Křídla Knihy

Druhá ukázka z textu:

Probral ji ostrý zápach a něco vlhkého na obličeji. Vytřeštila oči, ale nedařilo se jí zaostřit pohled. Opět oči zavřela a zhluboka dýchala. Svět se s ní točil a cítila, že hlavu sotva udrží vzpřímenou, jako by byla na hraně usnutí a nemohla tomu zabránit.

                „Otevři ty oči a podívej se na mě!“ zazněl místností hlas starší ženy. Poslechla.

                Seděla v malé šedě vymalované místnosti. Většinu levé stěny tvořilo zrcadlo. Silně jí to připomínalo policejní výslechovou místnost ze seriálů. Očekávala, že ji z druhé strany skla může někdo nepozorovaně sledovat.

 

Ruce měla volně položené na opěrkách židle. Nebyla připoutaná, ale nemohla s rukama ani pohnout. Pokusila se o jakýkoliv pohyb, ale zjistila, že to jediné, co dokáže ovládat, je hlava.

Před ní stál těžký kovový stůl, na kterém leželo několik papírových složek. Na druhé straně stolu seděla starší žena. Mohlo by jí být tak sedmdesát, měla čistě bílé vlasy zvlněné ve staromódním účesu a hranaté brýle. Vypadala jako prototyp babičky.

                NENÍ TO ANDĚL, došlo Megan, když si uvědomila, že má žena na sobě jen halenku bez možnosti skrýt křídla. Vzpomínky, které se jí hnaly hlavou, nemohly být reálné. Vybavil se jí pád u táboráku. JSEM NA POLICEJNÍM VÝSLECHU? MUSELA JSEM SPADNOUT NA HLAVU NEBO…

                „Megan?“ žena přerušila její tok myšlenek. Špatně se jí soustředilo a byla si jistá, že musí vypadat dezorientovaně. Potřásla hlavou a opět si sklíčeně uvědomila, že nemůže hýbat svým tělem.

                „Jsem ochrnutá?!“ vyhrkla hned, jak ji to napadlo.

                „Ne, jste paralyzována naším sérem. Postupně to bude odeznívat. Jsem ráda, že jste již schopna logické úvahy a nemusíme se dále zdržovat.“ Žena se narovnala a otevřela první z papírových desek, ve kterých začala listovat.

                „Jsem Katová, ředitelka kláštera na Andělské Hoře a jedna z nejvýše postavených osob v andělské komunitě,“ představila se. Když mluvila, tak vůbec nepůsobila babičkovsky. Byla naprosto formální a vzbuzovala respekt.

                „Nemáte křídla,“ podotkla Megan pochybovačně. Katová prudce sklapla desky.

                „Ne všichni z naší komunity mají křídla,“ podotkla. Vstala a pomalu obešla stůl, aby byla dívce po boku. Přitáhla si jednu ze složek a otevřela ji tak, aby na ni Megan viděla.

                „Víš, na co se díváš?“

                Ve složce leželo několik barevných fotografií. Vyvolané fotky Megan u nich doma neviděla již hodně dlouho. Na těchto však byla její rodina. Její malá sestra na pláži v nových plavkách, které spolu kupovaly než s rodiči odjela na dovolenou. Rodiče sedící u večeře v hotelové restauraci. Celá trojice na maškarním průvodu, kde s nimi pózuje muž v podivné masce spojující klaunské oblečení, chůdy a obrovská hnědá křídla.

                „Co je to?“ zeptala se, přestože přesně věděla, na co se dívá. Doufala, že se plete.

                Katová nechala složku otevřenou na stole a pomalu se vrátila na svoji židli. Natáhla se pro propisku a uložila ji úhledně k ostatním věcem na stole. Pak teprve na Megan pohlédla.

                „Musím uznat, že organizace podcenila dnešní mladé lidi a míru varování, kterou vám měla udělit. Vzhledem k těmto okolnostem ještě nebylo přistoupeno k výraznějším opatřením. Nyní je čas toto pochybení napravit.“

                Megan cuklo v levém malíčku. Nebylo to však pro ni nyní důležité. Věnovala plnou pozornost Katové. SLEDOVALI MOJI RODINU! Nevěděla, jestli je víc vyděšená nebo rozčilená, ale mlčela.

                „Naše skupina je napojená na oficiální vojenské organizace. Ochrana obyvatelstva před paranormálními jevy je natolik důležitá, že nám všichni nechávají volné ruce při opatřeních, která jsou nutná k utajení jak naší organizace, tak i událostí, které by mohly u běžných lidí způsobit paniku. Máme tak důležité a výhradní postavení, že jsou nám tolerovány ztráty na životech v rámci vyššího dobra. A my tohoto privilegia také využíváme.“

                „A co moje rodina?“ přerušila ji Megan. Katová na ni káravě pohlédla.

                „Pokud by se do situace zasvětil někdo nepovolaný z venku. Někdo, kdo by byl považován za hrozbu. Bylo by v lehčích případech zajištěno jeho znevážení ve společnosti ať už pomocí způsobených halucinací nebo trefnou mediální kampaní. Mohlo by se stát, že by dotyčný začal brát nějaké silnější drogy a to vědomě či nevědomě. Nebo nejpohodlnější a nejúčinnější způsob, který využíváme, je smrtelná nehoda.“ Katová se výhružně naklonila nad stůl a zabodla prst do její rodiny na fotce.

                „Svou rodinu bys měla chránit. Chránit před tím vším o čem oni nikdy nebudou ani tušit, že to existuje. Uvědom si, že tady jde o mnohem víc, než jsi nyní schopna vůbec pochopit. Ale pamatuj si jedno. Jestli uděláš někdy chybu a tvá rodina nebo kdokoliv z tvých známých zjistí víc než by měl, podepíšeš jim tím rozsudek smrti.“

                Megan nekontrolovatelně vyletěla ruka vzhůru, jakoby chtěla ředitelku uhodit. Ztratila nad ní však opět kontrolu a její rozevřená dlaň padla na stůl na hromádku fotek a záznamů ze sledování.  Nemohla popadnout dech a do očí se jí draly slzy. Nevěřila, že strach o někoho může téměř fyzicky bolet.

                Katová pozvedla jedno obočí. „Složku si můžeš půjčit k prostudování, aby si zjistila, jak dokážeme být důslední.“