Mořičvíl - audiokniha Knihy

Byla to temná noc bez hvězd. Tedy, hvězdy tam nahoře určitě někde byly, ale nějak se jim zrovna nechtělo svítit dolů, ani nikam jinam. Oba měsíce se raději schovaly za mraky a v Mořičvílu vládla hustá tma. Lampář Jouza vyrazil na směnu jako kterýkoliv jiný den a postupně, stejně jako mnoho jeho kolegů, městské ulice projasňoval alespoň plápolavým svitem olejových lamp. V Řeřichové ulici, v zadním traktu lékárny slečny Kořenové, se kolem naskládaných beden neslyšně protáhla postava v černém plášti a zaklepala na nenápadné dveře.
„Ano?” ozval se zpoza dveří tenký hlásek.
„To jsem já, otevři” zašeptala postava v plášti.
„To by mohl říct každý,” namítl hlásek.
„Samozřejmě, že by to mohl říct každý! Každý je přeci já.”
„Vás je tam víc?”
„Ne, jsem tady jenom já,” byla zmatená postava v plášti.
„Kdo, já?” vyzvídal hlásek.
„Kefír, kruci!”
„Tak to nesouhlasí! Kefír se jmenuje Tydlivoj.”
„Já jsem Tydlivoj Kefír, hernajs!”
„To teda nejste! Tydlivoj Kefír má prostřední jméno Kleofáč, ne Hernajs,” nenechal se zmást hlásek.
„Okamžitě otevři ty pitomče!”
„Kdo je u vás pitomec??? Já jsem dveřní bezpečnostní skřet!”
„To jsem tak nějak už pochopil,” ucedil Tydivoj Kleofáč Kefír.
Dveře se však stále neotvíraly.
„Tak co bude?!”
„Nic, dokud mi neřeknete vaše jméno a heslo,” trval si na svém skřet.
„Já se snad zvencnu!”
„Špatně, ha! Zadané přihlašovací jméno nemám v seznamu.
„Jmenuju se Tydlivoj Kleofáč Kefír,” rezignoval Kefír a rozhodl se, že jakmile se dostane dovnitř, najde toho troubu, který skřeta nainstaloval a dá mu pár facek.
„S velkýma písmenkama?”
„Cože?”
„Ptám se,” hláskoval pomalu skřet, „jestli se vaše jméno píše s velkýma písmenkama.
„Jasně, že se píše s velkýma písmenkama, je to jméno!!!”
„Špatně! Velký jsou jenom ty první písmenka.”
„Dobře, jmenuje se Tydlivoj Kleofáč Kefír, psáno s velkýma písmenkama na začátku,” procedil mezi zuby Kefír s vědomím, že takhle trapně se ještě necítil nikdy. Už jen ten fakt, že mu jeho rodiče dali jméno Tydlivoj, sám o sobě stačil. Ale to ne. Oni mu museli dát ještě prostřední jméno po strýci z matčiny strany. Po nejpitomějším členu rodiny. Po člověku, který se vymykal i jménem. Všichni ostatní strýčkové se jmenovali normálně. Jeremiáš, Pavel. Hugo, Josef. Tenhle pitomec, krom toho, že to byl opravdu pitomec, se jmenoval Kleofáč. Co je to za jméno? A proč ho musel Kefír zdědit? Hlavně ve škole to stálo za to. Kefír své jméno upřímně nenáviděl.
„Správně,” řekl skřet a v jeho hlase bylo slyšet zklamání. Pak ale pookřál:
„A teď heslo!”
„Kvák123”
„Kdepak,” měl skřet radost.
„Jak to???”
„Platnost tohoto hesla včera vypršela.”
„Jak vypršela?”
„VY - PR - ŠE - LA,” hláskoval s potěšením skřet.
„Ale já jiný nemám?” nechápal Kefír.
„Můžete si nastavit nové heslo,” navrhl skřet.
„Dobře, jak to mám udělat?”
„Tak nejprve musíte odpovědět na kontrolní otázku,” dostával se dveřní skřet do svého živlu.
„Na jakou, probedřicha?” nechápal Kefír.
„Vy si nepamatujete, jakou jste si nastavil kontrolní otázku?”
„Ne.”
„Hmmm, to bude ještě těžký… ale já si ji pamatuju, takže připravenej?”
„Nevím, snad ano,” posadil se Kefír ztěžka na práh dveří a složil hlavu do dlaní.
„Jak se jmenovala vaše matka za svobodna?”
„Ha, tak to náhodou vím, jmenovala se Dojená,” Kefír našel světlo naděje.
„Ne.”
„Ne?”
„Ne.”
„Ale jo! Snad vím, jak se jmenovala maminka!”
„Vy to možná víte, ale jako odpověď jste si nastavil něco jinýho,” byl neoblomný skřet.
„To není možný…”
„To taky není správná odpověď.”
„Tak já už fakt nevím…”
„No, ještě vám můžu zaslat vaše heslo emajlem,“ navrhl skřet.
„Vážně?”
„No jasně, já jsem moderní a jdu s dobou, abyste věděl! Takže chcete to poslat?”
„A nemohl bys mě to heslo prostě říct?”
„Nemohl!”
„Takže já teď půjdu zase přes celý město domů, tam zapnu chytrouše, najdu emajl, přečtu si heslo a teprve pak se vrátím sem a ty mě pustíš dovnitř?”
„Přesně! Vy jste to konečně pochopil!” jásal skřet.
„Aha, jo, dobře… tak počkej chvilku, ano?” zamyšleně řekl Kefír a odešel.
Skřet zakroutil nechápavě hlavičkou a rozhodl se vyčkat věcí příštích.
Ty se dostavily už za několik minut.
 
„Bacháááááá!!!“ rozlehlo se do té chvíle tichým večer.
 
Po ulici se řítil Kefír a v ruce držel dubové poleno.

Pak se ozvala tupá rána.

Pak bylo opět ticho.
 
„Pokus o neautorizované vniknutí,” konstatoval slabý hlásek ze dveří.
 
Když se Kefír po několika dlouhých minutách probral zpátky k vědomí, doplazil se ke dveřím a s vypětím všech sil si ovázal kapesníkem rozbitou hlavu. Dveře se otevřely a vykoukla z nich pohledná tvář mladé dívky vnadných tvarů.
„Pojď dál,” řekla, „máme už připravené obvazy a nějakou tu desinfekci.”
„???” pokusil se říct Kefír.
„No moc se nediv. Ten malej pitomec ve dveřích prostě nejde dát pryč. Pořád tvrdí, že chce nějaký
administrátorský heslo, nebo čerta něco takovýho…”
„!!!” chápavě pokýval Kefír hlavou a pokusil se vstát.
 
Z vnitřní strany nedobytných dveří byla příjemně útulná místnost s klenutým stropem. Plameny z krbu dodávaly teplo, množství svíček světlo a druhá vnadná dívka roznášela přítomným k velkému stolu čaj. Lidé kolem něj měli jedno společné - každý z nich byl nějakým způsobem obvázaný, vyztužený dlahou, nebo alespoň nesl známky pohmožděnin.
„Tak, když už jsme tu tedy všichni, navrhuji začít,” postavil se mohutný muž s plnovousem a zaklepal do stolu tužkou.
„Já bych to zbytečně neprotahoval,” navrhl Kefír.
„Neboj se, Kleofáči, budu stručný,” ušklíbl se velký muž.
„To od tebe nebylo hezké, Alberte!” pokárala ho dívka, která před chvílí pustila Kefíra dovnitř.
„Hele, Broskvová, neštvi, ano?” podíval se na ní Albert, „čekali jsme na něj dobře půl hodiny.
„Kdybys netrval minule na tom šílenci, co nechce nikoho pustit dovnitř, už jsme mohli začít dávno,”
postavila před mohutného Alberta hrnek druhá dívka.
„Ty aby ses jí nezastávala,” mávl rukou Albert, „co jedna, to druhá…”
Kefír se bolestivě posadil a podíval se na přítomné:
„Tak já začnu, ano? Schránka je umístěná?”
„Ano,” řekla dívka, oslovovaná jako Broskvová.
„Fajn,” odškrtl si Kefír něco v notýsku, „indicie je na místě?”
„Jo,” kývl Albert.
„Co Dlask… kde je vůbec Dlask?”
Ode dveří se ozvala strašná rána a na přítomné se začaly sypat dubové třísky. Ve zcela zničených dveřích stál venkovsky oblečený muž a zubil se na celé kolo.
„Bylo to nutné?” zeptala se ho kamarádka broskvové dívky.
„Já ho minule varoval, hajzlíka,” zasmál se polník Dlask.
Ve vzduchu se zhmotnilo několik gumových kachniček.