Dokázal jsem, že to dokážu... Knihy

Dokázal jsem, že to dokážu…

…do očí mi pad tmavomodrý mrak, dovolil jsem si parafrázovat Jaroslava Ježka…

 

Narazili jste někdy v životě v plné rychlosti na STOPku, která by Vás na místě zastavila?

Ne?

Já ano!

O čem kniha bude?

Bylo mi tenkrát 32 let, kariérově jsem se blížil vrcholu. Byl jsem takový ten macho muž, který vydělává hromadu peněz a užívá si života plnými doušky. Ha, jenže chyba lávky, vše jednou končí!

Onemocněl jsem zápalem plic. Ten mi sice v nemocnici vyléčili, ale vlivem léčby mě připravili o zrak. A tak jsem jednoho dne narazil na svou STOPku v životě a všechno bylo najednou jinak. Skončil jsem doma. V domě, který jsem postavil, jsem se ztrácel. Přátelé a známí se ozývali čím dál tím méně. Seděl jsem doma na gauči, uvažoval jsem o smyslu života, malými krůčky jsem začal přeskakovat nástrahy zrakově znevýhodněných. Odrážel jsem útoky netolerantní společnosti a snažil jsem se vyrovnat s vyčůraností, debilitou, homofobií, surovostí a hyenismem některých lidí, které jsem v té době potkával snad na každém kroku. Holt, pohled na svět se mi změnil, když jsem na něj přestal koukat zdravýma hnědýma očima, ale jen skrze zbytky zraku zašedlými rohovkami.

Po nějaké době jsem potkal pár inspirativních lidí, můj osud a příběh je zaujal. A tak jsem se postupně zvedal ze dna. Pak přišla výzva. Sepsat svůj životní příběh, podělit se se čtenáři o své pocity, radosti, strasti. Vypsat ze sebe ten vztek a zmar, a snad i celou tíhu tohoto světa!

Připravte se na těžkou realitu různých lidských charakterů, které jsem při své strastiplné cestě potkal a stal jsem se pro ně jen převozníkem.

Dopisuji tuto knihu, korektorka opravuje chyby, které přes svůj zrakový hendikep při psaní dělám, a oba doufáme, že se najde dostatek lidí, které v kostce zaujal můj příběh, a budou zvědaví, jak to všechno začalo (dětství, dospívání, kariéra), jak to probíhalo (onemocnění, cesta ze dna) a jak je to nyní. Zkušenost je to nepřenositelná, ale třeba po vydání této knihy a jejím přečtení, bude Váš život obohacen o realitu všedního dne.

Surový a reálný popis situací a stavů z oblastí pro mnohé neznámé. Bez příkras popisuji reálný život a stav věcí veřejných. Cestu mladého, úspěšného člověka až na sociální dno a jeho snahu jaké Fénix povstat z popela.

Buďte odvážní a podpořte vydání knihy o tom, jak těžký může být lidský osud a jak velká může být touha se s osudem porvat!

Nikdy nevíte, co se Vám v životě přihodí…

 

K čemu budou vybrané finance použity?

Finanční prostředky, které budou v případě úspěšného projektu vybrány, budou použity na vydání knihy, korekturu, tisk a prezentaci tak, aby se kniha co nejvíce dostala k těm, kteří čekají na inspiraci. 

 

Informace o připravované knize:

- předpokládaný rozsah cca 250 stran formátu A5,

- vazba brožovaná, možná pevná,

- předpoklad vydání knihy pozdní jaro 2019,

- ač je příběh barevný jako duha, obálka i text budou černobílé, podobně jako můj současný svět. 

 

Kdo jsem?

Je mi 41 let. Působil jsem řadu let na několika vysokých a vyšších odborných školách a realizoval jsem své vlastní podnikání ve vzdělávání, poradenství, supervizi a koučinku. Na startu své dobře nastavené kariéry, v 32 letech, jsem ne vlastní vinou přišel o zrak. Jen krátkou dobu jsem si plnil svůj americký sen. Přes své postižení se snažím pokračovat v práci vysokoškolského učitele, poradce a držet svou firmu. Dopsal jsem disertační práci, absolvoval psychoterapeutický výcvik, připravuji vlastní terapeutickou praxi a dopisuji knihu o strastech mého života. Okusil jsem štěstí, spokojenost i úspěch, ale i pád na samé sociální dno. Jsem autorem několika VŠ publikací, desítek příspěvků a sociálněekonomických analýz, spoluautorem mnoha pracovních, poradenských postupů a metodik. Volný čas se snažím trávit se svým partnerem cestováním a ochutnáváním vín. Vyslyšel jsem návrhy a žádosti, a dopisuji tuto knihu.

 

Ukázky z knihy:

... Zbystřím pohled, mým směrem se blíží štíhlý klučina. Na první pohled si všimnu jeho baletního nebo spíše tanečního kroku, překládá jednu nohu před druhou a jeho štíhlá postava spíše tančí, než jde, vypadá to, že mu vpředu přirození v jeho kroku nevadí a zadkem záměrně vrtí. Čekám každou chvíli piruetu, dorazí či dotančí ke mně. „René? Ahoj, já jsem Ivo,“ osloví mě, s hlasem, který asi nezmutoval. Opravdu štíhlý, o pár centimetrů vyšší než já, blond vlasy se mu vlnily až na ramena, proti pouličnímu světlu se mu blýskaly na nose brejličky. Zakoulel jsem očima, no to bude ostuda, povzdechl jsem si. „Jo, ahoj, jak se vede? Půjdeme si sednout? Třeba na kávu, pivo?“ rozvíjím konverzaci a vidím, že Ivo přikývl. Otočil jsem se a vystoupal po točitých schodech do patra. Společně jsme vešli širokými dveřmi do místní módní hospody. Sedli jsme si ke stolu u okna pro čtyři. Použité sklo, které zůstalo na stole, jsme postavili na jeho okraj. Ivo kapesníkem utřel mokrá kola na desce stolu, papírový kapesník zmuchlal a odhodil do popelníku. Podíval jsem se z okna a zakoukal jsem se na parkoviště a roh mého domu osvětleného oranžovým, veřejným osvětlením a pomyslel jsem si, jestli jsem neměl raději zůstat doma. Otočil jsem se na Ivoše a zadíval se na jeho tvář, štíhlý obličej s akné a zarudlými boláky. Asi málo sexu, nad tou myšlenkou jsem se pousmál. ...

 

... Přes noc, co dvě hodiny, mi sestry chodily mazat do očí mast. Již jsem skoro nic neviděl. Celý svět kolem mne byl zahalen do nepropustné bílé mlhy. Ráno mě vzbudili, no, vzbudili, nespal jsem.  Bylo pět hodin, všude ticho a tma. Po rozhodnutí konsilia, jsem měl být ten den převezen na oční oddělení do Karviné. Chystaly se výstupní papíry, já pomalu šmátral po pokoji. Ze skříně vytáhnul kalhoty, černé manšestráky, natáhl jsem si je přes pyžamo. Neměl jsem sílu se převlékat, zvlášť když jsem tušil, že brzy budu opět jen v pyžamu. V jiné nemocnici, jiném pokoji, jiné posteli, s jiným nechutným personálem.  Na polici ve skříni jsem nahmatal modrou flanelovou košili a mikinu, ze spod skříně jsem vytáhnul černou cestovní kabelu. Tu jsme s Richardem koupili na podzim v Praze, na mé služební cesty po republice. Celý den jsme ji tahali s sebou po Praze a po pražské zoologické zahradě. Postupně jsem do ní naskládal drogerii, ručník, pantofle a zbytek minerálek. Šmátral jsem po stole, pelesti postele i skříni, zda jsem na něco nezapomněl. Sedl jsem na postel a čekal.  Nohy obuté do černých zimních bot s elegantní špičkou se houpaly nad zemí a já si představoval, jak ty boty vypadají.  Snažil jsem se vytušit komíhání nohou.  Netušil jsem, co se to se mnou děje, nervozita a nejistota se mnou cloumaly. ...