Psychiatrické maximum Knihy

Po šesti letech přichází Jindřich Jašík s novou knihou. Od vydání té první s názvem Cesta ze schizofrenie se intenzivně věnoval prohlubování svých znalostí v tématu duševního zdraví. Pracoval nebo stále pracuje jako:

• Peer konzultant a člen multidisciplinárního týmu 👥
• Regionální specialista a lektor destigmatizace v Národním ústavu duševního zdraví (NUDZ) 🏥
• Člen Rady Jihomoravského kraje pro oblast duševního zdraví 🌍
• Člen expertní skupiny Ministerstva zdravotnictví 🏛️
• Účastník mnoha odborných konferencí 📚
• Absolvent akreditovaného ročního výcviku Otevřený dialog s Markem Hopfenbeckem 🎓
• Lektor a facilitátor přístupu Otevřeného dialogu ve spolku Narativ

Zejména však vedl tisíce hodin rozhovorů s lidmi, kteří se přímo potýkají s psychickými problémy. Díky tomu dnes v sobě kombinuje jedinečnou perspektivu osobní zkušenosti, odborných znalostí i poznatků z přímé práce. Více o jeho příběhu se můžete dozvědět také v dokumentu České televize - Cesta z pasti.

Jeho nová kniha s názvem Psychiatrické maximum, aneb, co v psychiatrickém minimu nenajdete, rozdělena do dvou hlavních částí:

• První část se zaměřuje na praktické otázky, které během posledních let slýchal nejčastěji. Obsahuje například teoretické i praktické poznatky o vysazování medikace a mnoho dalších užitečných informací. 📖
• Druhá část se snaží motivovat čtenáře k práci na sobě, protože právě ji považuje za klíč ke zlepšení duševního zdraví. Také obsahuje množství myšlenek, které mají příznivý dopad na jeho život a mohli by být inspirací i pro ostatní. 💡

Kniha stojí na myšlence, že symptomy takzvaných psychiatrických nemocí jsou často spíše těžko srozumitelné, avšak smysluplné reakce na těžké životní události. Projevy traumatu bývají často zaměňovány za projevy duševního onemocnění. Tam, kde je třeba kvalitní psychoterapie se lidem dostává psychofarmak. Ty poskytují úlevu, v některých případech zachraňují životy, ale současně mají velké množství nežádoucích účinků. A především nedokáží trauma vyléčit, pouze potlačit jeho projevy. Z toho důvodu je nutné jejich dlouhodobé užívání. Sám autor by dodnes byl s největší pravděpodobností pacientem na psychiatrické medikaci. Proto se domnívá, že přehodnocení některých psychiatrických dogmat je nevyhnutelným předpokladem pro efektivní podporu lidí s psychickými potížemi. Jak to ostatně již dlouhá léta dokazuje například přístup Otevřeného dialogu.

Podporou této sbírky přispějete nejen k vydání knihy, ale také k rozproudění dialogu na důležitá témata, kterým se obor psychiatrie zatím zdárně vyhýbá. Jak často jste například slyšeli o syndromu z vysazení psychofarmak? 📚 Současně pomůžete posílit hlas lidí stigmatizovaných za svoji psychiatrickou minulost.

Jak můžete pomoci? 🤝

• Finančně: Bez peněz to nevyjde! Zvolte si odměnu a buďte v tom se mnou. 💰

• Sdílením: Pomozte nám rozšířit povědomí o sbírce sdílením na sociálních sítích a mezi přáteli. 📢

Teď je ten pravý čas vyjádřit svoji podporu. 💪

Nejde "jen" o vydání knihy. Jde o podpoření celkové činnosti autora a šíření důležitých změn. 🌍

Vaše příspěvky pomohou pokrýt náklady na vydání knihy, včetně redakčních prací, grafiky, tisku a distribuce. Kniha bude vydána jako paperback ve standardní knižní velikosti s rozsahem 96 až 112 stran. První náklad vyjde v rozsahu 500 kusů. V případě úspěšného projektu Vám bude kniha doručena nejpozději do 8.5.2025. Jedná se sice o svátek symbolizující osvobození a ten den pošta nefunguje, ale tou dobou už bude u Vás doma. Do další distribuce bude uvolněna nejdříve 5.6.2025, takže pokud jste na knihu zvědaví, neváhejte si jí pořídit už nyní.

Za Vaši podporu vážně moc děkuji a vážím si jí! Díky moc. 🌟

---

 

Teď už je čas na drobnou ukázku, která spadá do první části knihy.

 

Otázka přijetí diagnózy

 

Na tuto otázku se ptá hodně lidí, protože často od psychiatrů slyšeli, že přijmout svoji diagnózu je základem k tomu, aby se pacient mohl uzdravit. Upřímně je mě z takové teorie trochu úzko, jelikož málo co je tak daleko od mých zkušeností. Přijmout diagnózu totiž znamená přijmout psychiatrii jako jediné východisko ze své situace. Znamená to odevzdat své vlastní kompetence k úzdravě do rukou někoho jiného. Znamená to přijmout velké množství předem daných závěrů dříve, než si ověříme jejich platnost.

Já osobně přijal problém, nikoli diagnózu. To považuji za klíčové a byť se to může zdát podobné, vidím mezi tím podstatný rozdíl. Problém říká, že je něco špatně, je tu něco, s čím je potřeba něco dělat. Získat těžkou psychiatrickou diagnózu je opravdu vážný problém, který nelze ignorovat, pokud se chci vrátit zpátky do života. Jaké je řešení těchto potíží však není dáno. Kudy z něj vede cesta ven je otevřená otázka, která má vždy naprosto jedinečnou odpověď. Stejně tak jako je jedinečný příběh každého člověka. Každý z nás má svoji jedinečnou historii, jedinečnou rodinu, přátele, finanční možnosti, zkušenosti a mnoho dalších významných skutečností, které dávají každému z nás jiné výchozí podmínky k uzdravení.

Já měl dobré rodinné zázemí. Díky mámě jsem se mohl pár měsíců válet doma a dělat si pořádek v tom bordelu, který jsem měl v hlavě. Současně jsem si vždy dobře vybíral přátele, takže jsem o žádné nepřišel a pomohli mě vrátit se zpátky mezi lidi. Kdybych měl hned po propuštění řešit existenciální potíže jako placení dluhů, nájmu, jídla a tak dál, myslím si, že by kniha Cesta ze schizofrenie nikdy nevznikla. Byl bych jen další oběť své diagnózy, která jí dává veškerou vinu za svůj zničený život. Tím chci říct, že považuji za důležité mít dobré životní podmínky k tomu, aby uzdravení z těžké psychické krize bylo vůbec možné. Není fér, pokud se kdokoli snaží srovnávat svůj příběh s tím mým. Každý z nás má totiž jiné podmínky i osobnostní nastavení.

Právě diagnóza všechny tyto skutečnosti zcela ignoruje. Je úplně jedno kdo jste a jaké máte možnosti, protože Váš psychiatr v tom má díky Vaší diagnóze jasno. Odpověď je jednoduchá a předem daná. Přijmout svoji diagnózu je pro doktory tak zásadní právě z toho důvodu, abyste přijali jejich odpovědi za své. Většinou nejlépe bez zbytečných otázek, protože na ně není čas. Čest a velké díky všem psychiatrům, kterých se toto netýká. Současně bych nerad, aby celkovým vyzněním bylo, že psychiatři se ve všem pletou. Jde mi jen o ten rozdíl mezi přijetím problému a přijetím diagnózy. Součástí řešení problému vždy může být i využití znalostí psychiatrů. Ačkoli jsem nepřijal diagnózu, tak medikace, kterou jsem v nemocnici dostal mě v mnoha ohledech pomohla.

Přijmout diagnózu však znamenalo přijmout odpověď na svůj život bez jakékoli možnosti dialogu s tím, kdo mi tu odpověď dává. Psychiatrii jsem nepoznal jako prostor otevřený různým pohledům. Prostě to tak je. Jednou máte takovou diagnózu, tak zkrátka musíte užívat tu medikaci nejméně dva roky a teprve potom se můžeme bavit o jejím snižování. To byla ta část odpovědi, která se mě v té chvíli líbila nejméně. Pociťoval jsem na sobě, co mi ta medikace bere a nehodlal se smířit s tím, že ji budu muset užívat dlouhodobě. Už jen kvůli tomu jsem v podstatě nemohl přijmout svoji diagnózu. Stejně tak jsem se nedokázal smířit s tím, že diagnóza schizofrenie v podstatě nepřipouští možnost uzdravení. Jednou zažijete psychickou krizi a hned Vám někdo řekne, že to už máte na doživotí. Takové konstatování přeci bez prozkoumání všech možností úzdravy postrádá veškerou logiku.