Náš pan Fort - příběhy kavkazských medvídků Knihy

Znáte nechvalně proslulé "Stalinovy psy"? 

Dva mám doma. A rád bych vám nabídl trochu netradičního čtení o životě po boku kavkazských pasteveckých psů. Protože takový kavkazák vám obrátí domov naruby a jednou provždy promění veškeré hodnoty.

V katalozích aut si přestanete všímat kategorie supersportů, ale zaměříte se na dodávky. Začnete pravidelně sledovat nabídku výrobců pletiv a s podobně postiženými přáteli svedete nekonečné verbální bitvy na téma, jestli stačí plot dvoumetrový nebo bude potřeba zvyšovat. 

Náš Fort bude mít brzy tři roky, fence Tosce bude devět. Za ta léta jsem se toho dost naučil, hlavně proto, že když něco nevím, tak se prostě zeptám. A snažím se ptát těch nejlepších. I to je důvod, proč budou knižní příběhy proloženy výpověďmi lidí, kteří mají opravdu co říct. Ať už půjde o pravoslavné mnichy z gruzínského kláštera Tabakini, kteří zachraňují v horách tamní ráz plemene, o ukrajinského kynologa Valerije Borisoviče Vysockého, který je synonymem výcviku pasteveckých plemen nebo o přední ruské chovatele.

Když už jsme u suchých faktů, tak vězte, že připravovaná kniha bude mít podle plánu formát 165x235 mm a záleží především na vás, zda-li bude její vazba měkká, nebo tvrdá. Tak jako tak půjde o profesionální sazbu a profesionální tisk, ten oceníte hlavně v případě fotografií. A abych nezapomněl, za jeden večer Našeho pana Forta nepřelouskáte, půjde o poctivých 200 stránek čtení.

O čem to tu celou dobu vlastně mluvím? O příběhové knížce, která má tu drzou ambici, ukázat vám, co je kavkazský pastevecký pes zač. A že to nebude úplně tradiční kynologická příručka snad osvětlí ukázka z kapitoly Jak jsme vybírali plemeno:

Jeden z mých bývalých šéfů razil teorii, že pes má být tak velký, abyste se o něj mohli opřít. Což bylo při jeho dvou metrech výšky docela problematické. A tak se spokojil alespoň s dobrmany, kteří jej naprosto oddaně milovali. A milovali jej vlastně všichni psi. Na vlastní oči jsem viděl, jak pouhým pohledem a krátkou promluvou dokázal získat na svou stranu naprosto kohokoliv. Z pracovních obědů odcházel tak, že se zvedl a společně s ním vstávali všichni psi, kteří byli v restauraci. Dlouze se pak pokaždé omlouval jejich páníčkům, že jim nechce psy kazit, že to tak nějak samo...

„Jseš blbej, nebo co?“ zlobí se Bára.

„Proč? Když nevím, tak se zeptám.“

Udělali jsme si výlet do Brna na Mezinárodní výstavu psů. Protože když chcete dům, sluší se, aby u něj byl pořádný pes. A kde jinde si ho vybrat, když ne na největší výstavě v Česku?

Co třeba velký knírač?

U Báry měli doma vždycky malé knírače, na jejich povahu nedá dopustit. Co to tedy zkusit v tom největším balení, aby se bylo o co opřít?

A já jsem právě teď blbej, protože jsem se vyhlášeného chovatele černých kníračů optal, jestli nemá kromě střeďáků také knírače velké. Faktem je, že za debila mě označil hned ten pán, Bára v litanii jen pokračovala. Ti knírači totiž velcí byli.

Takže první plemeno škrtáme.

Výstava probíhá v areálu cyklistického velodromu a výběr je opravdu mimořádný. Jako další přišel na řadu americký buldog. Oslovujeme chovatele s monumentálním psem s ještě monumentálnější hlavou. Pán má kolem sebe omotáno asi patnáct metrů lana, to aby psa vůbec udržel. Divím se, že se rovnou nepřikurtoval k zábradlí.

„A to byste měli teprve vidět jeho bráchu! Ten byl ještě o dost větší. Měl jsem je na pastvině na hlídání krav a to teda byla dvojka,“ směje se.

„Byla?“

„O bráchu jsme před měsícem přišli...“

„To mě mrzí. A co se stalo?“

„Utekl z ohrady na koleje, které vedou kolem. A když projížděl vlak, tak se rozhodnul, že ho zastaví a postavil se proti lokomotivě.“

Opravdu tam slyším náznak hrdosti?!

Chtěl jsem se ještě zeptat, jak dopadl vlak, protože jsem si dovedl snadno představit, že tenhle buldok by dokázal vykolejit i pendolino, ale to už mě Bára radši táhla pryč.

Škrtáme další plemeno.

A po něm další.

A další.

A další.

Co takový bulmastif?

„Radši ne. U nás měla sousedka bulmastifku, naprostý miláček, v životě ji nikdo neviděl v pohybu. Pak jim ale jednou vlezla suverénně brankou až na zahradu cikánka, která prodávala peřiny a milá bulmastifka jí úplně převálcovala. Kdyby nebylo těch peřin, bylo po ní,“ vzpomíná Bára.

Výběr se zužuje, bavíme se zrovna s chovateli švýcarských salašnických psů, když se ozve strašný řev a celý velodrom ztichne. Mladý berňák vedle nás dvakrát štěkne, odpoví mu řev ještě strašnější, a tak stáhne ocas mezi nohy a opatrně vycouvá.

„Aha, hovádka jdou,“ utrousí jeho majitel pohrdavě.

Na výstavě se zastavil život a tím štronzem přicházeli tři medvědi. Kavkazáci. Obrovští, řvali tak, že šel mráz po zádech. Sebevědomě proplouvali tím psím a lidským mraveništěm, které se před nimi rozevřelo, aby se po jejich průchodu zase v úžasu uzavřelo.

 

Líbí? Pokud ano, pomozte na svět jednomu plnícímu se snu.

Více informací najdete na FB Náš pan Fort.

A ještě jedna důležitá věc - termín. Byl bych moc rád, kdyby kniha vyšla po letních prázdninách. Společně s grafikem uděláme všechno pro to, aby tomu tak bylo.