Ukázka z knihy
Úplný začátek knihy; vyprávění z Pongova pohledu.
Kdesi v Kamerunu, 1994
Zaposlouchá se. Jsou blízko. Ještě pár hlučných kroků a budou u něj.
Je chytrý. Ví, že chce-li skupinu překvapit, musí sám zůstat potichu. Několikrát dlaní ozkouší hustě zarostlou půdu pod sebou. Je měkká, zvláčněna vlhkem. Vlhko se tu po deštích drží dlouho, uvězněné pod korunami stromů vysoko nad ním. Na stromy teď ale nemyslí. Ani na déšť.
Déšť už je dávno.
Opatrně se posune o kousek dál, křoví se ani nepohne. Vykoukne ven. Naskytne se mu výhled na skupinu v jejímž čele kráčí urostlý stříbrohřbetý samec. Skupina jde pomalu, ale i tak je blíž, než by čekal. Lekne se, že ho mohli spatřit a udělá prudký pohyb zpět. Cosi zapraská.
Chvilku vyčkává, ale vůdce smečky projde kolem něj, aniž by dal najevo nervozitu. To je dobré.
I tak bude muset být příště opatrnější. Upozornil na sebe. Teď mu nezbude, než skupinu obejít a zkusit to odjinud. Počká, až všichni projdou kolem: starší samice, mladší samice, mláďata. Téměř dospělí samci skupinu uzavírají. Ještě chvíli vyčkává a teprve potom přeběhne daleko za jejich zády na druhou stranu.
Teď!
Vyrazí podél skupiny a prodírá se křovím. Neuvědomuje si to, ale dělá hrozný hluk. Dostihne vůdčího samce a konečně vyběhne zpoza husté zelené opony listí. Teprve nyní se po něm vůdce tlupy ohlédne, ale to už je pozdě. Škrábe se po stříbrném hřbetě svého otce až úplně nahoru, kde se postaví a vítězoslavně se rozhlédne.
Dokázal to!
Otec se zlobí, ale to nevadí. Ví, že se nezlobí doopravdy. Kdyby se zlobil doopravdy, vypadalo byt to jinak. Radostně mu skáče na zádech.
Otec má jizvu na ruce. Když ho vzápětí chytne za nohu a vyzdvihne do výšky, může si ji prohlédnout zblízka. Táhne se od ramene až k prstům ruky a on vidí, že kousek toho nejmenšího prstu dokonce chybí. Je to dávná vzpomínka na obranu skupiny.
Chvíli se v otcově sevření zmítá a snaží se vyprostit, ale to už patří ke hře. Tahá, mocným sevřením prstů však ani nepohne. Otec ho ještě chvílí nechá viset hlavou dolů, ale potom ho něžně položí na zem. On se na ni šťastně svalí a směje se na celé kolo. Dívá se nahoru na tátu, na jeho majestátné tělo, jak pluje vysoko nad ním, jak rozráží zelený oceán pralesa. Na nose ho šimrají paprsky světla a nutí ho kýchnout.
Zlobíš. Uslyší shora.
Otec se na něj sice nedívá, zato on na něj ano. Tak také vidí, že se mírně usmívá. Znovu se bláznivě rozesměje a převalí se ze strany na stranu. Listí kolem něj šustí. Skupina kráčí dál a otec mu záhy zmizí z dohledu.
Postaví se na všechny čtyři. Tak znovu!