KUBÁNEC Knihy

Děkujeme za Vaši podporu...

Pozor...Pozor...Pozor...

Vezměte Kubánce za slovo!!!

Kubáncův slib: "Pokud se podaří úspěšně dokončit projekt Kubánec na startovači ( www.startovac.cz/projekty/kubanec ) slibuji, že z výnosu prodeje audioknihy vydán Kubánce také jako klasickou knihu o kterou si tak často píšete v mnoha diskuzích. Udělám tak nejpozději v listopadu, abyste ve chvili, kdy se nedá na motorce jezdit měli co číst..."

Nežili tu mezi námi pouze svazáci, pionýři a přisluhovači..., ale i motorkáři a další fajn lidi... Třeba hospodští...

I když to tady před pár desítkama let stálo za prd - i tady se děli věci, které si v ničem nezadali s tím - co se dělo o kus dál. Kde? Tam kam byl vstup zakázán. My jsme žili, ale tady. Kašlali jsme na všechno, protože jsme měli svůj svět. Svět motorek a kamarádů. Tam nám bylo dobře. S úsměvem a lidsky o tom vypráví Kubánec: "Omlouvám se všem milovníkům spisovné češtiny. Nemůžu napsat, že to stálo za lejno, když to stálo za hovno."

 

Jak tento román vznikl?

 Jako bychom se koukali do zrcadla - film Signál

"Před rokem jsme se sešli v naší oblíbené hospůdce. Konečně jako každou neděli. A Slepejš na stůl položil deset fotografií z našeho "mládí." Nikdy nefotografoval a ani nám neprozradil, kde je vzal, ale fotky ležely na stole, a my až do pozdní noci už nemluvili o ničem jiném, než o našem životě motorkářů. Byla to chvíle, která stála za zaznamenání. A tak jsem další den začal dávat dohromady vše, co u stolu ten večer zaznělo, a na co jsem si ještě vzpomněl." Rozhodně jsme nebyli žádní svatouškové... Román "Kubánec" vypráví hlasem Norberta Lichého příběh naší party. 

 

Proč tady otravuji a žádám o vaši podporu?

Když jsem rukopis dal přečíst několika lidem - řekli, že tohle všechno prožili i oni. Opravdově a se zaujetím mě poté vyprávěli své příběhy, které prožili na dvou kolech. Nakonec mně vždy řekli: "Vidíš už jsem na to všechno málem zapomněl." A to by přece byla škoda.

 

Co nám ke Kubáncovi napsala Inka Urbanová?

"Přečetla jsem si ukázku a mně se líbí. Ono to totiž funguje u nás i tak, že já přečtu a když si myslím, že Petrovi ilustrace sednou, tak jdeme do toho. Tak teď spíš vše záleží na vás. Tak doufáme, že se vydání povede!"

Inka Urbanová vždy myslí na dobro druhých, ať se jedná o rodinu či někoho, kdo pomoc potřebuje. Více než 30 let je oporou manželovi, výtvarníkovi Petru Urbanovi, bez její pomoci by nikdy nemohl dosáhnout takových pracovních výsledků.
Zdroj: http://www.denik.cz/zena-liberecky-kraj/inka-urbanova-manazerka-20160305.html

 

Co najdete mezi řádky?

Jak doufám, tak zde například najdete i svoje začátky na motorce. Své kamarády a druhy. Své dávno zapomenutá dobrodružství. Své příběhy, kdy nestačilo mít peníze, ale museli jste mít i šikovné kamarády, kteří vám pomohli tu hromadu šrotu, co jste si přinesli do garáže, přivést k životu a zpátky na silnici.

  

Co zde nenajdete?

Pohrdání. Vysmívání. Pomluvy. Poučování. Špatnou náladu. 

 

Proč jsem si vybral formát audioknihy?

Protože jsem líný jako většina lidí. Protože nemám čas. Věčně jsem v práci. Protože nejvíce času trávím za volantem auta a protože mě nebaví poslouchat rádia, která za hodinu i čtyřikrát zopakují jednu a tu samou písničku, proto poslouchám na svých cestách audioknihy. Vím, že nejsem sám. Jsou nás tisíce, kteří trávíme svůj život v autě a chceme poslouchat příběhy. A nejen v autě. Těch míst je mnoho.

 

Kdo se mnou na tomto dílku spolupracuje?

Petr Urban zajistí svými kresbami jedinečnou podobu. Neznáte Petra Urbana? 

Tak ve zkratce: Petr Urban je populární český kreslíř a ilustrátor, z jehož pera vzešla, dnes již českým národem obdivovaná, postavička Rudy Pivrnce, která zosobňuje s humorem a mírou nadsázky lidské vlastnosti a především slabosti.

Petr Urban se narodil 8.8.1960 v Jablonci nad Nisou. Žije ve Smržovce a rodné Jizerské hory by nikdy neopustil. Je ženatý, manželka Inka je jeho manažerkou a spolupracovnicí, má dospělé děti Markétu, návrhářku a fotografku, a Petra, který se věnuje rodinné firmě PIVRNEC.

 

Norbert Lichý zapůjčí svůj hlas. Nic vám jméno Norbert Lichý neříká? To je divný. Co třeba starosta ve filmu Signál? Místní motorkář, motocrossová legenda... Pořád nic? Tak jiná postava. Kurátor a později pomocný kuchař Macátko v seriálu Ohnivý kuře. No sláva. Já jsem si jej, ale vybral pro jeho motorkářskou roli. Zde máte o něm další informace:

 

"Tak, že žeru dětem pastelky, se ví, že jo, ale vymluvte všem, že jím syrový zmrzlý filety. Fakt to není pravda. Jenom někdy. Na chuť. No bóóže…"

Svérázný a vynikající divadelní ostravský herec se narodil 29. prosince 1964 v Ostravě. Jeho otec byl režisér, herec a dramatik Saša Lichý. Norbert stanul na divadelních prknech poprvé už devíti letech. O deset let později působil v šumperském městském divadle. V rozmezí let 1986-1987 působil v Divadle loutek v Ostravě a od roku 1987 působí bez přestávky v Divadle Petra Bezruče. Kromě herectví se věnuje i hudbě a skládání scénické hudby. Jeho činnost lze vysledovat i ve spolupráci s ostravským studiem České televize - dokumenty, dabing. Dnes je znám z mnoha filmů, televizních seriálů. Přesto jej angažmá v některém z pražských divadel neláká, je bytostně spjat s Ostravou, považuje se za patriota. Ostrava, dávající i beroucí, je jeho celoživotní láska. Mezi vyhledávané pochoutky patří rajská, uherák nebo šunka. Herec je svobodný a bezdětný.

 

 Na co použiji vybrané peníze?

 Na vydání této audioknihy. Na výrobu odměn pro své podporovatele. Na honoráře grafika a výtvarníka Petra Urbana a herce Norberta Lichého, kterého jsem si vybral poté, co jsem jej viděl uhánět na fichtlu ve filmu Signál. A taky na vylisování CD a vytištění potřebných tiskovin.

 

Kdy audioknihu dostanete?

 Po úspěšném ukončení projektu do 10 týdnů, tedy pokud vybereme potřebnou částku. Jinak můj román zůstane další dobu v šupleti a nikdo se nedozví, jak to bylo s námi a motocykly za socialismu, kdy k prosazení motorkářské svobody musela často nápomoci i předem připravená lež, které by příslučníci VB uvěřili.

 

Odměny?

 Všechny odměny se týkají audioknihy Kubánec.

 

Fotogalerie - Díky Slepejši...

Můj první skutečný motocykl. Vlevo stroj, který mě nechal v garáži Svobada za mého EasyMustanga a vpravo to jak jsem jej přestavěl, abych si splnil sen o "Crossce"

Naše stroje na srazu, který jsme pořádali a trochu se nám vymkl... Čekali jsme pár jezdců... přijelo jich hodně, fůra, mraky...

Rozdělili jsme tehdy jezdce na skupiny a koukali rychle z místa srazu vypadnout. Na snímku jedna skupina, kterou poté vedl Jarda.

Když jsme se rozjeli různými směry - už jsme jen čekali, kdy nás odstaví policisté a jejich pomocníci...

Jeden z naší party pospíchá na Letovisko... 

Norton mě vzal na sraz. Tam jsem poprvé v životě viděl Harley Davidson Electra Glide a okamžitě se zamiloval. Jak se, ale k téhle holce tehdy dostat jsem nevěděl a tak jsem se později pokusil svou Jawu 500 OHC do této podoby přestavět...

 

Ukázka textu z Kubánce

 Učňák byl od první chvíle na hovno. Totálně mi změnil život. Pochopitelně k horšímu. Nastal konec volna.

Vstával jsem ráno v půl šestý a v šest jsem dobíhal ranní autobus, abych byl v půl sedmý na nádraží. V šest čtyřicet se do stanice vplížil můj courák a za hodinu, po sedmi zastávkách, líně vjel do mé výstupní stanice. Učňák byl dva kiláky od nádraží, a tak do zvonění v osm to byla hoňka. Dobrý bylo, že s námi ve vlaku jezdily holky z vedlejšího učňáku. Nevěřil jsem, kolik hezkejch holek je blbejch a musej chodit na učňák namísto toho, aby dřepěly někde na gymplu. Vzdělání nás drželo v lavicích do tří hodin odpoledne. Ve čtyři mně jel vlak zpátky. V pět jsem dorazil do svého města, vystoupil z osobáku a hnal se na autobus. V půl šestý jsem vystoupil z autobusu, slabej kiláček od našeho domu v kopcích na konci města. Shrnuto, pět dní v tejdnu bylo v prdeli. Tedy čtyři, v pátek jsem se dostal domů v půl pátý. Tohle člověk s duší dobrodruha a touhou po svobodě nemohl dlouho vydržet. Ten první tejden byl prostě pro můj život neakceptovatelnej. Vůbec jsem si nepřipouštěl, že přijde počasí, který mi jasně řekne, že motorky na silnici v prosinci nepatří.

Druhej tejden jsem se už řítil na učňák na svým fichtlu. Matka sice lomila první den rukama, ale já jsem osedlal ty dva koně a vyrazil do světa. Časově jsem na tom sice nic moc nezískal, ale byl jsem svobodnej. I když na druhou stranu jsem přišel o hihňání holek v kupé našeho vlaku. Motorka ale byla lepší společník. Šílenej jsem byl akorát při návratu na domovskou hroudu. Poslední kilák k domovu do strmého kopce nedělal radost ani mně, natož utahanému motoru mého stroje.

Na konci září jsem se s mým prvním motocyklem rozešel. Umíral mně pod zadkem při návratu domů každý den. Poslední dva dny jsem mu do toho kopce musel pomáhat i nohama. V pondělí už jsem si ráno v garáži říkal, že je to jeho poslední cesta. Vůbec jsem netušil, že je to pravda. Dorazil jsem před učňák, kde kouřil Svoboda, kterej na mě čekal.

„Koupím od tebe ty plechy za patnáct stovek. Bereš?“ procedil mezi zuby, které svíraly frajerskou cigaretu Sparta.

„Máš prachy? Na splátky nehraju.“ Svoboda vyndal z kapsy peníze na říjen od fotříka, jednoho z posledních soukromejch zemědělců na Litoměřicku, a podal mi je.

„Zejtra ti přivezu velkej techničák.“

Celej den jsem koukal z okna učňáku na svůj stroj, kterej mně od rána neříkal pane, a v kapse mačkal patnáct stokorun. Odpoledne jsem dorazil vlakem domů. Matka hystericky pobíhala před domem a vyhlížela mě. Přece jen jsem na fichtlu bejval doma dřív. Když jsem jí oznámil, že jsem svůj stroj prodal, propadla v neskrývanou radost. Určitě to byl jeden z nejšťastnějších dnů jejího života. Pro mě to byla hotová tragédie.

 

Poděkování:

 Děkuji Slepejšovi, který neznámo kde vyhrabal fotky o kterých nikdo z nás neměl ani tušení, že existují. Fakt dík. A již teď chci poděkovat vám všem, kteří jste tento projekt dočetli až sem. Pevně věřím, že se rozhodnete projekt podpořit...