Motorkářův průvodce lehkovážným cestováním Knihy

Podílejte se na vydání knihy o cestování na motorce - nejen pro ty, co s cestováním začínají, nebo chtějí začít. O čem konkrétně?

"Nečekejte žádný návod "Jak se stát motocestovatelem od A do Z". Jde spíše o vtipné, fejetonově laděné povídání, které vám ukáže, proč se nebát vyjet, a hlavně, že cestovat se dá i bez toho, aniž byste měli plán jako při vylodění v Normandii. Prostě jeďte a užívejte si."

- říká o knize Michal Hamšík, vydavatel nejčtenějšího časopisu o cestování na motorkách MotoRoute, www.motoroute.cz.

A jak se knížka povedla?

"Je to knížka, která mi mluví z duše. Při jejím čtení mě svrběly dlaně a trpěl jsem, že mám mašinu v servisu a nemůžu hned vyrazit. Kdybych chtěl napsat knížku o motorkách, vypadala by takto..."

- hodnotí knihu Aleš Poláček, autor projektu Kolama dolu - prvního a jediného českého podcastu o motorkách, www.kolamadolu.cz - zde si také můžete online poslechnout rozhovor o knize!

Cílová částka bude použita na výrobu a distribuci prvního vydání knihy. Kniha - paperback s plným názvem Motorkářův průvodce lehkovážným cestováním Evropou, má šikovný formát 16,5 x 12 centimetrů, 127 stran textu a mých autentických fotek z cest na kvalitním papíře.

Jestliže se chystáte plánovat svou první trasu dál, než kolem komína, navěsit na vyleštěnou motorku nikdy nepoužitý stan, spacák a kufr spodního prádla, je tenhle průvodce ideální publikace pro Vás. Pokud znáte začínajícího motorkáře - cestovatele, máte pro něj ten pravý osvětový dárek!

Zima je čas úvah nad cestami příštími, tedy ideální doba na pořízení průvodce!

* * * * *

Moje kniha opravdu není další průvodce, který vás bude vodit po vyhlášených památkách dob minulých, nejnavštěvovanějších průsmycích Alp a oblíbených pobřežních silnicích středomoří. Vlastně v ní najdete doporučení jen na jednu jedinou cestu - je hrozně rozbitá a má devět kilometrů. Ale pokud s cestováním začínáte, dá vám pár námětů, jak si celou věc užít, aniž byste půl roku dopředu ztráceli čas vybíráním té nejdoporučenější trasy, aby vám nic neuteklo.

Na vlastních zážitcích a zkušenostech vám chci vnuknout jednoduché moudro - cestování má být hlavně o radosti z objevování, přiměřeném dobrodružství a duševním pohodlí. A jen tehdy, nemáte-li podrobný plán, zmizí rázem většina důvodů se cestou stresovat a rozčilovat. Nemáte-li plán, nemůžete totiž někam nedojet. Nemůžete minout průvodcem vychvalovanou památku, nemůžete skončit ani ve špatné zemi. Naopak se vám otevře zcela nový svět kontinuálního překvapení a fascinace - a ještě budete před ostatními za dobrodruhy.

Jsa od přírody analytik, své první cesty jsem plánoval naprosto precizně. Jako většina začínajících cestovatelů, co se poprvé vydají za hranice, udělat si fotku na Grossglockneru. A kupodivu - plán nikdy ani trochu precizně nevyšel. A to bylo k naštvání. Taky že jsem byl naštvaný, naštvaný sám na sebe, na svého otravného průvodce s precizním plánem, který nevychází. Takže jsem celý tenhle koncept zavrhnul a zkusil to jinak.

Leckomu z mého okolí dodnes přijde krajně nezodpovědné, když den před odjezdem nejsem schopen odpovědět na otázku, kudy a kam vlastně pojedu. Jako by jim připadalo, že celé to cestování, z reklamních šotů v očích mých korporátních kolegů dávno překroucené v organizovaný hon za zážitky, beru nějak moc na lehkou váhu. Možná. A jsem za to rád. Zkuste jednou být také lehkovážnými cestovateli a poznáte, jak úžasně návykové to je.

Mám-li vám vymluvit studování jakýchkoli cestovatelských příruček a bedekrů s fakty, která vesměs nevyužijete, nabízím v tomto průvodci na oplátku lety získané a kilometry osvědčené zkušenosti zapáleného moto cestovatele Evropou. Všechno pěkně na jednom místě. Od přeplněných kufrů, co v den odjezdu ani nejdou zavřít, přes nástrahy map a kempování, až po sepsání cestopisu, který si někdo skutečně bude chtít přečíst.

 

Přemýšlel jsem, jak vám ještě lépe přiblížit obsah knihy... Jak jinak, než ukázat tedy OBSAH:

Věnování      4
Moudra na úvod     6
Jak se z pedanta stane bohém    10
Musíte být dobrodruh?     18
Nenaplánujte závod      20
Ideální cíl cestovatelského plánu      25
Památky a jiný restaurační byznys     31
Paradox pohodlí hotelového pokoje      45
Každodenní malé kempové dobrodružství     52
Proč je mapa důležitější, než navigace      61
Jak využít domorodce      66
Skútr proti Gold Wingu      72
Jakkoli velký kufr lze nacpat k prasknutí    76
Hitparáda nepraktických věcí     85
O nebezpečí     88
Nepořádejte jedoucí motosraz      96
Zdánlivá samota samotného cestovatele     101
Dobrodružství je vždycky trochu nepohodlné     104
Proč se (ne)vydat daleko      107
Nejlepší cestovatelská fotka     111
Napište si cestopis     116
Závěrem       125
A ještě něco...     127

 

 

Pro představu o stylu, jakým je kniha psána si můžete přečíst zkrácenou ukázku jedné kapitoly z knihy:

 O nebezpečí

Marně vzpomínám, kdy bych na cestách po Evropě měl někdy intenzivní pocit nebezpečí. Strach o věci na motorce jsem měl možná jen na albánských hranicích, když nás obklopily malé děti a šmátraje po brašnách hledaly něco chabě připevněného, s čím by se dalo utéct.

Pár dní předtím jsme v malém bosenském příhraničním městě zašli na oběd do velmi lidové restaurace. Jelikož i ceny zde byly lidové a venku pršelo, s hostinou jsme nijak nechvátali. Až po více než hodině jsem začal hledat helmu a za dvě a půl vteřiny už stál venku u motorky s nevěřícím výrazem. Moje integrálka s velkými logy Harley-Davidson zůstala odložená na stolku vedle motorky, lákavě zářící svými karbonovými vlákny do ulice. To by mi přišlo zvláštní i někde v Benešově. Jak vzdálené od představ mých kolegů, že v Bosně vás budou chtít na počkání zamordovat. Ještě v momentě, kdy se s námi číšník z restaurace chtěl vyfotit u motorek na svůj telefon, jsem měl trošku strach, že fotka putuje jako tip na výdělek na nějaký loupeživý checkpoint před námi. Ale smiřte se s tím, že většina lidí to s vámi opravdu myslí dobře i na východě.

....

....

Ačkoli už jsem mnohokrát vyprávěl své dobré zkušenosti z cest po jihovýchodu, i před posledním třítýdenním výletem do Řecka mě kamarádi opět varovali, abych se přes Balkán nevydával sám. Některé země si zkrátka v hlavách západního Evropana jen tak image nezlepší. Pokud mají lidé kolem vás stále dramatické představy o zmizelých turistech v Albánii, vězte, že právě tam jsem potkal snad nejmilejší lidi vůbec. Jen co jsem přejel hranice a vydal se do hor, podivně vzrostla koncentrace kolemjdoucích či řidičů, kteří mi s úsměvem kynuli na pozdrav. Kousek za prvním městečkem u mě zastavila partička mládenců v otlučeném Mercedesu, což tedy nebyl úplně dobrý pocit, ale zajímalo je jen, zda nemám problém s motorkou. Načež mi popřáli hezký den a zmizeli. Na albánském venkově na mě pak většinou všichni jen zírali, protože angličtinou tu nikdo nevládne. V horách jsem mnohokrát zastavil u kraje silnice a hleděl do dáli, načež se často odnikud vynořil Albánec. Trošku otrhaný, se zkaženými či chybějícími zuby, většinou následován stádečkem hospodářských zvířat. Přišel, a beze slova zíral, jak do kufru uklízím foťák. Nejdřív jsem pojal podezření, že pastevec číhá, kdy bude moct něco popadnout a zmizet ve křoví, nebo že aspoň bude s nataženou rukou loudit peníze. Ale nic z toho. S úsměvem odpověděl na pozdrav, a jelikož albánština mi moc nešla, omezoval jsem další komunikaci na gesto vstříc přírodě a následně vztyčený palec. Také jsem často vyzvídal, jestli cesta je dál asfaltová nebo kamenitá a konzultoval trasu s prstem na mapě. Jediné, co zpravidla zajímalo Albánce, bylo, jestli jsem z Germánie. Jak jsem pochopil, Němec je pro albánského vesničana symbolem nezměrného bohatství. Životním snem mládence, s nímž jsem diskutoval nad jednou takovou vyhlídkou, je získat práci v Německu. S jeho znalostí dvanácti slov anglicky a dvou německých jsem mu popřál hodně štěstí a v kompletním oblečení z goretexu jsem si vedle něj, v ušmudlaném triku, svetru a gumákách, připadal zase jednou neskutečně bohatý.

Jestliže na Balkáně hrozí od místních nějaké nebezpečí, pak spíš v tom, jak přehnaně ochotně se vám snaží poradit, ačkoli taky neví všechno úplně přesně. Kousek za bosenskými hranicemi jsem zastavil v nevábném městě Gradiška a studoval mapu. Oproti ukazatelům u silnice mapa postrádala značení jakékoli dálnice směrem na jih a podle obou navigací jsem momentálně byl někde v zelené pustině bez popisků. Za minutu už na mě halekal někdo z balkonu nejbližšího domu a za dvě minuty bába stála vedle mě a jala se mi poradit. Pochopil jsem, že do Banja Luky vede skutečně dálnice. Připozdívalo se, takže zrychlený přesun k městu s dostupnými hotely by se mi hodil. Neměl jsem sice vůbec žádnou místní hotovost, ale bába mě znovu ujistila, že u nich je určitě autocesta besplatno! Po fungl nové dálnici, absolutně bez provozu, se jelo parádně. Ještě že mýtnice, co stála na konci, brala kreditky i Eura.

Pokud vás neláká zkoušet um, dejme tomu, albánských zdravotníků, nejspíš pojedete po zdejších horách přiměřeně opatrně. Ale když putujete odlehlými končinami o samotě, nejde jen o zlomenou nohu a problém je i zdánlivá drobnost. Přes všechnu opatrnost mě při zdolávání nepříliš frekventované albánské silnice napadlo naaranžovat motorku na kamenitý plácek, čistě pro dobrodružněji vypadající snímek do cestopisu. Ačkoli jsem si nechal prostor pro otočení a výjezd zpátky na silnici, těžké Varadero prohráblo na nestabilním podloží a za chvilku už leželo v albánském offroadu, jako vždy ladně opřené o boční kufr. V první chvíli jsem si s hrůzou vzpomněl, jak pracně jsme naposledy v podobné situaci v Pyrenejích zvedali stroj ve dvou lidech. Hned na to mě na chvilku potěšilo, že teď teprve je to ta správně dramatická scéna na fotku. A za pár vteřin se mi do očí vrátila zpátky hrůza, při pohledu na nemalý čůrek benzínu, vytékajícího přepadem nádrže. Jako na potvoru se odnikud najednou nevynořil žádný statný albánský pastevec, co je zvyklý holýma rukama zamordovat vola a víkendy tráví snášením menších kmenů horských borovic k domku v údolí do zásob k vytápění za krutých zim. A čekat na další projíždějící auto také nemělo valný smysl. V návalu nervozity se mi nechtělo ani zdržovat s odstrojováním zavazadel, zatímco se mi benzín vypařoval před očima z rozehřátého kamení, protože další pumpu jsem nečekal jen tak v kdejaké vesnici, natož že by obsluha ochotně přijala kreditní kartu. A tak dodnes nevím, jak jsem plně naložené Varadero, hodně přes tři sta kilo, dokázal v albánských horách zvednout jen za řídítka, protože návštěvu posilovny jsem odkládal zhruba poslední tři roky. Škoda, že se podobná dávka adrenalinu nedá koupit na pumpě v plechovce.

Největší míře případného nebezpečí se tedy lze spolehlivě vyhnout prostým používáním elementární logiky. Vzpomeňte si, kolikrát jste hrdinovi temného thrilleru nahlas radili, aby do temného opuštěného skladiště za žádnou cenu nelezl, což pochopitelně vždycky udělá. Ale občas každý něco nedomyslí.

Při první severské výpravě jsme s Tomášem byli ve značném skluzu při cestě po švédské dálnici. A protože výprava byla ještě před mým poznáním lehkovážného cestování, abychom trochu pohnuli s harmonogramem, jeli jsme dlouho do noci a teprve kolem půlnoci nahodile sjeli z dálnice. Poprvé v životě jsme chtěli prostě zajet na nejbližší polní cestu a utábořit se jen tak za prvním trnkovým keřem. Po chvíli kodrcání jsme dorazili k plotu, někdo zapnul rampy světel na vedle stojících traktorech a obestoupila nás skupinka chlapů s východním přízvukem. Nastalo napjaté vysvětlování, co tu chceme, čí je to pozemek a čím dál víc se zdálo, že všechny argumenty nápadně převažují na stranu tuctu ušmudlaných rolníků. Ještě když nás s sebou nekompromisně vedli na blízkou farmu, nevěřil jsem, že nás prostě jenom starostlivě nechtěli nechat spát venku, protože v noci měla přijít bouřka. Ráno jsme se ještě dozvěděli pár praktických rad, co se Švédska týče. Třeba to, že za včerejší dálniční sprint by nám nejspíš zabavili motorky a zavřeli na pár dní do cely. A že Norové jezdí za levnějším alkoholem do Švédska a Švédové do Dánska.

Když už jsme u toho pití, kdekoli na Balkáně je značné riziko, že nedokážete odmítnout domorodcem nalévanou další sklenkou domácí rakije. Ale o to lépe si pak vzájemně budete rozumět.

* * * * *

Více o mě - autorovi - se můžete dozvědět proklikáním mého webu, www.radekfiala.com. Najdete zde nejen moje doposud vydané cestopisy, ale také galerie cestovatelských fotek.

 

(Na následující fotce je autor knihy vlevo. Ano, z vašeho pohledu. Prostě ten kosmonaut! Vpravo je autentický Albánec, v pozadí albásnké jezero, albánské hory a za mým foťákem syn autentického Albánce. Foťák mi zůstal. V Albánii je oproti zažitým představám velmi bezpečno a lidé jsou příjemnější, než kdekoli jinde.)

 

Pokud právě plánujete nějaké to vlastní motorkářské dobrodružství a rádi byste cokoli konzultovatli, neváhejte mi napsat na mail posta@radekfiala.com. Každý ješitný chlap je rád, když může předávat dál své zkušenosti :-)

Přeji Vám spoustu přiměřeného dobrodružství na cestách, ať už budou lehkovážné, či jakékoli jiné...

Radek

 

(Na závěr takový klasický snímek z motorkářské cesty. S menší sněhovou závějí. Snímek z příliš brzké jarní cesty do Pyrenejí, která můj repertoár cestovatelských historek a zkušeností výrznamně obohatila.)

 

Titulní strana