Krétě, kde jsme příjemně zapařili (nejen díky tropické díky teplotě, ale i na baru).
Veteráni z Volejte šéfredaktorovi si pamatují tu příšernou baseballovou čepici s vlasama ve stylu „vpředu byznys, vzadu party“, kterou jsem použil v „The Sims scénce“. Tak tu jsme kupovali na Krétě společně a škoda, že z toho nejsou fotky!
Pak teda Michal přestal pít a začal dělat neuvěřitelné věci. A ne jako vyvádět, ale když mrknu jenom na festival Soundtrack v Poděbradech, tak mi padá brada. Byl jsem na každém ročníku a naprosto super, skvělý koncerty, česká superšpička, světové hvězdy, (i orchestrální koncert Kingdom Come!), vysoká úroveň všeho. Buďte si jisti, že vás tam na konec léta ještě budu lákat!
Vedle reinkarnace Lucie, jejich nového alba a dalších věcí má takový „menší“ projekt Vivaldianno, se kterým projezdili doslova celý svět (Blízký Východ, Jižní Amerika, Rusko, Korea – jenom, co si pamatuju) a sám netuším, jestli se dohodlo to Vegas.
Tohle je prostě světovej kulturní success z naší kotliny, z čehož mám vždycky radost!
Michal ovšem, zřejmě jak ho nebrzdí kocoviny, to nepovažoval za dostatečné a do Reloaded verze (Vivaldianno 2.0, kdy teda zamakali především na prezentaci, Antoniovi asi zpětně do notového zápisu moc nesahali) domluvili hlas nikoho menšího než Pierce Brosnana aka Jamese Bonda.
Strašně fandím lidem, co nelítají nízko a jsou navíc schopni přeletět Krušný hory. Takže good job, Michale! V Poděbradech jsem toho nakonec taky odmoderoval dost.
Jeden rok jsme se míjeli s Jakubem Štáfkem. Bylo to těsně po Vyšehradu, jeho fotbalovém masterpiecu, což jsem mu tehdy na kolonádě rovnou pochválil. Něco odsekl a šel dál. Vostrej chlapík, řekl jsem si a až později ten večer pochopil, proč to má takhle nastavený.
Setkali jsme se o pár minut později v backstage celého festivalu, což je kavárna v hotelu Libenský, zjistili jsme, že vlastně kouká na Re-Play, ježíš sorry, tos na mě mluvil ty? Pardon, že zrovna někam pospíchal a vůbec jsme nakonec spokojeně promoderovali a částečně propařili celý zbytek festivalu. Skvělá jízda po všech stránkách. Nicméně tehdy jsem zblízka viděl, jak to může bejt s popularitou složitý.
Jakub byl celý den permanenci. Přes den se s ním chodily fotit dámy, co jej znají jako Matěje Jordána ze seriálu Ulice, večer a v noci, ať už jsme byli kdekoliv, rozdovádění chlapi, co sledují fotbal. (A teď možná i fandové MMA, což tehdy ještě ten bláznivej kaskadér nedělal!)
Když si tahle povídáme na baru u piva, najednou jej obejme neznámý chlapík s výkřikem: „Lavi, ty voe, pojď dát fotku, ty dilino, vlastně Lavino, hehehe.“ Naprosto chápu, že nasadí komisní výraz a třeba dodá, že on by asi nejdřív pozdravil.
To, co může vypadat zdálky jako arogance, je vlastně docela decentní obrana.
A teď moje malá historka s Vivaldiannem. Na posledním koncertě v 02 Aréně jsem si jako vzorný #shirtguy koupil tričko s motivem show. Má to být benátská maska, je to ale taky trochu scary vetřelec. Přilétám do Prahy už nevím odkud a na letišti přicházím k celní kontrole. U klasické je plno, tak jdu k těm automatům, kde nascanujete pas, následně kamera prolustruje váš ksicht a nevyhodnotí-li vás jako bezpečnostní riziko, pustí vás do země.
Obvykle…
Většinou hned…
Čekám tam jak debil asi minutu… Proč to tak dlouho trvá!!!
Jako mám čistý svědomí po všech směrech, ale takhle před úředním molochem znejistím. Naštěstí mě z minutového utrpení vysvobodí celník s klasickou českou jemností:
„Běžte, kurva, nám ten systém furt vostří na toho emzáka, co máte na tričku!“
Ratolestfest
Slabé místo v srdci mám pro RatolestFest, akci, kde děti mohou vyzkoušet desítky nejrůznějších sportů od klasických po kolovou nebo řecko-římský zápas. Koná se to na obou náplavkách Vltavy, dá se mezi nimi přejíždět, což je vždycky událost, když se mění moderátorské dvojice z levého na pravý břeh a vůbec je to perfektní akce, která se snaží dětem ukázat zajímavé sporty a tím je rozpohybovat.
Matěj Špiroch to vede několik let a zaslouží si metál. Vzpomínám si, jak mi vyprávěl o jednom jednání s opravdu velkou firmou, protože na takovou akci pochopitelně potřebujete partnery.
„Ratolestfest pro děti, to je skvělé, uděláme pak slevové soutěže do nákupních center,“ nabízela mu agilní manažerka možnosti win-win benefitující kooperace (abych udržel jejich styl).
„Já to nedělám proto, abych nahnal děti do nákupních center!“ bouchnul Matěj dveřma a přišel sice o partnera, ale ne o čest. Tisíce šťastných dětských oči mu budiž každý rok odměnou.
O moderování se stará partička kolem Na Stojáka, ale protože je to rodinná akce, vymysleli, že jednu dvojici bude dělat Otec & Syn Tučkovi. A dělat na akci s tátou má zase novej rozměr, dopoledne jsme vzorný, odpoledne už jedno pivo v backstage dáme a pak to jdeme samozřejmě probrat, protože jsme se obvykle předtím dost dlouho neviděli. Vždycky je to naprosto skvělý den!
Ale kdybych měl říct jednu akci, která se mnou hnula nejvíce, byl to Koncert herní hudby v Rudolfinu.
Rudolfinum
Jasně, je to herní hudba. Ale krásně rozepsaná do orchestrální podoby a úžasný zážitek, pokud v sobě máte kus nerdského srdíčka. Já si sice ani jeden koncert v Rudolfinu pořádně neužil, protože prostě pracuju, ale ty záchvěvy energie z publika, když začnou tóny Mafie, Wowka nebo BioShocku, to cítíte krásně.
Málo co mě rozhází, ale tady jsem se fakt snažil, i díky velkému respektu k sálu. Snad se povedlo. Hned startovní výstup přitom mohla být katastrofa.
Podruhé už jsem si to samozřejmě pohlídal, ale poprvé jsme to nedoladili. „Nejdřív jde orchestr, chvíli ladí, pak dirigent, pak ty,“ řekli mi a já že bez problémů. Zkontroluji desky, orchestr jde na scénu a my si povídáme s dirigentem Chuheim Iwasakim, což je mimochodem fantastický chlapík. Čekám ladění pár minut, tak to nehrotím, ale velmi rychle vše v naplněném sále ztichne a Chuhei odchází. V tu chvíli si uvědomím, že NEMÁM mikrofon. Kolem mě už není nikdo, tak vysprintuju do vedlejšího sálu, odchytnu první holčinu z pořadatelů, zaúkoluju ji, ať dojde do sálu ke zvukaři a modlím se za každou vteřinu.
Zvládne to nesmírně briskně, já zasprintuju ke dveřím, zjistím, že mám tepovku asi 150 a můj první vstup (samozřejmě nejdelší se všemi úvodními řečmi) mohl být trochu udýchaný, ale dál už je to bez problémů.
Nemám ten obrat „kdyby mi někdo říkal“ rád, ale tady seděl skvěle:
„Kdyby mi někdo řekl před 20 let, kdy jsem v herním byznysu začínal, že budeme ve vyprodaném Rudolfinu poslouchat hudbu z her a dokonce hudbu z několika českých světově úspěšných her, asi bych skóre jeho IQ neoznačil za vysoké. Na druhou stranu má ten jasnozřivý člověk v tuto chvíli pravděpodobně více Bitcoinů než já.“
Čili až budete chtít odmoderovat akci, prezentaci, koncert či festival, dejte vědět. Mikrofon si fakt od té doby hlídám hodně pečlivě!
Ale kdybych měl říct jednu akci, která se mnou hnula nejvíce, byl to Koncert herní hudby v Rudolfinu.
Rudolfinum
Jasně, je to herní hudba. Ale krásně rozepsaná do orchestrální podoby a úžasný zážitek, pokud v sobě máte kus nerdského srdíčka. Já si sice ani jeden koncert v Rudolfinu pořádně neužil, protože prostě pracuju, ale ty záchvěvy energie z publika, když začnou tóny Mafie, Wowka nebo BioShocku, to cítíte krásně.
Málo co mě rozhází, ale tady jsem se fakt snažil, i díky velkému respektu k sálu. Snad se povedlo. Hned startovní výstup přitom mohla být katastrofa.
Podruhé už jsem si to samozřejmě pohlídal, ale poprvé jsme to nedoladili. „Nejdřív jde orchestr, chvíli ladí, pak dirigent, pak ty,“ řekli mi a já že bez problémů. Zkontroluji desky, orchestr jde na scénu a my si povídáme s dirigentem Chuheim Iwasakim, což je mimochodem fantastický chlapík. Čekám ladění pár minut, tak to nehrotím, ale velmi rychle vše v naplněném sále ztichne a Chuhei odchází. V tu chvíli si uvědomím, že NEMÁM mikrofon. Kolem mě už není nikdo, tak vysprintuju do vedlejšího sálu, odchytnu první holčinu z pořadatelů, zaúkoluju ji, ať dojde do sálu ke zvukaři a modlím se za každou vteřinu.
Zvládne to nesmírně briskně, já zasprintuju ke dveřím, zjistím, že mám tepovku asi 150 a můj první vstup (samozřejmě nejdelší se všemi úvodními řečmi) mohl být trochu udýchaný, ale dál už je to bez problémů.
Nemám ten obrat „kdyby mi někdo říkal“ rád, ale tady seděl skvěle:
„Kdyby mi někdo řekl před 20 let, kdy jsem v herním byznysu začínal, že budeme ve vyprodaném Rudolfinu poslouchat hudbu z her a dokonce hudbu z několika českých světově úspěšných her, asi bych skóre jeho IQ neoznačil za vysoké. Na druhou stranu má ten jasnozřivý člověk v tuto chvíli pravděpodobně více Bitcoinů než já.“
Čili až budete chtít odmoderovat akci, prezentaci, koncert či festival, dejte vědět. Mikrofon si fakt od té doby hlídám hodně pečlivě!