MYSTIK Z VELRYBY Knihy

OÁZA V POUŠTI

kapitola I

Nalezené Světlo

Na základně Osud bylo živo. Dnes nastupovali nováčci, aby podstoupili několikaměsíční výcvik. Dychtiví, mladí, nepozorní
a neklidní. Plní představ a předpokladů. Netušili, že to vše budou muset odložit, pokud budou chtít jednou pracovat pro společnost „Nalezené Světlo.“ Aula byla plná a ševelila mnohačetnou diskusí.  Otevřely se dveře. Rázně, ale tak akorát. Vstoupil kapitán základny Letící. Aula ztichla. Nezvednul zrak a zamířil přímo ke katedře. Usadil se. Chvilku listoval ošoupaným notesem. Žáci sledovali každý jeho pohyb a čekali, co se stane dál. Napětí a ticho narůstaly. Najednou kapitán vyskočil, popadl křídu a přes celou tabuli napsal: „Vaše Raketoplány jsou nezničitelné!“ Pak se posadil zpátky
a nalistoval v notesu strany se jmény, které si nesourodě do bloku zapsal. Prostě jak mu přicházela jména a mezi to objevené principy vesmíru, které do bloku s oblibou zapisoval, tak se mohlo zdát,
že to zkrátka není úplně za sebou.

Letící začal nahlas číst jména a hleděl vždy dlouze do očí každého nového žáka. Hleděl do každého bez předpokladů a vlastních představ, aby skutečně uviděl, jaké že to Raketoplány v sobě mají. Vždy pokýval hlavou, když každého zřel, což u každého žáka trvalo různě dlouho, od pár vteřin po minutu. Když byl v polovině a hluboce se zahleděl do očí mladé kadetky, z které tryskal život
na všechny strany, jak nikdy nekončící fontána, utrousil Letící poznámku: „To Ti to trvalo! Vítej zpět! Modrá Květinko!“ Kapitán pokračoval dál v předčítání jmen, jako by nic neřekl. Všichni však přemýšleli nejen nad poznámkou na tabuli, ale i nad tím, co vyslovil teď. Jsme nesmrtelní? Je tady ta holka nějak jiná než my ostatní? Souvisí to vše nějak s námi? Souvisí to nějak spolu? Jen Modrá Květinka se začala v sobě usmívat. Vnímala tu úžasnou hru, která měla za účel jediné, rozproudit myšlenky.

„Dnešní hodina je u konce. Naučili jste se dvě věci. Vidět a slyšet princip všeho. Obé bylo v tom, co bylo napsáno a vyslovené. Druhou věc, co jste se naučili sledovat, je Váš vlastní tok myšlenek. Za domácí úkol je máte všichni zastavit. K tomu si zodpovězte jednu otázku, proč jste sem vůbec přišli? Zítra ráno pokračujeme,“ řekl silným hlasem Letící a zmizel kdesi v útrobách základny Osud, kde se řídily všechny záchranné mise ve všech vesmírech zároveň.

Čas plynul na základně jako voda. Někteří základnu opustili, protože zde nenašli, co hledali. Letící přijal po výcviku Modrou Květinku jako kopilota. Od první chvíle věděl, že umí létat ze všech nejlépe, ale že si na to musí rozpomenout a utišit v sobě touhy. Něco se dělo v jejich srdcích. Zabydlel se v nich zvláštní pocit sounáležitosti. Ani jeden o tom nemluvil. Dlouho se tomu uvnitř bránili. A tak mlčeli ve svém vnitřním světě a sbírali sílu si
to povědět, co jejich duší začalo hýbat, co je začalo přitahovat k sobě s obrovským respektem a pochopením pro jejich cesty.

Letící opravoval v hangáru nějakou z tisíce podstatných součástek Tyrkysového Raketoplánu. Bez žádné z nich by nevzlétl a nikdy bezpečně nepřistál. Modrá Květinka přišla na smluvenou schůzku. Letící si říkal: „Teď seber odvahu. Řekni jí, co cítíš. Pochopí to.“ Nakonec neřekl nic.

„Sluší Ti to,“ znělo nesměle vzduchem.

„Dík,“ usmála se.

„Poletíme dnes?“

„Nemám tolik času.“

„Nevadí. Tak příště,“ usmál se Letící.

„Ty, kapitáne. Chci se zeptat.“

„Ano?“

„Na základně se říká, že jsi přežil havárii a že Tvůj Tyrkysový Raketoplán byl rozmetán na tisíce kousků. Je to pravda?“

„Je to dávno.“

„Fakt jsi havaroval?“

„Každý někdy havaruje. I Ty sama před výcvikem jsi havarovala. Když bych ovšem nechtěl havarovat, tak by se to nestalo. Za každý pád je zodpovědný každý sám.“

„A co se stalo?“

„Přítel mi nahrál do počítače špatnou sestupovou trajektorii
a místo na přistávací dráze jsem skončil na několik let v poušti,“ řehtal se Letící. Opravdu se tím velmi pobavil.

„Pěkná chyba.“

„Ani tak ne. Chtěl mou ženu a tak myslel, že když padnu
do pouště...“

„Tě prkna, říkal jsi, že to udělal přítel? To nebylo moc přátelské.“

„Létali jsme spolu pro „Nalezené Světlo“ jako nováčci. Prošli jsme mnoho zkoušek. Tohle byla jedna z nich. Překvapivě po tom všem musím říct, že je to přítel. Bez jeho rozhodnutí bych se nikdy nemohl potkat s Tebou, protože bych byl někde jinde. Nezůstal bych zde na základně. Nezocelil by mne pád a pak následný pobyt v poušti. A to je dobré vědět. Nemohu se na něj zlobit, protože jednal v zamilovanosti. Když Ti život někde něco vezme, tak jen proto, aby Ti jinde dal. Je to v rovnováze. Ale to všechno mi došlo s léty. Zpočátku jsem to cítil jako nespravedlnost, ale nakonec jsem v sobě nalezl sílu odpustit. To byl největší vnitřní boj,“ usmál
se Letící.

„To je mi líto, s tou ženou. Jak jsi dokázal přistát?“

„Máš dobré srdce. Nedokázal jsem přistát. Byl to volný pád. Odevzdal jsem se tomu, jen v závěru jsem chtěl odvrátit drtivý náraz do písečných dun. Nejdřív se v krkolomném manévru urazila křídla. Cítil jsem, že už nikdy nevzlétnu. Trup s kokpitem zastavoval několik nekonečných minut. Přerušila se veškerá spojení se základnou Osud. Nakonec, když se utišil všechen ten hluk
a šramot, který mrazil do morku kostí, jsem vypadl do horkého písku. Byl jsem rád, že žiju. Spalující Slunce dokonalo dílo zkázy. Měl jsem pocit, že naděje a láska, pohon Tyrkysového Raketoplánu shořel pochován hluboko v duně. Dlouho jsem ležel bez hnutí. Po několika dnech, kdy jsem se dával dohromady, prošla okolo karavana. Vzala mne pod svá křídla. Nějakou dobu jsem se stal její součástí a přijal její zákonitosti a směr. Putovala pouští od oázy k oáze. Jednoho dne karavana míjela podivné místo. Písek se zde proměnil na mnohakilometrovou skleněnou desku. Karavana v němém úžasu utichla. Kde se to tady vzalo? Zněly otázky. Ale odpovědi nevěstily nic dobrého. Něco se tu muselo stát. Něco hrozného. Od toho místa nás někdo začal sledovat. Po několika dnech karavana došla svým vlastním tempem do další oázy. Sledující bytost přistoupila blíž k naší karavaně a začala mluvit
o tom, co se stalo v místě, kde byl skleněný plát. Jako bychom
to chtěli slyšet. Smutné vyprávění. Nabyl jsem pocit, že jsem spadl do pouště právě pro toto poznání. Když jsem odkryl svůj příběh,
ta zvláštní bytost ze skleněného plátu mi ukázala směr z pouště k základně Osud. Měl jsem se vrátit do společnosti „Nalezené Světlo“.    Cestou jsem přemýšlel, jestli mohu pomoci v poušti. Pýcha, nepokořené ego v srdci, řeklo, že mohu. Byl to nejstrašlivější omyl, který jsem ve svém srdci rozvinul. Když jsem se vrátil
do společnosti „Nalezené Světlo“, tak se hodně věcí změnilo. Chvilku jsem se pokoušel o létání, ale bez naděje a lásky, o které jsem si myslel, že zůstala ležet někde v poušti, nešlo vůbec vzlétnout. Nový velitel základny B3Z6 byl ostřílený pilot. Říkal: „Musíš to nalézt tam, kde jsi to ztratil. A cesta vede jen skrze odpuštění.“ Varoval mne, že pokud budu chtít změnit něco v poušti, tak to změní mne a může to zničit i mou podstatu. Hned jsem neporozuměl. Vydal jsem se do pouště hledat ztracenou naději, lásku a odpuštění. Ale to Ti budu vyprávět příště. Nepůjdeme někam na jasmínový čaj?“

„Pojď do parku,“ usmála se Modrá Květinka a její hlas zněl jako pohlazení. Letící odložil nástroje, zavřel hangár pro Tyrkysový Raketoplán a následoval ji.

Hledali nějaké místo, kde si sednout. Mít trochu stínu. Letící chvilku stál a pozoroval, jak Modrou Květinku světlo zapadajícího Slunce vykresluje, když si sedala do trávy. Tiše poklekl a ani nedýchal. Její ruka uchopila jeho dlaň. Ucítil její tep. Srdce vysílalo tiché impulsy. Píseň opíjela Letícího pozornost. Najednou se ztratil pojem času a prostoru. Hladil její zářivé vlasy a ona polibky zacelovala všechny ty šrámy, které s léty létání nasbíral.  Slunce neodvratitelně klesalo za obzor. Každý dotek a polibek jiskřil,
až vyšla první hvězda. Lehli si na záda a pozorovali, kdy vyjde další. Pak se Modrá Květinka dotkla táhlé jizvy na srdci. Byla z pouště. Ucukla.

„Ty, kapitáne, smím se Tě na něco zeptat?“

„Ano.“

„Co nás čeká?“

„Nevím, co se stane. Jen cítím, co se odrazí v Tvém srdci, včetně všech možných alternativ. Radost, či žal.“

„Jsme spolu?“

„Pokud jsem v Tvém srdci jako Ty v mém, pak jsme spolu, ale musíme si to každý v sobě vybojovat. Což není snadné. Nikdo přeci není daleko. Víš, srdce nás zavede mnohdy tam, kam vlastní
a okolní logika nevede. Bude vždy dost hlasů v okolí, které Tvé směřování změní. Ty sama to dovolíš. Mě srdce zavedlo k Tobě. Navzdory okolí. Pominu tak kategorický imperativ, že se tady nikdy nemůžeme nalézt. Krátká a výstižná zpráva. Otázka zní, kolik pravdy obsahuje? Drobný filosofický milník. Je to můj průvodce, kterého jsem podivně přeložil přes cestu. Na světě
je pěkná řádka lidí pohybujících se v prostoru a čase a všichni něco hledají. Hledají v druhých lidech, ve zvířatech či ve věcech.
Co hledají? Něco, co leží na jiném konci. V jediném možném místě. V duchovním srdci každého z nich. V tichu. Většinu lidí na této planetě však ovládá strach různých úrovní. Hledají jistotu v závislostech na lidech, zvířatech a věcech, tam, kde v podstatě neleží. Začínají živit zdroj strachu. Strach je hladové stvoření
a potřebuje přikrmovat. Prohlubují dobrovolně svou strast.
S úsměvem za pocit jistoty navlékáme otěže a pouta. Vzdáme
se vnitřní svobody za drobnou iluzi. Jediná nepochybná jistota je,
že okamžikem splynutí dvou DNA je zároveň i konec všeho. Mohu říct, že jsi krásná ve vnitřním i vnějším světě, dokonce se vyznat z něčeho, co jmenujeme slovy, miluji Tě, ale pravda je ve skutečnosti taková, že ač se přiblížím nebo oddálím na jakoukoliv vzdálenost, nemohu nikdy dohlédnout. Proto kráčíš v mém srdci svobodná. Taková, jakou jsem Tě poznal. Ale když se mne dotýkáš, když
mi jen trochu rozumíš, tak celou svou duší cítím neurčité chvění, které tryská pod srdcem. Láska. Zasáhla jsi mne nečekaně ve chvíli, kdy jsem odešel do ticha. Jsem šťastný za toto poznání, ale
je nesdělitelné. Nemůže ho nikdo uchopit. S Tebou jsem
si uvědomil, jak hluboko do samoty jsem zakrojil v poušti. Samozřejmě hledáme partnery ve svém životě. Každý podle svých představ. Kráčíš v dávno rozehraných příbězích. Přišel jsem
ve chvíli, kdy jsi je ve své mysli uváděla v život. Je na Tobě poznání z nich. Nechtěl jsem do nich zasahovat, protože je to Tvá cesta.
Mé příběhy jsou dohrány. Prázdná kniha bez kapitol a zbytečných nadpisů, kterou je možno listovat libovolnou rychlostí a nacházet cokoliv jen je možné. Listovat na přeskáčku, trhat nebo vkládat listy. Přehazovat celé kapitoly, či prohlásit za neexistující dílo. Svoboda. Přítomnost. Ve svobodné vůli. Jediné, co jest jsoucí. Žádné vrstvení okamžiků na sebe. Spoutávání těmito prožitky a směřování k zářným zítřkům. Nic víc. Byla jsi plachá a trochu zmatená. Cítil jsem se stejně. Co se zbytkem času, co zbývá?  Mám teď jedinou možnost povědět, že chci prožívat s Tebou. Tvá zdánlivě bezdůvodná přítomnost v tomto světě, kam jsem měl možnost dohlédnout, mne naplňuje něčím neurčitým, ale živoucím. Nadějí na obyčejnou lásku. Máš tu moc vepsat do mých dnů jakoukoliv kapitolu,“ Modrá Květinka se přitulila a něžný polibek byl víc než výmluvný.

„Mám Tě ráda,“ usmála se.

„Vždyť já Tebe taky.