A bude líp - břeskný román z nelehké doby Knihy

Po třech povídkových knihách přichází kadaňský autor Karel Rada opět s delší prózou. V sugestivních epizodách ze života hlavního hrdiny, 55letého Hynka, zarámovaných koronavirovou karanténou z jara roku 2020, před čtenářem ožívá časový úsek posledního více jak půlstoletí, zobrazeného nejen prizmatem ústředního protagonisty, ale též pohledem jeho ženy Magdy, bratra Ježka, bývalé lásky Ality i několika dalších postav, většinou hrdinových přátel z okruhu literatury nebo filmu. Karlova próza tak čtenářům předkládá autorovo tvůrčí i životní vyznání... a možná i proto má Karel Rada právo tuto knihu, oplývající spontánní vitalitou stejně jako eruptivním hledáním, obdařit oním skeptickým i nadějeplným názvem …A bude líp. Koneckonců ji napsal ve zcela jiných časech a poměrech než kdysi Jan Pelc proslulou prózu …A bude hůř.

After three books of short stories, the Kadaň author Karel Rada comes up with longer prose again. In suggestive episodes from the life of the protagonist, 55-year-old Hynek, framed by coronavirus quarantine from the spring of 2020, takes place over a period of the last half century, depicted not only by the prism of the central protagonist but also by the eyes of his wife Magda, brother Ježek, former mistress Alita and other characters, pleasant friendships from literature or film. -----

(úryvek z knihy):

Kdyby byl Hynek paranoidní, musel by si myslet, že se to všechno děje kvůli němu. Aby ho to nasralo. Aby mu sebrali všechno, kvůli čemu žije, kvůli čemu je na světě.

Bylo to jako zlý sen:

Zavřeli nejprve hospody po osmé večer, po pár dnech je zavřeli úplně. Den předtím se uzamkly i knihovny – takže teď neměl kam chodit na wifinu, kterou z pochopitelných důvodů nechtěl mít doma – a byly zrušeny i veškeré kulturní akce. Kulturu většina pořadatelů převedla na internet, na ten se teď ale kvůli zmiňovanému uzavření knihoven a restauračních zařízení Hynek dostal ještě hůř: občas se na svou poštu a fejsbukový profil dokázal přepnout na Magdině starším typu Samsungu Galaxy Ace GT-S5830, ale tam nešlo spustit skoro nic dalšího.

No a co, říkal si v duchu, třeba to za týden za dva skončí a všechno se pak zase vrátí do normálu.

Nevrátilo. Naopak...

(z doslovu Vladimíra Novotného):

O jakého autora však vlastně jde? Prostřednictvím záměrné hyperboly můžeme pohříchu dojít k sadistickému verdiktu, že Karel Rada je akademickou literární vědou (jde potom skutečně o vědu?) zpupně, zcela nevědoucně ignorován, až by bylo možné prohlásit ho za slovesného umělce smyšleného, neexistujícího, čili za cosi, z čeho připadá v úvahu víceméně jen fiktivní „jméno Rada“, pranic jiného...

(úryvek z knihy):

Alita nás uvítala jako pokaždý, dnes ale byl tak trochu „spešl“ večer – Magda u ní měla objednanej solární horoskop čili ročák. Horoskop od letošního data narození, který nastane za pár dní, do data narození příštího roku. A Magda zase na oplátku jí slíbila tantrickou masáž.

I přes pokročilou dobu byla moje někdejší bejvalka nachystaná. Rozlila do šálků čajík, odpálila džointa a nesundala z obličeje ten svůj nacvičenej východňárskej úsměv.

- Nestíhala jsem to, měla jsem zákaznici u Džoudyho, omluvila se nejdřív, že nestihla ten večírek na palubě. - A měla bych návrh: co kdybysme dali teď tu masážičku a ten horoskop bych ti vyložila až ráno?

Magda pokrčila rameny.

- Jasně... ale kde to uděláme?

- Támhle pod oknem na tý matraci, řekla Alita.

Čímž bylo rozhodnuto. Na mě vůbec nebraly ohled, byl jsem jen součást jejich obvyklýho inventáře... dokonce i poté, co se zpod jejich hábitů vylouply nějaký ty kozénky a chloupky na ohanbí (neboť tyhle druhy masáží se provozujou tak trochu nalehko, že jo).

Vybalil jsem teda zatím noťásek, připojil se k wifině a jal se za zhasnutýho světla a svitu svic vyřídit nějaký resty na fejsbuku, na mailu a podobně.

Čas běžel mimo dosah mýho vnímání. Zjevoval se mi Pavouk, Ája... a pak taky ten cikán s řetězem na krku.

Holky jsem začal vnímat, až když Alita táhle zavzdychala. Jen tak, jedním okem, jsem zabrousil směrem k oknu. Jo jo, ležela tam natažená na zádech, celá mastná, Magda na ní zkoušela nějaký chvaty a Alitka se celá třásla.

Rázem se mi postavil.

Nevím, kolik uběhlo mezitím času, ale najednou jsem si uvědomil, že jsem celej zpocenej, a svlíknul jsem se raději do půl těla.

Magda se na mě od okna zazubila.

Vždyť mi celou tu dobu ani nedošlo, že tady hraje nějaká indická hudba, no jo... že je tu nějaký větší teplo, než obvykle, že jsou tu cejtit nějaký ty vonný tyčinky a masti...

Odsunul jsem noťas a zaklapl ho. Magda mě pohledem přivolala k nim. Alitka byla v jakýmsi divokým rauši, Magda jí kroužila kolem podbřišku... Jo? tázal jsem se svý ženy očima. Jasně, souhlasila moje drahá...

(z doslovu Vladimíra Novotného):

Jednoho jest tudíž zapotřebí, řečeno s klasikem českého baroka: je záhodno alespoň emblematicky začlenit dosavadní literární tvorbu Karla Rady, narozeného roku 1964 v Chomutově a mnoha pouty spjatého se severozápadním regionem Čech (vysokoškolským studiem FAMU též s Prahou), do svého druhu půdorysu naší novější prózy (přičemž o Radových filmařských aktivitách můžeme protentokrát pomlčet, zvláště když se o nich leccos aspoň v náznaku dovídáme v jeho prozaických knížkách). Slova, pojmu či termínu „nonkonformismus“ se bohužel dá neúměrně zneužívat, nicméně právě autor knihy …A bude líp nepochybně patří k nejvýraznějším představitelům nonkonformní (tedy i neakademické, nepsychologizující) linie či větve tuzemské prozaické produkce. K literátům, kteří nerespektují mediální módy současného knižního spisování, kupříkladu nekoketují ani s feminismem, ani s antifeminismem, ba ani s ničím, co by se nějak prohřešovalo podbízivou koketérií...

(úryvek z knihy):

Návštěvou města na soutoku řek Volhy a Oky nastalo v Hynkově životě období příklonu k všemu ruskému. To, co za „komančů“ odmítal číst a dívat se na to i v televizi, ho najednou přepadlo, chytlo u srdce a „musel to mít“: Bunina, Dostojevského, Gorkého... Čechova, Turgeněva, Gončarovova Oblomova.

Z filmů pak krom kultovní Assy a veškerého Tarkovského miloval Sviť, sviť má hvězdo Alexandra Mitty...

...a z hudby, pochopitelně, jako rocker poslouchal nejvíc Viktora Coje a jeho Kino, BG a Akvarium, Jurije Ševčuka a DDT.

Načatý byl už za časů „perestrojky“, kdy chodit na ruské filmy patřilo ke společenskému bontonu.

A když si pak Alita v uprchlickém táboře, kde tehdy pracovala, odchytila toho bumbrlíčka Andreje, bylo „vymalováno“: přebral Hynkovi jeho lásku, ale zase na druhou stranu přivezl na svých umolousaných kazetách spoustu inspirativní ruské hudby...

Díval se do rozbrázděných vln. Byli už zase zpátky v širokém korytě Volhy. Nálada a vůně nekonečného ruského výhledu na svět mu plnila srdce. Jako by měl neustále slzy na krajíčku. Myslel si nejdřív, že je to asi zamilovanost... ale nebyla to zamilovanost do konkrétní Šokoladky, ať byla sebesladší a sebevíc přitažlivá... byla to touha po čemsi nenaplněném, co asi nikdy nepřijde, ale čeho se nechceme ani nemůžeme zříct.

Byla to touha po opravdovém Rusku, nekonečný stesk po životě jako takovém...

(z doslovu Vladimíra Novotného):

Alfou i omegou tohoto nonkonformismu bývá víc podvědomá než vědomá civilizační skepse, která je – zůstaneme-li u literátů věnujících se především próze – charakteristická nejenom pro tvorbu nejznámějšího z nich, totiž Jáchyma Topola (nar. 1962), ale i pro neméně výrazné Radovy vrstevníky Václava Kahudu a Michala Šandu (oba nar. 1965). Zapomenout by se v tomto generačním okruhu nemělo ani na neméně nonkonformního filosofického všeuměla Iva Hucla (nar. 1961), ani na českého post-beatnika tragického osudu Oscara Rybu (1963–2002), který má ve své nonkonformní, vpravdě vitální filosofii činu i splínu ke Karlu Radovi možná nejblíže...

(úryvek z knihy):

Vidím Chomutov, jak ho známe ze starejch pohlednic, teda už bez německejch nápisů, ty šly rychle do prdele... vidím rodinu mýho dědy a mojí babičky, vůz taženej hrbatým koníkem a na něm sbalený peřiny, hrnce... šicí stroj značky Singer... a nějaký truhly. Taky jedna menší špajzka, asi památeční, to je ta, co ji taky pamatuju, babička ji schraňovala dlouho, používal jsem ji u ní doma osobně ještě ve svejch šestadvaceti letech.

Měli s dědou tři syny: nejstaršího Tondu, tomu bylo deset, prostřednímu Vénovi bylo necelejch osm a mýmu tátovi, Kódlovi, jen čtyři roky. Tři kluci jako v pohádce, nástupníci rodu, princové, veličenstva.

Přijeli z Berouna, kde spolu žili od půlky třicátejch let, přes válku, a kde se kluci narodili. Děda byl krejčí, babička prodavačka. Majetku moc neměli, i proto vezli jen to nejnutnější. Už prostě nebylo co naložit.

Psal se rok 1946. Tou dobou už prej byly lepší domy rozebraný i tady, v Oberdorfu anóbrž Horní Vsi. Museli do kopce na Ruland, dnes zvaný Zátiší. První odbočka za velkou zatáčkou vlevo. Ulice Na spravedlnosti, číslo pět. Minuli bejvalou katovnu a dali se zase doprava. Hned po levý straně byla ta „pětka“. Docela velká zahrada, svažující se kamsi k obrovský škarpě. Dům to by trochu fórovej, bez pořádnýho podsklepení, levná německá „bytovka“.

Vlastně dvojdomek. Moje první trvalý bydliště...

Narodil jsem se v roce 1964, patřím ke druhý generaci osídlenců. Domek v ulici Na spravedlnosti byl první příbytek, kam mě dopravili rovnou z porodnice...

(z doslovu Vladimíra Novotného):

Bylo by nepochybně tuze naivní interpretovat a vnímat dřívější i novější autorovy knihy jako výtvory nějakého dalšího opomíjeného českého post-beatnika, nicméně celé řada souvztažností mezi jeho psaním a kupříkladu mezi naplňováním kerouacovského životního satori neustále hledaného „na cestě“ se jeví jako evidentní. Zdaleka to nespočívá pouze v cestovních impresích vypravěčových a v jeho cestovatelské posedlosti, tolik pochopitelné až samozřejmé u příslušníka pokolení, které se ještě v mladém věku dočkalo volných výjezdů „za dráty“. Mnohem více jde o protagonistovu filosofii života jako nepřetržitého dobrodružství, byť života odehrávajícího se v kontextu dobrodružství jiných a kolikrát značně nesouměřitelných...

(úryvek z knihy):

Kreativnímu člověku pouhá konzumace už jednou hotovýho ke spokojenosti nestačí. Kreativní člověk musí tvořit. Neustále ho to žene k něčemu „dalšímu“, co by udělal, a nemůže si pomoct.

Já navíc patřím k lidem, co ty „věci“ ke všemu ještě musí dotáhnout do konce. Co si nedají pokoj, dokud jednou už rozdělaný dílko nedokončí a nepředloží ostatním všanc.

Co mě neuspokojuje na literatuře, je nemožnost dopídit se k poslednímu ze svejch čtenářů. Čte mě vůbec někdo? Jak se to mám dozvědět? Nakladatel mi možná ještě tak může předložit přehled prodeje od distributora či knihkupce. To je mi ale k hovnu.

Existuje skupina takzvaně protežovanejch autorů, který furt někdo cpe do médií – je jich plná stanice Vltava a magazíny veřejnoprávní televize.

Ale autory, kteří za svou tvorbu ručí navíc i vlastním životem, o takovejch se většinou dozvídáme až po jejich smrti...

(z doslovu Vladimíra Novotného):

... V čem ale tkví onen rozdíl, v čem spočívá ono fluidum Radovy pouti časem a prostorem s nenaoktrojovanou rouškou nestárnoucího „punk-táty“? Nepochybně v „nekonečném stesku po životě jako takovém“. Potom mu nelze nevěřit, že vždy a pokaždé může být i líp.