Cesta pokračuje
Jsem opět na cestě, nyní v šílené Dighze v Západním Bengálsku. Pozoruju ten chaos okolo sebe a učím se opět přijímat změny. Mimo veškeré pohodlí, hledám klid aspoň uvnitř sebe.
Je to tady velmi indické. Jinými slovy – místní realita je na míru utvořena indickému turistovi. Myslela jsem si, že už Indii trochu znám, ale každý kontakt s touto vzdálenou planetou, je novým šokem pro evropsky strukturovanou mysl. Jsem opět mimo svou komfortní zónu a je mi to opět velmi nepříjemné, ale pamatuju si z předchozích putování, že každé nepohodlí, zoufalství a beznaděj, která je způsobena změnou a pocitem vykořeněnosti, nakonec vede kamsi dovnitř do vlastního nitra, kde člověk najde mnohem silnější a známější domov, než je ten okolo něho.
Nakonec je to vše o otevírání vnitřních oken a to beze strachu. Protože strach je to jediné, všudypřítomné, co nás na naší cestě paralyzuje a dává nám falešné vnitřní zadostiučinění, které našeptává, abychom se drželi našich starých způsobů, jak reagovat na život okolo. To je ale velká lež. Já sama se nerada měním. Nemám ráda hluk, prach, hlasitě mluvící a smějící se lidi. Nesnesu, že tady semnou nikdo nechce komunikovat přímo, pouze přes mého muže. Žena a ještě k tomu západní turistka, je tady něco jako muzejní exponát. Lidi tak úplně nevěří, že jsem skutečná a tak se na mě dívají, jako bych byla jakousi vyhynulou fosilií, na kterou se budou nepřetržitě koukat a koukat a koukat.
Ty všudypřítomné pohledy z očí do očí. To je něco, co my nikdy záměrně neděláme. Chtěla bych se to taky naučit – beze studu si jen tak na lidi zírat. V Indii se „chtě nechtě“ každá žena musí dříve či později naučit, že musí mluvit nahlas a zřetelně, aby ji ostatní viděli a respektovali. Na distingovanou evropskou etiketu tady není místo, prostor ani čas.
Sedím v malém hotelovém pokoji, venku to: „tu tu, tady tady dá, čaj čaj“, burácí místní dopravou a já z balkónu vidím velkou satelitní věž, která stojí hned vedle hotelu. Není třeba se bát. Vše je opět jinak a změna přináší život. A život – to je inspiraci, otevřenost, drzost a divokost. Buďme zase divocí, není co ztratit.
Děkuju vám všem za vaší dosavadní podporu a opět vás prosím o šíření tohoto projektu mezi vaše přátele a známé. Mám důvěru v život a věřím, že se kniha díky vaší pomoci skutečně zrodí!