Dějepis pod lavicí Knihy

Proč dějepis pod lavicí?

Většina lidí si dějepis pamatuje jako spoustu jmen, dat a událostí, něco, co je vlastně úplně odtržené od reality. Strašná nuda, kterou někdo zapomněl ve školních osnovách. A je pravda, že se tak dost často učí. A je to hrozná škoda. Dějepis, to jsou příběhy. Docela často příběhy, které by žádný spisovatel nebo scénárista nevymyslel, anebo, kdyby vymyslel, tak byste mu je nevěřili. A navíc jsou to příběhy, které se skoro vždycky nějak dotýkají i dneška. Protože lidi se za poslední tisíce let, co je v historii sledujeme, vůbec nezměnili. V historii se schovává nejenom pěkný kousek romantiky, ale taky díky ní můžeme vidět úplně jinýma očima svět kolem sebe. Ryzí současost.

Já ve škole taky potkával dějepis v té nudné podobě, ale to mi ho nějak nedokázalo zošklivit. To, že soudružka dějepisářka neměla ahnung o spoustě souvislostí, mě vlastně docela bavilo.

A život chtěl, abych pak na střední škole sám začal učit předmět, ve kterém jsem si spojil dějepis, zeměpis i některé společenské vědy. A ty příběhy pak začaly dávat úplně nový smysl, my jsme díky nim se studenty poznávali svět. Bylo to skoro, jako když kosmonaut dorazí do neprozkoumané části vesmíru a objevuje jí.

Studenti ten předmět velmi rychle (k nelibosti prakticky všech úředníků) pojmenovali „dězepis“. Byl zajímavý tím, že jsme se ani tak nestarali o jména a data, ale až nebezpečně často jsme si kladli otázky „proč?“ a hledali souvislosti a analogie. Třeba, jestli pak vás napadne, jak moc se císařské Německo na prahu první světové války mohlo poučit z těch různých „proč“, které s odstupem času umíme najít v historii gótských válek v 6. století? Co má bitva u Lepanta společného s Evropskou unií a jak by Kolumbus uspěl před grantovou komisí?

Nakonec jsem začal pochybovat i o tom, jestli je potřeba dějepis učit chronologicky, protože ty příběhy docela často drží pohromadě daleko zajímavější logikou, než tím, že šly za sebou, jedna událost po druhé. Takový ilegální dějepis, který je moc kacířský na to, aby ho někdo ve školách bral vážně. Ale mimo školu si to můžeme dovolit, ne? 

Blog dává málo prostoru

Tak jsem napsal pár blogů tohodle ražení. Jenže blog není knížka. Blog nemůže přesáhnout určitý rozsah a všechno je potřeba oklestit, takže jsem rychle došel k tomu, že chci napsat v podobném duchu pěknou knížku.

Co v knížce bude?

Materiál jsem si začal chystat kdysi, když jsem učil ony předměty jako dězepis nebo filosofii dějin na dnešním Mensa gymnáziu. A postupně se mi vršily další a další. Ani nechci počítat, jak dlouho. Pod pokličku můžete nahlédnout, když zalistujete mými historickými blogy.

Malá ochutnávka zde:

• Královská svatba >>
• Češi na Lechu >>
• Den který rozhodl že Evropa nebude islámská >>
• Chvála nejednoty >>
• Trubadúr Richard >>
• Zbytečný dějepis >>
• Knížecí vyvražďovačka >>

Témata budou řezem dějinami naší civilizace, ale řazený trochu jinak, než jsou učitelé dějepisu zvyklí. Ale to už asi tušíte, když se začtete do mého blogu. Prostě jen velice letmo chronologicky a více podle myšlenkových souvislostí. Dějepis pod lavicí neni pro ty, co se chtějí připravit na zkoušku, ale pro ty, pro které bude zábava kouknout na svět novýma očima.

Kdy kniha vyjde

Psaní věnuju docela hodně času a energie, a snažim se, aby byla k mání ještě letos, koncem roku 2014. Nevím, komu ji chcete dát pod stromeček vy, já si tam určitě jednu nechám pro sebe.  

Proč přispět?

Jestli vás baví historie a zaujalo vás moje vyprávění o ní, mohla by se vám líbit i knížka dějepis pod lavicí. A přispět na její vydání je forma jak si ji předplatit. Budete mít pro sebe, nebo někoho jiného čtení a malou radost pod stromeček a už na to nebudete muset myslet později. Samozřejmě mi také pomůžete ji uvést do života.