Moudré z nebe Knihy

Pomozte nám vydat knihu Moudré z nebe a dostat ji ke čtenářům

Kniha se jmenuje Moudré z nebe a jedná se o dětský deníček, většina je ale dětem nepřístupná. Hlavní hrdina své zážitky líčí s dětskou naivitou a upřímností a je zkrátka svůj. Nenajdete zde žádnou literární uhlazenost, žádný vysoký styl, jen vyprávění malého kluka, který často odbíhá od tématu, plete páté přes deváté a občas zjistí, že vlastně neví, co přesně vám chtěl říct.

S knihou jsem oslovil malé nakladatelství Backstage Books, se kterým bychom rádi udělali tištěnou i elektronickou verzi, ale vydání knihy je pro nás příliš nákladné. Rozhodli jsme se proto oslovit vás, čtenáře - pokud se vám kniha líbí, přispějte na ni a pomozte nám ji vydat!

A protože si myslíme, že ukázka vás přesvědčí víc než řeči kolem, připravili jsme jich pro vás rovnou několik. Můžete si poslechnout delší virtuální autorské čtení, nebo se začíst, záleží jen na vás.

 

Autorské čtení:

 

 

Další ukázky z knihy:

Zas je tady jaro, což mě dost štve, protože to znamená, že furt budem někam jezdit na kole, což mě hrozně nebaví, taťka si stěžuje, že už jsem na něj moc těžkej, takže mě nechce tlačit do kopce, no a mně se zase nechce šlapat, to je jasný, já rád jezdím z kopce, ale do kopce to je votrava. Zima teda samozřejmě není vo moc lepší, to zas musíme jezdit na běžkách, ale ty mám radši, protože mi vobčas zamrzne vázání a nemůžu do něho nasunout boty, takže se musíme vrátit dřív, a dost často třeba taky roztaje sníh, nebo vůbec nenapadne, nebo špatně namažem a mamka s taťkou se hrozně dlouho hádaj, jestli za to může taťka, nebo ta paní, co špatně hlásila počasí, nebo za to nemůže vůbec nikdo, no a já spokojeně sedím, teda nejsem zase úplně moc spokojenej, protože nemám rád, když se mamka s taťkou hádaj, ale když mě nutí chodit na běžky, tak dobře jim tak, no prostě u běžek je velká pravděpodobnost, že se z toho nějak dostanu, ale kolo se dá leda někde píchnout, a to mě vždycky rodiče hlídaj, kudy jedu, mamka jede přede mnou a taťka za mnou, tak to nejde, člověk může jedině schválně spadnout, to já vobčas dělám, ale to zas dost bolí, takže si až tak nepomůžu, nebo se to dá různě zdržovat, zaseknout se ve sklepě, stěžovat si, že mám málo nafouklý kola a tak, ale to se vždycky hrozně rychle vyřeší. Včera dávali v televizi dokument vo týrání dětí, že ty děti musely dělat různý věci, který vůbec dělat nechtěly, a že tím hrozně trpěly, a já jsem si hnedka říkal, že to mám přesně doma a že by se na kolo vůbec nemělo chodit, nebo by mamka s taťkou mohli chodit beze mě, jenom se ségrou, aspoň bych byl sám doma, protože to já mám hrozně rád, to je totiž hrozně fajn, člověk to má celý pro sebe a připadá si jak velkej pán, tak to by určitě byli všichni spokojení, jenže to prostě u našich neprojde, voni jak už jsou dlouho spolu, tak asi zapomněli, jaký je to skvělý, když je člověk sám doma.

 

 

Byli jsme se s mamkou jenom tak projít, teda spíš mamka se byla jenom tak projít a mě dostala s sebou, protože taťka si potřeboval uklidnit nervy, protože jsem mu vomylem cosi smazal na počítači, tak ho asi budu mít chvilku zakázanej, ale to se nedá nic dělat, je to vlastně hlavně mamčina chyba, protože u nás doma nesmíme mít střílecí hry, a ty kdybysme tam měli, tak bych určitě nic nesmazal, jenže takhle se prostě vobčas něco stane, no, za to já nemůžu. Šli jsme teda s mamkou na procházku a viděli jsme novou radnici, která je celá skleněná, je tam vidět skoro až na záchod, což mi přišlo dost divný, že tam by člověk zrovna chtěl mít klid, ale mamka říkala, že to je tahleta korupce, že syn pana starosty má firmu na mytí voken a že ten kapitalismus má holt nějaký díry, prej to nemám nikde vopakovat, tak já to nikde nevopakuju, protože tomu stejně moc nerozumím.

 

 

Přemýšlel jsem nad dinosaurama, poněvadž mám vo nich doma velkou knížku a byli jsme teď kdesi na jakýsi výstavě, kde byli taky, ale úplně jinak barevní, tak jsem se ptal toho pána, co tam na to dohlížel, jak je možný, že jsou jinak barevní, a von na to, že v tý mý knížce je to asi špatně, ale já na to, no jo, ale jak vy můžete vědět, že byli barevní zrovna takhle, a von na to, no to se pozná z těch kostí, co se najdou, to je jako puzzle, a když se to dobře složí, tak je potom všechno jasný, no a mně se to pořád nějak nezdálo, tak jsem se ho zeptal, jestli kdyby se našla třeba lidská kost, tak jestli voni by z ní poznali třeba barvu vlasů, a von na to, no to ne, to nejde, a já říkám, tak to je ale divný, když přesně víte, jak měl dinosaurus puntíky, ale barvu vlasů nevíte, a von mi potom řek, že se moc ptám a že ho zdržuju a ať jdu dál. No tak výstava byla pěkná, ale tohle mi teda nejde do hlavy.

 

 

Rodiče mě zase ztrapnili před celým táborem. Mamka mi každej rok při vodjezdu dává velkou pusu a všichni to vidí, což je vopravdu hrozně trapný, tak já jsem je prosil, aby zastavili za rohem, aby to nikdo neviděl, ale voni to prokoukli a jeli se mnou až k autobusu, tak já jsem se tomu snažil nějak vyhnout a mamka se urazila a řekla, že když jí teda za tu pusu nestojím, tak že teda nic, tak já jsem měl radost, ale stejně jsem ji potom dostal. V autobuse jsem seděl s Frantou, co maj jeho rodiče cukrárnu, tak to asi budem kamarádi. Pak jsme museli psát domů, že jsme dobře dojeli, ale já jsem byl na mamku pořád naštvanej, že mi dává takhle přede všema pusu, tak jsem napsal jenom „dojeli jsme“ a podepsal jsem se, aby věděla, že jí píšu já, ale že jsem pořád naštvanej, no a pak jsme s Frantou měli noční hlídku, normálně to bývá až druhou noc, ale my jsme se v autobusu přežrali Frantovýma bonbónama, teda takhle to tvrdili vedoucí, ale nebyla to pravda, protože já jsem třeba ještě moh a Franta určitě taky, dyť je z cukrářský rodiny, tak něco vydrží, no a za trest jsme museli nespravedlivě hlídat hned první noc, teda ne celou, jenom dvě hodiny, ale vono se to člověku zdá strašně dlouho, protože v noci se nic neděje, tak je to nuda. Tak jsme to tam pořád vobcházeli sem a tam a nechodili jsme ke kuchyni, protože tam teče potok, kterej je v noci hrozně strašidelnej, a pořád se nám zdálo, že někde kolem nás chodí nějakej pes, tak jsme si potom řekli, že radši vzbudíme mou ségru, co jezdí jako vedoucí, no a to byl teda trochu problém, protože děcka bydlí po dvou ve stanech, ale vedoucí spí všichni v takovým vobrovským hangáru, kde v noci není nic vidět, tak jsme se snažili najít ségru, ale zakopli jsme vo nějaký vedoucí, co byli potom dost naštvaní, a na jednoho jsme posvítili baterkou, ale vomylem, protože vypadal jako ségra, no a když jsme ji nakonec našli, tak jsem ji vzbudil a řek jsem jí, že máme v táboře vlka a že se bojíme jít ven, aby nás nesežral, a ségra říkala, že jsem debil a že je ráda, že nejsem u ní ve voddílu, protože to by ji určitě zabilo, a že snad stačí, že mě chodí kontrolovat přes den a že se jí kvůli mně všichni smějou, ale nemusím ji ještě budit v noci, no prostě byla dost naštvaná, tak jsme ji nechali spát a šli jsme ven, kde nás ale teda nic nesežralo, a když jsme vzbudili tu další hlídku, tak jsme si šli lehnout, ale ještě předtím jsme se domluvili, že spolu budem po táboře hrát korespondenční šachy, já jsem čet, že nějací dva páni hráli partii asi šedesát let, a pak dostal jeden z nich šachmat a umřel, a že ten druhej z toho byl trochu smutnej a trochu veselej, jako že už si s ním nezahraje, ale zase vyhrál, žejo. No a kdo vyhraje, tak dostane vod Frantových rodičů nějaký věci vod nich z cukrárny, trochu se bojím, jestli se to nezasekne tam, von říká, že mu mamka taky furt cpe nějaký saláty a tak, přesně jako u nás, a že mu teda sice na tábor dala bonbóny, ale jenom pár, a že to se jinak nikdy nestává, tak uvidíme.

 

 

 

 

 

Tak už byl zase Silvestr. Dospělí se na něj vždycky hrozně těší, ale já si myslím, že je to ten nejhorší svátek v roce, všichni se vždycky vopijou a přežerou a dívaj se na něco v televizi, tak do vosmi to bývá dobrý, a pak už tomu většinou nerozumím, tak brzo usnu, ale pořád mě někdo budí, tak si jdu lehnout do postele, ale stejně mě vo půlnoci zase vzbudí, abych si s nima přiťuknul a tak, no tomu už vůbec nerozumím, kdyby nebylo těch hodin v televizi, tak to člověk ani nepozná, že je půlnoc, a ten novej rok je úplně stejnej jak ten starej, člověk si dá nějaký předsevzetí a za tři dny na něho zapomene, no a po půlnoci vždycky jedna voperní pěnice zpívá hymnu, mamka vždycky říká „ježišmarja, ježišmarja, to je hrozný“, ale stejně se na to každej rok díváme, a ta paní je každej rok vo trochu starší a tlustší a má trochu míň vlasů, tak podle toho se pozná, že už je další rok a že nevopakujou pořád to stejný. Akorát jednou byl Silvestr moc fajn, to bylo před dvouma rokama, když u nás byl strýc Budlibák, co je s ním vždycky velká sranda, a ten jedinej byl až do půlnoci v pohodě, to von asi jak tolik pije přes rok, tak toho vydrží víc, takže mu ta silvestrovská dávka nic neudělá.

 

 

Tak jsem zas vyměňoval paní učitelku na klavír, paní Zedníčková se taky nějak nepohodla s panem ředitelem, narozdíl vod tý první mu teda až tolik nenadávala, ale stejně se na ni naštval a šla taky do háje za tou první paní učitelkou, tak tam teď budou spolu. Já jsem dostal takovou hrozně strašidelnou paní učitelku, co je Ruska a co skoro neumí česky a moc se mnou nemluví, asi teda proto, že to neumí, a mamka z toho byla nadšená, protože jsem se prej za ty dva roky hrozně zhoršil, a že to je hlavně tím, že jsem si tam chodil jenom povídat a že Rusové jsou hrubiáni, a to že prej potřebuju, a ještě se mnou šla na první hodinu a říkala tý nový paní učitelce, ať se s tím moc nemaže, že jsem tlustej, takže něco vydržím, a že když se se mnou člověk moc párá, tak se mnou nic není, ale jinak že jsem dobrej, tak ať se nebojí. No mamka asi měla pravdu, von mě nikdo na škole nechtěl, před dvěma rokama jsem byl tohleto zázračný dítě a všichni mě chválili, kdežto teď si mě přehazovali jak horkej brambor a tahle paní učitelka mě dostala asi hlavně proto, že neumí moc česky, tak se nemohla bránit, a taky ještě nejspíš nezná ty naše nadávky, tak ještě nestihla urazit pana ředitele, ale dávám jí maximálně dva roky, jo, a ještě má syna, ten taky přišel, prej bysme spolu mohli hrát čtyřručně, no ta paní učitelka je divná, ale ten její syn ji teda překonává, toho se bála i mamka, ale když jsme se vo tom potom doma bavili, tak říkala, že je prej hrozně chytrej, a že ti hrozně chytří lidi někdy bývaj vopravdu divní, tak že to bude tím.

 

 

Rodiče mě zase ztrapnili před celým táborem. Mamka mi každej rok při vodjezdu dává velkou pusu a všichni to vidí, což je vopravdu hrozně trapný, tak já jsem je prosil, aby zastavili za rohem, aby to nikdo neviděl, ale voni to prokoukli a jeli se mnou až k autobusu, tak já jsem se tomu snažil nějak vyhnout a mamka se urazila a řekla, že když jí teda za tu pusu nestojím, tak že teda nic, tak já jsem měl radost, ale stejně jsem ji potom dostal. V autobuse jsem seděl s Frantou, co maj jeho rodiče cukrárnu, tak to asi budem kamarádi. Pak jsme museli psát domů, že jsme dobře dojeli, ale já jsem byl na mamku pořád naštvanej, že mi dává takhle přede všema pusu, tak jsem napsal jenom „dojeli jsme“ a podepsal jsem se, aby věděla, že jí píšu já, ale že jsem pořád naštvanej, no a pak jsme s Frantou měli noční hlídku, normálně to bývá až druhou noc, ale my jsme se v autobusu přežrali Frantovýma bonbónama, teda takhle to tvrdili vedoucí, ale nebyla to pravda, protože já jsem třeba ještě moh a Franta určitě taky, dyť je z cukrářský rodiny, tak něco vydrží, no a za trest jsme museli nespravedlivě hlídat hned první noc, teda ne celou, jenom dvě hodiny, ale vono se to člověku zdá strašně dlouho, protože v noci se nic neděje, tak je to nuda. Tak jsme to tam pořád vobcházeli sem a tam, a nechodili jsme ke kuchyni, protože tam teče potok, kterej je v noci hrozně strašidelnej, a pořád se nám zdálo, že někde kolem nás chodí nějakej pes, tak jsme si potom řekli, že radši vzbudíme mou ségru, co jezdí jako vedoucí, no a to byl teda trochu problém, protože děcka bydlí po dvou ve stanech, ale vedoucí spí všichni v takovým vobrovským hangáru, kde v noci není nic vidět, tak jsme se snažili najít ségru, ale zakopli jsme vo nějaký vedoucí, co byli potom dost naštvaní, a na jednoho jsme posvítili baterkou, ale vomylem, protože vypadal jako ségra, no a když jsme ji nakonec našli, tak jsem ji vzbudil a řek jsem jí, že máme v táboře vlka a že se bojíme jít ven, aby nás nesežral, a ségra říkala, že jsem debil a že je ráda, že nejsem u ní ve voddílu, protože to by ji určitě zabilo, a že snad stačí, že mě chodí kontrolovat přes den a že se jí kvůli mně všichni smějou, ale nemusím ji ještě budit v noci, no prostě byla dost naštvaná, tak jsme ji nechali spát a šli jsme ven, kde nás ale teda nic nesežralo, a když jsme vzbudili tu další hlídku, tak jsme si šli lehnout, ale ještě předtím jsme se domluvili, že spolu budem po táboře hrát korespondenční šachy, já jsem čet, že nějací dva páni hráli partii asi šedesát let a pak dostal jeden z nich šachmat a umřel a že ten druhej z toho byl trochu smutnej a trochu veselej, jako že už si s ním nezahraje, ale zase vyhrál, žejo. No a kdo vyhraje, tak dostane vod Frantových rodičů nějaký věci vod nich z cukrárny, trochu se bojím, jestli se to nezasekne tam, von říká, že mu mamka taky furt cpe nějaký saláty a tak, přesně jako u nás, a že mu teda sice dala na tábor bonbóny, ale jenom pár, a že to se jinak nikdy nestává, tak uvidíme.

 

 

Tak zas byly vohňostroje na přehradě, dřív to bývalo dobrý, ale teď to stojí za pendrek, hlavně proto, že se k nám vždycky všichni nasáčkujou, vono totiž když jde člověk na tu přehradu, tak je tam všude strašně moc lidí a člověk nic nevidí, a ještě se bojí, že ho ušlapou, to se mi jednou málem stalo, když jsem byl ještě úplně malej a bydleli jsme tehdy ještě jinde, držel jsem se mamky za ruku, ale všude bylo hrozně moc lidí a najednou mě to vod ní vodneslo a já jsem ji nemoh najít, tak jsem si sed na zem a začal jsem brečet, jednak je to jistota, jednak jsem stejně nevěděl, co jinýho, no ale jak voni na ty vohňostroje všichni chodí vožralí, tak mi nikdo z těch lidí nepomoh, jenom na mě teda nešlapali, ale jinak nic, ale naštěstí mě rodiče slyšeli, tak za chvilku přišli. No a pak jsme se přestěhovali tady do toho paneláku, kde bydlíme teď a kde chci bydlet pořád, protože je to v něm skvělý, rodiče si furt stěžujou, že je to moc malý, ale mně se to zdá parádní, mám tam svou garáž a tak, teda jako není to garáž, jenom tomu tak říkáme, ale když to někomu řeknu, tak hrozně kouká, protože garáž v bytě, to hned tak někdo nemá, no prostě je to tam boží, no ale hlavně teda máme balkón, tam se chodí přes náš pokoj a já se tam trochu bojím, že to spadne, ale ještě nikdy to nespadlo, no a právě kvůli tomu balkónu se k nám na vohňostroje všichni nasáčkujou, pan a paní Mašlárová s tím jejich sígrem Radimem a taky teta se strýcem a se sestřenicema, poněvadž z toho našeho balkónu jsou ty vohňostroje vždycky parádně vidět, akorát je nám teda nanic, že máme balkón a nemusíme se nikde tlačit, protože přijde tolik lidí, že je narváno i u nás doma, a co teprv na tom balkóně, tam se vždycky musíme střídat. Já jsem mamce říkal, že bysme za to měli něco vybírat, protože balkón maj v domě všichni, ale z našeho je to vidět nejlíp a některý jsou úplně na druhou stranu, tak mamka se smála a říkala, že to mám z toho čtení, takový nápady, ale taťka z toho měl radost a říkal, že jsem drobnej střadatel a živnostník a že je rád, že bude mít komu předat tu svou firmu, že je vidět, že na to mám hlavu.

 

 

Tak byly Vánoce, a to je fajn, protože sice nejdřív musíme nazdobit stromek, což mě vůbec nebaví, a pak se ještě musíme jít podívat na kostely, což mě taky vůbec nebaví, ale pak můžem sedět doma a dívat se na pohádky, což mě dost baví, nebo teda jak kdy, záleží, co dávaj, Tři voříšky pro Popelku jsou fajn, Princezna ze mlejna je vtipná, Princ a večernice je skvělá, tam jsou samý kouzla a mečování, Vo princezně Jasněnce a létajícím ševci to samý, no a vůbec nejlepší je s Čerty nejsou žerty, ta je vtipná, jsou tam samý kouzla, a ještě se tam mečují, a navíc tam pořád někde něco hoří, to já mám v pohádkách rád. No a pak jsou samozřejmě špatný pohádky, hlavně takový ty starý černobílý, co dávaj pořád, tak ty mě vůbec neberou, Princezna se zlatou hvězdou na čele a Pyšná princezna, ty jsou takový divný a nudný, u těch vždycky usnu, no když nad tím tak přemýšlím, tak u těch špatných filmů usnu vždycky, třeba mayovky jsou dobrý, tam se vždycky chvilku mluví a chvilku střílí a to je fajn, ale takový ty starý westerny, co se na ně rádi koukaj rodiče, třeba Tenkrát na Západě, tak ty jsou hrozně nudný, tam třeba deset minut lítá moucha, než ji konečně zabijou, to prej má dva díly, ale já vždycky usnu už na začátku toho prvního, takže jsem ten druhej nikdy neviděl. Nebo takový ty starý filmy, Postřižiny a tak, to je hrozná nuda. Vlastně z toho vychází, že ty starý věci jsou nudný a ty novější jsou dobrý, teda kromě pohádek, protože tam jsou sice ty nejstarší věci dost zlý, ale ty úplně nový většinou taky nestojí za nic, nejhorší ze všeho jsou ty slovenský princezny, co ani neumí česky, mamka říká, že to takhle nemám říkat, že se to nedělá a kdesi cosi, no ale když vona je to pravda, když to je česká pohádka, tak tam má být česká princezna, to je prostě tak.

 

 

 

Pokud se cílová částka vybere, vydáme knihu do konce října 2015 a představíme ji na slavnostním křtu v Brně. Když nás podpoříte, dostanete ji poštou, ale na křtu vás rádi uvidíme i tak!

 

Richard Skolek je spisovatel a překladatel a Moudré z nebe bude jeho čtvrtou knihou. Víc se o něm můžete dozvědět na http://richard-skolek.cz/ a http://on.fb.me/1F84Yk9.

Backstage Books je malé brněnské nakladatelství, které se soustředí na mladé autory. Víc se o něm můžete dozvědět na http://on.fb.me/1E4b7Ix.

 

Recenzi na knihu si můžete přečíst tady.