PROČ JSEM HOLOUBKŮM LÁMALA KŘÍDLA (sekta Allatra)

V hlavní roli psycholožka Kateřina. Jednoho dne k ní totiž přijde pacient, který tvrdí, že je mimozemšťan. Příběh pokračuje ve starověkém Egyptě Zhanniným vyprávěním o Apexiáncích a příběhem mladinké muslimské dívky Tejušky, která se v moderním Kazachstánu dostane do muslimského hnutí očekávajícího příchod Mahdíhi, islámského zachranitele. 

Zhanna
Tejuška
Olga
Anna
Tatiana
Nicol
a Češka Marta

Tyto fiktivní postavy, založené na reálných osobách, budou protagonistkami jednotlivých příběhů. Všechny představují Nebeské ptáčky sektářského vůdce, Igora Danilova. Kniha bude pracovat s linkami příběhů z knížek Allatry, takže Danilov bude makat jako Sensei, než se z něj stane léčitel Igor.

Příběh bude mít 18 kapitol. Odhalí, co se děje za oponou nebezpečné proruské sekty. A jako dycky k tomu budou AI obrazy.

 

UKÁZKA Z KNIHY

"Kateřina začala ten den skoro stejně, jako vždycky. Probudila se včas, jak měla ve zvyku. Osprchovala se, nalíčila a pečlivě oblékla na další pracovní den. Jako psycholožka musel vypadat  přátelsky a důvěryhodně. K snídani si dávala toasty a černou kávu. Obvykle si k tomu nepouštěla žádné rušivé vjemy, ale toho rána se zvědavě podívala na ranní zprávy. Ruska invaze na Ukrajinu, vyšetřování ministra školství a předpověď odpolední přeháňky. Nic nového. Na chvilku ji zaujal reel, ve kterém nějaká výrazně nalíčená žena blikala do kamery hadíma očima. Jakmile se začaly objevovat obrázky pyramid a mimozemských lodíl, vypla to a odložila mobil. Podívala se na hodinky. 6:42. Měla dvě minuty zpoždění. Na to nebyla zvyklá. To ta hloupá videa. Zbytečně promrhaný čas. 

Dojela metrem na I.P. Pavlova a zabočila do jedné z postranních ulic. Tam měla ordinaci. Ráno tam ještě nebyla recepční, takže musela vždy prvního klienta pouštět do budovy sama. Tahle sezení byla pro některé manažery jedinou šancí, jak se v hektickém pracovním režimu dostat na terapii. Potřebovali se vypovídat ze svých problémů. Někteří řešili rozvody, rebelující teenageři, kteří se s nima nebaví, nebo spory v pracovním kolektivu. Občas se objevila nějaká porucha, spojená s kokainovou závislostí, nebo vyhoření v důsledku workoholismu. Robert, který měl toho rána sezení, k ní chodil už nějakou dobu. Nedokázala ho ale úplně zařadit. Stěžoval si na obvyklé problémy osamělého třicátníka s dobrou prací. Když jí předešlého dne napsal zprávu s urgentní žádostí o setkání, byla z toho trochu překvapena.

K budově dorazila v 6:56. Robert tam už stepoval. Měl na sobě koženou bundu a byl upravený jako obvykle. Dokonce ani nevypadal ve stresu - usmíval se a vyzařoval z něj trochu podezřelý klid. Možná se to přes noc uklidnilo, pomyslela si Kateřina a rychle Robertovi odemkla dveře. Po cestě výtahem spolu bezstarostně klábosili, a Kateřina nevycítila, že by s ním bylo něco v nepořádku. Alespoň ten den začne příjemně. 

Usadili se do křesílek v prosvětlení místnosti. Byla zaplněna kytkami a působila uklidňujícím dojmem. Robert to tady měl rád. Pohodlně se rozhovořil o své práci a vyprávěl o novém povýšení. Kateřina se zeptala, zda se mu stalo něco v rodině, ale on naopak tvrdil, že je všechno zcela v pořádku. “Proč jsi mě vlastně požádal o tuhle urgentní setkání, Roberte?” zeptala se po chvilce Kateřina, protože vlastně netušila, proč ji sem vytáhl tak brzo ráno. Robert se ale zarazil způsobem, který u něj Kateřina ještě nikdy neviděla. “Stalo se něco špatného, Roberte?” zeptala se znovu a přisunula si křeslo trochu blíž. Robert ale zatvářil zmateně. “Ne, nic špatného se nestalo. Naopak. Přihodilo se mi něco úžasného. Musel jsem vám o tom povědět.” Kateřina zpozornila, ale nasadila zvědavý úsměv. “Tak povídej, už mě nenapínej, co je to?” 

“Podařilo se mi to poprvé před několika dny,” začal Robert nadšeně svoje povídání. “Nejdřív jsem tomu sám nevěřil, ale pak jsem to ukázal svým blízkým a nevěřili vlastním očím. Ukážu vám to.”

Robert si chvíi připravoval slova. Pak se napřímil, zhluboka nadechl a se zavřenýma očima vydechl s hlasitým opakováním slabiky “ta,ta,ta,ta,ta,ta,ta,ta…”. Pak znovu otevřel oči a pohodlně se usadil. Kateřina netušila, co to mělo znamenat. To už ale Robert otevřel pusu a začal mluvit: “Já jsem lord Kryon, pán časomíra a král Dungananu. Mluvím k vám telepaticky skrze schránku tohoto muže jménem Robert. Vybrali jsme si ho, pro jeho čistotu a upřímnou touhu sloužit. Máme pro vás zprávu o blížící se zkáze. Hrozí vám strašná katastrofa. Zánik lidstva je blízko, ale existuje jedno řešení. Tajemný muž, agent Shambally, nadaný všemi divy a moudrostí. Jeho následujte. Do té doby, pracujte, shromažďujte svoje peníze v hotovosti a připravujte se na Přesídlení. Tato zpráva nyní končí. Pííííííííp.”

 

Kateřina seděla mlčky před svým pacientem. Po pravdě, měla co dělat, aby při konečném píp nevyprskla smíchy, ale skryla to za tlumené zakašlání do dlaně. Chvíli přemýšlela, jestli do toho má vstoupit, ale počkala, než Robert otevřel oči a naznačil svými pohyby, že je to opět on ve svém těle. Jednalo se o jasný projev bludných představ, o tom nepochybovala ani na chvilku. Že by na tom mohlo být něco pravdy, nad tím neuvažovala ani vteřinu. Bylo to celé spíš komické než cokoliv jiného. Robert nebyl moc dobrý herec, a tak byla jeho napodobenina mimozemského návštěvníka spíš karikaturou skutečné postavy. Znělo to jako nějaký nesmysl, který by si vyfabulovalo malé dítě během her se svými kamarády. Robert se ale tvářil naprosto vážně a sebejistě. Nepochybně byl přesvědčen, že to je skutečné. 

“Povězte mi, Roberte, ten Kryon, který s vámi hovoří, to je nějaký mimozemšťan?” Robert se nervózně ošil. Zachytil v jejím hlase pochyby. “Ano. Je to vedoucí galaktické flotily v souhvězdí Orion. Připravuje se na odlet ze země. Annunakové už tu nechtějí být, když spolupracujeme s ještěry.” Začínalo to být trochu bizarní. Kateřina se ale nenechala vyvést z míry. “A ti ještěři.. ti žijí kde?” zeptala se ho a Robert se znovu rozpovídal: “Jsou všude kolem nás. Může to být kdokoliv. Hlavně Židi.” Kateřina nadzvedla obočí. O Židech nikdy nemluvil a ani předtím si u něj nevšimla žádného antisemitismu. Kde se to najednou vzalo? “A co od vás vlastně Kryon chce? Abyste šířil jeho zprávu?” zkusila Kateřina a Robert se nadšeně usmál. Pochopila! “Ano,” přitakal, “přesně to ode mě chce. A vy jste první mimo můj nejbližší okruh, který má tu zprávu možnost slyšet.” Pak se na chvilku zarazil, jako by se v něm objevil malý záblesk racionality. Jako by se sám podivoval, jaké nesmysly hovoří. Ale hned ten pocit shodil a dodal:” Já vím, že to možná zní bláznivě, ale říkám vám, že to je skutečné. Mám knihu, která to všechno vysvětluje. Vzal jsem vám ji s sebou,” hlesl a vytáhl ze své aktovky tlustou knihu s vínovým obalem. Měla na sobě znak slunečního disku a pod ním měsíční srpek. Kateřina ten symbol neznala, ale vypadal hned, jako by patřil nějaké sektě. Natáhla ruku, aby si knihu od Roberta vzala a prohlédla, ale Robert ji stále pevně držel v rukou. “Slibte mi, že si ji přečtete a nevyhodíte ji do koše,” dodal najednou s úplně jiným ténem hlasu a po vteřině ještě dodal: “Prosím.” Kateřina se mu dívala zpříma do očí. “Do tě knihy se určitě podívám. A slibuji, že ji nevyhodím.” Když uvolnil stisk a knihu jí přece jen předal, rozevřela si ji na náhodné straně a spatřila ilustraci komplikovaného technologického zařízení, u kterého byla poznámka týkající se jakýchci “čísti Pó”. To slyšela poprvé. Chvíli se na ilustraci dívala a pak se znovu podívala na Roberta. “Dnes večer mám trochu času, tak se do ní začtu.” To Roberta konečně přesvědčilo. Vypadalo to, jako by se zklidnil a spadlo z něj tíživé břemeno. Asi měl opravdu pocit, že předat jí zprávu od mimozemšťana Kryona bylo nesmírně důležité. 

Když odcházel z její ordinace, rozloučili se obvyklým způsobem a nic dál nenapovídalo tomu, že se ten muž úplně zbláznil. Vydal se do práce, kde jeho kolegové nepoznají jedinou věc, protože se bude chovat jako vždy. Kateřina měla v průběhu dne ještě několik pacientů, ale rozhovor s Robertem z hlavy nedostala. Večer dorazila domů, uvařila si nějaké jídlo a unavená usedla k počítači. Měla další den zase ranní setkání, ale byla odhodlaná si o všem zjistit víc. Tenhle blud mohl být nebezpečný nejen pro Roberta, ale i pro další lidi. Ona sama se s něčím takovým zatím nikdy nesetkala. "