Příběhy z kovářovic komína Knihy

"Příběhy z kovářovic komína"

Pohádková kniha pro děti i rodiče o krásném ale i těžkém životě na vesnici, o přírodě, lásce a o tom, co má v životě tu pravou cenu...

 

Žiju v malebné vesničce přímo pod hradem Sovinec.V létě romantika, v zimě na psychiatra
No a tak se stalo, že jsem začal psát pohádkový příběh o malém čertovi předškolního věku, abych tu u výhně nebyl tak sám. Pomáhá mi v kovárně i doma a řeší každodenní starosti, stejné, jaké řeší děti v jeho věku. Starosti, nad kterýma my dospělí často jen mávneme rukou, nebo zakroutíme hlavou, co že si to naše dítko zase vymýšlí...Celou knihou prostupují vůně, chutě a třeba se vy sami přistihnete,  jak polykáte na prázdno a jak se vám sbíhají sliny...

Psaní této knížky bylo provoněné ohněm, ušmudlané od uhlí a umaštěné od špeku. Jo jo. Psal jsem to při práci. O každé malé chvilce, kdy se zrovna nahřívalo železo v ohni, když jsem odpočíval na lavičce před dílnou... Utíkal jsem z tohoto uspěchaného světa. Vracel jsem se do dětství, zpátky do hlubokého lesa plného zvěře, do skal, kde hnízdí strašidelní výři, do tůněk na potoku, kde pod každým kamenem čekal tečkovanej pstruh. Vzpomínky na večery u babičky a dědy...

...malej kousek

... Toník to znal z pohádek, co mu vyprávěla babička, když byl ještě malý kluk. Pohádky o lesních vílách, malých skřítcích, vodnících a rohatých čertech. Vždycky před spaním si všechny tyhle chlupáče a zelenáče představoval a zpod nadýchané babiččiny peřiny snil o tom, že se s nimi možná jednou potká a zeptá se jich, jak to s nimi doopravdy je ...

A jaká by to byla dětská knížka bez nádherných ilustrací?

www.facebook.com/atelierlesana

Všechny ty krásné ilustrace vytvořila Veronika Lesana Renčková zo Slovenska. Já o Otíkovi, malém čertíkovi, měl jasnou představu, ale až Lesana mu dala tvář a duši... Hm, zvláštní mluvit o tom, že má čert duši, že?

 

A s čím potřebujeme pomoci?

Přál bych si sehnat dostatečné množství finančních prostředků, aby kniha spatřila světlo světa a dostala se mezi lidi. Ona tam už tak trošku je, neboť celý příběh před pár lety koupil Český rozhlas, natočil jej a několikrát odvysílal... Ale kniha je kniha a můžete si na ni sáhnout, pohladit ji, usmívat se nad obrázky, být spolu s knížkou se svýma dětma před spaním...
Peníze budou použity na grafickou přípravu knihy, financování nádherných ilustrací, samotný tisk a výrobu knížky.

 

...a ještě několik technických drobností:

Knížka bude ve formátu 160 x 230 mm, bude mít tvrdé desky, šitou vazbu a shruba 100 stran na kvalitním papíru.

Pokud se rozhodnete nás, tedy mě a našeho malého rohatého hrdinu podpořit, budeme moc šťastni.

A věřte nebo ne,
...svět čertů a lidí není jinej, myslím si, že ani PEKLO neexistuje. A jestli na světě je, tak si ho ze života děláme sami a na chudáky čerty házíme naše chyby a viny... Holt, na někoho to hodit musíme . Tenhle čert je čistej jak lilium... Lidé často soudí ostatní podle toho jak vypadají, nebo čím se narodí, ale na nás je, abychom je poznali a dokázali brát takové, jací jsou. Ať už jde o čerta, nebo o člověka...

 

Děkujeme vám

Tomáš Holíček a malej čert Otík (toho času za pecí)

 

 

A tady je malá ochutnávka, abyste se seznámili a - no prostě,  jak to všechno začalo:

 

Otík z kovářovic komína

Byla zima. Mráz maloval po oknech ledové květy a venku bylo sněhu po kolena. Zima jako každá druhá, a přece něčím jiná. Tak zvláštní…

Na náměstíčku malé vesnice bylo pusto a prázdno. Lidé byli zalezlí za pecí a ani nápad vystrčit nos z domu.

Ve sněhu na návsi byly vidět jen stopy zajíců a srnek, kteří se už začali stahovat blíže k lidským stavením a do zahrad v naději, že objeví zapomenuté jablíčko nebo hrstku sena.

Sluníčko vstávalo pozdě, a spávat chodilo tak brzy. Stále všude vládla jen šeď a pošmourno. Byl konec března, a zima ne a ne odejít. V kůlnách mizelo i to poslední dříví a jaro se pořád ještě schovávalo za sněhové závěje lemující neprošlapané cesty.

Z komínů vycházely úzké proužky bílého dýmu, který občas zavoněl po dobrém obědě. Jako by chaloupky spolu mluvily a říkaly si: „Tak co je u vás dneska dobrého? Hm, to si dáváte, co?“

Jen z jednoho komína se nekouřilo. Malý kamenný domeček pod hradem jako by nebyl obydlen. Jen ve sněhu vyšlapaná cestička dávala tušit, že tu přece jen někdo bydlí. Žil tu mladý kovář. Vstával brzy ráno ještě za tmy, a když se vracel z kovárny, svítil už měsíc a nebe bylo poseté hvězdami. Žil tu sám jen se svým neposedným psem. Měli jeden druhého.

A když každé ráno pil kovář na zápraží svoji kávu, Amálka, tak se ten pejsek jmenoval, vždy způsobně seděla u jeho nohou a mlsně pokukovala, jestli náhodou něco nedostane.

A jako každé ráno i toho dne kovář Toník snídal před domem na lavičce a Amálka mu hleděla až do žaludku.

„Kuš, potvoro nenažraná,“ křikl Toník. Amálka jen zamrkala a pokračovala ve svých loudících kreacích těma svýma smutnýma očima.

„Nic nedostaneš, všecko bys hned sežrala,“ zahudroval Toník. Ona jen zavrtěla ocasem a nahodila takový ten smutný kukuč, jaký umí jenom pejsci.

Toník na sebe hodil starý dubeňák, čepici a pomalu si prošlapával cestičku ke kovárně. A jak tak šlape, vidí ve sněhu zase ty zvláštní stopy. Všiml si jich poprvé už před pár dny, když připadl čerstvý sníh. Malá, jakoby dětská šlápotka a hned vedle otisk kopýtka, jakoby od malého, ale hodně malého koníka.

Toník už tenkrát stopy sledoval a večer je u stolu v hospůdce probíral s panem řídícím a hajným Sýkorou. Moc mu však nevěřili a měli ho, chudáka, za blázna.

„Seš nějakej přepracovanej, kovářskej,“ smáli se mu.

Toník si dal horký čaj s rumem a stopy pustil z hlavy.

„A dnes jsou tu zase,“ povídá si pro sebe Tonda. „To není možný, kde se tu vzaly?“ říkal si a rozběhl se po stopách. Šlápotky vedly kolem kovárny několikrát dokola. „To jsem ještě neviděl,“ zakroutil hlavou Toník a šel raději něco dělat, protože práce sice není zajíc a neuteče, ale taky ji za tebe nikdo neudělá.

Začal chystat dříví na podpal a rozdělal ve výhni malý ohníček. A už už chtěl přisypat uhlí, ale co to? Všude dýmu a kouře.

„Co je to dneska s tím komínem?“ ptal se sám sebe. V kovárně bylo rázem k zalknutí a Toník jen po paměti nahmatal kličku okna, aby jej otevřel. „Jak to, že to netáhne?“ zlobil se a hlavou mu běžely katastrofické vize o tom, jak bude muset přestavovat komín. On totiž komín je ta nejdůležitější věc v kovárně. Když netáhne komín, je to v háji…

Toník s uslzenýma očima od kouře zapálil svíčku a strčil hlavu do komína, aby se podíval, kde je zakopaný pes. Kouká, kouká. Černočerná tma. Jen jakoby z dálky na něj svítily dva vyhasínající uhlíky.

„Co to může být?“ ptal se sám sebe a v ruce už držel železnou tyč, že do toho, ať už je to, co je to, píchne.

Opatrně do toho dloubnul. Nic. Dloubnul podruhé a ozvalo se slaboučké vzlyknutí. Dloubl potřetí - a taktak stačil uskočit. Krve by se v něm nedořezal.

Z komína vypadl, vypadlo… vlastně ani nevím, jak to nazvat. No prostě z komína vypadl malý, chlupatý a strašně uplakaný čertík předškolního věku. Toník na něj hleděl jak na zjevení a nebyl schopen promluvit.

Čertík se na něj také koukal těma svýma vystrašenýma očima a tichounce pofňukával. Celý se, chudák, třásl. Kdo ví, jestli to bylo strachem, nebo zimou. Toník chtěl vzít metlu a vyprášit mu kožich. Pak se v něm ale něco pohnulo a… Opatrně se čertíka dotknul. Asi tak, jako když zkouší, jestli železo ještě pálí. Čertík jen malinko ucuknul a zpod hustého obočí se tesklivě zaleskla dvě malá smutná očka.

„Kde ses tu vzal?“ vybafl Tonda a nevěřil svým očím.

„Já, já, já, já jsem Otík,“ zahuhňala ta malá chlupatá koule. Hleděli na sebe a čekali, kdo promluví první.

„Já, já, já, já jsem se ztratil,“ zakňoural znovu Otík a polknul naprázdno, až to žbluňklo jako kamínek hozený do vody.

„Počkej, jak ztratil?“ kroutil Toník nevěřícně hlavou a snažil se dát si jedna a jedna dohromady.

„No mamka s tátou museli někam rychle odjet, a tak mě dali na hlídání dědovi. Toulali jsme se tady v údolí pod hradem a děda ve skalách potkal kamarády. Prej kluci ze služby. Stará parta.“ A malinko vzlyknul.

„No tak už nefňukej, prcku,“ řekl Toník a opatrně vzal Otíka do náruče. Teplá náruč kováře vonícího ohněm mu připomněla tátu a malinko se uklidnil. Dělalo mu dobře, že najednou není sám a že ho někdo objímá.

„A kde máš dědu teď?“ ptal se rychle Tonda.

„Já, já, já nevím. Asi někde mastí karty, popíjí rybízák a baští kyselý zelí, jako to dělají všichni staří čerti v důchodu. Říkal, ať tu počkám, že hned přijde, a já jsem čekal a čekal. A děda nic. Bylo mi hrozně zima a smutno a tady z komína lítaly jiskřičky a krásně to tu vonělo spáleným uhlím. Hmmmm... Vlezl jsem si do komína a asi jsem usnul,“ kníkl Otík provinile.

„Páni drazí. No tebe mi tu byl čert dlužnej, kluku jedna rohatá,“ řekl Toník a přitulil si čertíka blíž k sobě, aby ho zahřál. Otík už se uklidnil, přestal posmrkávat a v očích se mu znovu rozhořívaly plamínky.

„Máš hlad?“ zeptal se kovář, a aniž by čekal odpověď, sáhl do brašny a vytáhl kus špeku a suchý skrojek chleba. Otík se vrhl na špek, jako by čtrnáct dní nejedl. A kdo ví, třeba tomu tak opravdu bylo. Panejo, to to chutnalo. Spokojeně mlaskal, až se mu za ušima dělaly boule.

„Boule? To nejsou boule,“ drmolil si Toník pro sebe. „Vždyť to jsou malé růžky. A čemu se vlastně divím. Vždyť je to malej čert.“

Toník byl stále jako ve snách. Pořád nevěřícně kroutil hlavou, a kdyby Otík neseděl na výhni a netlačil by do sebe jeho svačinu, řekl by si, že se mu to jenom zdálo.

„Teda! Opravdovej čert. Vždycky jsem si přál potkat čerta. Komu se to však poštěstí?“ říkal si polohlasem Toník, aby Otíkovi nezaskočilo. „Nezdá se mi to? Sedíme tu proti sobě, jeden ušmudlanější než druhej.“

Toník se na Otíka hezky usmál a podrbal ho mezi růžky. Ten s přeplněnou pusou tiše zavrněl jako starý kocour na klíně a dál přežvykoval tuhou špekovou kůžičku.

„Stačilo ti?“

„Hmm,“ pokýval Otík kudrnatou hlavičkou a v očích už byly vidět dva spokojené ohníčky.

„Tak co s tebou?“ zeptal se Toník spíš jen tak sám pro sebe, aby řeč nestála. Čertík se na něj podíval tak, že by mu v tu chvíli dal i poslední pětikorunu.

„No dobrá, budeš nějakej čas u mě, než něco vymyslíme. Aspoň tu nebudu tak sám a pak uvidíme. A už nebuď smutnej. Tady ti bude dobře,“ řekl Toník a mrknul na Otíka.

„Já jsem Antonín,“ podal Otíkovi upracovanou ruku. Otík natáhl svou malou chlupatou packu a opatrně se Toníkovy ruky dotkl.

„Tož to prrr,“ houkl Tonda. „Ruku musíš podávat jako chlap. Rázně, přímo a pevně stisknout. A dívat se přitom do očí. Vidím, že tě toho budu muset ještě hodně naučit,“ řekl Toník a usmáli se na sebe. Oba najednou věděli, že ani jeden z nich už není sám a že to, co je čeká, zavání nejen ohněm, ale i spoustou legrace a dobrodružství.

 

Tak pěknej den z podhradí...

 

Jo. A důležitá informace nakonec.

Pokud se cílová částka nevybere, tisk knihy se neuskuteční a vaše peníze vám budou v plné výši vráceny.

 

Já si ale myslím, že to společně dokážeme a "Otík" už nebude spát jen u mě za pecí, ale občas přespí i u vás.