Makám na tom!
Přátelé, právě jsem zkontroloval 250.000 znaků, které už mám projeté i od redaktorky, takže by se mohlo jít lámat. Je to bohužel tak polovina toho, co bych ovšem v knize chtěl. Uznávám, že je to i mou vinou, ale doufám, že ještě chvíli vydržíte, protože ta kniha by prostě měla bejt komplet. Je moje první a dost možná poslední?
Moc mě to mrzí, ale 10.10. určitě nestihnu, udělám max, abychom to ale do Vánoc měli, i když mě pod stromeček napadá spousta lepších dárků?
Kdybyste měli nepřekonatelnou potřebu zjistit, co dělám (What's wrong with you?:), tak jediné dvě sociální sítě, které stíhám jsou:
https://www.facebook.com/mikolas.tucek
https://www.instagram.com/mikolastucek/
Kdybyste se nudili, tak tady máme nějaký knížky, dokonce jejich balíčky:
A tady je čerstvý pokec:
https://www.youtube.com/watch?v=Qu7dPsaP7hI&t
Díky moc za trpělivost a tady je aspoň ukázka, ať na mě nejste úplně naštvaný!
Dávám i kvůli tomu, že tátovi (psal scénář a nakonec je to na motivy jeho představení) jde do kin remasterovaný Kouř, tak si nenechte ujít!
Táta Lumír Tuček je – a teď to bude trochu delší – herec, scenárista, režisér, principál divadla Vpřed (Pražská pětka), recitátor a stand-up komik. A chvíli YouTube sensation s jeho Halali hip-hop. A taky inženýr architekt. A autor spousty legendárních hlášek z filmu Kouř. A protože mu to bylo málo, po šedesátce si založil rockovou skupinu Sudy potu, na kterou určitě běžte!
(Nedivte se mi proto, že sám vlastně netuším, co jsem. Moderátor? Novinář? Producent? No vidíte, jistou roztěkanost mám prostě v krvi. Ale my tomu budeme říkat multifunkčnost, to zní líp, ne?)
Zatímco otcova tvorba za rýsovacím prknem mě skutečně nepoznamenala, je vcelku jasné, že fotr z party, které už se dneska spíš obecně říká Sklepáci, to byl do puberty dobrej vklad!
Táta navíc v devadesátých letech vedl jako umělecký ředitel Akropolis, něco mezi divadelním prostorem, koncertním sálem a kalírnou, kam jsem častokrát zajel, i když to na Žižkov bylo z Veleslavína pěkných pár stanic dvacetšestkou. A jak se jmenovala noční tramvaj, co mi jela zpátky, to už vám nepovím (tuším 51), ale co vám povím, že tenkrát měly ještě 40minutové intervaly, Uber neexistoval (nakonec aplikace také ne) a taxikáři byli povětšinou pěkný zjebové, takže cesta chudého studenta leckdy trvala až do časných ranních hodin. Tedy pokud jsem vyrazil v nočních hodinách. Když jsem vyrazil v ranních, mohl jsem dojet domů za prudkého světla.
Celý ten projekt Akropolis jako domovské scény Divadla Pražské pětky, což byl původní záměr, se nakonec moc nepovedl. Zčásti proto, že spousta lidí z tohohle nesmírně pestrého sdružení začala po revoluci okamžitě dělat to, co za komunistů nemohli; zčásti že si Sklepáci, prokazatelně hlavní hvězdy celého nesourodého pěticípého útvaru, udělali svoji vlastní scénu na Dobešce.
Ale to je historie, pro mě to znamenalo mnoho parádních mejdanů, naprosto nezapomenutelných akcí, z nichž bych vypíchl dvě. Jedna se odehrála po tátově premiéře pravděpodobně představení Čtyři esa české identity. Bylo k ránu a už i místního ředitele z Akropole vyhodili, tak se hledal bar, kam jít ještě „na jedno“. Na Žižkově to nikdy nebyl zas takový trabl, do jednoho jsme zapadli, ale místní pingl pro naši popremiérovou rozjuchanost neměl moc pochopení a hrubě se nás snažil vypoklonkovat na ulici bez jediného půllitru.
Nějak se přitom nevhodně otřel o Jáju, moji macechu, což ještě vysvětlím, a protože v krvi Tučků koluje krev kavalírů, rozhodl se jej otec potrestat. Jeho stabilita nebyla vcelku pochopitelně kdovíjaká, premiéra je premiéra a její oslavy jsou leckdy ještě náročnější než samotný divadelní kus, takže to v jednu chvíli vypadalo blbě, táta ležel pod pinglem a ten se chystal mu jednu natáhnout.
Nikdy jsem žádný rváč nebyl, ale v takové chvíli pochopitelně neváháte, skočíte na pingla a nasadíte mu kravatu. Otec sebral poslední síly na fatální úder, ale protože byl pingl místní a něco už na ulici zažil, a taky byl v mnohem lepším stavu než my, podařilo se mu uhnout hlavou, takže jsem to dělo dostal já. Divadelnická tečka to rozhodně nebyla, z roztrženého rtu solidně chcalo, ale aspoň se vše uklidnilo, muselo to být nakonec dost komické a my jsme šli o bar dál, kde mě zúčastněné ženy opečovávaly a litovaly.
Jednou z nich byla tuším žižkovská diva Maruška. Ta byla i u jednoho legendárního mejdanu, na němž ani nevím, jestli jsem byl. Tehdy jsem se jako asistent asistenta produkce (či nějaká taková role) podílel na slavnostním otevření Veletržního paláce někdy hluboko v devadesátých letech, což tehdy produkoval táta.
Bylo to dost divoký, to byla ještě doba, kdy podobnou akci nemusel nutně dělat Mareš nebo Bouček, a tahle akce končila legendárními momenty, kdy Jiří Macháček (tehdy neznámý herec) právě s Maruškou křičel z otcova okna: „Dům, ve kterém bydlí Tučkovci, vstávejte!“
Což by bylo vtipný, kdyby bylo osm ráno a táta bydlel na samotě, bohužel byly čtyři ráno a táta bydlel v paneláku na sídlišti Stodůlky.
No nic, vraťme se do žižkovského nonstopu, kde stále trochu krvácím z roztrženého rtu. Tady někde se bohužel narodilo pravidlo mých dalších zhruba deseti konfliktů v budoucnosti. Aniž bych rvačku inicioval, aniž bych se aspoň jednou trefil, dostal jsem do držky dycky já.
Ale zpátky do Akropole, na další památnou akci, kterou se tento úchvatný prostor otevíral. Byl to průchod celým prostorem včetně zákulisí, šaten a spojovacích chodeb a co chvíli někde bylo vystoupení, atrakce, Radomil Uhlíř v rohu recitoval své básně, různé části Sklepa hrály různá pidipředstavení, někde se jenom tak popíjelo, jinde tancovalo a celé to vyvrcholilo v hlavním sále.
Jedna z nejlepších atrakcí byla ovšem nahoře v restauraci, pracovně byla pojmenovaná Falešný číšník. Mezi stoly chodil chlapík, co bral objednávky… a nikdy nic nedonesl! Dnes byste se vztekli, a pokud jste mstivé povahy, tak byste hned zne/hodnotili podnik na sociálních sítích či na Google mapách, ale tohle byly devadesátky a tenkrát se tomu nakonec dost lidí zasmálo. Falešného číšníka mistrovsky ztvárnil Eduard Jenický, herec, dnes také vynikající kuchař, se kterým mě pojí letité přátelství, ale o tom vám povím později.
O Tomášovi Zvelebilovi, známém pod přezdívkou Ali, vám také povím později, pro tuto chvíli je důležité, že to byl nejen buddy pro velmi intenzivní pětiletku od 15-20 let, ale parťák na naší atrakci tohoto podařeného happeningu, Akropolis openingu. Pojmenovali jsme ji „Výměnný antikvariát“. V tomto radikálním startupu, což bylo v devadesátých letech slovo neznámé, jsme byli ochotní vyměnit knihu za knihu. Koncept byl nutno dodat značně nedomyšlený, protože předpokládal hned několik podmínek, z nichž všechny dohromady se – mám pocit – za celý víkend nesplnily ani jednou.
Za prvé bylo potřeba, aby si někdo na tuhle akci donesl knihu. Za druhé, aby ji měl dočtenou, popřípadě ji dočítat nechtěl. A za třetí, když už jsme ho ukecali, nebo mu prozradili, jak ta detektivka dopadne, aby si vybral něco z knih našich. No prostě aspekty, který se těžko sejdou.
Startovní portfolio knih jsme dostali, ani nevím jak, ale nabídka byla, zhruba co byste si představili, když byste v roce 1990 obměňovali archiv městské knihovny na Kladně. Vcelku dost Puškinů, vcelku dost Němcové a vcelku dost Závěrů z XXVI. sjezdu KSČ a podobně. A nám vcelku brzy došlo, že standardní metodou toho mnoho neprodáme, teda nevyměníme, a začali jsme tedy s Alim trochu pokoutně zvyšovat cenu nabízených děl.
Do Puškina jsme napsali (česky) jeho osobní věnování Tolstému, do Závěrů ze sjezdu poděkování Karla Marxe za nejlepší akci, co kdy zažil od vystřelení z Aurory. Atd. atd. Fake, ale od srdce! Nesralo nás to a lidi kolem taky ne. Byla to skvělá atmosféra, což nakonec platí pro skoro celý devadesátky.
Nicméně další zásadní highlight celé akce byli naši sousedé v hlavním sále Paláce Akropolis, teplická skupina Vyžvejklá bambule. Tento pánský divadelní soubor se proslavil, aniž bych mu chtěl nějak křivdit, především tím, že herci hráli svá představení zcela nazí. Nicméně jejich vystoupení každou hodinu, kdy běhali po sále a řvali: „Zkrádli nám májku!“ (uprostřed sálu skutečně vztyčili gigantickou májku, neptej se mě jak) a do toho: „Něňahýňajtě sa z okien!“ - patřilo bezesporu ke zlatým hřebům celé Akropolis otvíračky. BTW tenhle legendární nápis, light parafráze na Hermanovo „Nikdy nehajluj z okna jedoucího autobusu“, možná ještě někde na slovenských lokálkách můžete vidět.
Jejich vedoucí s námi jako jeden z mála provedl skutečnou výměnu knih a odnesl si valnou většinu ze Sebraných spisů Vladimira Iljiče Lenina. (Nakonec se svěřil, že to chce do svého bytu jako izolaci.) Tím jsme se dostali k debatě o literatuře, a dokonce nás poctil tím, že nám dal přečíst jeho vlastní povídku. Jmenovala se Po pařbě na velké. Začínala zhruba takto: Usadil jsem se na míse a doširoka otevřel dveře, abych měl dokonalý přehled o dění v celém bytě. Jistě chápete, že pro cca šestnáctiletého chlapce, co četl do té doby převážně Foglara a největší extempore byl pro něj Charles Bukowski a Daniil Charms, to bylo inspirativní otevření dveří do naprosto neznámého světa.
Ale dost, uznávám, že trochu těkám, tak zpátky k rodokmenu. Jedním z mých životních paradoxů bylo, že moji dva vlastní rodiče mi nechávali opravdu hodně volné vodítko, zatímco „nepraví“ rodiče dbali na přísnou výchovu. Od nikoho jako od Jáji jsem neslyšel tolik základních pokynů, jako umyj si ruce, nebo od Martina (můj druhý táta) pobídky, ať po sobě proboha aspoň umyju talíř. (Ne, myčku jsme fakt neměli.) Prostě taková ta běžná výchova, kterou razili, i když je vám asi jasné, že mně to tenkrát moc nekonvenovalo. Místo aby mi spíše nadbíhali, naprosto správně plnili roli rodiče, ať už jsem byl doma s mámou, nebo na víkendu u táty. Tenkrát jsem chodil jako rozvodová děcka k otci jednou za 14 dní na sobotu a neděli a na nějaký delší výlet o prázdninách. Nicméně tento „čtyřvztah“, jehož jsem byl středobodem, byl vždycky naprosto férový a nikdy jsem od nikoho neslyšel na kohokoliv křivého slova. Nejen za to velké díky!
Jakmile jsem se trochu rozpařil, podnikali jsme s Jájou parádní mejdany, má v sobě nejen smysl pro pořádek, ale i divokou krev nájezdníků a zpětně bych řekl, že jsme toho na zdánlivě průserový vztah macecha a nevlastní syn hodně užili a zažili.
Jo a než mě obviníte, že si protiřečím, to oslovení si vybrala sama! A častokrát, když jsme se potkali s nějakými mými kamarády, se k nim naklonila se svým kyprým výstřihem, zabodla do nich své tmavé oči a s co nejpřísnějším výrazem pronesla: „Já jsem Mikolášova macecha!“
Někteří se oklepali po prvním pivu, slabší jedinci z toho koktají dodnes.