Mořičvíl - audiokniha Knihy

Tohle všechno se samozřejmě stalo až potom, co se hrabě stal opět mužem... tedy upírem.

V kanceláři personální ředitelky bankovního domu Vejskabr, slečny Pidlooké, bylo pořádné horko. Hrabě Samuel Stoker se posadil na nabídnutou židli a zvědavě čekal, co se bude dít. Slečna Pidlooká se chvíli zabývala lejstry, která měla položená na svém velkém pracovním stole, a hraběte si naoko nevšímala. Před týdnem na školení personalistů se dozvěděla, že to u uchazeče o zaměstnání vyvolá mírnou nervozitu a větší otevřenost. Když už se papíry zaobírala víc, než bylo slušné, ozval se hrabě Stoker jako první.

„Ehm, když dovolíte, ten papír hned nahoře máte vzhůru nohama, ten pod ním je v Abu-Babštině, kterou nehovoříte, a ten úplně dole, to je jídelní lístek od Vyšinutého mamuta. Myslím si, že to čtení jenom předstíráte.“

„Prosím?” zvedla polekaně oči slečna Pidlooká.

„Podle mého názoru si myslíte, že když budete předstírat studium těch dokumentů, udělá to na mě dojem,” řekl mile a bezelstně hrabě.

„A udělalo?” byla zmatená slečna Pidlooká.

„Ne, ani v nejmenším. I když, abych byl upřímný, dostal jsem chuť na ten nakládaný hermelín, co mají u Mamuta za dvacet fufníků.”

„Aha. To je asi jen malé nedorozumnění, jen jsem si tady něco třídila…”

„Kdepak,” nedal se zaskočit hrabě, „netřídila. Nepřečetla jste ani řádku. Přemýšlela jste o tom, kam půjdete večer se svou kamarádkou. Jestli vám tedy mohu poradit, ten klub, co jste vybrala, není příliš bezpečný…”

„Vy umíte číst myšlenky???” zděsila se slečna Pidlooká.

„Jen tak trochu,” připustil hrabě, „ale ty vaše nejsou příliš těžké. Víte, čím složitější uvažovaní, tím hůř se myšlenky čtou.”

„Ééééé…”

„Teď by bylo myslím vhodné se mně zeptat, o jakou pozici se u vás ucházím,” napověděl jí hrabě.

„Samozřejmě,” snažila se dostat zpátky do role své personalistka.

„No, tak šup, nebojte se,” snažil se jí podpořit Samuel Stoker.

„O jakou pozici se u nás ucházíte?” zkusila to tedy slečna Pidlooká.

„No, vidíte, že to jde,” usmál se na ní hrabě, přičemž vycenil své špičáky, „rád bych u vás pracoval jako noční hlídač.“

„Opravdu?” byla trochu zaskočená personální ředitelka, „ale my nepotřebujeme nočního hlídače. Máme dokonalý zabezpečovací systém!”

„Nemáte.”

„Vážně? Jak jste na to přišel?” zamračila se trochu Pidlooká, což bylo v kombinaci s jejími kostěnými brýlemi docela strašidelné.

„Byl jsem před chvílí ve vašem trezoru,” řekl klidně hrabě.

„To ale jen tak žertujete…”

„Ale ani v nejmenším, slečno. Podívejte, co jsem tam našel,” položil hrabě bez nejmenší námahy na stůl velkou zlatou cihlu.

Personální ředitelka na cihlu chvíli nevěřícně zírala a když se dostatečně vyzírala, začala horečnatě mačkat tlačítko skryté pod deskou jejího stolu.

„To je zbytečné, já jsem venku svázal ochranku,” usmál se hrabě Stoker.

„Ale jak to?!” zakřičela slečna Pidlooká, „to přeci nejde!”

„A vidíte, přeci jsem to udělal,” tvářil se na ní mile upír, „ale nebojte se, já je zase rozvážu, až budu odcházet…”

„Takhle ale pohovor vypadat nemá,” složila slečna Pidlooká hlavu do dlaní.

„Vážně?” podivil se hrabě, „no, možné to je,” připustil potom, „já jsem vlastně ještě na žádném pracovním pohovoru nebyl, takže nevím, jak to má vypadat. Předpokládal jsem, že když vám dokážu, jak jsem tu potřebný tak se dohodneme. Ten váš trezor by šel vykrást jedna dvě…”

„Ale nám na školení říkali, že se máme uchazeče podrobně zeptat na standardní otázky…” vysmrkala se personalistka do hedvábného kapesníčku.

„Aha,” zamyslel se hrabě, „tak co když to teď zkusíme podle vás? A už prosím neplačte, ano?”

Slečna Pidlooká se naposledy vysmrkala. Přikývla, že by to tedy šlo a vyjmula z jednoho ze šuplíků desky s dotazníkem.

„Tak co tam máte jako první?” zajímalo Samuela,

„Jak se jmenujete…”

„To už víte. Představil jsem se vám, když jsem vešel.”

„To je pravda… Druhá otázka, kolik je vám let?”

„561.”

„Vy to neberete vůbec vážně!”

„Ale mně je skutečně 561 let. Opravdu vám na mně není nic podezřelé?”

„Ne…”

„Aha, tak já vám napovím, ano? Co moje zuby, vidíte moje zuby?” vystrkoval hrabě své špičáky, co to šlo.

„Takové ostré a dlouhé…”

„No, správně!  A kdo má takové zuby?”

„Tygr?”

„Ten taky, ale ještě kdo?”

„Jiný tygr?” zkusila to slečna Pidlooká.

„Ne, takhle to nepůjde. Tak se dívejte, ano?” řekl hrabě a změnil se v mlhu. „Co teď vidíte?”

„Mlhu,” pípla slečna Pidlooká.

„Ano, to je dobře,” řekla mlha už trochu nervózně. „A já jsem kde?”

„Nevím,” rozplakala se slečna Pidlooká.

Hrabě se transformoval zpátky v humanoidní postavu a mávl rychle rukou: „Tak nic, nechte to být, dobrá? Napište tam, že je mi třeba 48 a už se k tomu nebudeme vracet, souhlasíte? Hlavně zase neplačte…”

„Tak dobře,” škytla slečna Pidlooká a napsala do formuláře úhlednou čtyřku a osmičku.

„Co dál?”

„Kde jste pracoval naposledy?”

„Na zahrádce, sázel jsem kedlubny.”

„Vy si z toho děláte legraci!”

„Ne, opravdu nedělám,” nechápal hrabě, co se po něm chce, „bylo to včera navečer. Pak jsem je zalil a dneska jsem letěl rovnou k vám.

„Já to tam tedy napíšu, ale pak se nedivte, co na to řekne pan ředitel.

„Dobře,” souhlasil hrabě.

„Co dobře?”

„Nebudu se divit.”

„Pane Stokere! Další otázka: Proč jste odešel?”

„Byla už tma. Mně sice tma nevadí, ale má sousedka, paní Cuřínová, se na mě dívá jako na blázna, když si svítím očima.”

„Já to tam píšu!”

„V pořádku.”

„Kde se vidíte za pět let?”

„Počkejte,” zamyslel se hrabě a oči mu naráz zbělaly. Po chvilce se zase vrátily do své původní podoby, tedy do zmijí žluté. „Velmi pravděpodobně budu na návštěvě u svého strýce Eulánia.”

„Jak to můžete vědět??”

„Leccos se dá vyvěštit. Hlavně takovéhle nepodstatné maličkosti jsou docela dobře vidět.”

„Jak chcete,” vypískla uraženě Pidlooká. „Kam byste se rád posunul první rok?”

„Tak tahle je těžká! Vy jste ale jenom hádala, že se chci přestěhovat, viďte? Myslel jsem, že bych si našel něco kousek za městem, u lesa, možná malý rybníček…”

„Já už to nebudu komentovat, ano? Jestli si myslíte, že takhle tu práci dostanete…”

„Dostanu,” díval se na ní nevinně hrabě.

„Jak si můžete být tak jistý?”

„V tom trezoru měl pan ředitel věcí...”

„Ale…”

„Vážně, věděla jste, že ředitel spí se svou sekretářkou?”

„Něco se tu šušká…”

„On si tam schovává suvenýry,” usmál se hrabě, „má tam dokonce podepsané kalhotky.”

„Ah!”

„S věnováním.”

„Oh!”

„Na vás tam má taky složku,” pokračoval hrabě.

„Na mě???” zděsila se slečna Pidlooká.

„Ano. Ale neberte si to osobně, on má složky na všechny své zaměstnance. Když o tom tak přemýšlím, jsou tam složky na spoustu lidí…”

„A jestli se můžu zeptat,” pokusila se slečna Pidlooká poprvé o cosi, co vzdáleně mohlo připomínat milý obličej, „co tam má pan ředitel o mě?”

Hrabě si ji dlouze prohlédl, očima mu projel modrý záblesk a pak řekl vážně:

„Co nejhoršího jste tady v bance provedla, slečno Pidlooká?”

Chvíli bylo vyděšené ticho, tedy alespoň na jedné straně stolu.

„On ví i o…?” špitla slečna Pidlooká.

„Ano,” pokýval hlavou hrabě.

„A o tamtom taky?”

„I o tom,” znovu potvrdil hrabě a dodal: „zná i barvu.”

Ticho, které nastalo, by se dalo krájet. Možná i balit a prodávat. Slečna Pidlooká, jakkoliv byla její mozková kapacita omezená velikostí hlavy, disponovala základní schopností všech jednodušších lidí. Poznat chvíli, kdy je třeba vyburcovat všechny inteligenční zálohy a zachránit si krk.

„A jaký si představujete plat, až k nám zítra nastoupíte?” zeptala se mile.