román Údiv Knihy

 

   Údiv – v pořadí druhý román Kamil Vondráška s podtitulem Červená knihovna pro chlapy.   

   Knížka není pro slabší nátury, ale nejde o sbírku sprosťáren, jde o upřímnost pohledu.

    Podtitul do značné míry odráží macho pohled hlavního hrdiny na svět a samozřejmě na ženy.  Není to ovšem 50 odstínů šedi, ale plnobarevná škála chvílemi až naturalistického pohledu do vztahů a intimity.

   Je to příběh o vzestupu a pádu, příběh o lehkosti žití i tíze bytí. O štěstí i drzosti, o varujícím oku nad námi i v nás.

   Je možné, že román si získá víc čtenářek než čtenářů – už jen kvůli ukojení jejich přirozené zvídavosti, jak jsou ony samy nahlíženy chlapskou optikou. Na straně druhé zde jistě mnoho mužů nahlédne do zrcadla svých tajných snů a přání.

   Každopádně jak ženy, tak muži přečtou knihu jedním dechem.

  

    Autor nehodnotí, nefilosofuje, nemoralizuje. Jeho hlavní hrdina jde po své existencionální cestě, do které se začne jednoho dne roztírat …

   Kniha je vázaná s pevnými deskami, má 333 stran a dvacet úžasných peroskreseb ak. mal. Borise Jirků - www.borisjirku.cz.

   Více o prvním románu autora najdete zde www.ustav-vk.cz.

   Podpořte vydání románu - můžete za výjimečných podmínek získat román Údiv, případně Ústav, obdržíte speciální V.I.P. pozvánku na křest včetně občerstvení, setkání s autory textu i ilustrací -  můžete mít originály ilustrací románu Údiv od mimořádného umělce Borise Jirků www.borisjirku.cz a mimo jiné si můžete objednat kocert skvělé kapely YettiOn - Schelinder revival - www.YettiOn.cz

Ulázky ilustrací, které je možno zakoupit (celkem 10 kusů), jedná se o originály -  perokresby A4:

 

 

   A taky samozřejmě ukázka z románu, ať víte, do čeho jdete:

 

XXIV. (o upřímnosti)

 

   Můj milý deníčku. Budu Ti psát, abys měl radost, že já mám radost! Napsal si Čamar motto do svého nově založeného deníčku. Evidentně nepředpokládal, že by se mu v jeho skvělém a pohnutém životě mohlo přihodit cokoli špatného. Konkrétně natolik špatného, aby to musel svěřit svému novému deníčku, případně mu to zamlčet. V papírnictví strávil dobrou půlhodinu, než vybral ten správný formát. Díky pevným deskám a větší gramáži papíru se mu zamlouvaly památníčky, ale odradily ho příliš sladké obrázkové motivy na přebalu. Sympatický mu také  přišel klasický diář – co den, to stránka. Jenže pak usoudil, že určitě nebude psát každý den. Někdy se třeba nepřihodí vůbec nic, co by stálo za zaznamenání. Některé dny můžou být naopak tak nabité, že jedna stránka záznamu bude málo. Denně píše tak leda Viewegh (kterého Čamar stejně nečetl, protože v podstatě literaturu nečetl vůbec) a ten za to dostává zaplaceno.

   Nakonec zvítězil klasický kroužkový poznámkový blok A5. Čamar na něm oceňoval předtištěné linky, protože málokdy dokázal udržet písmo vodorovně. Zpravidla na konci řádky litery stoupaly a stávaly se menšími. Dalším plusem byly desky z opravdu silného kartonu a úplně nejskvělejší byla guma, kterou mohl deníček přepásat, prásknout s ní a uzavřít tak další epopej. Guma byla zkrátka cool a v Čamarovi z neznámých důvodů evokovala to nejlepší z amerického snu.

   Když si pak ve svém vytuněném pronajatém bytečku zapsal motto, zjistil, že kromě toho, že si koupil deníček, se ten den skutečně nic dalšího významného neudálo. Byl v práci, telefonoval, schůzoval, mailoval… Nic extra, co by si na stará kolena četl nebo čím by ohromoval dědky v hospodě. Své stáří si romanticky představoval jako permanentní návštěvu lokálů, kde ho všichni znají a projevují mu patřičnou úctu.

   Bylo mu líto, že nemá co psát, a tak zatelefonoval Zuzaně. Jednak už ji víc než čtrnáct dní neviděl a jednak věděl, že ho na noc stejně vyhodí, protože je zvyklá spát sama, a on si bude moct napsat první záznam. Psaní o dívkách, ženách a o souložích s nimi připadalo Čamarovi pro deníček jako dostatečně atraktivní téma. Koneckonců vo čem jiným psát, když v životě vo nic jinýho nejde – Čamar se zapýřil nad svým filosofickým vhledem.

   Zuzana řekla, že ho ráda uvidí, ale že má čas tak maximálně do půlnoci, protože se musí vyspat, jelikož jde druhý den brzo ráno na spinning. Čamar v duchu zajásal. Vše funguje tak, jak má, tak, jak je zvyklý. Jen přemýšlel, čím by ten večer sex se Zuzanou ozvláštnil, aby hned první stránka v jeho funglovním deníku stála za to. Napadlo ho, že by jí – potažmo jim – mohl koupit robertka. Čamar erotické pomůcky nikterak nevyhledával, ale pokud dívky naznačily nebo si samy řekly, neměl žádný problém si zaexperimentovat.

   Na netu si našel, kde je nejbližší sexshop, a vyrazil. V sexshopu byl všehovšudy jednou. V Amsterdamu, kde byl krásně skryt pod anonymní škraboškou cizince. Zašel tam samozřejmě ze zvědavosti. Záhy zjistil, že obhlížení umělých penisů, vagín a dalších pomůcek, o kterých vůbec netušil, jak by se mohly používat, ho zkrátka nebaví.

   Z návštěvy sexshopu v Praze měl trochu obavy. Přeci jen byl sex v dobách jeho mladického rozpuku stále ještě lehké tabu. Až posléze se z toho stalo bulvární veřejné téma číslo jedna. Jen drobný posun od chléb a hry ku sex a pivo.

 

   Dozvuky tohoto tajnůstkářství nesl v sobě doposud. Co když ho někdo z práce pozná, až bude vstupovat či vystupovat? Nebude vypadat jako úchyl? Nebude pak ve firmě za neschopného honibrka? Pak si vzpomněl, že mu Linda vyprávěla o Moneypenny, že prý si se sousedkou vyměnila robertka a úplně jí ho zavařila, takže jí musela pořídit nového. Tehdy pocítil hned tři šokové vlny. Jednak, že Moneypenny má ve svém věku ještě takovéhle  potřeby, jednak že si gumáky vyměňují s babama na patře a jednak že to ještě roztrubuje do světa. Ženský to maj zkrátka jinak. Čamar ukončil myšlenkový pochod s tím, že ženám jednoznačně rozumí, a vešel do obchodu.

   „Dobrý den, čím vám mohu posloužit?“  zeptala se pohledná dvacítka,  jen co za sebou zavřel dveře. Představa poďobaného chlapíka s umaštěnými vlasy a pohledem vycházejícím z podpaží už tedy taky neplatí. Čamara vždycky iritovalo, když ho prodavači oslovovali, ještě než vůbec pojal velikost místnosti. Této dívce byl schopen v tu ránu odpustit, cítil však značný ostych vyslovit své přání.

   „Klidně se nejdřív porozhlédněte,“ vycítila dívka jeho rozpaky.

   „Potřeboval bych nějakýho, éhmm,  robertka,“ začal jako chlapák z voleje a během několikasekundového éhmm hledal vhodnější výraz. Napadl ho jen umělej čurák nebo umělej kokot. Slova jako penis, dildo atd. se mu odpařila ze slovníku.

   „Takže vibrátorek,“ zašvitořila dívka, „má to být pro dámu, nebo pro pána?“ Otázka Čamara poněkud zaskočila – neuměl si představit, že by si do zadku strkal robertka – a instinktivně vyhrkl, že pro dámu.

   „Takže dámský vibrátorek. Chcete anální, vaginální nebo dvojitý na vaginu a klitoris, a chcete lokální, nebo i dálkové ovládání?“ dívka se mile usmívala a sázela během řeči na pult krabice, jako by prodávala lego. Čamar si uvědomil, že přišel do krámu naprosto nepřipraven.

   „Spíš nějakou klasiku,“ hlesl.

   „Dobře. Tak tu máme klasickou podobu penisu černého, bílého, nebo raději jiný modernější tvar?“ Bože, co to je moderní čurák, to jsem si naběh, pomyslel si Čamar.

   „Bílou klasiku…“ začal ztrácet trpělivost.

   „Výborně,“ zaradovala se dívka, že se tak rychle dobrali výsledku. „Ten tu máme ve třech velikostech. Jedna, dva…“

   „Dva,“ zavrčel Čamar; nenechal ji vyjmenovat celou škálu.

   O hodinu později stál u Zuzany v předsíni. Obě péra v kalhotách. Bylo mu trapné jí předávat celou krabici jako na svatého Valentýna, tak robertka rozbalil a strčil si ho do kapsy.

   „Něco pro tebe mám,“ pokoušel se o rozverný tón, ale hlas ho jako vždy zklamal. U Zuzany si nikdy nebyl úplně jistý, jakou reakci u ní vyvolá jeho nestandardní nápad, slovo či jen letmý pohled. Mohlo se také stát, že mu Zuzana narve robertka do krku.

   Zuzana byla tentokrát oblečená v džínách a pestrobarevném svetru. Zřejmě domácí oděv. Většinou mu totiž otevírala černém županu, vymydlená a nachystaná na chlapa. Ještě mi řekne, že má krámy, pomyslel si Čamar, ale pak se ujišťoval, že by mu to přece řekla už do telefonu. Člověk nikdy neví, na co všechno se dá zapomenout. Nevěděl to ani Čamar, který zapomněl, že mu Zuzana před časem poslala menstruační kalendář. V tomhle jediném jsem přesná a dochvilná, zněl předmět e-mailu. Čamar jí tehdy ani neodpověděl. Nevěděl, jestli jí má poděkovat za kalendárium jejího rozmnožovacího cyklu. Nevěděl, jestli ho má sloučit se svým pracovním kalendářem. Musel by potom sekretářce Lindě objasňovat, co znamená  celodenní událost, např. Zuzana Červená, která by ovšem byla pouze informativní a nikdy by se jí nezúčastnil. Jediné, co nakonec udělal, bylo, že na menstruační kalendář Zuzany naprosto zapomněl.

  „Jaký dáreček jsi mi přinesl, Čamare?“ Čamarovi se na Zuzaně líbilo, že mu nikdy neříkala zdrobnělinami, které by ho svazovaly a zavazovaly k jejich opětování.

   „Hledej, šmudlo,“ Čamar zvednul ruce nad hlavu a i poloslepá stařena by šla najisto.

   „Aha, bojíš se strčit pinďoura do krvavého údolí, tak sis na to přines kamaráda?“ Zuzana měla jasno, Čamar se propadal ve studnici studu a nechápavosti…

   „Jak to myslíš?“ hrál o čas.

   „Jak to myslíš ty?“ Zuzana mu nedala nic zadarmo. Alespoň co se týče verbálního styku.

   „Myslel jsem, že si uděláme hezkej večer…“

   „Ty jsi nedostal můj kalendářík?“

   Čamarovi konečně doteklo, s jakou bezbřehou prostoduchostí odložil v anály zapomnění Zuzančiny nejniternější intimní pochody.

   „Promiň, jsem kokot, asi se mi to podařilo smazat.“ Když byl Čamar připraven ke lži, byl velmi přesvědčivý. Teď, při nečekané improvizaci, však pravda šustila papírem.

   „Asi ti to nevěřím.“ V Čamaravi hrklo. Nebyl zvyklý na takovéhle dávky upřímnosti. A už vůbec ne se ženami, se kterými radostně obcoval.

   „A co mi teda vůbec věříš?“ zahnaný do kouta zkusil útočnou obranu. Zuzana se na chvilku zamyslela.

   „Jediný, co se ti dá věřit, je, že si se mnou chceš občas zašoustat.“

   „Hmm,“  Čamar se nezmohl na víc než na neurčité přitakání. Stál před Zuzanou s gumovým robertkem v pravé ruce a připadal si víc než nahý. Připadal si jako vykuchaný kapoun.

   „…a takovejch by bylo,“ dorazila ho Zuzana a jazykem si přejela řadu horních předních zubů. Asi to viděla v nějakém melodramatu nebo argentinské telenovele.

   „…takže, takže abych šel,“ vykoktal ze sebe Čamar sbíraje poslední střípky své hrdosti.

   „Ale kam bys chodil, čumáčku?“ Zuzana poprvé a naposledy použila v oslovení Čamara něžnůstku, byla to však spíš jedůvka. „Nemůžeš brát všecko hned takhle smrtelně vážně.“

   Mile se usmála, políbila Čamara a strhla závoj napětí a Čamarovy nejistoty.

   Miluju tě, ty bestie, chtělo se říct Čamarovi, ale usoudil, že ani jedno ani druhé vlastně není úplně upřímné. Nota bene se přece zařekl, že už nikomu miluju tě neřekne.      

   „Ukaž,“ odebrala mu ze zpocené ruky umělý penis a položila ho na stůl. Odešla do ložnice

a vrátila se s dvaceticentimetrovou stříbrnou elegantní vzducholodí.

   „Není špatnej,“ kývla hlavou ke stolu, „ale doba pokročila. To je dyzajn, co? Vosum rychlostí, dálkový ovládání, vyhřívání. Ten mám, když tu nejsi.“ Zuzana položila svůj instrument vedle Čamarovy klasiky.

   Tohle jí zase nevěřil Čamar. Předpokládal, že když tam není on, je tam zase někdo jiný. Ale nevyzvídal. Bral to jako reciproční vztahovou paralelu ke svým dalším milenkám. Na druhou stranu si tolik přál, aby zrovna Zuzana byla ta věrná a náruživě čekající jen na něho. Sedli si ke stolu. Tři čuráci a jedna grácie s měsíčkama, pomyslel si Čamar, co tak asi budeme dělat…

   „Povídej mi o svý práci,“ Zuzana nezvykle otevřela chlapské téma.

   Čamar se nakonec rozpovídal. Sám sebe mile zaskočil zjištěním, že jeho práce obchodního ředitele je vlastně nesmírně zajímavá a atraktivní. Zuzana zařídila kávičku a suché červené

a pak se sama rozhovořila o počítačovém designu. Ukazovala Čamarovi některé své práce, 2D, 3D animace a Čamar vůbec nechápal, jak to mohla tahle překrásná zrzka vymyslet a vytvořit. Dlouho si povídali a Čamar měl pocit, jako když po letech živoření v tunelu stanul na vrcholku hory, odkud se mu nabízí pohled do krajiny Zuzančiny duše. Stál na samém okraji nového bezbřehého poznání. Oko nad ním mrklo a Čamar si to špatně vyložil jako varování. Stáhnul se, začal víc pít. Přesně za pět minut půlnoc vstal: „Pošleš mi kalendářík ještě jednou?“

   „Ano. Každej má dostat druhou šanci.“ Políbili se vášnivě. Oba vnímali nenaplnění obvyklého milostného rituálu. Na druhé straně cítil Čamar i určité osvobození, že není tak závislý jen na tom souložení. Že může prožít hezký, plodný večer vyplněný byť jen hovorem se ženou. Zuzana za ním zavřela. Na stole zůstaly stát čtyři prázdné láhve vína a ležet dvě erotické pomůcky.    

   Ve svém pronajatém bytě si Čamar ještě otevřel svůj nový deníček. Dlouho přemýšlel nad první větou. Někde se dozvěděl, že první věta románu je vždy klíčová a předznamenává jeho kvalitu. Čamar sice nepsal román, ale jak třímal propisku v ruce, vzedmula se v něm spisovatelská ambice. Když už se má svěřovat papíru, ať je z toho dílo, ne-li veledílo. Přece to nemůže být tak těžké: psát slova, skládat je do vět, věty do odstavců. V průběhu svého dalšího žití s překvapením zjišťoval, že tato ambice přepadne alespoň jednou za  život téměř každého. Většinou se mu k ní přiznávaly ženy. S těmi ostatně také komunikoval více než s muži, zřejmě proto, že s muži nespal. Paradoxně je však dramaticky více spisovatelů mužů nežli žen spisovatelek. Je v tom podobný paradox jako s nevěrou. Muži počet sexuálních partnerek nadhodnocují, ženy naopak ubírají. Kdo by nechtěl být za kance, kdo by chtěl být za děvku. Je to jenom konvence. Pro reálný výsledek stačí sečíst a podělit dvěma. Čamar si s tím nedělal těžkou hlavu.

   Začátek. Začal Čamar. Jako první věta mu to přišlo dostatečně průrazné, přímočaré a pro nějakého filozofa to mohlo být navíc ještě velmi mnohoznačné.

   Dneska jsem si tě pořídil, abych si uchoval pro sebe a příští generace vzpomínky na svůj skvělý a pohnutý život. „Příští generace“ po chvilce a trochu nerad z naučené skromnosti škrtnul.

   Budu ti psát jen ty důležitý věci. Dneska  jsem šel do sexšopu koupit vibrátor, abych tě potěšil hezkou příhodou a abych potěšil sebe a abych nakonec potěšil i Zuzanu. Mladá holčina za pultíkem na mě hned od začátku roztomile pokukovala. Vsadil bych se, že jí z toho erotickýho prostředí musí každou chvíli vrnět číča a že kdybych se jen trochu zasnažil, přefik bych ji vzadu ve skladu. Po krátkém vyjasňování potřeb jsme vybrali pěknýho macka. Na mýho pinďoura samozřejmě nemá. To už by fakt bylo tahání dříví do lesa.

   Čamar začal psát deníček jako monolog s vrbou. Připadalo mu to automaticky jako nejpřirozenější forma. Říkal si, že bude ve svých sděleních maximálně upřímný především sám k sobě, odhalí své nejtajnější myšlenky až na dřeň. I tuto informaci někde načetl jako jednu z hlavních zásad správného romanopisce, nutnou pro to, aby byl román důvěryhodný, důvěrný a autentický.

   Zuzana mi otevřela jen ve spodním prádélku. Měla rudou krajkovou podprsenku, rudá krajková tanga a rudé punčochy přikšírované podvazkovým pásem. Hned ve dveřích mě chytla za ptáka a zatáhla vášnivě dovnitř. Když jsem jí ukázal toho umělýho, byla jak utržená ze řetězu. Celou noc jsme pak střídali ptáky a otvory…

   Čamar si znovu přečetl poslední odstavec a přeškrtal ho. Pomyslel si, že mu z toho nedokonaného sexu začíná jebat. Porušil hlavní zásadu romanopisce – upřímnost. Navíc začal psát jakési porno na úrovni prvopubertální fantazie. Následně přeškrtal i první odstavec a napsal  jedinou větu. První záznam prvního dne jeho nového deníčku zněl:

   Dneska jsem si poprvé za celou dobu, co ji znám, krásně popovídal se Zuzanou.