Noc v Mejdlovarně Knihy

Noc v Mejdlovarně je příběh, který zachycuje marasmus normalizace, dusivou atmosféru a černohumorovou absurditu té doby, ústící v degenerovanost lidských vztahů i psychiky. Jasně, nějak jsme to přežili… ale posledních dvacet let mě to pořád tížilo na duši a cítila jsem, že se z toho musím vypsat. A tady to je.

Potloukání se po zahulených hospodách, pivo, přebíjení nekonečné nudy, mejdany ve volných bytech, když rodiče někam vypadnou, stísňující pocit narážení na dráty zavřené klece. Všichni vědí, že nic nemá cenu. A hlavně nemá cenu se o cokoli snažit. Všichni o všem mlčí, nebo jen nesmyslně pivně tlachají. Rozpad tradičních hodnot? A co to prosimvás jako jsou ty tradiční hodnoty? Chovej se prostě tak, abys nevyčnívala. Jinak je všechno dovoleno. Tohle plíživé omezování nikdy nebudu schopná komunistům a Sovětům odpustit. – Nikdy neříkej nikdy, ale v tomhle případě to klidně říkám.

Noc v Mejdlovarně bych charakterizovala asi tak, že je to opak smířlivé laskavosti Petra Šabacha, ale zas to není až tak brutální jako Jan Pelc (je to holčičí verze) a snaží se to postihnout širší škálu lidských osudů.

Zápletka je zhuštěná do jediné noci, kdy se tři bývalé kamarádky po letech setkávají v bytě jedné z nich, kde se za totáče konaly divoké mejdany a Veřejná bezpečnost kupodivu nezasahovala. Asi proto, aby mohla pohodlně sledovat všechny ty máničky, bohémy a androše, co se tu objevovali. Dora ty mejdany dělala na truc svým rodičů, stranickým kádrům dlouhodobě pobývajícím v cizině, a pak se jí to trochu vymklo z rukou… A taky marně doufala, že pod tím vším začne prosvítat nějaká naděje, něco, čeho by se mohla chytit. Její kamarádce Markétě se podařilo provdat na západ, což byla meta většiny tehdejších dívek, ale ani její život se neodvíjel tak snově, jak si představovala. A Šárku zase vyhodili ze studií a musela se protloukat v nekvalifikovaných zaměstnáních.

Třem ženám se poklidné popovídání u kafíčka o životě a o dětech naprosto vymkne z rukou a postupně si začnou odhalovat různá temná dávná tajemství. Vzájemně se donutí k bilancování svých životů a vztahů, a to je dost kruté: každá z nich má alespoň nepřímo na svědomí život jiného člověka.

Všechny protagonistky této knihy dělaly v životě, co mohly, aby si pro sebe urvaly kousek štěstí; jenomže všechny jsou tak trochu zkrachované existence. Souvisí to s tím, že je poznamenala ta groteskní, deformovaná, hnilobná doba, dospívání v době invaze „spřátelených“ armád v roce 1968 a mládí za normalizace? Jak dalece časy tohohle hlubokého, hluchého marasmu předurčily budoucnost naší generace a zrelativizovaly nám pojmy jako je lidská důstojnost nebo morálka? Jaké stopy téhle doby si neseme v duších?

Naprosto chápu, že nakladatelství Argo potřebuje pro tento projekt finanční podporu. Pokud můžete, přispějte, pomůžete dobré věci a získáte některou z pěkných odměn!

Více o autorce: www.hauserova.cz

A ještě malý úryvek z Noci v Mejdlovarně:

...

Na úroveň hluku nezbylo než rezignovat, rozjařili jsme se a překřikovali jsme se navzájem, já chvílema taky, když se rozparádím, tak se občas přestanu kontrolovat a taky ječím a pištím a pak se najednou vzpamatuju, zhrozím se a zmlknu, Fousáč se Ztuhloušem mě škádlili nebo deptali, co já vím, to nepoznáte, prej jestli jsem jako nepolíbená panna a ať nekecám, že takovou vášnivku poznaj na první pohled, co jsem měla jako říkat, asi jsem jen něco debilně pištěla, furt opakovali „Pij, ať seš povolnější“ – ale copak fakt chtěli, abych byla povolnější? Temně jsem tušila, že by je to naopak vyděsilo, jsem přece celá taková divná, nedostatečná, jakoby deformovaná a vytlačená těma ostatníma – normálníma – mimo realitu, proti jinejm holkám mi něco strašně chybí nebo přebejvá a každej to musí hned vidět. Jsem tenká skořepina, která s potížema udržuje zdání normality, ale uvnitř je odporná sliznatá hmota. Takovej byl můj základní životní pocit.

Vzduch houstnul, štiplavej kouř ze startek, lidský výpary, vydýcháno, a vedly se typický unuděný, votrávený řeči. Museli jste bejt votrávený, nic jinýho nebylo in, nemohli jste se ztrapňovat třeba nějakým vyptáváním nebo snad dokonce, nedej bůh, být něčím nadšený. Jedině Dana to nechápala a pořád se rozradovaně, snaživě hihňala, ta trapná traktoristka-údernice, kterou všichni vnímali s despektem, cítila jsem to, obklopoval ji jako kalná blána, aspoň dokud jim laciný víno nezamlžilo mozky.

Plácání. Systematický zabíjení času, celýho moře času, který před náma ještě leželo.

“Mladej kolektif, fff na konci, ty vole!”

“Hele, dolej mi! Popojedem! Ty bláho, vy vůbec nepijete!”

„Není co, vyschlo… Sahara!“

„Tak někdo skočte eště do bufáče… no tak, pro Svíčku, Pražskej výběr…“

„Velveťáci… a džefrsoni…“

„A dórs…“

Netušila jsem, co to vykládají. Nedostupnej západní svět. Něco, čím se vytahujou.

...