23 ze 24 hotovo
Přátelé, to „už jenom pár kapitol a pár dní“ se mi trochu protáhlo. Aktuální update je takový, že mám 23 zalomených kapitol, jenže uznejte, že z numerologického hlediska je to dost velká bída a v knize 42 tak logicky musí být 24. Nicméně těch 23 je po kupě, nahrubo zalomených, takže pokud budete chtít se stát jedním z betatesterů, můžu vám poslat PDF. Napište mi, kdo má fakt zájem a je ochoten se svěřit i s nějakým feedbackem, prvním 20 bych to poslal. Email: tucek@gods.cz Knížku i finální e-knihu samozřejmě dostanete taky, no worries. V tuho chvíli jsem rozeslal verzi také několika nakladatelům, rád bych ji dostal i mezi lidi a na police knihkupectví, tak mi držte palce. Proces by to nemělo zpomalit, naopak možná zrychlit?
Tady máte opět kousíček, tentokrát fotbalový:
Proč fandím Liverpoolu?
Mám dvě velké fotbalové lásky. Spartu Praha a Liverpool FC. Vysvětlení té první je naprosto jednoduché. Narodil jsem se asi 100 metrů od stadionu na Letné, v ulici Nad Královskou oborou, dnes Nad Královskou oborou. Velmi brzy jsme se s mámou přestěhovali do ulice Komsomolská, dnes Jana Zajíce. Jak vidíte podle přejmenování, i tudy se valily dějiny, a právě tudy jsem se valil já koukat škvírou v plotě na Rudý koně.
„Valil“ berte obrazně, byl jsem dost vychrtlé děcko.
Nebylo to žádné VIP místo, viděl jsem asi 10 % hrací plochy včetně jednoho vápna a kusu branky. Ale stačilo mi to, protože občas se v mém zorném úhlu mihnul Stanislav Griga nebo Tomáš Skuhravý a dali gól.
Později jsem za Spartu hrál házenou, a dokonce byl na testech ve fotbalové přípravce. Neklaplo to, ale nemrzí mě to, v lepším případě jsem mohl dnes sedět v televizním studiu vedle Martina Hyského a pronášet s vážnou tváří moudra o štěstíčku a rozdílových hráčích.
Zatímco sparťanské srdce jsem dostal do kolébky, liverpoolské jsem odhalil až časem. Osobně si myslím, že to byla Panini kartička Johna Barnese, tenkrát v osmdesátých letech naprostá vzácnost, možná program Arsenal – Liverpool, který přivezl táta někdy v 88., možná 89. roce, kdy poprvé vyjel do Londýna, kam emigroval strejda. A taky je možné, že už v těch šedivých letech se i v Československém sportu psalo o tom rudém válci z Liverpoolu, který zválcoval celou Evropu včetně jedné tribuny v Bruselu.
Fanouška ze mě definitivně udělaly až devadesátky s možností nakouknout do anglických novin a časopisů ve vybraných trafikách v oblasti Václavského náměstí. A sem tam se něco objevilo v televizi, tuším kupříkladu na dávno mrtvém kanále OK3.
Fotbal je od té doby mé největší hobby. I proto, že se mi fotbalem nepodařilo nikdy živit. Moje fotbalová kariéra trvala asi hodinu a půl (celý žákovský trénink), a byť jsem byl první redaktor webu Premiership.cz nebo jsem jako reportér pokrýval český nároďák na EURO 2008 a 2012, velký byznys to nikdy nebyl. Láska vždycky.
Vinu můžeme spokojeně hodit i na Premier League jako takovou, dnes již naprosto globální produkt. Ano, italská Serie A byla v devadesátých letech lepší. Ano, El Clásico (duel Barcelony a Realu Madrid, ale pokud tohle nevíte, jste dost stateční, že jste kapitolu dočetli až sem) je možná sledovanější. A na Bundesligu chodí nejvíce fanoušků. Přesto je to právě anglická Premier League, na kterou koukám nejraději – a většina fotbalového světa to má dost podobně.
Technicky leckdy žádný zázrak, ale nasazení, bojovnost, celonárodní odpor k simulantům, „never give up attitude“ a nejmenší hloučky protestujících hráčů kolem rozhodčích – to vše má za výsledek, že i utkání dvou průměrných týmů, které byste v jakékoliv jiné lize vypnuli, bude vždy minimálně slušný zážitek. Na klubové úrovni nemá anglický fotbal prostě konkurenci. V Premier League se může stát všechno! Že ne? Říkal někdo Leicester City…
To byl vcelku obsáhlý, ale potřebný úvod a teď už hurá do přístavu na řece Mersey. Když řeknu, že Liverpool není Londýn, asi mi nikdo jedničku ze zeměpisu nedá. Ještě koncem 19. století se jednalo o druhý největší přístav v Anglii, ale postupem času jeho vliv rapidně klesal.
Ano, dali se zde dohromady Beatles, ale třeba v sedmdesátých a osmdesátých letech patřilo město mezi nejchudší oblasti celé země.
Asi chápete, že když v této době, kdy město decimovala nejen Margaret Thatcherová, celkem čtyřikrát vyhrajete Ligu mistrů (dříve jako PMEZ), je pro místní fotbal na úrovni náboženství. Liverpool však ani dnes nedopadl jako Manchester United nebo Arsenal, kam je prostě trendy chodit, a místní fanoušci dokážou v každém zápasu vytvořit neuvěřitelnou atmosféru (na rozdíl od občasných zmrzlin na Old Trafford nebo Emirates). Promluvte si s kýmkoliv, kdo naživo zažil začátek, kdy 50 000 fanoušků zpívá hymnu klubu You’ll never walk alone. To je neopakovatelný, sám jsem byl u toho!
Propojení fotbalu i města ještě více prohloubilo další fatální neštěstí z roku 1989. Na venkovní pohárové utkání do Sheffieldu přijelo mnohem více fanoušků, než mohl zchátralý stadion pobrat, a protože pořadatelská služba dramaticky zaspala a neuzavřela vchody včas, lidé se doslova ušlapali navzájem. Počet mrtvých? Neskutečných 96.
Jenže fanoušci Liverpoolu měli pověst, jakou měli, a tak vcelku šmahem byli označeni za viníky právě oni. Železná Lady tenkrát mimo jiné brojila proti fotbalovým hooligans, tak se nikdo moc nevztekal. Kromě obyvatel Liverpoolu.
Pro 400 000 město to byla naprostá tragédie. Jak vzpomínají pamětníci, „každému tam někdo umřel“. Každý znal někoho, kdo ztratil život kvůli tomu, že chtěl jít na fotbal. Teprve po dlouhých letech byl případ znovu otevřen a světe, div se, za viníky největší sportovní tragédie byli označeni pořadatelé. „Justice 96“ je heslo, které budete googlovat, pokud se chcete dozvědět víc.
„Jak můžeš fandit zahraničnímu klubu?“ Luděk Staněk na tuto pro fotbalového fandu hodně přitroublou otázku odpovídá: „Proč vy posloucháte zahraniční skupiny?“ Ale zatímco pro někoho podobné fandovství končí u toho, že v novinách jako první hledá výsledek svého týmu, pokročilejší stadia „postižení“ si podle zápasů organizují víkendový program a sám jsem měl období, kdy jsem ještě v úterý mohl mít z nespravedlivé sobotní prohry mrzutou náladu.
Dnes už ne, ale i díky těmto příběhům mi Liverpool zalezl pod kůži. A trochu překvapivě jsem se začal věnovat historii. (Přemyslovci, sorry, myslím teď historii LFC!) Začal jsem číst životopisy slavných hráčů, začal jsem číst i analytické knížky o anglickém fotbale obecně. Částečně to bylo i tím, že jsem se chtěl zlepšit v angličtině, a jazyk fotbalových knih je přece jen jednodušší než ten Williama Shakespeara. Doma mám kromě knih i DVD s mým oblíbenými Season Review (sestřih všech utkání sezony) a pochopitelně hned několik DVD z Istanbulu, stejně tak jako dres Stevena Gerrarda nebo vlajky a další odměny, které jsem dostal za tzv. International Membership.
Tedy mezinárodní členství v klubu, které mi je vesměs k prdu, ale já z něj mám radost a kartička může být zajímavým argumentem do hospody, kdo je větším fanouškem, srdcařem, dost lidí fotbalem nepolíbených řekne magorem a já se jim nebudu divit. (Členství jsem demonstrativně zrušil den po oznámení Evropské Superligy!)
Pravda je, že dlouhá léta mi radosti byly dávkovány až homeopatickou formou. Finále Ligy mistrů z roku 2005, kde Liverpool otočil zápas ze 3:0, patří dodnes k legendárním zápasům světového sportu. Finále Poháru FA v roce 2006, Ligového poháru 2012 – od té doby pár let slabota. Až přišel Klopp a všechno se změnilo. Titul po 30 letech, vítězství v Lize mistrů… Covid dost možná tuhle éru usekl dřív, než se stihla pořádně rozjet, ale co naděláš.
Ač je to vlastně pro rodilého Čecha naprosto iracionální, mám radost, že LFC dává šanci domácím klukům a odchovancům akademie. Že má slušného majitele, který se chce chovat rozumně a nehodlá soupeřit se všemi těmi petrodolary, které se v Premier League za posledních 20 let objevily. A možná se mi budete smát, ale klidně bych hrál Evropskou ligu s „local boys“ pod vedením Kennyho Dalglishe! Když jsem četl, jak obešel (mimochodem o jeho velikosti napovídá, že tehdy byl player-manager, tedy hráč a zároveň trenér!) všechny pohřby v tom tragickém roce 1989, zanechalo to ve mně více než všechny tituly a trofeje.
Mimochodem 19 titulů v anglické lize a 6 v Lize mistrů (PMEZ). Face it!
I to nás kované fandy vede k tomu, že když se nás kamarád v pondělí zeptá, jak jsme hráli, odpovím třeba já v poslední době cosi ve smyslu: „Voe, hráli jsme tužku, obrana tekla jak Niagáry, snad nás dá Klopp brzy do kupy, království za středního obránce!“ My jsme hráli! A to bydlím 1000 mil daleko, ve městě jsem byl dvakrát a na fotbale jednou. Přesto My = Já = Liverpool.
Což mě přivádí k poslední části, která by tu asi neměla chybět. Vezmu ty břídily postupně. Everton mám rád, sice je to městský rival, ale zdálky to tak nevnímám a pro mě je logicky největší „derby“ s Manchesterem United (města dělí zhruba 60 km). Ovšem i když je to „ten pi.us z Manchesteru“, co dokázal Alex Ferguson, je něco neuvěřitelného a jeden musí smeknout. Přečetl jsem dvě jeho poslední knihy (Leading a My Story – vyšly i česky a doporučuju) a jeho čisté a přímé uvažování i chování je hodně inspirativní.
Bacha, knížky jsem koupil v londýnském knihkupectví Flopp za pár šupů, plnou cenu bych tomu skotskýmu šejdířovi nikdy nezaplatil! Až tak daleko může zajít fotbalová rivalita.
Čili vyklepnout United je největší radost. Manchester City a Chelsea jsou kluby magnátů. Fajn výkon, udělali jste kus práce za ty prachy, ale respekt k tomu velkej nemám. A Tottenham mám vlastně rád, protože častokrát dokáže uplést z ho.na bič, a nutno dodat, že za Pochettina tím bičem práskal naprosto parádně. Stejně tak se umí nečekaně sesypat, tedy „být Spursy“. A zbývá poslední tým, z pomyslné TOP6, kam už dávno nepatří, ale který má obzvlášť v mém okolí nejvíce fanoušků.
Všichni víme, že fandit u nás Arsenalu má tři jednoduché důvody: Trochu zastydlý fotbalový romantismus; Rosického, potažmo Čecha v sestavě a jednu vcelku povedenou novelku od Nicka Hornbyho.
Arsenal je pro mě takovej ten kluk ze třídy, co vám je ho trochu líto, ale trochu mu chcete dát pěstí. A tak přesto, že Arsene Wegner je jeden z největších myslitelů a inovátorů fotbalu, mám nějakou zvláštní radost, když padnou.
YNWA!
A další? Nikdo další mě moc nezajímá. Nikdo další to vyhrát nemůže. Nebo může? Říkal někdo Leicester City? No vidíte – a to je na Premier League krásné, protože příště to může být… třeba Liverpool!